CM - 16. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                „No tak, jdeme.“ Silné ruce mě zvednou ze sedadla a vylekají mě tak ze spánku. „Jsme tady.“

                Tady? Srdce mi poskočí, když si uvědomím, že už jsme přistáli. Během letu jsem musela usnout, vyčerpání přemohlo můj strach.

                Teď mě nese jiný muž – Diego, jak ho předtím velitel oslovil. Není zrovna nejjemnější, když mě nese. Ale jsem ráda, že mě nenutí jít. Po celém letu, kdy jsem měla ruce a nohy svázané k sobě, si nejsem jistá, jestli by to moje svaly zvládly. A to nezmiňuju, že mám takový hlad, že je mi špatně a točí se mi hlava. Uprostřed letu mi vyndali roubík a dali mi napít vody, ale neobtěžovali se mi dát něco k jídlu.

                Jakmile Diego vystoupí z letadla, přelije se přese mě vlhký vzduch. Cítím se, jako bych vešla do ruských lázní – nebo možná do deštného lesa. To druhé je nejspíš nejlepší přirovnání, když zahlédnu silné stromky vinné révy kolem místa přistání.

                Navzdory hrůze, která mi koluje v žilách, jsem tou zelení kolem očarovaná. Miluju přírodu – vždycky jsem ji milovala, už od svého dětství – a tohle místo se mi hrozně líbí. Vzduch je bohatý na vůni tropické zeleně, hmyz v trávě cvrliká a slunce svítí i přes pár mraků na obloze. Na pár krátkých chvilek se cítím jako v ráji.

                Pak zaslechnu přijíždějící auto a uvědomím si realitu. Majitel tohoto ráje mě bude mučit a zabije mě. Prázdný žaludek se mi stáhne. Nechci na sobě dát znát strach, ale nemůžu ho potlačit, když zastaví auto – černé SUV – před letadlem.

                Dveře na místě řidiče se otevřou a vysoký muž s širokými rameny vystoupí. Slunce mu prosvítá krátkými blonďatými vlasy.

                Lucas Kent.

                Je naživu.

                Jeho oči se dívají přímo na mě a svět kolem se zatočí a rozmaže. Zapomenu na hlad, nepohodlí ze spoutání a strach z budoucnosti.

                Užívám si silnou a nepochopitelnou radost z toho, že je Lucas naživu.

                Začne se pohybovat směrem ke mně a já se znovu přinutím dýchat. Je ještě větší, než si ho pamatuju. Jeho ramena jsou široká a svalnatá. Má na sobě tílko a roztrhané džíny se zbraní kolem pasu. Vypadá přesně takový, jaký je: nemilosrdný žoldák pracující pro kriminálníka.

                „Odsud to převezmu, Diego,“ řekne, natáhne se pro mě a já se začnu třást. Očima se dívá jinam. Diego mě předá bez jediného slova a já se začnu ještě víc třást, když se mě Lucasovi ruce dotknou. Jeho dotek mě spaluje i přes hrubý materiál vězeňské kombinézy.

                Ustoupí, otočí se a nese mě k autu. Drží mě silně na svých prsou. Nedává najevo nechuť k mému nemytému stavu. Mým tělem projíždí jemné vibrace, když mnou prostupuje jeho teplo a z nějakého záhadného důvodu mě to uklidňuje. Měla bych se bát, ale místo toho si znovu uvědomuju tu iracionální přitažlivost, kterou jsem zažila jen s ním. Zároveň se mi v očích nahromadí slzy, až myslím, že budu brečet.

                Naživu. Je naživu.

                Nevypadá skutečně. Nic z toho nevypadá skutečně. Moje realita je šedá, smradlavá cela v Ruském vězení. Jsou to Igorovi šmatlavé ruce a Buschekova výslechová místnost. Je to hlad, žízeň a touha – touha po životě rodičů, kteří umřeli, když jejich auto dostalo smyk na ledu, touha po bratrovi, kterého jsem viděla jen na fotkách a touha po muži, kterého jsem znala jen jeden den.     

                Po muži, o kterém jsem si myslela, že je mrtvý – muž, který mě teď nese.

                Může to být všechno sen? Fantazie způsobená vyčerpáním a nedostatkem spánku? Mohla jsem zrovna omdlít ve výslechové místnosti a za chvíli uslyším alarm, abych se probrala?

                Lucasův obličej vidím rozmazaně. Brečím, velké a hnusné slzy se mi řítí po tvářích a stékají dolů. Automaticky se snažím slzy otřít, jak se stydím, ale ruce mám stále přivázané ke kotníkům a nedosáhnu tak na ně. Pohyb nakonec nedokončím a nejspíš vypadám divně. Lucas se na mě podívá s kamennou tváří.

                „Ty zasraná mrcho,“ řekne tak tiše, že ho stěží slyším. „Myslíš, že se mnou můžeš manipulovat brekem?“ Přitiskne si mě blíž, začíná to bolet a drží mě tak, dokud nedojdeme k černému SUV. Zastaví se před ním a zírá na mě, jako by čekal na odpověď. Když mu žádnou nedám, jeho výraz ztvrdne. „Zaplatíš za to, co jsi udělala,“ slíbí mi hlasem plným vzteku. „Zaplatíš za všechno.“

                S tím otevře dveře a hodí mě na zadní sedadlo. Když dopadnu, uvědomím si, že jsem se spletla.

                Tohle není sen.

                Je to noční můra.

***

                Cesta trvá jen pár minut. Lucas řídí potichu, neřekne mi ani slovo a já využiju čas, abych se dala dohromady. Myšlenka na jeho hrozby mi pomůže kontrolovat slzy, radost se promění v chladné obavy, zatímco zpracovávám skutečnost, že je Lucas Kent naživu – a že se ujistí, abych za to zaplatila.

                Znamená to, že se i tak letadlo zhroutilo? Pokud ano, jak to, že s Esguerrou přežili? Chci se na to Lucase zeptat, ale nemůžu se přinutit přerušit ticho. Ne když cítím, jak je vzduch nasycený jeho vztekem. Sundá si zbraň z opasku a položí na sedadlo spolujezdce, což ale nezmenšuje hrozbu, kterou představuje.

                Může mě klidně zabít holýma rukama, kdyby chtěl.

                Když auto vyjede ze zalesněné oblasti, uvidím v dálce bílý dům. Kolem něj je pečlivě střižený trávník, který kontrastuje s džunglí za námi. Dál od nás vidím strážné věže, které jsou od sebe vzdáleny pár metrů. Ten pohled mě nepřekvapí; v Esguerrově složce stálo, že jeho pozemek v Kolumbii je opevněný i přesto, že je na okraji amazonského lesa.

                Nejedeme do velkého bílého domu; místo toho zabočíme a projíždíme džunglí s malými domky podél. Musí to být místo, kde strážní a další Esguerrovi muži žijí, uvědomím si, když zahlédnu ozbrojené muže a občas ženu – vycházející a vcházející do příbytků.

                Auto zastaví před jedním domkem s verandou a Lucas vystoupí. Zbraň nechá v autě. Zabouchne za sebou dveře a já sebou cuknu, i když se snažím nedát na sobě znát strach. Mám stažené hrdlo. Je to nějakým způsobem horší, že je to Lucas, kdo mi bude dělat ty hrozné věci. Že mi bude trhat nehty nebo mě řezat na kousky.

                Je to horší, protože ve vězení jsem si představovala, jak jsem s ním. Fantazírovala jsem o tom, že mě drží a jsem v jeho bezpečném objetí.

                Lucas obejde auto a otevře zadní dveře. Natáhne se, chytí mě a vytáhne ven. Pořád neřekne ani slovo, když mě přitiskne na hruď a zabouchne za námi nohou dveře. Drží mě pevně a tentokrát už to opravdu bolí. Ale tím to jen začíná.

                Moje představy se tříští pod váhou reality.

                Vynese mě na verandu tak lehce, jako bych nic nevážila. Má neskutečnou sílu, přesto u něj není člověk v bezpečí. Nebo alespoň já ne. Možná nějaká žena v budoucnu, někdo o koho se bude starat a bude chtít ochraňovat. Někoho, koho nebude nenávidět tak, jako mě.

                Když zatlačí do dveří a natočí se stranou, abychom mohli vejít dovnitř, všimnu si několika obličejů, kteří se na nás z ulice dívají. Je tam několik mužů a jedna žena, a na jeden malý absurdní okamžik mám nutkání je prosit o pomoc, prosit, aby mě zachránili. To nutkání odejde stejně rychle, jako přišlo. Ti lidé nejsou nevinní kolemjdoucí. Jsou to zaměstnanci sadistického dealera zbraní a pomohou při čemkoliv, aby mu nic ublížilo.

                Takže zůstanu zticha, zatímco mě Lucas vnese do domu a zase za námi zavře nohou dveře. Nedívá se na mě, takže využiju příležitosti si ho prohlédnout, přičemž si všimnu jizvy na jeho bradě. Pořád je rozzuřený, vyzařuje to z něj. Zajímalo by mě, proč je tak naštvaný. Tohle – nechat Esguerrovi nepřátele zaplatit – je pro něj rutina. Čekala bych chladný odstup, ne sopečný hněv.

                Když nad tím přemýšlím, čekala bych, že mě vezme do nějaké garáže nebo skladiště, někam, kde nevadí, že to zašpiní krví a dalšími tělními tekutinami. Místo toho se ocitnu uvnitř domu, i když má jen základní vybavení. Jednu černou koženou sedačku, televizi, šedý koberec a bílé zdi – pokoj, kam mě vynese, není luxusně vybavený, ale rozhodně nejde o mučící místnost. Mohl by to být Lucasův dům? A pokud ano, proč tu jsem?

                Nemám moc času nad tím přemýšlet, protože mě zanese do velké bílé koupelny. Je tu velká vana, skleněný sprchový kout a výlevka vedle toalety.

                Tohle rozhodně není mučící místnost.

                „Proč jsi mě sem přivedl?“ zachraptím. Nemluvila jsem od té doby, co mi Esguerrovi muži narvali roubík do pusy. „Tohle je tvůj dům, ne?“

                Lucas sevře zuby pevněji, ale neodpoví. Místo toho mě položí doprostřed sprchového koutu a vytáhne klíč. Chytí pouta a odemkne je, čím je odpoutá od kotníků, které odemkne vzápětí. Pak mě postaví na nohy.

                „Potřebuješ kurevsky sprchu,“ řekne tvrdě. „Sundej si oblečení. Hned.“

                Kolena se mi rozklepou, svaly na nohou nejsou schopny mě udržet, dokonce mě začnou bolet i záda, jak najednou stojím zpříma. Hlava se mi točí z nesnesitelného hladu a vyčerpání, a jen Lucasova ruka mi zabrání, abych nespadla na zem.

                Sprcha? Chce, abych se osprchovala? Než zpracuju jeho příkaz, vydá ze sebe netrpělivý zvuk, chytne zip na kombinéze a rychle ho stáhne dolů.

                „Počkej, můžu-“ snažím se natáhnout pro zip jednou třesoucí se rukou, ale je příliš pozdě. Lucas mě otočí tak, abych stála čelem ke zdi, a stáhne mi kombinézu ke kolenům. Mám na sobě pouze volné kalhotky s vysokým pasem a vytahanou sportovní podprsenku – jediné spodní prádlo, které bylo ve vězení dovoleno. Během sekundy je ze mě serve a zase si mě otočí směrem k sobě.

                „Nenuť mě to říkat dvakrát.“ Jeho prsty mě hrubě chytí za bradu a druhou rukou mi přidržuje ruku ve vzduchu.  „Uděláš, co řeknu, rozumíš?“ Jeho oči jsou plné vzteku a něčeho dalšího.

                Touha.

                Pořád mě chce.

                Srdce mi začne bít v šíleném rytmu, když mi dojde, že před ním stojím nahá. Měla jsem to čekat, ale z nějakého důvodu mě to překvapilo. V mé mysli bylo to, co se mezi námi stalo, úplně něco jiného, než potrestání, které mě čeká, ale měla jsem to tušit.

                Pro muže, jako je Lucas Kent, jde násilí a sex ruku v ruce.

                „Rozumíš?“ zopakuje a zaryje prsty na mé bradě víc do masa. Mrknu na znamení souhlasu. Je to jediný pohyb, kterého jsem schopna. Evidentně to postačí, protože mě pustí a udělá krok dozadu.

                „Umyj se,“ nařídí mi, vyjde ven ze sprchy a zavře za sebou. „Máš pět minut.“

                Založí si ruce na své masivní hrudi, opře se o zeď a zírá na mě. Čeká.