CM - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                „Řekla jsem Vám, že jsem v pořádku.“

                Ignoruju protesty zdravotní sestry, vytáhnu si z ruky kapačku a postavím se. Mám závrať a bolí mě hlava, ale musím pokračovat. Podle slunce prosvítajícího přes nemocniční okno hádám, že už je ráno nebo dopoledne. Tým, který mi měl pomoct s exfiltrací, už nejspíš odjel, ale v případě, že ne, musím kontaktovat Obenka.

                „Kde mám tašku?“ zeptám se sestry a očima proletím pokoj. „Potřebuju svou kabelku.“

                „Potřebujete si lehnout.“ Zrzavá sestra si přede mě stoupne a zatlačí rukama do mých ramen. „Máte na hlavě bouli velikosti vejce, jak Vás praštila tyč, a než Vás sem přivezli, byla jste celá promrzlá. Doktor nařídil, abychom Vás dalších dvacet čtyři hodin pozorovali.“

                Zírám na ni. Cítím, jako by mi měla prasknout hlava, ale zůstat tady znamená jistou smrt. „Kde mám tašku?“ zopakuju. Je mi nepříjemné, že mám na sobě nemocniční oblečení, ale o oblečení – a bolest hlavy – se budu starat později.

                Žena protočí oči. „Proboha. Když Vám tu tašku seženu, lehnete si a budete se chovat slušně?“

                „Ano,“ zalžu a sleduju, jak přejde ke stolku na druhé straně pokoje. Otevře ji, vytáhne mou kabelku Gucci a vrátí se zpátky.

                „Tady máte.“ Podá mi tašku do rukou. „Teď si lehněte, než upadnete na zem.“

                Udělám, co říká, ale jen proto, že si musím šetřit energii na později. Je to necelých deset minut, co jsem se tu probrala, a pořád se třesu, když stojím. Nejspíš potřebuju být pod lékařským dohledem, ale na to není čas. Musím se dostat z Moskvy dřív, než bude pozdě.

                Sestřička začne měnit povlečení na prázdné posteli vedle a já vytočím Obenkovo číslo.

                Vyzvání a vyzvání a vyzvání…

                Kruci. Nezvedá to.

                Zkusím to znovu. No tak, dělej, zvedni to.

                Nic, žádná odpověď.

                Se vzrůstajícím zoufalstvím to zkusím potřetí.

                „Yulie?“

                Díky bohu. „Jo, to jsem já. Jsem v nemocnici v Moskvě. Skoro mě přejelo auto – to je na dlouho. Ale už odcházím a-“

                „Je pozdě, Yulie.“ Obenkův hlas je tichý. „Kreml ví, co se stalo, a Buschenkovi lidé tě hledají.“

                Mráz mi přejede po zádech. „Tak rychle?“

                „Jeden z Esguerrových mužů má dobré kontakty v Moskvě. Hned, jak se o té střele dozvěděl, zmobilizoval je.“

                „Kurva.“

                Sestra se na mě škaredě podívá, zatímco natahuje povlak na jednom polštáři.

                „Je mi to líto,“ řekne Obenko a vím, že to je pravda. „Šéf týmu svoje lidi odvolal. Pro nikoho z nás to teď není v Rusku bezpečné.“

                „Jasně,“ odpovím automaticky. „Udělal správnou věc.“

                „Hodně štěstí, Yulie,“ řekne ještě, než zavěsí.

                Jsem na to sama.

***

               

                Počkám, než sestra odejde s náručí plnou prostěradel, a pak opět vstanu, tentokrát bez jakéhokoliv zásahu.

                Panika, která mě obklopuje, je silnější než léky proti bolesti. Stěží si uvědomuju bolest hlavy, když přejdu ke skříňce, kde mám kabelku, a podívám se dovnitř.

                Jak jsem doufala, mám tu i oblečení, pěkně poskládané. Rychlým pohledem zkontroluju dveře, jestli jsou zavřené, pak ze sebe strhnu nemocniční oblečení a obléknu si svoje. Během toho zjistím, že boule na mé hlavě není jediné zranění. Celá pravá strana mého těla je plná odřenin a modřin.

                Ten debilní opilec. Měla jsem zastřelit ho i jeho hnusné kámoše, dokud jsem měla šanci.

                Ne. Zklidním dech. Být naštvaná teď nemá smysl. Jen mě to rozptyluje, což si nemůžu dovolit. Pořád je malá šance, že se stihnu z Ruska dostat pryč. Nemůžu se vzdát naděje.

                Alespoň ne teď.

                Sepnu si vlasy do copu, abych vypadala nenápadně, a pak rychle zkontroluju obsah kabelky. Je v ní všechno, kromě peněz v peněžence a zbraně. Ale to se dalo čekat. Můžu být ráda, že mi neukradli celou kabelku, když jsem byla v bezvědomí. Na dno kabelky jsem si všila tajnou skrýš na peníze v případě nouze a zloději ji zjevně nenašli.

                Seberu tašku, vyjdu ze dveří a projdu chodbou. Zdravotní sestry nejsou nikde v dohledu a nikdo mi nevěnuje pozornost, když dojdu k výtahu. Tedy, jeden starší muž na vozíku se na mě jednou podívá, ale v jeho očích nevidím podezření. Jen se dívá, připomíná si své mládí.

                Dveře výtahu se otevřou se slabým zazvoněním. Vejdu dovnitř s bušícím srdcem. Navzdory jednoduchosti útěku mám husí kůži a veškeré mé instinkty mě varují, že se blíží nebezpečí.

                Můj pokoj se nachází v sedmém podlaží budovy a cesta dolů je mučivě pomalá. Výtah zastavuje v každém patře, jak do něj sestry a pacienti nastupují a zase vystupují. Mohla jsem jít po schodech, ale to by na mě upoutalo zbytečnou pozornost. Nikdo nepoužívá schodiště, pokud nemusí.

                Konečně se dveře výtahu otevřou v prvním patře. Vystoupím obklopena několika dalšími lidmi – a v ten moment je uvidím.

                Tři policisté vcházející do výtahu na druhé straně chodby.

                Kruci. Sehnu hlavu a lehce se nahrbím. Nedívej se na ně. Nedívej se na ně. Sleduj podlahu a zůstaň v blízkosti vysokého tlustého chlapa, který vyšel z výtahu přede mnou. Jde pomalu, přizpůsobím se mu a snažím se, abych vypadala, že k němu patřím.

                Budou hledat ženu, co je sama, ne pár.

                Naštěstí můj doprovod míří směrem k východu a kolem nás je hromada lidí, takže mi nevěnuje pozornost. Jeho statná postava mě dostatečně kryje a já ho využívám, co to jde, zatímco si udržuju zdravý odstup.

                Přidej. No tak, jdi rychleji, prosím potichu toho muže. Každý sval v těle se chce rozběhnout, ale to by zničilo moje šance, že vyjdu nepozorovaně ven. Zároveň si ale uvědomuju, že se musím dostat co nejdříve ven. Jakmile si policisté uvědomí, že už v sedmém patře nejsem, celá nemocnice mě bude hledat.

                Konečně se já a ten muž dostaneme k východu. U chodníku zahlédnu taxi.

                Ano! Konečně mám trochu štěstí.

                Odejdu od toho muže bez ohlédnutí, spěchám k autu a nastoupím hned, jak žena přede mnou vystoupí. „Stanice Lubyanka, prosím,“ řeknu řidiči a zavřu za sebou dveře. Řeknu to jen pro případ, že by mi žena věnovala nějakou pozornost. Kdyby ji později vyslýchaly, prozradila bych jim tuhle stanici a to by mi snad zajistilo pár minut navíc.

                Řidič přikývne a odjede od chodníku. Hned jak vjedeme na ulici, řeknu, „Oh, já zapomněla. Musím vyzvednout něco v AzimutOlympic hotelu. Můžete mě zavést tam?“

                Pokrčí rameny. „Jasně, bez problému. Vy platíte, zavezu Vás, kam chcete.“

                „Děkuju.“ Opřu se do sedadla. Bojím se zcela uvolnit, ale to nejhorší už mám za sebou. Pro teď jsem v bezpečí. Koupila jsem si trochu času. Blízko hotelu je půjčovna aut. Až se tam dostanu, převléknu se a získám auto. Budou sledovat letiště, vlaky a další veřejnou dopravu, ale existuje malá šance, že se dostanu k Ukrajinským hranicím po vedlejších silničkách.

                Cesta se zdá být nekonečná. Doprava je hrozná, ale ne tak jako včera. Stejně se ale musí řidič rozjíždět a zastavovat každou chvíli – a to zvyšuje adrenalin v mé krvi – bolest hlavy se mi vrátí v plné síle, stejně tak bolest z modřin a odřenin. Aby toho nebylo málo, uvědomím si, že mám prázdný žaludek a sucho v ústech.

                No jasně. Od včerejšího večera jsem nic nejedla.

                Abych se rozptýlila, myslím na poslední fotku Mishy, co mi Obenko poslal. Můj bratříček na ní objímá pěknou brunetku – jeho přítelkyni, podle Obenka. Dívka se na něj usmívá a on vypadá tak pyšně, jak jen může puberťák vypadat.

                Pro tebe, Misho. Zavřu oči a snažím si uchovat ten obrázek před očima co nejdéle. Stojíš za to.

                „No, to není dobré,“ zamumlá řidič. Otevřu oči a zjistím, že je před námi kolona aut. „Zajímalo by mě, jestli se tam stala nehoda nebo co.“ Stáhne okénko dolů a vystrčí z něj hlavu.

                „Je tam nehoda?“ zeptám se rezignovaně. Je to jako by se proti mně osud obrátil zády a chtěl, abych zůstala v Moskvě. Nestačí, že je v Rusku tak hrozná zima, že zničila vlastní armádu; teď ještě zadržuje agenta v zácpě.

                „Ne,“ řekne řidič a vrátí hlavu do auta. „Nevypadá to tak. Chci říct, je tam plno policejních aut a tak, ale nevidím záchranku. Může jít o blokádu nebo někoho chytli-“

                Než to dořekne, jsem z auta venku.

                „Hej,“ zakřičí, ale já už dávno běžím skrz stojící auta. Jakékoliv obtíže, co jsem předtím cítila, jsou pryč. Mířím pryč v ostrém pocitu strachu.

                Policejní blokáda. Někdo vystopoval moji polohu – nebo možná jen blokují hlavní ulice, ve snaze mě chytnout. Tak jako tak jsem nahraná, dokud se nedostanu z města.

                Srdce mi silně bije, když sprintuju ulicemi a mířím k uličce, kterou jsem předtím zahlédla. Budou mít problém mě sem sledovat autem, a když budu mít štěstí, možná jim uteču natolik, že si seženu jiný taxík.

                Cokoliv, co mi získá víc času.

                Uslyším za sebou výstřely a zaslechnu kroky. „Zastav!“ zakřičí mužský hlas. „Hned zastav! Jsi zatčená!“

                Ignoruju ten příkaz a místo toho přidám. Studený vzduch mě bolí, jak se snažím ze sebe dostat maximum. Uvidím před sebou uličku, je rovná a temná. Přesto se donutím běžet dál, aniž bych se ohlédla.

                „Zastav nebo tě střelím!“ Uslyším ten hlas z dálky, což mi dává naději. Možná jsem schopná mu utéct. Vždycky jsem byla rychlá, moje dlouhé nohy mi dávají v běhu výhodu.

                Ozve se výstřel, kulka prolétne kolem mě a uvízne ve zdi budovy, kterou zrovna míjím.

                Kruci. Střílí. Nevím, proč mě to překvapuje. Moskevská policie není zrovna známá tím, že se zajímá o lidi, kteří by měli být chráněni. Jsou nástrojem zkorumpované vlády, nic víc. Nemělo by mě šokovat, že obětují bezpečnost ostatních, jen aby mě dostali.

                Další výstřel, pár kroků ode mě se rozletí sníh. Slyším vyděšené hlasy a vidím lidi, kteří se snaží schovat na krajích chodníku.

                Ignoruju ten rozruch a vběhnu do uličky. Přímo přede mnou jsou dvě popelnice a za nimi požární schodiště.

                Třetí výstřel, kulka zasáhne jednu z popelnic a těsně mě mine. Policajt nebo kdo to je, má dobrou mušku.

                Jsem skoro u žebříku, vyskočím, co nejvýš to jde, a snažím se rukou zachytit o poslední stupínek. Pak využiju intenzitu skoku, zhoupnu se nohama a zachytím se chodidly. Přehodím kolena přes kovovou tyč a využiju veškerou svou sílu, abych se vyšvihla co nejvýš a chytla se levou rukou dalšího stupínku. Funguje to. Pár vteřin sedím a pak začnu šplhat.

                Další výstřel, zeď kolem mě se rozprskne. Kousky cihel létají všude.

                Sakra, sakra, sakra. Šplhám po žebříku tak rychle, jak to jen jde, aniž bych uklouzla na ledovém povrchu. Slyším za sebou výstřely a nadávky. A pak ucítím, jak se žebřík rozvibruje, když na něj skočí další osoba.

                Řekla bych, že mě chtějí dostat živou.

                Nepodívám se dolů a šplhám dál. Nikdy jsem neměla ráda výšky, tak předstírám, že jde o cvičení a pode mnou čeká vzduchová matrace, kdybych padala. I kdybych spadla, budu v pohodě. Samozřejmě, že je to naprostá lež, ale uklidní mě to natolik, že šplhám dál navzdory bušícímu srdci.

                Než se naděju, jsem na střeše. Seskočím z žebříku na zem. Budova, na které se nacházím, je čtvercového tvaru s velkou dírou uprostřed – typická sovětská stavba, kterých je plný blok. Zastavím se na tak dlouho, než uvidím další žebřík na druhé straně. Znovu se rozběhnu směrem k němu.

                „Zastav!“ zakřičí někdo a já si vyděšeně uvědomím, že už jsou nahoře. Podívám se za sebe a uvidím dva muže, kteří za mnou běží. Mají na sobě policejní uniformy a jeden z nich drží zbraň. Oba jsou velcí, rychlí a silní. Nebudu schopná jim utíkat věčně.

                Změní strategii. Přidám a využiju dvou vteřinového náskoku, abych se schovala za velký komín. Přilepím se k němu, lapám po dechu a zoufale se snažím nevydat zvuk, zatímco se snažím nadechnout.

                O tři vteřiny později uslyším mužské kroky.

                Čas přejít do útoku.

                Když kolem mě projde první policajt, vystrčím nohu. Zakopne a za hlasitých nadávek spadne na zem. Slyším, jak se zbraň sklouzne po střeše.

                Střelec leží na zemi a je neozbrojený.

                Než má jeho kolega šanci zareagovat, vyskočím před něj. Automaticky se nahne doleva a já využiju sílu jeho pohybu a bouchnu ho levou pěstí.

                Levá pěst dopadne na jeho bradu, zavrávorá a zavrčí. Natáhnu se pro zbraň a uvidím druhého policajta, který dělá to samé.

                Srazíme se, kutálíme se a na chvíli se dotknu prsty zbraně.

                Ano! Sáhnu po ní, a když se mě policista snaží přimáčknout k zemi, zmáčknu spoušť.

                Zakřičí, chytne se za rameno. Odstrčím ho od sebe, díky adrenalinu mám skoro nadlidskou sílu. Už jsem skoro na kolenou, když na mě ten druhý skočí a pevně mě chytí za zápěstí.

                „Polož tu zbraň, holka,“ zasyčí a v ten moment uslyším další kroky.

                „Dostal jste ji, Sergeyi?“ zakřičí jeden z pěti mužů, kteří se za mnou objeví, a míří na mě pistolí.

                Bojovat dál nemá smysl. Povolím sevření a Sergey přejde za mě a spoutá mi ruce za zády.

                Jsem chycená.

                Teď se můžu vzdát naděje.