CYL - 10. kapitola

Překlad: Verča

Loď bylo slabé slovo. To co Jett nazval lodí, vypadalo spíš jako jachta se čtyřmi luxusními kajutami - VIP kajuta, spací kajuta na levoboku, spací kajuta na pravoboku a hlavní kajuta a ještě koupelna, nebo tak nějak mi to Jett vysvětlil. Nepochopila jsem polovinu věcí, co řekl, ale snažila jsem se co nejlépe držet krok s jeho vzrušeným tlacháním.

Po vstupu do obývacího pokoje jsme prošli prostorou galerií na pravoboku, kde se mohlo relaxovat. Kuchyní, která byla téměř dvakrát větší než moje kuchyň v New Yorku. Tato měla žulovou desku, myčku, sklokeramickou desku, lednici, mikrovlnou troubu a troubu – jako kdybyste tyhle věci potřebovali na lodi.

Bylo to poprvé, co jsem byla na takovémto druhu „lodi“. Procházela jsem každou kajutu, a dívala se na drahý nábytek, který byl laděn do krémové a hnědé. Nakonec jsme se zastavili v salonu a Jett mi řekl, ať si sednu na smetanovou luxusní pohovku. Na protější straně byla obrovská plazmová televize a stereo systém. Snažila jsem se vypadat, jako by mě to příliš nezaujalo. Pravdou bylo, že Jett mohl mít vše, ne jako já se Sylvií v Brooklynu.

„Páni. Mohla bych tu žít,“ řekla jsem, běžíc konečky prstů po hladkém povrhu mahagonového stolku.

„Koupil jsem jí před čtyřmi lety.“

Cítila jsem jeho ruku na mém krku, pak stáhl moje vlasy dozadu a jeho horké rty se dotkly mé kůže. Jeho motýlí polibky mi způsobovaly lahodné chvění, které cestovalo někam na jih.

„Chtěl jsem tu být sám se svými myšlenkami,“ zašeptal Jett. „Je to ideální místo na přemýšlení. Poté, co jsi tady, daleko od utiskující hranice života a práce, můžeš cítit tu svobodu ve vzduchu. Je to úplně jiný svět.“

Zamrkala jsem. „Tvoje loď?“ Nevím, proč jsem byla tak překvapena, když měl dostatek peněz.

„Jo, koupil jsem ji po uzavření mého prvního velkého pracovního projektu. Bylo to mnohem lepší než žít v domě s mým bratrem a otcem.“ Otočil mě k sobě. Jeho výraz ukazoval stejné nadšení jako dřív, ale jeho nálada se zhoršila. Žít tedy s jeho rodinou nebyla hračka.

„Proč loď?“ Zeptala jsem se, nutíc tohoto muže aby se mi otevřel.

Jett pokrčil rameny. „Proč ne? Probudíš se se sluncem na tváři, cítíš vodu, sůl a vítr, který ti rozfouká vlasy. Nejsou tu žádné dveře. Stačí si jen sbalit a odejít, a nikdo neví, kde jsi.“

Chtěl utéct. Jak jsem utíkala před mnoha lety. Od mé minulost. Od bolesti, která mě straší každý druhý den. Chtěla jsem se ho zeptat, kam se rozhodl běžet. Zatím ale ne, chtěla jsem, aby se mi otevřel až bude chtít, ne z povinnosti.

Podívala jsem se nahoru a našla Jetta, který mě pořád sledoval, zkoumal mě. Dával si pozor, aby neprozradil nic z jeho minulosti. Byl nevyzpytatelný. V první chvíli jsem viděla, že nebyl tak zavřená kniha jak vždycky předstíral, což bylo dobře, protože tím ukázal, že jeho arogantní a dokonalá fasáda nebyla nic jiného než převlek, který ho chránil.

Navlhčila jsem si rty a šla k malbě na stěně za ním. Byl to obraz jeho lodi s velkými písmeny SKÁLA v rohu.

„Skála?“ Četla jsem. „Je to jméno tvojí lodi?“

Zasmál se a nádherné dolíčky se vytvořily v jeho tvářích. „Jo. Ale neboj se, nepotopí se. Je pevná jako skála, což je důvod, proč se tak jmenuje.“

Zvedla jsem obočí. „Nejsou lodi obvykle pojmenovávané po bývalých dobytí (myšleno partnerech)?“

„Máš pravdu.“ Odmlčel se a přikývl. „Co kdybych ti řekl, že nedošlo k žádným dobytím? Že mi nikdy na nikom nezáleželo?“

Mé srdce začalo prudce bušit do mého hrudního koše.

Těžko uvěřit.

A přece nějakým způsobem – klidným a vážným- jsem mu chtěla věřit každé slovo.

„Mohl bych jí vlastně přejmenovat,“ pokračoval Jett. „Myslel jsem třeba „Brooke“, to je mnohem hezčí než „Skála“.

„Vážně?“ Nervózně jsem se zasmála, jak se ke mně blížil.

„Proč bych o tom žertoval?“

Sakra, byl vážný. Poznala jsem to z toho, jak na mě hleděl s odhodlaným zábleskem v očích. Dech mi uvízl v krku. Ne kvůli tomu, jak se na mě díval, s intenzivní touhou, že bych mu dala všechno, co mám, ani kvůli tomu, že chtěl pojmenovat loď po mně. Sotva jsem dýchala, protože jsem si uvědomila, že se nic nezměnilo. Choval se, jako kdybychom byli stále spolu, jako kdybychom se nikdy nerozešli.

Vrátila jsem se zpět do New Yorku do doby, kdy mi řekl: Záleží mi na tobě, nechám tě tedy jít.

Technicky vzato, nechal mě – pak mě pronásledoval. Záleží mu na mně? A jestli ano, je to dobrá věc? Mám uvítat své vlastní pocity, které se opět rozvíjejí?

„Mohlo by být příliš brzy k přejmenování lodě,“ řekla jsem pomalu.

Odvrátil se pryč, skrývajíc jeho výraz. Na okamžik, jsem litovala svých slov, dokud jsem si neuvědomila, že dělám správnou věc. Udržovala jsem si ho od sebe na délku paže.

„Co se děje když tu nejsi? Kdo se stará o „Skálu“?“

Jett ukázal na dveře, ignorující mou otázku. „Podívej, můžeš počkat tady, dokud neodstraním kotvu? Budu zpátky za minutu.“

Chystal se odstranit kotvu? Chystal se odplout se mnou na palubě?

Svatá dobroto!

Byla jsem v průšvihu.

Být sama na luxusní lodi obklopená šumivě modrou vodou a žádnou živou duší v dohledu bylo to poslední, co jsem chtěla a přesto jsem se přistihla, jak se usmívám a říkám. „Jasně. Nepospíchej.“

Co to sakra, Stewartová?

„Skvěle,“ řekl Jett a jeho oči prozradily jeho pobavení. „Přinesu něco k pití při zpáteční cestě.“

Věděla jsem, co tomuto tónu obvykle předchází. Nikdy nevěř chlapovi s jižanským přízvukem, líným úsměvem a neformálním postojem, protože se chystá dostat do tvých kalhotek.

Naštvaná sama na sebe, že jsem ani neprotestovala, jsem se začala dívat kolem sebe, zatímco jsem na něj čekala. Dveře byly otevřené a ze své sedačky jsem mohla nahlédnout přímo do hlavní kajuty. První věc, které jsem se všimla, byla velká postel a malý kulatý koberec na naleštěné dubové podlaze. Před sebou jsem viděla obraz, když jsem se posadila na měkkou postel. Viděla jsem, že jsem obklopena všemi polštáři na posteli a představovala si Jettovo drsné ruce na mé kůži, jeho vlastnický jazyk uvnitř mých úst, když mě líbal a milovali se, jeho ruce mě tahaly za vlasy, když do mě vnikal. Mým žaludkem projelo lahodné bodnutí tepla a shromažďovalo se mezi nohama. Dobrá věc je, že jsem si oholila nohy a vzala moje nejhezčí spodní prádlo.

Podrážděně jsem zasténala.

Proč na to myslím? Nechtěla jsem se s ním vyspat. To vůbec není důvod, proč jsem přišla. Byla jsem tak ponořena do svých myšlenek, že jsem neslyšela přijít Jetta.

„Říkala jsi, že jsi odpískala alkohol, takže tady máš ledovou kávu.“ Položil sklenici s krémově nahnědlou tekutinou přede mně.

Překvapeně jsem vzhlédla. Můj obličej začal hořet, částečně proto, že jsem se styděla za mé myšlenky a částečně proto, že jsem věděla, že ví, na co jsem myslela. Bylo docela příjemné vidět jeho pobavený záblesk v očích. Olízl si rty a líně si přejel jazykem přes ně, čímž mi naznačoval nejrůznější nemravné věci, které chtěl dělat. Mučil mě, aniž by se dotkl mého těla.

„Chci ti ukázat jezero,“ řekl Jett, „protože zde budeš chtít žít, až zdědíš majetek.“ Natáhl ruku a propletl mé prsty s jeho. Jeho kůže byla teplá. Sešli jsme po schodech, cítila jsem jeho pohled na mém zadku. Nemohla jsem si pomoct, ale zhoupla jsem se více v bocích než obvykle, protože jsem ho taky chtěla dráždit. Tak jak to on dělá mě.

 Došli jsme na palubu, kde jsme si užívali ohromující výhled.

„Tohle je místo, kde trávím většinu svého času, když jsem tady,“ řekl Jett.

„Je to krásné,“ zašeptala jsem. Byl zde proutěný zahradní nábytek, na každém křesle byl krémově bílý polštář a mezi nimi dlouhý konferenční stolek.

„Pojďme na to, bejby,“ řekl Jett. Přes skleněnou přepážku jsem ho sledovala, jak vstoupil do kokpitu. Dlouhé prsty omotal kolem kormidla, odborně zmáčkl několik tlačítek. Všechno vypadalo tak složitě, a přesto se zdálo, že Jett nedělá nic výjimečného; vypadal jako kdyby to dělal celý svůj život. Věděl, co dělá, a to mě uklidnilo.

Vzápětí se loď probudila a opustili jsme přístav, nejprve pomalu pak rychleji. Zhroutila jsem se do křesla a podívala se na jasně modrou vodu kolem nás, zatímco jsme se oddalovali od břehu a od lidí, kteří šli po promenádě.

Být tady s vlnami kolem lodi a větrem, který mi rozfoukává vlasy.. cítila jsem klid a štěstí. Poprvé v životě jsem se cítila naživu…a bezpečně. Jako kdyby vítr a voda odplavila bolest a zklamání z posledních deseti let. Jako kdybych opustila svoji minulost a plula do nové budoucnosti. A skutečnost, že je Jett několik kroků ode mě, dělalo celý tento zážitek hlubším.

Loď se plynule pohybovala a z břehu se stal jen úzký hnědý pruh v dálce. A pak zmizel i ten, a moje mysl upadla do vzpomínek hlubokého hlasu a hříšně sexy očí.

***

„Skála“ zpomalila – cítila jsem jemné vibrace motoru. Uvědomila jsem si, že jsem musela usnout, otevřela jsem oči a zamžourala proti slunci, snažíc se přizpůsobit oslnivému jasu. Byli jsme daleko na jezeře – žádní lidé v dohledu. Obklopeni horami – místo vypadalo klidně a odlehle, daleko od civilizace. Motor zavibroval a pak ztichl a loď líně plula na vodě.

V uvědomění, že jsem s Jettem na lodi sama, jsem se posadila a hledala ho. Nebyl tady. O chvíli později jsem ale ucítila jeho přítomnost za sebou. Otočila jsem se a usmála, on mě odměnil líným úsměvem.

„Zdřímla sis dobře?“

„Jak to víš?“

Naklonil se dopředu a odstrčil mi zbloudilý pramen vlasů z mého obličeje. „Protože vím, jak vypadáš když se probudíš. Máš sexy, bezstarostný vzhled, jako kdybys byla na jiném místě.“

Cítila jsem, jak se mé tváře vznítily. „Sexy, hm? To se mi líbí. Vždycky jsem si myslela, že vypadám nevrle. Sexy rozhodně zní lépe.“

„Dokonce i tvůj nevrlý vzhled je sexy.“ Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát, otočil mě k sobě a objal mě, aby se moje záda tiskla k jeho předku. Přitulila jsem se k jeho hrudi a naklonila krk abych usnadnila přístup jeho ústům na můj ušní lalůček. Moje kůže hořela a ne jen ze slunce.

„Jak dlouho řídíš loď?“ Zeptala jsem se.

„Svůj první kurz jsem měl před šesti lety, ale otec mě základy naučil už jako dítě.“

„To je hezké,“ řekla jsem, naklánějíc se tak, aby nepřestal v jeho okusování. „Určitě víš, co děláš.“

„Myslíš loď nebo toto?“ Jeho zuby škrabaly mou kůži o trochu víc, než bylo nutné – posílalo mi to náraz radosti a bolesti skrze mě. Jeho pohlazení to dělalo ještě víc těžké, ne lehce jsem udržovala svůj klid, a tak jsem se odtáhla a ustoupila stranou, abych udělala mezi námi potřebnou vzdálenost.

„No tak. Pojďme dovnitř.“ Usmál se a natáhl ruku. Prohlížela jsem si ho opatrně, ne tak zcela jsem mu důvěřovala. Nevěřila jsem mu, že mě bude chtít jen chytnout do náručí.

„Nekoušu, pokud nechceš,“ řekl Jett.

„Proč? Co je uvnitř?“

„Ledový čaj? Voda? Musíš být dehydrovaná.“ Byla jsem. Ale pořád nevěřím nebezpečnému lesku v jeho očích. „Kromě toho, uvnitř je chladněji.“

„Žádné zábavné věci.“ řekla jsem.

„Znáš mě.“

Sakra jo. „Což je přesně ten důvod, proč ti nevěřím, když jsme sami.“ Usmál se tím jeho kalhotky-padajícím úsměvem, ze kterého jsem ze sebe chtěla strhat šaty a zabalit se kolem něj. Byla to pýcha v jeho očích? Zasténala jsem, podrážděná sama sebou, že se jeho ego nafouklo ještě víc. „Nemyslela jsem to jako kompliment. Není to tak, jako že jsi sexy bůh nebo tak něco.“

„Děkuju, bejby. Miloval bych ti to ukázat.“

Ach bože. Proč nemohl držet tu jeho velkou hubu?

Líný úsměv rozzářil jeho obličej a můj mozek se za sekundu vypnul. Otrávená, jsem obrátila očima a vyrazila přes palubu dolů po schodech do hlavní kajuty.

Sedla jsem si na gauč a pozorovala ho, jak nám nalévá dvě sklenice balené vody z lednice.

„Díky,“ řekla jsem, když mi podal sklenici a posadil se naproti mně. Lokla jsem si pár doušků a položila sklenici na stůl před sebou, příliš si vědoma jeho pohledu.

Oknem jsem viděla vodu, která zmírnila mé napětí, ale ne natolik, abych se cítila méně nervózní kolem něj.

„Neznám nikoho kdo vlastní loď, natož jí umí sám řídit,“ přiznala jsem. „Myslím, že je to docela úžasné. Je ještě něco, co přede mnou tajíš?“

Naklonil hlavu. „Nejsem nijak zvlášť dobrý v létání. V tom je lepší bratr než já, z čehož byl naštvaný otec. Oba jsou vysoce soutěživí, vyzývají mě k něčemu, co upoutá jejich pozornost. A vždy to je riskantní. Víš létání, hazardní hry, lov, potápění… na co si jen vzpomeneš. Měl jsem větší zájem o jiné věci.“

Usmála jsem se. Byl vážný? Chtěla jsem zdůraznit, že úplně všechny věci byly riskantní. „Jaké další věci?“ zeptala jsem se.

Naklonil se tak blízko, že jsem mohla vidět jeho drobné vrásky kolem očí a cítila jeho teplý dech. Jeho pronikavý pohled se setkal s mým. „Nějakou dobu jsem měl bláznivý nápad pracovat v utajení.“ Zvedla jsem zmateně obočí a jeho úsměv se rozšířil. „Víš… ředitel pátrá po lidech. Chodil jsem na bojová umění, cvičil jsem všechny věci á la James Bond, které vidíš v televizi. Připojil jsem se ke gangu. Byl to můj způsob, jak zvládnout hněv.“ Mávl rukou.

„Počkej vteřinku. Říkal jsi gang?“

Ušklíbl se. „Tak nějak. Ačkoli ne ten typ s drogami co myslíš. Všichni mi říkali, že mám problém s autoritou, což je asi pravda. Nikoho jsem neposlouchal. Ne otce, ani moje učitele. Nikoho.“

Zavrtěl hlavou, stále se usmívající.

„Wow.“ Zírala jsem na něj s otevřenými ústy. Bylo těžké si představit Jetta – rafinovaného generálního ředitele jedné z největších a nejúspěšnějších realitních společností na světě, který dělá něco nebezpečného, ale přesto jsem byla nakloněna k tomu věřit mu. Připadal mi jako špatný chlap, už když jsem se s ním poprvé setkala.

„To je ale minulost, ale nemůžu říct, že jsem hrdý na nějaké věci, které jsem udělal.“ Přejel prsty po mém rameni. Odvrátil ode mě pohled, takže jsem nevyčetla jeho výraz, ale nepodařilo se mu zakrýt napjatý podtón v jeho hlase. Něco skrývá. Nemohla jsem přesně určit, co mě vede k tomuto závěru, ale věděla jsem, že mám pravdu.

„No, my všichni děláme chyby. Je to část lidstva,“ řekla jsem.

Kousl se do spodního rtu, váhajíc, jestli mi může říct, nebo prozradit víc - byla bych ráda kdyby ano, protože ho miluju poslouchat, jak mluví o jeho životě. Vytváří mi to pocit spojení s ním. Možná mi moc nevěřil, aby všechno se mnou sdílel. Možná, že jsem na to šla moc rychle. Každý dámský časopis říká, že máme brát věci pomalu. Je zřejmé, že nechci být ta vlezlá žena, která se ptala na hloupé otázky typu „co myslíš“ nebo „jaké máš pocity ohledně nás?“ Znala jsem mnoho lidí, kteří udělali tuto chybu, takže jsem se poučila z jejich neúspěchů. Měl by se mi svěřit. Řekla jsem mu jedno z mých největších tajemství. Takže tu nebyla sakra žádná možnost, že ho nechám utéct aniž by mi řekl jedno z jeho tajemství. Bylo by to spravedlivé.

„Proč jsi od toho upustil?“ zeptala jsem se.

Uplynulo několik okamžiku a on neodpověděl. Myslela jsem si, že by mohl být naštvaný, že jsem se dovolila bavit o tomto tématu. Ale pak se ke mně otočil a já sebou trhla nad bolestí, kterou odrážely jeho oči. Byly hluboké jako oceán a naplnily se tmou.

Věděla jsem, že to je okamžik, kdy se mnou bude všechno sdílet, nebo se ode mě odtáhne.

„Dostal jsem se do kontaktu se špatnými lidmi a dělal jsem pro ně nějaké hloupé věci,“ řekl Jett. „Poznal jsem tvrdou cestu… buď jít do vězení, nebo nechat mého otce, aby mě z toho vysekal. Změnil jsem se –“ Odmlčel se a nechal jeho výklad otevřený.

Energie z něj vyzařující dávala jasně najevo, že se stalo něco špatného. Obraz jeho, zničeného, bojujícího vybouchl v mé hlavě – dostalo se ke mně poznání, že býval někdo jiný. Nebo možná nebyl tak odlišný od teďka. Prostě to dobře skryl. Ať tak či onak, můj názor jsem na něj nezměnila.

„Kéž bych ti mohl říct víc, ale nemá smysl ti říkat něco, co už nemůžu změnit. Něco co nemůžu vysvětlit sám sobě,“ zamumlal Jett. „Všichni máme tajemství. Moje může být horší než přiznám, ale nechci aby sis o mě myslela méně, když ti řeknu co se stalo, protože moje minulost není nic jiného než zavazadlo plné špatných rozhodnutí a hloupých chyb. Co se stalo, nejde vrátit zpět. Mám to štěstí, žejsem naživu a to je nejvíc důležité. Možná jednoho dne, až si budu jistý, že tě nemůže nic vyděsit, ti řeknu víc.“

Bolelo mě, že si myslel, že kdyby mi to řekl běžela bych do kopců, ale přesto jsem to pochopila. Není snadné odhalit tajemství.

„Cokoliv jsi udělal, je minulost.“ Moje ruka sevřela jeho v lehkém a uklidňujícím stisknutí, které signalizovalo, že stejně jako on mě, ho nesoudím, když jsem mu řekla něco ze své minulosti. „Je přirozené, aby člověk dělal chyby.“

Zachytil můj pohled a něco se mezi námi událo. Vzájemné pochopení – nevím všechno, bylo to pro mě lepší. Pro nás. Z nějakého důvodu to mezi námi může fungovat, v budoucnosti.

„Chápu to.“ Donutila jsem se k jemnému úsměvu.

„Děkuju.“ Jeho pohled skrze mě proudil, až do mého jádra a pak začal hladit mé prsty. Moje kůže pálila. Po bůhvíkolikáté mě napadlo, jestli může cítit naše spojení. Jako dva protipóly magnetů. Stejně jako když jsem ho odstrčila a nenáviděla ho za to, jakou mi způsobil bolest, jsem nemohla popřít fakt, že teď byl mou součástí.  Kamkoli jsem šla, byl tam, hluboko v mém srdci. Nikdy ho neopustí.

„Za co?“ Můj hlas zněl zastřeně. „Nic jsem neudělala.“

„Věříš ve mně.“ Vzal můj obličej a přinutil mě setkat se s jeho vyhřívaným pohledem.

Palcem pohladil mé rty, jeho dotek byl měkký jako rozpuštěná čokoláda.

Polib mě.

Mé oči ho prosily, následovaly příkaz mého srdce.

„Promiň, zapomněl jsem na chování. Máš hlad?“ Přerušujíc náš speciální moment, mě pustil a zamířil do kuchyně. Můj pohled ho neopouštěl.

K čertu s ním a jeho schopností zdát se tak nedotčený!

Pročistila jsem si krk. „Vlastně umírám hlady. Mohu nějak pomoct?“ Nevím, jestli se cítím šťastná nebo zklamaná, že jsme byli zpátky na bezstarostném terénu.

Když otevřel malou skříňku, vzal dva talíře. „Už jsem objednal.“

„Co budeme mít?“ Vytahujíc se na špičky u nohou, jsem natahovala krk a nahlížela přes jeho rameno. Zahlédla jsem velký stříbrný tác na pultě. Vůně pečeného mase a zeleniny zasáhla mé nosní dírky.

„Nejsi alergická na vlašské ořechy, že ne? Může být v některém z nich.“ Začal dávat na talíře maso, těstoviny s rukolou, bílé fazole a pečené šalotky.

„Ne, pokud vím. A i kdybych byla, tak bych to riskovala, abych ochutnala sousto. Voní to dobře.“

Posypal vše nasekanou pažitkou a usmál se. „Chutná to ještě lépe, než vypadá.“

Vzpomněla jsem si na to, když pro mě několikrát vařil. Jídlo nevypadalo nejen dobře, ale chutnalo ještě líp, bylo to nezapomenutelné. „Je to ještě lepší než tvoje jídlo?“ řekla jsem. „No, jsem šťastná holka.“

„Počkej, co to bylo?“ Popošel ke mně.

„Co?“ Ustoupila jsem o několik kroků dozadu, dokud se moje záda nedotkla něčeho tvrdého.

Jeho ukazováček přejížděl po mé tváři. „Byl to sarkasmus? Chceš naznačit, že moje vaření je špatné?“ Jeho hrané zamračení stěží dokázal zakrýt líný úsměv a třpyt v jeho očích. Cítila jsem jak se směr našeho rozhovoru změnil. Kopal hlouběji, hledal odpověď na otázku; hrál hru.

Kousla jsem se do rtu, když jsem přemýšlela nad mými možnostmi. Mohla bych předstírat, že mi nechutná a riskovat, že ho to zraní. Nebo můžu hrát s ním. Sakra, byla jsem pro víc než malou hru.

A co potom, Stewartová? Otevřeš se mu, takže zase skončíš s bolestí?

Ostře nasaji vzduch, když se setkám s jeho krásnýma očima. Vypadal obrovský, dominující. Ale byla tam i křehkost, uvědomila jsem si, že vlastně není tak zastrašující, ne tak jak jsem si dřív myslela.

„Možná.“ Naklonila jsem hlavu, čímž jsem mu udělala úplný přístup k mému krku. Prsty táhnul dolů po ruce až je položil na mé boky. Ztěžka jsem polkla a ignorovala zachvění způsobené jeho dotekem. Chtěl mě. Právě tady, právě teď. Věděla jsem to, kvůli tomu jak mě jeho oči pohlcovaly. A já ho chtěla taky. To je špatné.

Proč ho nepustit dovnitř?

Jen jednou.

„Tak, slečno Stewartová, pokud se vám nelíbil můj poslední pokus o vaření, jsem ji sakra jistý, že budeš muset vydržet ještě další.“ Jeho oči byly o odstín zelené tmavší. Vzduchem plulo sexuální napětí, posílajíc další elektrickou ránu, do mých dolních částí těla.

Svatá krávo.

Jde do toho. A moje odhodlání pomalu slábne.

Instinktivně jsem se kolem něj prohnala a mířila pryč, ale byl rychlejší. Zvedl mě a na rameni mě nesl k pohovce.

„Nech toho.“ Se smíchem jsem se snažila osvobodit se. „Tvůj útok absolutně není vítán.“

„Útok, hm?“ Řekl a položil mě na gauč, pak se přesunul mezi mé nohy, dokud na mě neležel a mé ruce sepnul nad mou hlavou. Jeho rty hledaly moje, sotva se mě dotýkaly. Škádlili mě. Byly velmi blízko a přesto příliš daleko.

„Řekni to.“ Jeho tón byl nízký, ale rozkazovačný.

„Co?“

„Že máš ráda mé vaření.“ Zaškubal jeho krásnými rty.

„Uh… je příšerné-“ Odmlčela jsem se a nechala ho dusit o trochu déle. „Dobře. Mám ho ráda.“

„Řekni to znovu. Myslím, že jsem se přeslechl.“ Jeho úsměv byl arogantní.

„Je vynikající. Nejlepší, co jsem kdy měla.“ Nemluvím jen o vaření, a on to věděl.

„Opravdu? To nejlepší, co jsi kdy měla?“ Jeho jazyk švihl přes jeho rty, zanechávajíc mokrou stupu za sebou.

Přikývla jsem neschopná vymazat stupidní úsměv z tváře.

„Pak vás nechám… pro tuto chvíli, slečno Stewartová.“ Zavrtěl se na mě a utáhl sevření kolem mého zápěstí, zatímco jeho rty se postupně blížily ke mně. Okamžik očekávání mezi námi – tichý slib, který nepotřebuje slova. Díval se na mě s takovou vášní, nepotřebovala jsem se ponořit hluboko do jeho srdce, abych věděla, co cítí.

Nikdy jsem v životě nebyla tak šťastná, v tu chvíli jsem si uvědomila, že i když se mi naskytla příležitost – nikdy mu neublížím.

Láska je když ublížíte spíš sobě, než abyste ublížili člověku, kterého milujete.

Jettovo rty se o mé něžně otřely; můj žaludek se začal třepotat díky tomu, jak se moje oči vpily do jeho temných duhovek. „Doufám, že neočekáváš dobré mravy, protože umírám hlady,“ zašeptal tím jeho sexy tónem, aby to znělo tak, jako kdyby nemluvil o jídle.

Přestaň slyšet dvojznačnost v jeho slovech, Stewartová!

„Jídlo zní skvěle.“

Nechala jsem ho pomoct mi nahoru a posadit se ke stolu. Pozorovalo jsem ho, jak nandavá na naše talíře. Vypadá, jako kdyby se změnil. Jako kdyby mu z jeho ramen spadla váha.  Strčil ke mně talíř a já se na něj usmála. Vidět ho šťastného, to je to co mi dělá radost a to je všechno, na čem mi záleží.