H-SH - 31. kapitola

Překlad: Liv

Ahoj, holky! 

Děkuji za komentáře! Asi vás všechny uklidním, když vám řeknu, že má kniha 44 kapitol, což znamená, že ještě ani náhodou nejsme na konci.  Knihu už mám dopřeloženou celou, ale bude přidávána postupně, jak už je zvykem. 

Užijte si Kate… :)

Týden po Ianově smrti jela Diane domů. Kate svou mámu přesvědčila, že bude v pořádku, i když tomu sama nevěřila. Ale nemohla matku využívat jako záchranné laso pořád. Bylo na čase zjistit, jestli není připravená začít plavat.

„Za pár týdnů se vrátím,“ řekla Diane.

„Uvidíme,“ řekla Kate. „Miluju tě mami. Děkuju, že jsi tady pro mě byla.“

Když Diane odjela, pokračovala Kate v režimu, který pro ní Diane nastavila: spánek, sprcha, obléct se, zkusit se najíst. Teď k tomu připadala práci a projít předními dveřmi potravinové spíže bylo to nejtěžší, co musela po Ianově smrti udělat.

Tu snahu nestát na prahu smrti a pokusit se fungovat jako člověk, dlužila svým klientům. Ale její oči byly neustále rudé, oteklé a lemovaly je tmavé kruhy. Přestala nosit make-up a měla na stole kapky do očí. Její pleť, která byla obvykle zdravá a světlá, teď byla mdlá a popelavá. Nosit vlasy jinak než v culíku, se teď zdálo jako ztráta času. Chovat se tak, jakoby se nic nestalo, jí bralo neuvěřitelné množství energie a ona se na konci každého dne cítila fyzicky vyčerpaná.

Její úsměv byl nucený a neudržela ho dlouho, ale snažila, zejména kvůli novým klientům. Nechtěla, aby si mysleli, že je s ní něco špatně, i když to většinu z nich pravděpodobně napadlo. Když přišla Samantha s dětmi, Kate držela Georgieho v klíně a snažila se nebrečet. Jen Helena věděla o tom, co se stalo s Ianem a chovala se ke Kate jako k jedné z vlastních dcer, točila se kolem ní, objímala jí a dělala všechno pro to, aby se cítila líp.

Dva týdny potom, co Ian umřel, měla Kate mimořádně těžký den a schovávala se v zadní místnosti, aby jí nikdo neviděl plakat. To ráno Kate našla vzkaz, který jí Ian jednou nechal na kuchyňském stole a ona ho strčila do šuplíku a zapomněla na něj. Ale když se dnes ráno chystala do práce, začal houkat její kouřový alarm – neúprosný a otravný hluk Kate málem porazil – a našla ten vzkaz v zásuvce, kde měla baterky.

Šel jsem pro večeři. Za chvíli jsem zpátky, zlato. Xoxo

Strčila si ten vzkaz do kapsy a celé dopoledne na něj sahala. Mělo to stejný efekt, jako ta hlasová zpráva, kterou jí nechal a Kate jí poslouchala pořád dokola. Jen to zvýšilo její smutek, ale Kate nemohla přestat a dál ten papír četla, dál se ho dotýkala. Slíbila si, že zítra ten papír nechá doma.

Helena strčila hlavu do zadní místnosti. „Kate?“ Její tón byl jemný, takhle na ní mluvila teď pořád.

Vzhlédla. „Ano?“ Její hlas byl chraplavý a zastřený.

„Klient si tě žádá.“

„Hned tam budu.“

V potravinové spíži kolem ní každý chodil po špičkách, hlavně Helena. Když s ní takhle jednali, byla Kate nejen smutná, ale nešťastná. Potřebovala začít tvrdě pracovat na tom, aby se z toho dostala a slíbila sama sobě, že to udělá. Ale každý den jí připadalo, že se brodí pískem.

Nebyl čas na kapky do očí, takže Kate uhladila rukou vlasy a utáhla gumičku. U stolu na ní čekal Zach Nielsen, ten mladý muž, který měl strach o svého mladšího bratra.

„Ahoj, Zachu,“ řekla.

„Ahoj. Moje máma chtěla, abych se zastavil a poděkoval ti. Měla starosti o mého bratra a řekla, že jsi nás zachránila.“

„Řekni ji prosím, že mi bylo potěšením. Rádi jsme pomohli.“

Zvědavě se na ní díval a Kate si byla až bolestně vědoma toho, jak vypadá. „Ehm, jsi v pořádku?“

Cítila, jak se jí v očích začínají tvořit slzy a začala rychle mrkat. Mnoho jejích klientů v potravinové spíži prolilo vlastní slzy. Přišli hladoví a opuštění, ale odcházeli s úsměvem. Zasloužili si výkonnou ředitelku, která byla silná, duševně zdravá a zachránila by je před jejich zoufalou situací.

Ne zlomenou ženu, která vypadala, že potřebuje pomoc víc, než oni.

Se slabým úsměvem se ho snažila přesvědčit, že je v dobrých rukou. „Jsem v pořádku,“ řekla, ale nikoho neoklamala.

„Dobře,“ řekl a vypadal v rozpacích z toho, že jí nachytal, když ukázala tolik osobních emocí. „Tak se asi uvidíme za pár týdnů.“

„Měj se, Zachu.“

Kate botami kopala do bahnité vody, když se brodila v kalužích, které zůstaly po sněhu. Jaro v St. Anthony Main bylo špinavé, nasáklé a jako by tahy štětcem Matky přírody, byly jen za pomoci šedé, černé a bílé. Pastelové barvy přírody se neukážou ještě tak měsíc a to jen v případě, že roční období zavítá do Minnesoty včas.

Kate zírala na zem a nevšimla si muže, až dokud nebyla v polovině schodů ke dveřím. Když ho vycítila, náhle se zastavila, naklonila se do leva a její paže se dotkla jeho saka. Opíral se o kovové zábradlí stejným způsobem, jako Ian, když tady jednou čekal na taxi. Vypadal na padesát. Jeho vlasy byly světle hnědé, místy šedivé a oči měl modré.

„Omlouvám se,“ řekla. „Nedávala jsem pozor.“

„Žádný problém,“ řekl a laskavě se usmál. „Jmenuji se Don Murray. Jsem váš soused, mimochodem. Párkrát jsem vás viděl na chodbě. Nechal jsem vám vizitku, když jsem se nastěhoval. Dal jsem jí ženě, která otevřela dveře.“

„Opravdu?“ Kate si to nepamatovala. Muselo to být v době, kdy u ní byla matka, protože Kate měla neohlášené návštěvy málokdy a od smrti Iana nikomu neotevřela. Ten muž z kapsy vylovil kartičku a podal jí.

„V případě, že byste tu první nemohla najít,“ řekl. „Dejte mi vědět, pokud budete něco potřebovat. Jsem hned na konci chodby.“

„Jasně. Díky.“ Rychlý pohled na jeho vizitku jí oznámil jeho jméno a telefonní číslo, ale nebyla tam uvedená firma ani zaměstnání. Kate si jí strčila do kapsy. „Omlouvám se, já jsem Kate. Kate Wattsová.“ Natáhla ruku a on s ní potřásl.

„Rád jsem vás poznal.“

„Nápodobně.“ Nechtěla být nezdvořilá, ale neměla energii na zbytečné řeči a bušilo jí v hlavě. „No. Tak se asi někdy potkáme.“

„Přeji hezký den, Kate.“

Vydala se po schodech nahoru a zmizela do budovy.