Away - 12. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

POLOŽILA JSEM SI RUKU NA ŽALUDEK, cítila jsem se trochu špatně z té hromady tuku, kterou jsem včera večer pozřela. A jen myšlenka na to nedělala dobře mému žaludku. Potřebovala jsem jít najít nějakou čistou sodu nebo nějakou vodu, aby pomohla uklidnit můj rozbouřený žaludek. Dala jsem si na sebe bavlněné šortky a opustila pokoj.

Dům byl děsivě tichý a prázdný. Šla jsem k přednímu oknu, abych zkontrolovala a viděla, jestli je tam stále Jaseův náklaďák. Včera večer nezmiňoval, když jsme přijeli domů, že by dnes ráno něco měl. Roztáhla jsem závěsy a viděla jsem jeho červený pickup na štěrkové cestě. Vydechla jsem a šla jsem směrem ke kuchyni. Jason v kuchyni nebyl, jestli tady vlastně byl, tak byl ve svém pokoji. Tohle pro Jasona nebylo obvyklé, i v těch pár dnech, které jsem ho znala, se zdálo, že je velké ranní ptáče. Rozhodla jsem se zajít do jeho pokoje, abych ho zkontrolovala a ujistila se, že je všechno v pořádku.

Šla jsem po špičkách k zadním dveřím, kde říkal, že je jeho pokoj a otevřela jsem dveře do sklepa. Dveře trochu zaskřípaly, když jsem se snažila jít potichu dolů do jeho pokoje.

Byla tam tma, kvůli čemuž byla cesta po schodech těžká aniž by člověk spadl nebo dělal příliš mnoho hluku, ale poradila jsem si. Rozhlédla jsem se doleva, kde bylo plno krabic a pak doprava kde byly dveře pár kroků přede mnou. Doufala jsem, že najdu Jasonův pokoj. Teď jsem uvažovala, jak moc bych si přála, kdybych si od něho byla bývala ty instrukce přece jen vzala; bylo to se mnou horší, než jsem si myslela. Když jsem nad sebou tak přemýšlela, uchechtla jsem se sama sobě a možná trochu příliš hlasitě. Jasonův hlas se šířil skrz bílé dřevěné dveře, před kterými jsem stála.

„Cassie, to jsi ty?“ zeptal se a zněl pobaveně.

Asi tolik k tomu být potichu. „Jo,“ odpověděla jsem. „Můžu jít dál?“

„Samozřejmě. Je odemčeno,“ zařval.

Pomalu jsem otočila kulatou klikou a jemně zatlačila na dveře, aby se otevřely do stejně tmavé místnosti.

„Můžeš rozsvítit; vypínač je po pravé straně,“ řekl tiše, jeho hlas přicházel odněkud z místa přede mnou.

Poslepu jsem natáhla ruku k mé jedné straně, sahala jsem okolo, dokud jsem neucítila v ruce vypínač. Bingo.

Místnost se stala ozářenou, z čehož nás zabolely oči, když jsme oba ve stejnou dobu zakřičeli. Pomalu jsem zvedla svá víčka, nechala oči přivyknout si světlům a viděla jsem Jasona naproti mně ve velké posteli, jak dělá to stejné.

„Mohl si mě předem varovat,“ zamumlám k němu, když konečně zcela otevřu oči.

„To ty si mohla předem varovat mě,“ řekl mi zpátky.Věnovala jsem mu sarkastický pohled, než jsem putovala očima okolo místnosti. Byla překvapivě velká a vůbec ne taková, jakou jsem očekávala. Postel byla uprostřed a šatník byl nalevo. Malá dvousedačková pohovka byla napravo a čelila jí televize na stolku. Nic v jeho pokoji se nepodobalo domu nahoře. Pokoj byl celý jeho. Dva stojany napravo od jeho postele nesly šest kovbojských klobouků, každý jiné barvy. Otočila jsem pohled zpátky k Jaseovi, který ležel na posteli a smyslně se usmíval, když stále soustředil svou pozornost na mě. Paže měl zaklesnuté za hlavou, která byla plná dokonale neupravených vlasů, čímž pádem byl jeho hrudník naprosto odhalen mým uznalým očím. Rozhodně jsem chtěla vcházet ráno do jeho pokoje častěji.

„To není to, co jsem čekala, Jasone,“ řekla jsem. Odvrátila jsem od něho oči a pokračovala jsem ve své prohlídce jeho pokoje. Zdi byly světle hnědé a dokonale ladily s jeho dekou, která zakrývala do poloviny jeho tělo.

„Jo, líbí se mi to tady dole. Je to jako můj vlastní útulek mimo svět,“ řekl.

Přešla jsem na levou stranu jeho pokoje a soustředila jsem se na zarámovanou fotku, která stála na jeho komodě. Na fotce byli tři chlapci; jeden vypadal starší než ti zbylí a všichni vypadli velmi podobně ve svých malých kovbojských kloboucích a kovbojských botách, jak seděli na kupce sena a z úst jim všem viselo stéblo trávy, když se usmívali. Bylo to rozkošné. „Tohle jsi ty?“ zeptala jsem se ho.

Přesunula jsem svůj pohled k němu, když pohnul rukou zpod své hlavy a otřel si oči než se posadil v posteli.

„Jo, to jsem já. Bylo mi na té fotce jen tak okolo sedmi,“ odpověděl, když ze sebe začal odtahovat zbytek přikrývek.

„Opatrně tam, nepřišla jsem sem dolů, abych viděla Jasee juniora,“ řekla jsem mu.

Zakroutil hlavou a úplně odtáhl zbytek přikrývek, dokud nebyl zcela venku z postele a neměl na sobě jen boxerky. Musela jsem opět zírat na jeho obnažený hrudník. Byl rozhodně všelijak víc podmanivý než fotka, o kterou jsem se zajímala předtím. Byl právě takový, abych z něho chtěla začít naříkat, dokud si Jase neodkašlal a nevrátil mě zpátky k té fotce.

„Um, takže ta fotka.“ Snažila jsem se zakrýt svou zahanbenost.

Znovu se na mě podíval a uniklo mu tiché zachechtání než se postavil přímo vedle mě.

„Byli jsme malí,“ řekl, jako by si představoval ten den ve své mysli. „Bylo to na farmě našich přátel. Měli koně, my jsme na nich ten den šli jezdit a to bylo naše poprvé. Naše mámy nás posadili na seno, aby nás vyfotili, ale než jsme to udělali, tak jsem si dal do pusy kousek sena, abych mohl být jako můj táta,“ řekl a stále zíral na fotku. „A ostatní mě pak následovali.“

„Byl si rozkošné dítě, jen se podívej na ty divoce vlnité vlasy, které ti vykukují zpod klobouku,“ řekla jsem a vzala fotku, abych se na něj podívala blížeji. „Vypadá to, že jste měli zábavný den.“

„To jo,“ řekl a usmíval se přes mé rameno na fotku v mých rukách.

„Takže kdo jsou ty dvě další děti s tebou?“ zeptala jsem se ho.

„Můj bratr a kamarád,“ odpověděl tiše.

„Říkal si, že nemáš sourozence.“ Zeptala jsem se, zmatená tím, co jsem si myslela, že vím.

„Ne. Říkal jsem, že v domě jsem jen já.“ Vypustil dlouhý, hluboký výdech. „Cassie… jen o něm moc nemluvíme, to je všechno.“

„Proč je to takové velké tajemství?“ zeptala jsem se, obávala jsem se, že se děje něco víc.

„Není to žádné velké tajemství.“ Pokrčil rameny. Nemohla jsem z něho ale spustit oči; budu potřebovat lepší odpověď než tohle.

„Poslouchej, rodiny mají problémy. V dnešní době se to zdá normální. Jsou jen nějaké věci, které je lepší neříkat, chápeš?“ zeptal se jemně.

„Jo, asi.“ Nemyslela jsem si, že bych dostala žádnou jinou odpověď než tu, kterou mi právě dal. Nehledě na to, že jsem dokonale a celým srdcem rozuměla tomu, že rodiny mají své problémy, protože jsem je také mívala.

„Děkuju ti,“ řekl.

Odvrátila jsem pozornost od fotky k druhé straně šatníku. Další fotka ukazovala starší verzi jeho samého, jak stojí se svou mámou, usmívá se do foťáku a dává zvednuté palce. Jeho máma má na sobě zdravotnický úbor a vypadalo to, jako by byli v nemocnici, kde teď pracuje. „Chodil si často s mámou do práce?“

Přešel za mě, jeho hrudník se téměř dotýkal mých zad, čímž mi způsobil malý záchvěv, který projel mou páteří. Podíval se blíže na fotku. „Jo, zvláště o jarních prázdninách. Byla to zábava, když se jako dítě touláš chodbami nemocnice, ztrácí to na zábavě čím starší jsi,“ řekl, šel zpátky k posteli a sedl si dolů na její okraj.

„Nedokážu si představit, že by byla nemocnice zábavná v jakémkoli věku,“ řekla jsem a sedla jsem si vedle něho.

Zatřásl hlavou, když si natáhl ruce nad hlavu. „Takže co tě sem dolů přivedlo? Hele, že ses neztratila, jen tak mimochodem,“ řekl se zívnutím.

Grr. Plácla jsem ho po straně ruky, která byla vedle mě. „Normálně si vzhůru pomalu před úsvitem a připravený na to vzbudit mě… takže když jsem se ráno probudila a dům byl tichý, jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku,“ přiznala a shrbila jsem se, jak jsem si připadala hloupě, že o něj mám takovou starost.

„Byl jsem jen unavený ze včerejška a pak jsem byl vzhůru trochu déle.“

„Proč si byl vzhůru tak dlouho?“ zeptala jsem se a přitáhla jsem si pod sebe jednu nohu.

Podíval se na mě pevnýma očima. „Dokážeš udržet tajemství?“ zašeptal.

„Samozřejmě,“ zašeptala jsem zpátky, naklonila jsem se k němu blíž, žhavá do toho, že se mi svěří.

„Já taky.“

„Ty jsi takový zmetek, víš to?“

„Četl jsem, Cassie,“ řekl. „Nebereš moc dobře škádlení, co?“

„Asi ne,“ odpověděla jsem mu. „A co jsi to říkal? Že si četl?“ zpovídala jsem ho, nikdy jsem neslyšela takovou odpověď přicházet z úst kluka, který nechodil na vysokou a i to bylo vzácné.

„Říkal jsem četl? Co jsem myslel bylo, že jsem sledoval televizi,“ řekl a přikývl hlavou.

„Pozdě, Jasei, už si to vyklopil. No, tak teď mi řekni, co si četl?“ zeptala jsem se zaujatě.

„Příliš se nevzrušuj, jen jsem četl nějaké dopisy od kamaráda,“ odpověděl.

„Myslíš e-maily?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ne. Myslím tím šnečí poštu. Jako ty dobré ručně psané dopisy dle starých zvyků, které doručuje pošťák. Nic z těch elektronických věcí, zlato.“

Vypadal, že si ve svém životě užívá věci podle starých zvyků, ať už jsou to dopisy či vzpomínky. Bylo to vážně roztomilé. „Troufám si říct, že to je důvod proč máš stále vyklápěcí telefon.“ Sklopila jsem pohled a provrtávala ho pohledem.

„Lidé začnou být příliš závislí na tom, že mají svět na dosah ruky. Užívat si okamžik a nevědět, co bude dál, to je to, co je teprve to skutečné, Cassie,“ řekl.

„No, tak to není zdaleka tak vzrušující jako kniha. Ale chápu to, tak nějak,“ připustím, když uslyším vibrující zvuk přicházející z jeho nočního stolku.

„Když už mluvíme o telefonech,“ řekl, naklonil se a natáhl se pro svůj telefon.

„Haló?“ odpověděl.

„Ano, madam. Kdo je to?“ zeptal se.

„Ah, čekal jsem váš telefonát.“

„Vlastně ano, je,“ řekl a podíval se na mě. Buď to byla Melanie nebo, no musela to být Melanie.

„Je v mém pokoji. Rozhodně ne jako rukojmí. Přisahám, že je v dobrých rukou, Melanie,“ řekl, jak kýval do telefonu s každou odpovědí.

„Já vím, že ano,“ řekl a přihrbil se. Můžu si jen představit slova, která vycházejí z jejích úst. Nehledě na napůl vyděšený výraz na Jaseově obličeji, když odpovídal na její otázky.

„Ano, madam, budu. Dobře, tady je.“ Odtáhl telefon od ucha, vydechl a předal mi ho.

„To je teda šídlo,“ řekl, čímž mě rozesmál. Rozhodně to bylo šídlo a já jsem ji za to milovala.

„Čau Mel,“ řekla jsem, ráda že slyším její hlas.

„Říkal, že tě nedrží jako rukojmí, je to pravda?“ zeptala se mě napůl škádlivým způsobem.

„Ne, nedrží mě jako rukojmí.“ Viděla jsem, jak Jase kroutí hlavou.

„Tak fajn,“ řekla. „Zní opravdu roztomile, Cass. To je důvod, proč tam klidně čekáš na svoje auto?“

„Melanie. Proboha. To snad není pravda. Zavolej mi zítra, mám tě ráda.“

„Já tebe taky, Cass,“ řekla a hihňala se než zavěsila telefon.

Předala jsem Jasonovi zpátky jeho telefon. „Je trochu ochranářská,“ řekla jsem mu, když se na mě díval s tázavým výrazem.

„Jen trochu,“ řekl. „Ale to je v pohodě, jen se chce ujistit, že je o tebe postaráno.“

Srdce mi zabušilo trochu rychleji, když jsem pomyslela na to, jak dělá přesně to, stará se o mě.

Zívl, když se zvedal z postele. „Takže co kdybychom se nachystali a pak tě chci dneska někam vzít,“ řekl a otočil se, aby se na mě podíval.

„Pro moje auto?“ zeptala jsem se.

„Ne, promiň, že ti propíchnu bublinu přání. Chci tě někam vzít a večer pak budeme večeřet v domě mojí babičky.“

Otočila jsem hlavu a ukazovala jsem na sebe, „Já. Jdu s tebou?“

„Ano, ty. Nenechám tě tady,“ řekl. „Takže si pospěš a běž se nachystat. Já udělám to samé. Potkáme se nahoře za pět minut?“

„Pět minut? Haha… Nevím na jaké planetě to žiješ.“ Vstala jsem z jeho postele.

„Planetě splněných přání?“

„Jen trochu,“ řekla jsem, když jsem šla ke dveřím. „Budu tak rychlá, jak to budu možné, ale nic nezaručuju.“

„Mě jen těší, že tě dostanu do vysokých bot, to je všechno,“ řekl a rty se mu zkroutily v koutcích a jeho oči uvízly na mých.

„Vysokých bot?“ zeptala jsem se se šokovaným výrazem nalepeným na tváři. Proč jsem potřebovala vysoké boty?