Away - 4. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

JÍZDA K JEHO DOMU byla krátká. Když jsem komentovala to, že jsem zvyklá vidět na každém rohu semafory, tak mi řekl, že ve městě je jen jeden a přes ten nepojedeme. Zajížděli jsme ke krémově zbarvenému domu stylu ranče. Nádherná podélná veranda se rozmáhala doleva ode dveří a napravo byly dvě houpací křesla. Jason řídil svůj náklaďák na štěrkovou příjezdovou cestu, která byla před garáží, která byla oddělená pro dvě auta.

„Jsme tady. Už teď to vypadá lépe, co?“

„Nemáš tušení,“ řeknu s úlevou, že vidím tento krásný dům a ne neonovou ceduli obsazenosti.

Jason zaparkoval náklaďák a rychle vystoupil. Ani jsem neměla příležitost si otevřít. Otevřel mi dveře a natáhl ruku, abych se jí mohla chytit, když jsem sklouzla ze sedadla.

„Je to trochu výš než moje auto, promiň,“ omluvím se.

Malý úsměv si pohrával s jeho rty, když pokračoval ve své pomoci dostat mě z náklaďáku. „Neomlouvej se. Je to roztomilé,“ řekne tiše.

Jo, vážně roztomilé, tím jsem si jistá.

Jakmile jsem byla venku, zavřel za mnou dveře a vedl mě před dům.

Přesně, jak jsem čekala, byl vnitřek malebný a venkovský. Obývák byl po mé pravici a malá jídelna zdobená červenými jablky byla po mé levé straně.

„Váš dům je opravdu pěkný,“ řeknu s respektem k jeho domáckému pocitu.

„Jo, je to fajn dům. Malý, ale nám to stačí. Žijeme tu už od doby, kdy jsem byl mimino.“

Nikdy jsem v žádném domě tak dlouho nebyla; má rodina se pořád stěhovala. Byli extrémní typ lidí, kteří chtěli držet s dobou stůj co stůj.

„Tudy, zlato,“ řekl, vzal můj kufr a vedl nás malou chodbou.

Byly tam čtvery dveře, všechny zavřené. Pustil moji ruku a otevřel první dveře napravo a ukazoval mi koupelnu.

„Tady je očividně koupelna,“ prohlásil s lehkým zasmáním. Nemohla jsem si pomoct a uchechtla jsem se. Tohle byla tedy nějaká prohlídka, co dostávám.

Šel pryč, nechal dveře otevřené a zavedl mě do druhých dveří napravo. Vešli jsme do malé ložnice s manželskou postelí, malým prádelníkem a nočním stolkem, abych řekla vše.

„Tohle bude tvoje ložnice,“ řekne a umisťuje můj kufr vedle prádelníku. Přešel ke dveřím šatníku, které byly nalevo od postele a ukázal na ně. „Můžeš si dát oblečení do šatníku nebo prádelníku, jak chceš.“

Šatníku? Jak dlouho jsem tu měla být? Ještě jednou jsem se rozhlédla po místnosti. Byla malá, ale měla jsem z ní hřejivý pocit. Zvláště se mi líbila broskvově zbarvená deka, která pokrývala postel.

„Bude ti to vyhovovat?“

Otočila jsem na něho oči. „Určitě. Je to dokonalé,“ ujistím ho.

Na obličeji se mu usadil uspokojený výraz, když šel ke dveřím. „Dobře, takže tě nechám zabydlet se a pak se potkáme v kuchyni. Je to přes chodbu a pak vpravo,“ řekl. Trochu sklonil hlavu a nadzvedl obočí. „Ale ujisti se, že použiješ mé instrukce a ne ty z GPS.“

„Vypadni,“ řeknu, ukazuju na dveře a snažím se držet zpátky své uculování.

Zasmál se a zavřel za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nebylo v ní jediné zrcadlo. To by mohlo být celkem fajn. Ani nechci vidět to, co by na mě zíralo zpátky.

Otevřela jsem kufr a vytáhla kraťasy a tričko. Vklouzla jsem do čistého oblečení a okamžitě jsem se cítila desetkrát lépe. Vyhrabala jsem gumičku na vlasy z mé kosmetické taštičky a stáhla si vlasy do chaotického drdolu. Nebyla jsem pro to mít chaotické cokoli, ale vzhledem ke stavu, v jakém mé vlasy byly, byl chaos mou jedinou možností. Jen jsem doufala, že mé vlasy jsou stále blond a ne zbarvené červeně od krve, která byla na mém čele.

Zapnula jsem kufr a uvažovala jsem nad tím, jestli si mám opravdu pověsit své oblečení. Vzhledem k tomu, že jsem vůbec netušila, jak dlouho bude trvat, než dostanu zpátky svoje auto, mne zaplavilo rozrušení. Neměla jsem tušení, co se stane, kdy budu odjíždět ani jak dlouho tu zůstanu. Párkrát jsem se nadechla, abych uklidnila své nervy a rozhodla jsem se pro tuto chvíli nechat oblečení v zavazadle.

Zavřela jsem za sebou dveře, když jsem vycházela z místnosti a rázovala jsem do kuchyně, přičemž jsem následovala přesné instrukce, které mi Jason dal. Ani bych je nepotřebovala, protože dům je tak malý, že bych kuchyň dříve nebo později našla. Ale vážně, kdo by se chtěl ztratit dva dny v řadě? Já ne.

„A dokázala to bez jakýchkoli zranění,“ řekl, vzhlédl ke mně od kuchyňského stolu, ruce měl sevřené okolo vysokého modrého hrnku.

„Eh, někdo mi dal docela dobré instrukce.“ Zaškádlím ho taky.

„Dobré? Byly naprosto přesné, zlato.“ Jediné, co jsem mohla udělat bylo, že jsem na něho potřásla hlavou.

Vstal od stolu a přešel, aby mi odsunul židli od stolu. Nic mu neuteklo. Sedla jsem si a on mě přisunul ke stolu. Ulevilo se mi, že zase sedím; byla jsem vyčerpaná.

„Něco k pití?“ zeptal se.

„Voda by byla super, díky,“ odpovím a za pár sekund mám vysokou sklenici ledové vody před sebou. Jason se posadil zpátky na židli a párkrát si usrkl ze své sklenice.

„Takže, včera v nemocnici si zmínil, že když tu budu, tak to tvojí mámě nebude vadit. Mám to brát tak, že jí nevadí, že naprosto cizí člověk zůstane u ní doma?“ Věděla jsem zatraceně dobře, že moje vlastní matka by nikdy nic takového neudělala. Jeho máma byla svatá. Jeho oči mě našly a podíval se na mě, jako by mi něco unikalo.

„Už si moji mámu potkala, Cassandro,“ připomněl mi. Naneštěstí jsem neměla absolutně tušení o kom to mluví, jelikož jsem si nevzpomínala na to, že bych potkala nějakou Jasonovu matku. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Jo, tvoje sestra Trish,“ řekl. „To je moje máma.“

„Vážně?“ byla jsem ohromená. Nikdo nic nezmínil o tom, že by tihle dva byli příbuzní, když jsem byla v nemocnici. Jak jsem to měla vědět?

„Jo. A je docela úžasná, jen tak mimochodem.“ Mohli jste říct už jen z výrazu jeho tváře, že svoji matku hluboce miloval. Uvažuju, jestli to byl on nebo jeho sourozenec, kdo jí dal ten řetízek „máma“, který nosí na krku.

Přemýšlím zpětně nad tím, jak mi pomohla a uklidnila mé roztřepené nervy v nemocnici. „Neměla jsem tušení, že je to tvoje máma,“ přiznám, teď trochu znepokojená, že bych měla zůstat v jejich domě. Trish věděla mé tajemství. Nevěděla jsem, jestli by schvalovalo, že holka jako já zůstane v jejich domu. Sklopila jsem pohled na své ruce, které držely sklenici vody.

„Jsi si jistý,“ začala jsem se ho ptát, dokud mě nepřerušil.

„Trvala na tom,“ odpověděl, aniž by mě vůbec nechal dokončit myšlenku.

„Opravdu?“

„Ano, v nemocnici, když jsem na tebe čekal. Vyšla ven, aby si se mnou promluvila a říkala mi, že nechce, abys byla sama a abych dohlédl na to, že zůstaneš s námi ve volném pokoji,“ odpověděl.

Vydechla jsem úlevou a srkla jsem si chladné vody. Bylo fajn cítit, jak mi protéká hrdlem. Dneska tady bylo horko. Oba jsme seděli v trapném tichu, dokud jsem nedopila.

„A tvůj táta? Jak se jmenuje? Co dělá?“ zeptala jsem se a okamžitě jsme toho litovala. Prostě jsem předpokládala, že má otce a cítila bych se jako ten největší kretén na světě, kdyby neměl.

„Jmenuje se Bart a pracuje na farmě,“ řekne s odměřeným pohledem v očích.

„Ach, vy máte farmu?“

„Ne. Mívali jsme ji, ale prodali jsme ji před nějakou dobou a teď můj táta jen pomáhá, aby fungovala,“ odpověděl.

„Proč jste tu farmu prodali?“ zeptám se, zaujatá jeho životem tady, chtěla jsem vědět víc. Život v maloměstě na venkově nebylo něco, na co bych byla zvyklá. Dívala jsem se na něj, když se podíval na stěnu za mnou, držel oči nehybně, když chvíli jen tak seděl, než odpověděl.

„Prostě jsme nestíhali všechnu tu práci. Byla v naší rodině po několik generací. Bylo to těžké, ale někdy jsou prostě v životě věci, které musíš udělat,“ řekl tiše. Soustředil své oči zpátky na mé a ty jeho vypadaly zarmouceně, jako by ho něco tížilo, ale nechtěl se o to podělit.

Změnila jsem téma, abych se pokusila odvést jeho pozornost jinam. „Máš sourozence?“ zeptala jsem se uštěpačněji.

„Vždycky si hraješ na dvacet otázek, když někoho potkáš?“ zeptal se.

„Ano, vlastně hraju. Ráda vím všechno o té osobě, o její rodině, zvláště o takové, se kterou zůstávám,“ prohlásila jsem.

„Cassandro, tomu se prostě říká být vlezlý.“

Střelila jsem po něm drzým pohledem a zkřížila si paže přes hrudník. „Jen jsem o tobě chtěla vědět víc.“

Zvedl přede mnou ruku. „Jsi hodně zvědavá. Chápu to.“

Seděla jsem tam v tichosti; jeho tón zněl trochu lakomě a měla jsem pocit, jako bych překračovala nějakou hranici, kterou bych neměla. Potřeba vědět všechno mě dostává do více problémů, než za co to stojí. Vstal ze židle a začal odcházet od stolu. Možná byl špatný nápad zůstávat tu a ještě horší rozhodnutí na mé straně, že jsem přijala.

„Jedla si něco od včerejška?“

Zavrtěla jsem hlavou. Nejedla jsem nic od té doby, co jsem odjela do Alamosy a mohla jsem poznat, že se to na mě začíná projevovat.

„Musíš jíst. Co ti můžu připravit?“

Zvedla jsem hlavu nahoru, abych se podívala, jak stojí v kuchyni. Byla jsem víc než ohromená, že ho slyším se na to ptát. Myslela jsem si jistě, že je připravený na to pomoct mi zabalit a vzít mě znovu zpátky do toho brouky nakaženého motelu.

Naneštěstí myšlenka na jídlo mi začala obracet žaludek. Tak moc vlastně, že jsem si myslela, že ho vrhnu přímo na tenhle stůl. Podívala jsem se přes rameno na Jasona, který už měl oči na mě. Měly v sobě paniku a já jsem zvažovala, co dělat dál a obracela jsem hlavu z něho k chodbě. Připravoval se promluvit, když jsem se rozhodla, že právě teď je znovu ten správný čas utíkat. Vyskočila jsem od stolu a šla přímo do koupelny, klekla si před záchodem a nevylučovala jsem nic jiného než žluč. V žaludku mi nezůstalo nic, co by mohlo jít ven. Bylo to žluté a kyselé a pálilo mě od toho hrdlo až k slzám. Položila jsem ruku přes sedátko a spočinula jsem na ní čelem. Natáhla jsem se pro nějaký toaletní papír, abych si utřela proud slz z očí, když jsem uviděla jeho siluetu stát ve dveřích. Sklonil se, podal mi ručník a spočinul svou rukou na mých zádech.

„Beru tě zpátky,“ řekl tiše. Prvně jsem si otřela oči, pak jsem si vzala ručník ke svým ústům a otírala si jakékoli poslední zbytky žluči, které jsem mohla.

„Ne, Jasone, jsem v pohodě,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Evidentně,“ řekl tiše sarkastickým tónem. Věděla jsem, že pro něj tohle vypadá špatně. Já jsem vypadala špatně. Ale nebylo nic, co bych mu byla schopná říct.

Vzal mi ručník z ruky a strčil ho pod kohoutek. Sklonila jsem oči zpátky k záchodu, který jsem objímala. Hnusné. Okamžitě jsem obsah spláchla, jelikož vidět ho mi dělalo ještě víc zle. Klekl si dolů přede mě a jemně položil ruku pod mou bradu a zvedl mi hlavu nahoru, když mi utíral obličej. Zavřela jsem oči a užívala si pocit chladného ručníku na svém obličeji a že se o mě někdo stará. Otevřela jsem oči jen, abych se potkala s těmi jeho přímo před mými. Mohla jsem vidět, že budu muset znovu bojovat o to, jestli půjdu do nemocnice. Přesunula jsem jeho ruku dolů z mé brady a začala jsem se sbírat nahoru z jejich toalety, kterou jsem si byla jistá, že budu muset uklidit. Jeho ruce mě vzaly za paži a pomáhal mi nahoru.

„Tvoje máme bude dneska večer doma, že?“ zeptala jsem se jo.

Obezřetně mě probodával pohledem, když jsme stáli nehybně v koupelně. „Jo, proč?“

„Je zdravotní sestra, tak mě může prohlédnout. Nepotřebuju znovu chodit do nemocnice,“ řeknu. Zhluboka se nadechl a přimhouřil oči, jako by nad tím přemýšlel. Vydechl a začal nás vyprovázet z koupelny.

„Dobře, s tím můžu souhlasit,“ odpověděl. Ano, vyhrála jsme malou bitvu. „Ale moc se neraduj. Jestli řekne, že musíš jít zpátky, tak půjdeš zpátky.“

Pokračovali jsme zpátky do místnosti, ve které jsem zůstávala. Posadila jsem se na postel a cítila jsem napětí, jak stál blízko mě a pozoroval každý pohyb, který jsem udělala.

„Nerozbiju se, Jasone. Jsem vážně v pořádku,“ snažím se mu říct a hledím na své ruce, které se nervózně vrtí v mém klíně.

Odkašlal si, přešel k posteli a klekl si přede mě. Nemohla jsem si pomoct a podívala se dolů na něho. „Musíš si myslet, že jsem blázen,“ řekl a třel si rukou svůj neupravený obličej. „Jen si nerad zahrávám s takovými věcmi.“ Řekl to tak potichu, že to bylo prakticky zašeptání; skoro, jako by mu bylo nepříjemné mi říkat, jak moc mu na tom záleží.

„Nejsem zvyklá na to, že by se o mě někdo staral nebo si o mě dělal starosti. Nikdy jsem v žádné takové situaci nebyla, takže to moc dobře nezvládám,“ přiznám.

Zavřel na zlomek sekundy oči a vypustil dlouhý výdech. „Je mi líto, že tam pro tebe nikdo nebyl, aby se o tebe postaral,“ odpověděl a konečně se pohnul, aby si sedl vedle mě na postel.

Byla jsem smutná z toho, že cítil potřebu si o mě dělat starosti. Ačkoli jsem tohohle kluka neznala ani celé dva dny, tak byl teprve druhou osobou, kterou jsem potkala a která se o mě vážně starala.

„Hele.“ Otočila jsem k němu hlavu. „Ani neznám tvoje celé jméno.“

Podíval se na mě mezitím, co si prohrábl rukou své lehce vlnité vlasy. „Jason Dean Bradley,“ řekl mi.

„To se mi líbí,“ řekla jsem.

„Jaké je tvoje celé jméno, zlato?“

„Cassandra Elizabeth Pierce,“ odhalím mu.

„Líbí se mi tvoje jméno,“ řekl hlubokým hlasem, když mě strčil do ramene tím svým.

Cítila jsem, jak se mi kroutily rty do laciného ušklíbnutí školačky a nemohla jsem to zastavit. Na tom klukovi prostě bylo něco zvláštního a já jsem tomu nemohla přijít na kloub, ale věděla jsem, že nejen že si to užívám, ale že to také obdivuju. Mohla jsem si klidně vsadit na to, že byl jedním z těch kluků, kteří mají spoustu kamarádů a hodně holek, které je nahánějí. Byl to ten kluk, kterého každý znal a chtěl být v jeho blízkosti. Doslova mohl rozsvítit celou místnost a vymazat jakékoli napětí, které by plulo okolo.

„Takže ti lidé říkají J.D.?“ zeptala jsem se, zvědavá na přezdívky, jaké by mohl mít.

„Ne, rozhodně mi nikdo nikdy neřekl JD,“ řekl mi s lehce znechuceným výrazem v tváři. No, asi mu tedy rozhodně nebudu říkat JD. „Tobě lidé říkají Cassie?“ zeptal se škádlivým hlasem.

„Ne, neříkají,“ řekla jsem. Nemůžu ale popřít, že se mi to tak trochu líbilo.

„No, tak to je průser.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

Dal obličej blíže k mému a usadil svá ústa u mého ucha. „Protože pasuje k tobě a tvému pěknému obličeji,“ zašeptal.

Narážka šíleně rozechvěla můj žaludek a husí kůže nyní pokryla celé mé tělo. Nevěděla jsem, jestli bych se měla přiznat, že jsem troska a že by se ode mě měl držet co možná nejdál, nebo jestli bych měla sklapnout a přijmout kompliment. Uběhla už dlouhá doba od toho, kdy jsem naposledy obdržela takový, který by mi připadal skutečný a tento takový byl. Až moc skutečný. Nemohla jsem se rozhodnout, takže jsem ho obdařila vděčným úsměvem a začala jsem mu vyvracet volbu jeho přezdívky pro mě. Než jsem se nadála, uvědomila jsem si, že jsme spolu pobyli celé odpoledne, když se obě naše hlavy otočily po zvuku předních dveří, které se odemykaly a otevíraly. Okamžitě jsem věděla, že je to jeho matka, která se vrací domů z práce. Naše konverzace ustala a bylo očividné, že klid tohoto odpoledne byl pryč v momentě, kdy jsme slyšeli otevřít dveře. Jason rychle pokynul prstem, že to bude jen chvilka a vstal z postele. Vrátil se s jeho matkou, která mě přišla ještě více prohlédnout, ačkoli jsme obě věděly, jaký je ten pravý problém, který mě nahání.