CM - 23. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Zatímco Esguerra probírá poslední obchod s naším hongkongským dodavatelem, sedím potichu a jen zběžně vnímám video hovor. Nechápu, jak mě jedna mladá ženská může takhle ovládat. Jednu chvíli se o ni chci starat, dát jí najíst, aby zesílila a byla zdravá, a pak v další minutě nevím, jestli ji zabít nebo ji šukat.

                Dětská prostitutka.

                To z ní v podstatě udělali. Vzali ji, když jí bylo jedenáct, vycvičili ji a v šestnácti ji nasadili do Moskvy, aby se dostala do vyšších kruhů Ruské vlády.

                Dělá se mi z toho zle, jen když nad tím přemýšlím. Nevím, co mě sere víc: že jí to udělali nebo že byla zapletená do pádu letadla, při kterém umřelo čtyřicet pět našich lidí, a tři jsou v bezvědomí. Jak je možné někoho nenávidět a zároveň se chtít pomstít za to všechno, co jí provedli?

                „Děkuju za Váš čas, pane Chen,“ řekne Esguerra nezvykle zdvořile. Chlap na obrazovce přikývne a řekne to samé. Je důležité jednat hezky, i když jde o kriminálníky.

                Jakmile Esguerra zavěsí, vstanu, protože jsem nedočkavý vrátit se k Yulii. „Uvidíme se zítra,“ řeknu. Přikývne a dál pracuje na počítači.

                „Měj se,“ zavolá na mě při odchodu.

                Venku je tma, když vyjdu – tma, teplo a vlhko. Esguerrova kancelář je malý domek blízko hlavní budovy, což je docela daleko od ubikací, kde bydlím já. Mohl jsem sem přijet autem, ale rád se procházím. Navíc po dvou hodinách sezení se těším, až si protáhnu nohy a vyčistím mysl.

                Než udělám pár kroků, zaslechnu ženu, která volá moje jméno. Otočím se a zahlédnu Esguerrovu služebnou Rosu, která ke mně běží přes trávník. Drží přitisknuté na hrudi něco, co vypadá jako hrnec.

                „Lucasi, počkej!“ Zavolá zadýchaně.

                Zastavím se, abych zjistil, co chce. Matně si vzpomínám, že o ní Eduardo mluvil. Možná s ní v té době chodil. Z toho, co řekl, se narodila na tomhle pozemku; její rodiče pracovali pro Juana Esguerra, otce mého šéfa. Několikrát jsem ji potkal a pozdravil se s ní, ale nikdy jsem s tou holkou nemluvil.

                „Tady,“ řekne, zastaví se a podá mi hrnec. „Ana chtěla, abych ti to dala.“

                „Vážně?“ Překvapeně hrnec převezmu. Vůně, která z něj vychází, je pronikavá a lahodná. Začnou se mi sbíhat sliny. „Proč?“

                Esguerrova služebná nám strážným občas posílá sušenky nebo ovoce, ale tohle je poprvé, co si vybrala jen mě.

                „Nevím.“ Z nějakého důvodu se Rosa začne červenat. „Myslím, že jen udělala víc polévky, a Nora a Seňor ji nechtěli.“

                „Chápu.“ Nechápu, ale nebudu se o tom dohadovat, když to tak skvěle voní. „No, já to rád sním, když oni to nechtějí.“

                „Nechtějí. Je to pro tebe.“ Lehce se na mě usměje. „Doufám, že ti bude chutnat.“

                „Jsem si jistý, že bude,“ odpovím a prohlédnu si ji. Je pěkná, s bujnými křivkami a hnědýma očima. Když si všimne, že si ji prohlížím, ještě víc zčervená, z čehož usoudím, že za tímhle asi kuchařka nebude.

                Rose se líbím. Jsem si tím jistý.

                Snažím se co nejvíc zamaskovat rozpaky, popřeju jí dobrou noc a otočím se. Ještě před několika měsíci by mě to potěšilo a velmi rád bych se s ní pustil do flirtování. Ale teď myslím jen na dlouhonohou blondýnku, která na mě čeká doma a na všechny chlípné věci, co s ní chci dělat.

                „Ahoj,“ zavolá za mnou Rosa, když se rozejdu. Neutrálně se na ni přes rameno usměju.

                „Díky za polévku,“ odpovím, ale už dávno běží zpátky do domu a její černé šaty za ní vlají.

***

                Hned jak přijdu domů, položím hrnec do ledničky a jdu hned do obývacího pokoje. Najdu svou zajatkyni přesně tam, kde jsem ji nechal: přivázanou k židli uprostřed pokoje. Yulie má skloněnou hlavu a její dlouhé blonďaté vlasy zakrývají většinu jejího nahého těla.        Když se k ní přiblížím, ani se nepohne. Dojde mi, že asi usnula.

                Kleknu si před ní, začnu jí rozvazovat lano kolem kotníků a snažím se ignorovat svou reakci na její blízkost. Má roztažené nohy, takže můžu sledovat záhyby mezi jejími stehny. Živě si vzpomenu, jak její kundička chutnala – a jak mě v sobě svírala.

                Kurva.

                Podívám se dolů na ruce, rozhodnutý soustředit se na svůj úkol. Nepomáhá to. Když se dotýkám prsty její hebké kůže, všimnu si jak má dlouhé a hubené nohy, stejně jako zbytek jejího těla. Navzdory její výšce má jemnou postavu, kotníky tak úzké, že bych je obtočil dvěma prsty.

                Nestálo by mě to žádnou námahu zlomit tyhle křehké kosti. Ta myšlenka přeruší ty sexuální, takže se jí chytnu jako vítaného rozptýlení. To potřebuju: myslet na ni jako na nepřítele, ne jako na svůdnou ženu. A jako nepřítele bude lehčí ji mučit. Stačilo by silnější stisk a přelomil bych jí nohu napůl. Vím to, protože už jsem to dřív udělal. Před několika lety nás podrazil thajský výrobce a my mu to vrátili tím, že jsme mu zabili celou rodinu. Jeho žena se snažila svého manžela a syny chránit, ale mučili jsme ji tak dlouho, dokud nám neřekla, kde jsou. K tomu jsme ji museli zlomit každou kost v noze.

                Od té doby nemáme v Thajsku problémy.

                To musím s Yulií udělat: ublížit jí, donutit ji odhalit její tajemství a pak ji zabít. To ode mě Esguerra očekává. To plánuju udělat, až jí budu mít dost.

                Nohy jí cuknout, pevně mě mezi nimi stiskne a já vzhlédnu nahoru. Yulia je vzhůru a zírá na mě svýma modrýma očima.

                „Jsi zpátky,“ řekne tiše. Přikývnu a neovladatelná touha po ní se vrátí. Můj penis je už tvrdý a tlačí mě v šortkách. Uvědomím si, že jí pravou rukou zvolna stoupám po vnitřní straně lýtka. Výš, výš… Cítím, jak ještě víc ztuhne, jak se jí změní rychlost dechu a zorničky se jí rozšíří. Je vyděšená.

                Vyděšená a možná ještě něco, soudě podle barvy v jejím obličeji.

                Neschopen odolat své potřebě, nechám ruku pokračovat v její cestě. Prsty jí přejíždím přes křivku jejího kolene a pokračuju přes vnitřní stranu stehna. Má tak zatnuté svaly, že pod bříšky prstů cítím, jak se třesou, a bradavky jí i přes závoj blond vlasů ztvrdnou a ještě víc zrůžoví.

                Ztěžka polkne. „Lucasi-“

                Neslyším, co chce říct, protože mi v tu chvíli zabzučí telefon v kapse.

                Do prdele.

                Vytočený stáhnu ruku z Yuliina stehna a vytáhnu telefon. Přečtu si zprávu od Diega.

                Možný problém v severní věži.

                Chci hodit telefon do zdi, ale odolám. Místo toho vstanu a odejdu do kanceláře, aby mě Yulia neslyšela.

                Nadechnu se, abych se uklidnil, a vytočím Diegovo číslo.

                „O co jde?“ zařvu hned, jak to zvedne. „Co je tak důležitého?“

                „Zadrželi jsme u severní hranice pozemku osobu, která sem neoprávněně vnikla. Tvrdí, že je to rybář, ale nejsem si tím jistý.“

                To zklidní můj vztek. Diego udělal dobře, že mě upozornil, i když si vybral zrovna nevhodnou dobu. „Dobře. Budu tam za patnáct minut.“

                Vrátím se do obýváku, rychle odvážu Yulii a snažím se přitom nevnímat erekci. „Potřebuješ na záchod?“ zeptám se a vytáhnu ji na nohy. Přikývne zmateně.

                „Tak jdeme.“ Táhnu ji chodbou a prakticky ji strčím do dveří. „Buď rychle.“

                Vyjde za pět minut s umytým obličejem. Voní po zubní pastě. Zkontroluju jí ruce, abych se ujistil, že jsou prázdné, a pak ji vedu do ložnice. Kontroluju ji, zatímco popadnu deku a hodím ji k nohám postele. Pak vytáhnu z nočního stolku provaz, který jsem si tam připravil dříve, a přikážu Yulii, „Dolů na deku.“

                Ztuhne a já si všimnu, že zírá na provaz v mé ruce.

                „Dolů,“ zopakuju a udělám krok směrem k ní. „Na deku. Hned.“

                Cítím, jak je napjatá, když ji stáhnu dolů a o vteřinu později dostanu pocit, že se se mnou bude prát. Místo toho si vzorně sedne a složí pod sebe dlouhé nohy.

                „Lehni si.“ Zatlačím jí na rameno. V penisu mi při tom doteku zapulzuje a musím se zhluboka nadechnout, abych si ji nevzal ještě předtím, než odejdu. S tím, jak leží, bych potřeboval jen pár minut, než bych se udělal. Pokušení roztáhnout jí nohy a šoustat ji je těžké odolat. Kdybych nechtěl víc než jen rychlovku, už bych byl v ní.

                „Lucasi.“ Rty se jí třesou, když promluví. „Prosím, já-“

                „Lehni si, kurva. Hned,“ zařvu netrpělivě. Jestli ji budu muset přinutit si lehnout, vezmu si ji.

                Obličej má bledý, ale poslechne a položí se na deku. Jakmile leží, kleknu si vedle ní, chytím ji za zápěstí a svážu jí je nad hlavou. Opatrně, abych nepřerušil krevní oběh, jí obvážu zápěstí a přivážu jí obě ruce k jedné noze postele. Pak udělám to samé s kotníky, ignorujíc její ztuhlost a třes. Výsledek mého snažení je, že leží na dece vedle postele a ruce a nohy má přivázané k posteli.

                Vstanu a prohlédnu si ji. S tím, jak je postel těžká, je Yulia přivázaná bezpečněji, než byla k židli – a pro případ, že by se to s tím vniknutím protáhlo, je i v dobré pozici ke spánku.    

                Než odejdu, vezmu polštář a dám jí ho pod hlavu. Vlasy má po celém obličeji, takže jí blonďaté pramínky dám z tváře pryč. Každý dotyk ve mně probouzí čím dál větší touhu. Pozorně mě sleduje, oči má jako hluboké tmavé bazény, a já málem zaúpím, když si olízne rty.

                „Brzy se vrátím,“ řeknu, narovnám se a poodstoupím.

                A než stačím změnit názor na tu rychlovku, odejdu z pokoje a zamířím k severní věži.