CM - 15. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                Těžké kovové dveře na konci haly cvaknou. Trhnu sebou, jako bych dostala elektrický šok. Zase si pro mě jdou.

                Začnu se třást – další moje reakce. Ať se snažím zůstat silná, jak jen chci, dostávají se mi pod kůži, lámou mě na kousky. Každý vyčerpávající výslech, každé ponižování ať už malé nebo velké, nevím, jestli je den nebo noc, protože tu sedím bez jídla a nemůžu spát – takhle mě chtějí kousek po kousku zlomit. A já vím, že teprve začali. Buschekov mi to posledně naznačil.

                Snažím se kontrolovat dýchání, posadím se na palandě a obtočím kolem sebe tenkou a špinavou deku. Venku je možná květen, ale tady ve vězení je pořád zima. Chlad tady je věčný. Prostupuje šedými kamennými zdmi a zrezivělými kovovými mřížemi, prochází štěrbinami v zemi a stropě. Nejsou tu nikde okna,  aby nemohlo místnosti ohřát slunce. Jsem obklopená šedí a studené zdi se každý den přibližují.

                Kroky.

                Při jejich zvuku si nazuju boty. Ponožky mám špinavé stejně jako kombinézu, kterou mám na sobě. Tři týdny jsem se nesprchovala a nepochybně hrozně smrdím. Je to jeden ze způsobů, jak člověka ponížit, aby se cítil méně jako člověk.

                „Yulechko…“ otřesu se ještě víc, když uslyším povědomý zpěvavý hlas. Igor je strážný, kterého nesnáším nejvíc. Nejvíc mě ochmatává a hrozně mu smrdí z pusy. Dokonce i s kamerami všude kolem si najde možnost, jak se mě dotknout a zranit mě.

                „Yulechko,“ zopakuje, když dorazí k mé cele, a já zahlédnu škodolibou radost v jeho hnědých očích. Používá tohle oslovení, které normálně  používají rodiče nebo příbuzní. Od něj to zní nechutně a perverzně, jako pedofil mluvící k dítěti.

                „Připravená, Yulechko?“ Zírá na mě a natáhne se k zámku.

                Bojuju s nutkáním přitisknout se ke zdi. Místo toho se postavím a odhodím deku. Uvítal by jakoukoliv možnost, jak se mě dotknout, takže mu nechci žádnou nabídnout. Jen přejdu k mřížím a čekám na něj, žaludek se mi svírá.

                „Jsi žádaná,“ řekne a natáhne ke mně svou ruku. Skoro se pozvracím, když mě chytí za zápěstí svýma zpocenýma rukama. Zaklapne mi na tom zápěstí pouta, pak mě chytí za druhou ruku a přistoupí blíž. „Říkali, že už se sem nevrátíš,“ zašeptá a já ucítím, jak mi zmáčkne zadek. Jeho nehty se mi bolestivě zařežou do masa. „Je to škoda. Budeš mi chybět, Yulechko.“

                Když ucítím jeho dech, navalí se mi – cigaretový puch a hnijící zuby. Musím se držet, abych ho neodstrčila. Bojovat by znamenalo, že se mě bude dotýkat ještě víc; to už ze zkušenosti vím. Takže tady jen stojím a čekám, až mě propustí.  Neznásilnil mě – to je ponížení, kterého jsem díky kamerám byla ušetřena – takže jediné co musím, je vydržet a nepozvracet se.

                Po několika vteřinách mi spoutá i druhé zápěstí a ustoupí. Zklamání v jeho tváři je znatelné.

                „Jdeme,“ zařve, chytne mě za loket a já jsem nucená nadechnout se odporného vzduchu kolem něj. V duchu se modlím, abych se nepozvracela. Jednou jsem zvracela, když mi po třech dnech bez jídla dali syrové maso. Musela jsem to uklidit dekou, která teď leží na mé posteli.

                K mé úlevě se mi žaludek uklidní, když s Igorem procházím chodbou. Teprve teď si uvědomím, co řekl.

                Nevrátíš se.

                Co to znamená? Přesouvají mě do jiné věznice nebo se konečně rozhodli, že to nestojí za to, snažit se ze mě něco dostat? Zabijí mě? To mi Buschekov naznačoval, když říkal, že dostali nějaké povolení?             

                Srdce se mi rozbuší a znovu se mi stáhne žaludek. Nejsem připravená. Myslela jsem, že budu, ale když je to tady, chci žít. Chci žít, abych mohla vidět Mishu.

                Až na to, že když Rusům dám, co chtějí, už Mishu neuvidím. Obenkova sestra a její rodina se budou muset skrýt a s nimi i můj bratr. Mishův pokojný život skončí a bude to jen moje vina.

                Ne. Bude lepší, když zemřu.

                Alespoň budu z téhle díry nadobro pryč.

                Navzdory mému odhodlání mám nohy jako z želatiny, když mě Igor vede neznámou cestou. Vzdalujeme se od výslechové místnosti, což znamená, že nelhal. Dneska se děje něco zvláštního.

                „Tudy,“ řekne Igor a škubne se mnou směrem k dvojitým dveřím. Když k nim dojdeme, otevřou se a já zamrkám proti oslepujícímu světlu.

                Slunečnímu světlu.

                Je teplé a ryzí, na mé kůži. Tak jiné od těch zářivek ve vězení. Vzduch proudící dveřmi je také jiný. Je čerstvější, plný vůní jarního města, který nemá co dělat se zoufalstvím a lidským utrpením.

                „Tady je,“ řekne Igor a strčí mě do dveří. K mému překvapení přeloží jeho slova tlumočnice s ruským přízvukem do angličtiny.

                Mžourám proti oslepující záři. Otočím hlavou a spatřím ženu ve středních letech stojící vedle pěti mužů v řadě. Za nimi je silná zeď s ostnatým drátem nahoře a několik ozbrojených mužů.

                „Kdo jste?“ zeptám se ženy anglicky, ale neodpoví. Místo toho se podívá na jednoho z mužů – vysokého, který vypadá, že je jejich šéf.

                „Můžete jít, děkuji,“ řekne jí. Mluví americkou angličtinou a bez přízvuku. Musí to být tlumočnice.

                Kývne směrem k němu a spěchá k bráně na druhé straně pozemku. Muž si stoupne přede mě, jeho výraz je plný znechucení. Musí cítit, že jsem se dlouho nesprchovala.

                „Jdeme,“ přikáže, chytne mě za ruku a táhne mě od Igora.

                „Kam mě to berete?“ snažím se zůstat klidná. Tohle jsem nečekala. Co by ode mě mohli Američani chtít? Ledaže… Mohli by být-

                „Do Kolumbie,“ řekne ten muž a potvrdí tak moji nejhorší obavu. „Julian Esguerra vyžaduje vaši přítomnost.“

                A než tuhle novou informaci stačím zpracovat, táhne mě směrem k bráně.                      

***

                Nevím, kdy jsem začala bojovat – jestli to bylo ještě před bránou z vězení nebo když jsme došli k černé dodávce. Jediné co vím je, že se ve mně probudilo zvíře a pak už si jen pamatuju, jak se oháním, když mě nějaký muž vší silou drží.

                Netuším, jak to mohl Esguerra přežít, a momentálně je mi to jedno. Zajímám se jen o to, jak se vyhnout tomu mučení, které mě na konci cesty čeká. Četla jsem jeho složku a slyšela zvěsti. Není to jen bezcitný podnikatel. Je to taky sadista.

                Ruce mám spoutané, takže použiju nohy. Kopnu velitele do kolena ve stejný moment, kdy se skrčím a otočím, a zlomím mu tak ruku, kterou mě drží. Vykřikne, začne nadávat, ale já už běžím daleko od těch pěti mužů. Nedostanu se daleko, samozřejmě. Během vteřiny leží na mě, dva muži mě tisknou k zemi a pak mi svážou nohy. Snažím se s nimi dál bojovat, kopat, kousat a křičet, když mě vláčí do černé dodávky. Ale jen do doby, než se dveře zavřou a rozjedeme se. Pak se přestanu vzpírat, jsem vyčerpaná a celá se třesu. Zrychleně dýchám, srdce mě bije do prsou v neskutečném tempu.

                „Hijo de puta, ta smrdí,“ zamumlá muž, který mě drží a tváře mi zčervenají studem. Jako by byla moje chyba, že ze mě udělali tuhle nechutnou kreaturu.

                Nasadí mi roubík, nejspíš abych nezačala zase křičet, a připoutají mi zápěstí ke kotníkům. Pak mě odhodí do rohu dodávky několik metrů od nich. Kromě toho se mě nedotknou. Po pár minutách panika ustoupí a já začnu zase přemýšlet.

                Julian Esguerra mě chce u sebe. To znamená, že nezemřel. Jak je to možné? Lhal mi Obenko nebo měl Esguerra štěstí? A jestli přežil, co zbytek jeho týmu? Co Lucas Kent?

                Známá bolest mi projede hrudí, když pomyslím na jeho jméno. Znala jsem ho jen jednu noc, ale truchlila jsem pro něj a brečela kvůli němu v mé studené cele. Mohl přežít? A pokud je naživu, uvidím ho zase? Bude to on, kdo mě bude mučit?

                Ne. Zavřu oči. Nemůžu na to teď myslet. Musím přežívat z minuty na minutu, jako jsem to dělala ve výslechové místnosti. Je pravděpodobné, že několik dalších hodin budu zažívat extrémní bolest – pokud ne poslední – a nemůžu ten čas strávit přemýšlením o budoucnosti.

                Nemůžu ten čas vyplýtvat na muži, který je nejspíš mrtvý.

                Takže místo Lucase Kenta myslím zase na svého bratra. Na jeho úsměv, na to jak byl malý a jak mě objímal ručičkami, když byl ještě dítě. Bylo mi osm, když se narodil, a naši rodiče se báli, že budu špatně snášet nové mimino v rodině. Ale nebylo to tak. Zamilovala jsem se do Mishe hned, jak jsem ho poprvé v nemocnici viděla. A když jsem ho pak poprvé držela a cítila, jak je maličký, věděla jsem, že je mojí prací ho ochraňovat.         

                „Je krásné, že Yulia svého bratra tak miluje,“ říkali přátelé mých rodičů. „Podívejte, jak se o něj skvěle stará. Jednou z ní bude výborná matka.“ Rodiče přikývli, podívali se na mě a já bych udělala všechno proto, abych byla skvělá sestra. Udělala bych cokoliv, abych se ujistila, že je můj malý bratříček šťastný, zdravý a v bezpečí.     

                Zastavení dodávky mě vytrhne z myšlenek a já sebou cuknu, jak se mě opět zmocní panika.

                „Jdeme,“ řekne vůdce týmu, když se dveře otevřou. Uvidím, že jsme na přistávací dráze před soukromým letadlem Gulfstream. S rukama připoutanýma k nohám nemůžu jít, takže muž, který si předtím stěžoval na můj pach, mě vynese z dodávky do letadla s luxusním interiérem.

                „Kde ji chcete?“ zeptá se vůdce a ten začne přemýšlet. Široká sedadla jsou potažená kůži krémové barvy, stejně jako gauč vedle konferenčního stolku. Všechno je tady čisté a krásné, zatímco já jsem špinavá.

                „Sem,“ řekne vůdce a ukáže na sedadlo u okna. „Diego, dej na to deku.“

                Tmavovlasý muž přikývne a zmizí vzadu v letadle. Za minutu se vrátí s povlečením na postel. Obtočí to kolem sedačky a muž, který mě drží, mě na ni posadí.

                „Chcete, abych jí vytáhl roubík a odpoutal ruce?“ zeptá se šéfa, který zavrtí hlavou.

                „Ne. Necháme tu čubku sedět takhle. To ji naučí.“

                A s tím se otočí a nechá mě zírat z okna, zatímco se snažím nemyslet na to, co mě čeká, až letadlo přistane.