Away - 9. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

NEUVĚDOMILA JSEM SI, KOLIK oblečení jsem si vlastně sbalila. Možná jsem byla přece jen náročnější na údržbu než jsem si původně myslela. Posadila jsem se na posteli a protáhla jsem si ruce po krátkém šlofíku. Snažila jsem se dívat okolo po hodinách, ale pak jsem si vzpomněla, že v místnosti nebyly žádné a já jsem byla bez telefonu. Byla jsem k té věci přilepená a cítila jsem se bez ní nahá, nehledě na to, že to byla má jediná zabezpečená věc, kterou jsem měla. Teď jsem byla odpojená od světa a od způsobu, jak být ve spojení s Mel. Bylo to víc znepokojující, než jsem si původně myslela a rozhodně jsem neoceňovala fakt, že jsem vždycky svůj telefon měla, když jsem ho v minulosti potřebovala.

Když jsem tak nad tím přemýšlela dál, tak pocit z toho, že nejsem schopná se spojit s Mel byl jedinou věcí, která mě rozčilovala. Jinak jsem měla pocit osvobození. Nikdo mi nemohl volat, nikdo nevěděl kde jsem a tak podobně. Začala jsem si k sobě souhlasně pokyvovat hlavou, když jsem si vzpomněla na to, kdy jsem se naposledy cítila osvobozeně. Najednou jsem se potápěla zpátky do postele a stočila se do klubíčka. Opravdu musím najít rovnováhu mezi osvobozením a kontrolou. Musela jsem najít svůj střed, svoji hladinu a stabilitu, po které jsem toužila, aniž bych nakláněla váhu příliš na jakoukoli stranu. Nechtěla jsem být jeden extrém nebo druhý a nemohla jsem přijít na to, proč to tak je. Uslyšela jsem zakručet svůj žaludek a věděla jsem, že se rychle potřebuju zase najíst než budu mít zase zdrcující potřebu mít ještě další dostaveníčko s jejich záchodovou mísou. Už tak jsme si byly příliš blízké. Zázvorové pivo a krekry byly právě teď nutností.

Vytáhla jsem se z plodové pozice, do které jsem se schoulila, otevřela jsem dveře a šla jsem chodbou. Byla jsem skoro v kuchyni, když jsem uslyšela Jasonův hlas a další plačící, téměř hysterický, který zněl jako Trish.

„Přestaň brečet. Bude to v pořádku, mami. Dostaneme ten další, dobře?“ Slyšela jsem ho říct, když jsem šla po krůčcích blíže do kuchyně. Viděla jsem je, jak sedí u stolu, jeho máma měla hlavu v dlaních a ztěžka vzlykala, jak Jason seděl blízko, utěšoval ji rukou kolem ní a pevně ji držel.

Srdce se mi začalo propadat dolů, když jsem pokračovala v poslouchání jejího vzlykání. Ať už jsem jakkoli moc chtěla vědět, co pro něj a jeho mámu bylo tak emocionální, musela jsem odejít, než taky propuknu v pláč. Když jsem udělala krok dozadu, podlaha zavrzala, kvůli čemuž Jason střelil hlavou na stranu přímo mým směrem. Oči se mu leskly slzami, které odpovídaly očím jeho matky.

Do prdele. „Ach bože, omluvám se za vyrušení,“ omluvila jsem se, jak jsem rychle otočila chodidla a zamířila jsem zpátky do svého pokoje.

Slyšela jsem, jak oba vstali ze židlí, když jsem utíkala jako kuře zpátky do pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Zabralo jen chvíli, než vstoupil do místnosti, ve které jsem se krčila.

„Jasei, omlouvám se. Jen jsem zamířila do kuchyně, abych si dala něco k jídlu. Přísahám, že jsem nešmírovala.“

Podíval se na mě rudýma očima, ve kterých již nebyly zbytky slz, musel si je zřejmě utřít. Pomalu šel k posteli a sedl si přímo vedle mě, naše nohy se téměř dotýkaly, když si složil ruce v klíně.

„Věřím ti,“ řekl s očima upřenýma na podlahu.

„Co se děje? Je všechno v pořádku s tvou mámou?“ zeptala jsem se obezřetně. Pokud to nechtěl rozebírat, brala bych to, ale potřebovala jsem se ujistit, že ví, že tu pro něj jsem, kdyby chtěl. Tahle úžasná rodina, která mě k sobě vzala, mi přirůstala k srdci a bylo těžké je vidět, jak trpí.

Hlavu nechal nízko a pohled dál upíral na podlahu u našich nohou. Chtěla jsem obtočit ruce kolem něho a pevně ho držet, ale nemohla jsem. Mé tělo bylo ztuhlé děsem, že jsem ho vůbec chtěla obejmout a všechno, co jsem dokázala udělat, bylo pohnout rukou. Umístila jsem ji jemně na jeho nohu, čímž jsem způsobila, že přetrhl svůj soustředěný pohled na zem. Zvedl oči k mým, byly stále rudé a já jsem tak strašně moc chtěla vědět, co je dělá smutnými.

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak to chápu. Jen chci, abys věděl, že mi můžeš říct cokoli. Jsem tu pro tebe, kdybys mě potřeboval,“ řekla jsem mu a nechala jsem ruku na jeho noze. Díval se mi do očí; párkrát zamrkal svými dlouhými řasami, jak se snažil zadržet slzy.

Ramena mu poklesla, když si zhluboka povzdechl. „S mámou je všechno v pořádku, dějí se teď nějaké věci, které nejsou v pohodě; ale budou.“

Položil ruku na tu mou, kterou jsem měla na jeho noze a nabídl mi určitý náznak úsměvu. „Díky za optání. Opravdu už o tom ale nechci mluvit. Dobře?“

„Rozumím, ale kdybys někdy chtěl, jsem tu pro tebe,“ připomněla jsem mu.

„Cením si toho, ale nepotřebuju tě zatěžovat problémy své rodiny,“ řekl, když odsunul svou ruku z mé. „Takže teď, když už je po všem.“ Otřel si dlaněmi oči. „Pojďme odsud vypadnout,“ řekl rychle a pomohl mi z postele. „Proč si neobuješ nějaké boty? Vybalila sis, že jo?“ zeptal se, jak mě provrtával pohledem a čekal, že mu pravděpodobně řeknu ne.

„Samozřejmě,“ řekla jsem, když jsem otevřela dveře šatníku.

„Jsi hodně dobrá samaritánka,“ prohlásil. Protočila jsem oči a vzala si boty, rychle si je obula než jsme zamířili k náklaďáku.

Otevřel dveře pro spolujezdce a držel mě za ruku, když jsem se tlačila na sedadlo. Slyšela jsem, jak mu ze rtů unikl smích, když zavíral mé dveře a šel k bočním dveřím řidiče.

„Slyšela jsem tě se smát,“ informovala jsem ho, když začal startovat náklaďák.

„Jen jsem ještě nikdy neviděl holku, která by měla takové problémy s nasedáním do auta,“ zašeptal mi.

„No, já nejsem jako ostatní holky odtud,“ zašeptala jsem mu zpátky, když jsem si zapínala pás. Vycouvali jsme z cesty na ulici, aniž bysme řekli slovo. Pak mě napadlo, že nemám tušení, kam máme namířeno.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho, pozorovala jsem domy, které probíhaly okolo skrz okno.

„Na večeři,“ prohlásil a nechával své oči soustředěné na silnici před námi. Absolutně jsem nebyla oblečená na to, abych byla viděna na veřejnosti jako třeba v restauraci. Nezajímalo mě jak malé tohle město bylo; oblečení, ve kterém jsem vybalovala a pak měla šlofíka jsem nepovažovala za materiál na večeři.

„Večeři? Takhle oblečená?“ civěla jsem na něho.

Otočil krk a čelil mi s ohromeným výrazem, který se rozlil přes jeho oči a ústa. „No jo. V čem bys chtěla jít, v pyžamu?“

„Mám pocit, že to je přesně to, v čem jsem teď. Jasei, musíme jet zpátky, musím se převléct a obléct si něco víc…“ podívala jsem se na své kalhoty a cítila jsem své vlasy, které byly kudrnaté z nedostatku vlasové péče. „Vhodného. Nemůžu jít ven a vypadat takhle,“ řekla jsem panicky.

Posunul oči na cestu a pak zpátky na mě se zmateným výrazem, který byl přilepený na jeho obličeji. „Proč by ses měla jinak oblékat, když jdeme na večeři?“

„Děláš si srandu, že?“ civěla jsem na něj. Zavrtěl hlavou a pak obrátil svou pozornost zpátky na cestu. „Jasei!“ zaječela jsem na něj a tělem jsem byla prakticky celá otočená jeho směrem.

„Nevím proč si myslíš, že se musíš převléct, ale jsme skoro tam. Nebudu se vracet jen proto, aby sis mohla dát na sebe jiné oblečení.“ Jeho hlas zněl stejně frustrovaně, jako jsem se já cítila. Tuhle bitvu s ním nevyhraju.

„Fajn, ale jestli na mě lidé začnou zírat, tak o mě mluv jako o své šílené sestřenici, kterou si právě vyzvedl z nemocnice.“ Vzdala jsem to a složila jsem si ruce na hrudníku. Mohla jsem vidět koutkem svého oka, že má hlavu otočenou směrem ke mně s tím, co vypadlo jako ten největší úšklebek, jaký jsem kdy na jeho obličeji viděla. Naklonil se přes prostřední sedadlo, které nás rozdělovalo, jak jsem držela svůj poraženecký pohled před sebou.

„No, to tak trochu jsi, ne?“ tiše se uchechtl blízko mého ucha. Mrskla jsem hlavou, abych mu čelila smrtelnýma očima a všechno zlé, co bylo připravené se vylít z mých úst se najednou rozplynulo. Nemohla jsem si pomoct a ztratila jsem se v jeho smíchu a sladkému pohledu, který si zabíral místo na jeho obličeji. Odbyla jsem ho pokrčením ramen, když se obě naše těla otáčela dopředu, Jason měl stále nasazený ten široký úsměv přes obličej.

Zastavili jsme u toho, kolem čeho bych normálně jen projela a klasifikovala to jako „díru ve zdi“ a zaparkovali jsme pár míst ode dveří. Cedule nad restaurací hlásala jen „jídelna“ a nic víc. Sedadla u oken byla všechna plná; mohla jsem jen předpokládat, že tohle bylo jedno z mála hlavních míst, kde se v tomhle malém městě dalo najíst.

„Pojď šílená sestřenko Cassie,“ řekl Jason, natáhl se pro moji ruku, když jsem se loudala směrem ke dveřím.

„Alespoň mi dej falešné jméno,“ řekla jsem naprosto upřímně a doufala jsem, že dá.