Away - 6. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

KONEČNĚ JSEM POLOŽILA HLAVU na polštář a uvažovala nad tím, do jakého dobrodružství se tohle celé obrátilo. Říkala jsem si, že věci nemůžou být horší a pak se mi život vysmál a hodil mi do cesty ten strom. Jsem vděčná, že nespím v motelu jako minulou noc. Potřebovala jsem si trochu odpočinout. Mé tělo bylo jak psychicky, tak fyzicky vyčerpané. Nechala jsem oční víčka, aby se zavřela a rychle jsem usnula, jen abych se o pár hodin později probudila vyprahlá. Strhla jsem ze sebe přikrývku a říkala jsem si, že jsem možná prostě přehřátá. Pár minut jsem tam ležela a přemítala nad myšlenkou, jestli potřebuju vodu  nebo co vlastně chci. Potřebovala jsem ji. Vstala jsem z postele, vklouzla jsem do bavlněných šortek a po špičkách jsem vyšla na chodbu. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se trochu divně, že chodím po jejich domě, zatímco oni spí.

„Zdravíčko.“ Řekl stín od kuchyňského stolu hlubokým chraplavým hlasem.

„AAAAA!“ zakřičela jsem a málem jsem vyskočila z kůže, když hlas burácel skrz mé tělo.

„Klid, mladá dámo, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl klidně a dál seděl u stolu.

Skrz okna prokukovalo dost světla z vycházejícího slunce, takže jsem mohla lehce rozpoznat jeho rysy. Byl starší s hlavou plnou vlasů a nemohla jsem si pomoct a říkala jsem si, že je to asi Jasonův táta, Bart. Hluboce jsem vydechla a rychle otřela přední část šortek, abych se ujistila, že jsem se nepočůrala, když mě zničehonic vyděsil. Byla jsem v pohodě. Pomalu jsem šla ke kuchyňskému stolu, kde seděl.

„Vy musíte být Bart,“ řekla jsem a stále jsem dýchala ztěžka z toho, jak jsem byla vystrašená zastíněnou osobou u stolu.

„Ty musíš být Cassandra, ta holka z nemonice,“ řekl chraplavým hlasem, který by mohl být pro některé herce pěknou jízdou za penězi. Připomněl mi takový, jaký byste slyšeli ve starých westernových filmech, pomalý a mírný.

„Ano, to budu já,“ odpověděla jsem. Nevěděla jsem, co čekat od jeho táty a myslela jsem si, že se potkáme úplně jiným způsobem. Rozhodně ne takto v brzkých ranních hodinách.

„Tady, posaď se,“ řekl a ukazoval na židli, ze které právě vstal.

„Dobře,“ řekla jsem tiše a šla jsem k židli, která na mě čekala.

Přitáhl mi židli dovnitř, jak jsem sedala a přešel k židli přímo naproti té mé. Mžoural očima, když si mě prohlížel. Ztěžka jsem polkla a vydechla vzduch, který jsem zadržovala od chvíle, kdy se přesunul do své židle a dal si jednu ruku za její zadní část.

„No, dobrá zpráva je, že rozhodně vypadáš mnohem lépe než ten strom, drahoušku,“ řekl.

Byl přesně jako jeho syn, nebo naopak, jeho syn byl jako on. Prostě si nemohli pomoct, aby mě neškádlili. Cítila jsem úlevu, že tenhle muž nebyl tak strašidelný, jako jsem si myslela podle jeho hlubokého hlasu. Lehce jsem se zasmála. Asi se budu muset smířit s faktem, že budu už navždycky známa jako ta holka, která vrazila do stromu.

„Díky, Barte.“

„Jak se cítíš, drahoušku?“ zeptal se.

Byla jsem vyděšená, osamělá, ztracená, zoufalá, chudá a žalostná. Tolik emocí. Nikdy předtím jsem se takhle necítila a neužívala jsem si pocit ani z jednoho z toho. Potřebovala jsem se vrátit k tomu, jaká jsem byla předtím, ale to byl z půlky ten problém. Cassandra, kterou jsem byla předtím byla možná silnější a méně vystrašená, ale ta holka žila pro ostatní a byla stejně tak žalostná, ale v úplně jiném duchu. Vzhlédla jsem k Bartovi.

„Jsem v pohodě, jen trochu…“ Seděla jsem a uvažovala nad tím, jak bych mu to správně řekla.

„Ztracená?“ zeptal se se zvedlým obočím.

Bingo. Měla jsem pocit, jako by ani nevěděl jak moc ztracená jsem skutečně byla. Místo toho jen věděl, že jsem skončila ztracená ve městě, o kterém jsem nikdy neslyšela.

„Něco takového,“ odpověděla jsem.

„Dostaneme tě zpátky na stopu. Jsi v dobrých rukou. Jason je tak dobrý, jak se dá a no, Trish, ta je kamenem téhle rodiny. Byl bych bez těch dvou ztracený,“ řekl, když vstal ze židle.

„Byli opravdu nápomocní,“ řekla jsem mu a byla jsem ráda, že slyším jak moc si váží své rodiny. „Ještě jednou děkuju, že jste mi tu dovolili zůstat, Barte.“

„Ani o tom nemluv, cokoli abychom mohli pomoct. Vodu? Předpokládám, že to je to, pro co si sem přišla.“ Byl dobrý. Horlivě jsem přikývla hlavou.

„Ano, prosím,“ řekla jsem mile, zatímco naléval vodu do vysoké sklenice.

„Nemůžu si pomoct, ale všimla jsem si, že jste vzhůru dost brzy,“ zmínila jsem mu, zvědavá proč je vzhůru.

„Nic ti neunikne, co?“ zeptal se a nesl mi vodu ke stolu a šel si sednout zpátky na svou židli.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, omlouvám se.“ Znovu jsem byla příliš vlezlá, jak by řekl Jason. Tahle rodina se nezdála být ten typ, co je na otázky a já jsem jich byla plná. Lehce se zasmál; bylo to jako u Jasona, velmi nakažlivé.

„To je naprosto v pořádku. Vlastně jsem vstával předtím, než vyrazím do práce,“ řekl, když zíral ven kuchyňským oknem na měsícem zalité nebe. Práce? Na tu bylo extra brzo. Byla jsem ranní ptáče, ale no sakra.

„Farmářský život. Vzhůru dřív než slunce,“ řekl.

Nikdy předtím jsem poblíž žádné farmy nebyla. Viděla jsem je ve filmech, ty sexy kluky s jejich traktory, botami a kovbojskými klobouky, ale dál než tam to nikdy nešlo.

Vstal ze židle a položil ruce na její zadní část.

„Odpočiň si, jo? Slyšel jsem, že si měla dost drsnou nehodu.“ Provrtával mě pohledem a ve světle, které přicházelo oknem na jeho obličej, jsem si všimla, že má zelené oči. Ačkoli se nezdálo, že by byly jako smaragdové kameny jako ty Jasonovy, stále bylo příjemné se do nich dívat.

„Děkuju vám, Barte, odpočinu,“ ujistila jsem ho. „Nepracujte moc tvrdě.“

„Vždycky pracuju tvrdě, Cassandro.“ Poklepal na zadní část židle než odešel z kuchyně.

Nebyla jsem si jistá, co mám čekat od jeho táty. Jason mi o něm nedal moc informací než to, že pracoval na farmě, ale vypadal mile. Byl zpočátku trochu prudký, ale rozhodně to byl táta, který vypadal, že toho má hodně na talíři i v mysli.

Seděla jsem dalších pár minut v tichu, usrkávala jsem ze sklenice s vodou než půjdu zpátky do postele, když jsem uslyšela dveře vzadu v kuchyni, jak se se skřípotem otevřely. Zadržela jsem dech a rychle se otočila na židli. Bylo to nejasné, ale mohla jsem vidět, jak se Jason vkrádá skrz dveře do kuchyně. Položila jsem si ruku na hrudník a snažila se popadnout dech.

„Vyděsil si mě,“ supěla jsem.

„To není tak těžké,“ řekl a zněl pobaveně. Slyšel jsem tě vykřiknout, když jsem mířil nahoru a slyšel jsem, jak k tobě táta mluví.“ Přešel ke skříňce a vzal si sklenici, kterou naplňoval vodou.

„Uvažovala jsem nad tím, jestli můj křik někoho nevzbudil,“ řekla jsem.

Otočil se od dřezu a šel ke stolu, posadil se na židli, ve které předtím seděl jeho otec.

„Byl bych tě zachránil, ale musela si ho potkat a přijít na to, že se mu budeš líbit natolik, aby tě nezaplašil,“ řekl.

„Vypadá mile. Zprvu to bylo trochu zastrašující sedět u stolu ve tmě,“ řekla jsem. „Má ale takový silný hlas. Byl velmi…“ seděla jsem a uvažoval nad tím správným slovem, když se ke mně Jason naklonil.

„Ostrý,“ zašeptal.

„Ano, přesně.“ Souhlasila jsem.

Zaklonil se zpátky do židle. „Rozhodně má hluboký hlas, ale uvnitř je to citlivý chlap. Je to tvrdý dříč a má rád ve věcech pořádek, ale to jen kvůli tomu, jak byl vychovaný. Jediný čas, kdy jsem slyšel, že by jeho hlas zjemněl byl, když brečel,“ řekl a zíral z okna, ztrácel se ve svých vlastních slovech. Přesně jako to dělal jeho táta.

„Takže hluboko uvnitř je to medvídek?“ zeptala jsem se škádlivě – snažila jsem se utišit Jasona.

Rychle se pohledem vrátil zpátky k mému. „Nikdy jsem nikoho neslyšel, že mu takhle řekl. Nezacházel bych asi tak daleko, ale si to chápeš.“

„Chápu výraz medvídek, ale nikdy jsem opravdu neviděla tátu se tak chovat. Zvláště…“ zastavila jsem sama sebe. Nevěděla jsem, jak moc bych měla rozebírat svou rodinu. Nebylo to tak, že bych ještě někdy měla tuhle rodinu vidět, jakmile dostanu zpátky své auto a vyrazím na cestu správným směrem, ale taky to nebylo něco, co stálo za řeč, ne že by mohl něco udělat, aby pomohl.

„Zvláště co?“ zeptal se, když prolomil ticho, jak jsem seděla a uvažovala nad tím, že teď rozumím tomu, proč bylo pro Jasona tak těžké probírat se mnou jeho rodinu. Sotva jsme se znali. Nebylo normální jen tak vyvrhnout svůj životní příběh na cizince, ale už jsem začala a bylo by nemožné to nedokončit.

„Zvláště můj otec.“ Pokrčila jsem rameny. „Tam není žádný medvídek. On a má matka jsou velmi rázní a přísní. Chtějí věci po jejich, jinak by to byl doslova průser pro můj zadek, bez nějakých dotazů,“ konečně jsem mu řekla. Ztěžka jsem vydechla. „Normálně takhle informace nesdílím. Nevím, proč jsem to právě udělala.“ Výraz jeho obličeje mě donutil litovat toho, že jsem mu to řekla.

„Zaprvé se, Cassandro, neomlouvej. Je dobré sdílet takové věci. Někdy to pomáhá od bolesti a frustrace, kterou drží člověk uvnitř,“ řekl a odmlčel se na tak dlouho, aby se napil vody. „Zadruhé, sdílení detailů o rodině je těžké pro nás pro všechny.“ Věděla jsem přesně, jak se teď musel cítit. Zaklonila jsem se v židli; bylo mi trapně za všechny ty nepříjemné otázky, kterými jsem ho včera zahrnula. „A zatřetí, oni jsou tím důvodem, proč utíkáš?“

Slova sklouzla z jeho úst jako voda tekoucí z kohoutku – rychle a v plné síle. Nevěděla jsem, jak věděl, že utíkám. Jediné, co jsem mu řekla, když jsme se potkali bylo, že mám namířeno do Alamosy, abych se viděla se svou kamarádkou. Nechtěla jsem se s ním podílet o nic jiného ohledně mé situace.

„Já neutíkám, Jasone.“ Řekla jsem a snažila se přesvědčit jeho i sebe o lži, kterou jsem říkala. „Jen jedu navštívit kamarádku do Alamosy, to je všechno.“

Seděl naproti mně, nehybně a bez výrazu. Na jeho obličeji nebylo nic čitelného. Bylo to jako dívat se na mima, který najednou přestal se svým vystoupením.

„Upřímně,“ řekla jsem, když jsem se mu snažila ukázat, že nemám co skrývat. Až na to, že jsem měla. Všechno jsem skrývala a utíkala jsem od toho. Jak vás někdo, kdo vás sotva zná, mohl tak dobře znát? Dál na mě zíral, pohyboval hlavou z jedné strany na druhou, jako by zkoumal mé výrazy.

„Já ti nevím, Cassie,“ zamumlal. „Prostě ti nevěřím. Vypadáš, jako bys od něčeho nebo někoho utíkala. Poznám ztracené oči, když je vidím.“

Bylo příjemné být v blízkosti Jasona, ale tohle tajemství, to že jsem těhotná a utíkám pryč, nebylo snadné sdílet. Bude to prostě muset nechat plavat. „Řekla bych, že si můžeš myslet co chceš, Jasone.“

„Pojď na chvíli sem.“ Postavil se a natočil hlavou směrem k hale.

Nebyla jsem si jistá, co měl za lubem, ale stejně jsem ho následovala. Vešel do koupelny a já jsem se tiše postavila vedle něj, když rozsvítil světlo. Vzal do ruky mou bradu a prozkoumával mé čelo. Nemohla jsem si pomoct a pozorovala jsem ho, jak to dělal. Důkladně mi prohlédl hlavu, nevynechal jediný kousíček mého obličeje.

„Tvoje rána potřebuje trochu pozornosti.“ Odtáhl ruku z mé brady a vzal tubu z lékařské skříňky. „Dám na to trochu masti, jo?“ Zvedl na mě obočí.

Tohle bylo pro mě zcela nové, že by se o mě kluk takhle staral. Byla jsem v šoku, když dával mast na mé čelo. Jemně to vlhčil a uhladil to přes moji ránu tak jemně, že bych ani nevěděla, že to dělá, kdyby nestál přímo přede mnou.

„Tak je to lepší.“ Skončil a dal víčko zpátky na tubu.

„Děkuju,“ řekla jsem. „A jinak jsem opravdu v pořádku, Jasone.“

Byl to poslední pokus, jak ho přesvědčit, ale poznala jsem, že mi stále nevěřil. Sakra, ani já jsem si nevěřila. Existovala jedna věc, ve které jsem byla dobrá a to bylo těšit lidi, protože jsem to dělala celý svůj život, ale lhaní, to jsem moc dobře nedělala. Tohle mě překvapilo protože v průběhu mého života jsme dělala, co chtěli ostatní, ačkoli jsem to nedělala ráda a myslela jsem si, že nemám jinou možnost. Takže proč bylo lhaní o tolik jiné? Možná to nebylo o lhaní jako takovém, ale o lhaní Jasonovi. Vypadal, že jen za pouhý den, mě poznal lépe, než kdy kdokoli jiný, mimo Melanii. Dokázal vidět skrz fasádu, kterou jsem si celý život nasazovala.

„To je v pohodě, zlato, až budeš připravená,“ řekl. Rozhodně mi nevěřil, ale alespoň na to ani netlačil. Všechno, co jsem musela udělat, bylo dostat mé auto, jít na cestu a nikdy to nebude muset vědět.