Away - 5. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

ZATÍMCO JASON ZŮSTAL venku na žádost Trish, ona se posadila na bok postele vedle mě. Její oči na mě pevně hleděly. Hrozně jsem se snažila zůstat v klidu, ale dívala jsem se na všechno, jen ne na ni.

„Trish, p-prosím neříkejte nic,“ žadonila jsem u ní, nechtěla jsem, aby kdokoli jiný věděl, jak moc jsem věci pohnojila.

Položila mi ruku okolo ramen, „Zlatíčko, to je lékařské tajemství. Nemám to dovoleno. A i kdyby ne, tak bych nikdy nic neřekla. Jsou to tvoje novinky ke sdílení.“

„Děkuju,“ řekla jsem s hlubokým povzdechem.

„Řeknu Jasonovi, že jsi v pořádku a že jsi jen měla pár těžkých dní, což jsi měla,“ řekla. Byla jsem vděčná, že se držela mé žádosti.

„Mezitím ti zázvorové pivo a krekry pomůžou uklidnit žaludek. Posluž si, jsou v kuchyni a taky cokoliv jiného, co bys ráda. A nezapomeň na své vitamíny,“ řekla, obdařila má ramena rychlým zmáčknutím než vstala z postele.

„Cením si toho, Trish, opravdu,“ řekla jsem jí.

„Jsem ráda, že ses rozhodla zůstat tady. Vím, že si o tebe Jason dělal starosti, říkal, že si byla pěkně vyděšená, když tě našel.“

„Jsem ráda, že tam byl na pomoc,“ řeknu a uvažuju nad svým ‚městským zachráncem‘.

„Já také,“ řekla, než odešla ven a nechala za sebou otevřené dveře.

„Vidíš, jsem v pohodě,“ oznámila jsem Jasonovi, když jsem ho viděla nakukovat přes roh, jakmile mu Trish dopověděla mou ‚krycí‘ historku.

Stál u dveří, paže měl překřížené přes hrudník. „Asi jo,“ řekl, jako by nevěřil své mámě ani mě.

Nemohla jsem ho za to vinit, ale nebylo to něco, co jsem byla připravená říct světu. Zívla jsem a položila si ruku na ústa, abych zakryla protivný obličej, který jsem udělala. Na zívání není nic ani vzdáleně atraktivního. Všimla jsem si, že si Jason zakrývá ústa, když zívne.

„Nespala jsem v motelu dobře, jak už jistě víš,“ řekla jsem a čekala jsem na ‚říkal jsem ti to‘, ale nepřišlo to.

„Jsem taky dost unavený. Jestli budeš něco potřebovat, budu dole a máma je jen na druhé straně chodby,“ informoval mě.

„Dole?“ zeptala jsem se ho, nevěděla jsem, že mají sklep. Tuhle část prohlídky jsem nedostala. To byl teda pěkný průvodce.

„Jo, promiň, nedostal jsem se k tomu, abych ti to ukázal. Pravděpodobně bude ale nejlepší, když ti dám instrukce,“ vtipkoval.

„Myslím, že budu v pohodě, ale díky.“

Byl extrémně vytrvalý v tom, aby se ujišťoval, že vím, jak otřesná jsem byla v braní instrukcí. Nikdy se toho zřejmě nezbavím, pravděpodobně ani od Mel. MEL. Do prdele. Posadila jsem se v panickém režimu, kvůli čemuž Jason o okrok ustoupil od postele.

„Cassandro?“ zeptal se a zněl znepokojeně. Vstala jsem, protlačila jsem se kolem něj a začala se prohrabovat svým kufrem, doufajíc, že bude tam.

„Můj telefon. Musím zavolat své kamarádce, abych jí dala vědět, co se děje, Jasone. Ach můj bože, pravděpodobně vyšiluje. Měla jsem tam včera večer být!“ Řekla jsem mu, cítila jsem jak se mi v žaludku množí uzlíky při pomyšlení na to, jak vyděšená Mel bude. Nemůžu uvěřit, že jsem si na to minulou noc nevzpomněla. Co já vím, mohla zavolat policii nebo hůře mé rodině, aby začali s pátráním po mně. Ach, ne. Tohle bylo moc na co myslet. V hlavě mi začalo okamžitě bušit, když se místnost začala pomalu točit jako kolotoč. Dívala jsem se, jak kolem mě všechno proběhlo. Můj hrudník byl těsnější; dýchání se zkrátilo a krátce na to se stalo rychlejším. Všechno to bolelo; krátkost dechu byla pro mě moc.

„Páni,“ zamumlala jsem, když se zdi okolo mě začaly pomalu hroutit. Ucítila jsem ruce na svých ramenou a hlas, který ke mně mluví, ale myšlenky na Melanii pokračovaly v přebírání mého těla a mysli. Její jméno útočně probíhalo mou myslí. Melanie. Melanie. Melanie. Bylo to všechno, na co jsem se mohla soustředit. Padala jsem níže a níže, dokud jsem necítila, že ležím na posteli.

„Cassie…“ slyšela jsem hlas jasněji, když pokračoval v říkání mého jména, zatímco hladil stranu mého obličeje. „Cassie…“

Vidina jeho obličeje mdle přicházela do výhledu. Snažila jsem se na ni soustředit a uvolnit se jak nejlépe jsem dovedla. O pár okamžiků později jsem jeho obličej viděla naplno a konečně jsem se mohla slušně nadechnout.

„Tak je to správně, zůstaň se mnou,“ řekl klidně, ale výraz na jeho obličeji říkal, že je připravený na to mě sbalit a buď mě vzít do nemocnice nebo do blázince. Očividně jsem ho vyděsila.

„Jsem tady, jsem tady,“ řekla jsem. „Myslím, že jsem právě měla panický záchvat.“ Naneštěstí je mám tyhle dny nějak častěji.

„Jdu,“ začal říkat, když jsem strčila ruku proti jeho puse, jeho rty se dotýkaly mé dlaně. Jeho oči se rozšířily a jeho hlava se pohnula dozadu, zatímco jsem nechala ruku drženou u jeho rtů.

„Ne, nejdu do nemocnice!“ zaječela jsem na něho. Klidně vzal mou ruku do své a sklonil ji k posteli a lehce ji stále držel.

„Jdu ti pro nějakou vodu,“ řekl a pomalu vyklenul své obočí.

„Oh, promiň.“ Bylo mi skrz na skrz trapně.

Konečně mi pustil z pevného držení ruku a odešel z místnosti. Vzpamatuj se, Cassandro. Tohle bylo směšné a dětinské. Tedy, co by si pomysleli mí rodiče, kdyby mě takhle viděli? Určitě by mě hnali. Jason se vrátil zpátky do místnosti po pár minutách a nesl velkou sklenici vody v jedné ruce a něco zabaleného v papírové utěrce v druhé. Položil vodu na noční stolek vedle postele a vytáhl svůj vyklápěcí telefon z kapsy a položil ho vedle vody.

„Vypij to a použij tohle,“ řekl a provrtával mě pohledem. Přikývla jsem hlavou v přijetí. „A sněz tohle, bez otázek.“ Podal mi to, co bylo v jeho druhé ruce. Otevřela jsem to a našla jsem sendvič.

„Sním,“ řekla jsem mu.

„Budu dole. Jsou to ty dveře vzadu v kuchyni.“

„Díky, Jasone, znovu.“

„Nemáš zač.“

Jakmile odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře, málem jsem se utopila ve vodě. Nikdy nechutnala tak dobře. Položila jsem prázdnou sklenici dolů na noční stolek a snědla jsem sendvič. Něco tak jednoduchého bylo najednou tak uspokojující. Položila jsem prázdnou papírovou utěrku stranou a vzala jsem si jeho vyklápěcí telefon. Asi se nikdy přes jeho telefon nepřenesu. Otevřela jsem ho a uviděla malou obrazovku s časem a datumem v roku a obrázkem uprostřed. Dala jsem si telefon k obličeji, abych se blíže podívala na obrázek, vzhledem k tomu, že obrazovka byla menší než na telefonech, na které jsem zvyklá. Na obrázku byl strom, velký strom. Když jsem víc zašilhala, mohla jsem říct, že vypadá poškozeně. Ach můj bože, to si musíš dělat srandu. Otřásla jsem hlavou v naprostém šoku, že by udělal tento obrázek a pak mě samozřejmě nechal, abych ho viděla na jeho telefonu a musel zatraceně dobře vědět, že si ho všimnu. Byl nepopiratelně atypický ve všech správných směrech.

Když jsem skončila se svým pobavením nad stromem na obrazovce, tak jsem proplouvala jeho telefonem. Dostala jsem se do kontaktů a začala jsem se cítit trochu moc invazně. Chtěla jsem vědět víc o tomhle cizinci, který už byl stěží cizincem. Byl příliš zvláštní. Vypadal, že je zhruba mého věku, ne-li o několik let starší, bydlel doma a měl život, jaký jsem nebyla zvyklá vídávat. Chtěla jsem tomu porozumět. Chtěla jsem vědět, jestli má sourozence, holku, nejlepšího kamaráda a pak jsem chtěla prozkoumat jeho fotoalba. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že musím přestat. Hranice by byla překročená jasně červenou, kdybych teď nevycouvala. Tahle Cassandra by nikdy nenechala cizincův telefon, který jí spadl do jejích zvědavých rukou jít neprobádaný, ale tohle bylo divné. Rodina, kterou jsem neznala, kluk, kterého jsem sotva znala mě přivítali s otevřenou náručí v jejich domově, starali se o mě a nechali mě bez zaváhání s tímto telefonem. Chtěla jsem být jako oni a nezjišťovat každou maličkost. Nechtěla jsem být dotěrná. Vypustila jsem další výdech a rozhodla jsem se, že jsem udělala dobře, že jsem zavřela ikonu s kontakty a místo toho začala vytáčet Melino číslo.

Na druhé zazvonění Mel zvedla telefon a zněla vyděšeně. „Haló?“

„Mel, to jsem já.“ Začala jsem se dusit jen co jsem slyšela její hlas. Chtěla jsem právě teď tak strašně moc být s ní. Právě teď jsem měla být s ní v jejím teplém objetí.

„Ach můj bože, Cassandro, kde sakra si? Volala jsem do každé nemocnice od Alamosy až po Boulder. Prosím řekni mi, že nejsi v nějakém kanále na straně cesty. Právě jsem se chystala tě oznámit jako nezvěstnou. Co se děje? Jsi v pořádku? Kde máš telefon? Čí telefon je tohle?“ Chrlila otázku po otázce, dokud jí nedošel dech.

„Ani nevím kde zatraceně jsem. GPSka mě evidentně ztratila. Říkali, že jsem asi tak čtyři hodiny od Alamosy, bouchla mi pneumatika a narazila jsem autem do stromu, skončila jsem v nemocnici, mysleli si, že mám otřes mozku, včera večer jsem byla v motelu napadeném krysama, byla jsem vyčerpaná, že ani nemluvím a zapomněla jsem ti zavolat, pak jsem přijela domů za touhle rodinou, zůstávám u nich ve volné ložnici, nemůžu najít telefon, tohle je Jasonův telefon, kterým volám a moje auto je v procesu opravy,“ vychrlím na ni, dokud mi nedojde dech a nemusím zastavit, abych ho chytila.

„Cože?“ zeptala se zmateně.

„Přesně,“ řeknu stejně tak zmateně jako ona. Sedíme na telefonu v tichosti tak dlouho, že mi to připadalo jako věčnost, ale jsem si jistá, že to byla jen minuta nebo tak. Snažení nějak uchytit to, co se stalo.

„Jedu pro tebe, můžeš prosím tě zjistit kde jsi?“ zeptala se konečně a přerušila ticho mezi námi.

„Co moje auto, Mel?“ připomenu jí.

„Zajedeme pro něj zpátky. Cassandro, právě teď jen chci, abys byla v bezpečí se mnou,“ řekla chvatně.

Držela jsem na uzdě vzlyky, které chtěly utéct. Jen to, že jsem slyšela, že byla připravená dneska večer skočit do auta, aby mě přijela vyzvednou, bylo pro mě dost na to, abych si vzpomněla, proč je tahle holka moje nejlepší kamarádka a má sestra. I když jsme nebyly pokrevně spřízněné, byla pro mě dostatečně příbuzná.

„Kdo je tenhle Jason a co je to za rodinu, se kterou zůstáváš?“ zeptala se dychtivě.

Nebyla jsem překvapená, že se zeptala, vlastně by to byla první věc, na kterou bych se jí zeptala, kdyby byla ona v téhle nesnázi. Začala jsem přemýšlet nad Jasonem a touhle rodinou, se kterou zůstávám a věděla jsem, že se přes můj obličej rozlévá úsměv. Nebyli vůbec jako má vlastní a byla jsem si naprosto jistá, že jsem s tím víc než spokojená.

„No, jsi zamčená v nějakém sklepě, Cass? Mám zavolat policajty?“ zeptala se rychle a horečně. Musela jsem zůstat v hluboké zamyšlení příliš dlouho.

„Ne, Mel, aspoň tedy momentálně,“ snažila jsem se ji ujistit. „Jason je ten, který mě viděl nabourat a zavolal policajty a sanitku, aby přijeli na místo nehody. Pak mě vzali do nemocnice.“ Zastavila jsem po tom, co jsem slyšela její zajíknutí. „Jsem v šestém týdnu.“

„To je v pohodě. Vyřešíme to, až se sem dostaneš,“ řekla klidně.

Evidentně mě nemohla vidět, ale bylo fajn slyšet od ní ujištění. „Moje zdravotní sestra je náhodou Jasonova máma. Nabídli mi jejich volnou ložnici, abych v ní zůstala než se auto…“ zastavila jsem se, abych vztekle zatřásla hlavou. Stále se mi těžce přijímalo to, co se stalo včera.

„To je v pořádku, Cass,“ řekla mírným hlasem.

Spolkla jsem svůj vztek zpátky a pokračovala jsem. „Než se moje auto neopraví, ale ani nevím, jak dlouho to bude. Říkali, že součástky nejsou na skladě a já jsem si jistá, že to auto potřebuje velkou práci,“ řekla jsem frustrovaně. Mohla jsem slyšel, jak Mel na druhé straně dělá to samé, zatímco znovu sedíme v tichosti.

„U koho jsi? Jedu pro tebe,“ prohlásila.

Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem byla. Byl to luxusní hotel v porovnání s motelem, ve kterém jsem zůstala minulou noc. Cassandra, kterou jsem bývala by NIKDY ani za milion let nezůstala v domě cizích lidí, ale na téhle rodině bylo něco, co jsem si nemohla pomoct, ale uklidňovalo mě to. Teď byla moje šance promluvit a buď nechat Mel, aby mě přijela dostat z tohoto města nebo držet svůj klid a přijmout, že tu zůstanu s úplnými cizinci, dokud se mé auto neopraví. Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla jsem telefon dolů od ucha a dívala se ještě jednou na obrázek zničeného stromu na obrazovce. Bylo to divné a neměla jsem to v povaze, ale chystala jsem se zůstat. Položila jsem telefon zpátky ke svému uchu a řekla Mel své rozhodnutí.

„No to určitě, jedu pro tebe hned teď. Dej mi adresu,“ dožadovala se.

„Jsem tu v pohodě. Tahle rodina, ať už je to jakkoli divné je hrozně milá a já budu v pořádku, opravdu. Slibuju, že ti zavolám každý den, jakmile najdu svůj telefon,“ řekla jsem a porozhlédla jsem se po místnosti s přáním, aby se ta zatracená věc zjevila z čistého nebe.

„Mluvíš vážně, Cass?“ zeptala se a zněla rozčileně. „Můžeš si možná půjčit auto?“

Na to jsem nikdy nepomyslela, ale ve městě tak malém, jako je tohle, o tom pochybuju. „Musím použít všechny peníze navíc, které mám na zaplacení oprav na autě. Nemůžu si to dovolit, i kdyby tady byla autopůjčovna.“

„Takže zůstáváš u téhle rodiny? Nemám z toho dobrý pocit.“

„Jsem si jistá. Budu v pořádku. Máš Jasonovo číslo. Volám z jeho telefonu, pamatuješ?“

„Ach ano a mám v úmyslu volat každý den, dokud nebudeš zase zpátky na cestě,“ řekla nerudně. „Jaké je jejich příjmení? Potřebuju tuhle informaci v případě – v případě nouze.“

„Bradley. Zavolám ti teda zítra?“

„Asi jo, Cass. Nedáváš mi moc na vybranou,“ řekla a zněla poraženě. „Jinak si v pohodě?“

Věděla jsem, kam touhle otázkou míří a byla jsem ráda, že se zeptala přímo; nebyla jsem ještě připravená nic přijmout. „Eh, v pohodě, asi. Ne skvěle, to určitě ne,“ řekla jsem jí pravdu.

„Dobře, zavolej mi zítra, zlato.“ Řekla jsem jí, že ji mám ráda a sklopila jsem telefon, abych ho zavřela a položila jsem ho na noční stolek vedle postele.

Unikl ze mě hluboký povzdech, který srážel mé tělo, když jsem zvažovala své rozhodnutí, které jsem právě udělala. Bylo to hlubší než jen o čekání na své auto a nechtění Mel, aby mě přijela vyzvednout. Ne jenom že Mel měla svůj vlastní život, kterého se musela účastnit aniž by marnila den tím, že přijede a zachrání můj zadek, ale taky něco ve mně chtělo, abych tu z nějakých důvodů zůstala. Mohla to být ta dobrota Trish a Jasona nebo skutečnost, že okolo můžu být tou ztracenou holkou a nemusím si o to dělat starosti. Taky neublížilo to, že Trish tu bude, abych si s ní mohla promluvit, pokud budu chtít šanci k diskuzi ohledně mého těhotenství. Už věděla co se děje a mohla být mým půjčeným ramenem, uchem nebo hlasem.

Možná to mělo něco společného s jejich vřelými srdci a otevřenými náručemi, které ke mně křičely, protože mi v mém vlastním životě chyběly. Hluboko v nitru jsem věděla, že toužím po takové náklonnosti a tady byla, kouzelně spočinula v mém klíně. Byla bych blázen, kdybych alespoň nepřijala tu pozornost a nečekala na své auto a celou dobu si neužívala jejich společnosti. Asi zjistíme jak moc velký blázen jsem opravdu byla, když bylo všechno řečeno a hotovo.