Away - 10. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

„JASONE,“ ŘEKLA STARŠÍ ŽENA, když jsme vstoupili předními dveřmi.

„Slečno Sue,“ řekl a napůl ji objal.

„Dnes večer jen dva?“ zeptala se.

Jason se k ní blízko naklonil, aby jí něco tiše řekl, že jsem to nemohla slyšet.

Podívala se na mě trochu zvláštně, než nás vzala do boxu poblíž zadní části malé jídelny. Položila na stůl menu, než Jasona ještě jednou objala a nechala nás v našem boxu.

„Díky bohu, že jsme vzadu,“ řekla jsem a cítila úlevu, že nikdo jiný nebude schopen vidět, co mám na sobě mimo Jasona. Ten si udělal pohodlí na druhé straně boxu a podal jedno menu přede mě.

„Řekl jsem jí, že moje šílená sestřenice se bojí lidí a potřebuje být usazena pryč ode všech.“

Mrštila jsem menu zpátky na stůl a provrtala jsem ho pohledem. Teď už to oficiálně zašlo příliš daleko. Tlačil rty k sobě, ale bylo to k ničemu, neudržel se.

„Dělám si srandu. Požádal jsem ji o trochu soukromí,“ přiznal se s lehkým zasmáním. „Ani nevypadáš jako někdo, kdo je šílený. Vypadáš dobře, jako vždycky,“ řekl než si dal menu zpátky před obličej.

Mohla jsem cítit, jak mi začínají hořet tváře, když se do mě vpíjel jeho kompliment. Zašeptala jsem poděkování, než jsem také schovala svůj obličej za menu.

„Tak co si dáš?“

Prohlédla jsem menu ještě jednou než jsem ho rozplácla na stůl. „Caesar salát s kuřecím masem.“

Položil si paži na okraj boxu, jak si dělal pohodlí. „To jsem si mohl myslet.“

Zavrtěla jsem na něj hlavou, zděšená, že soudí mé volby jídla. „Saláty jsou dobré, musíš jim jen dát šanci,“ zasyčela jsem zpátky.

Číšnice byla další starší dáma, která poklepala Jasonovi na rameno, když přišla, aby nám objednala. Ano, byla jsem si jistá, že každý ví kdo Jason je, nebo tohle město bylo prostě tak malé.

Než jsem mohla cokoli říct, Jason vzal moje menu a podal je obě číšnici společně s naší objednávkou. „Jako obvykle, Peggy, pro nás oba,“ řekl jí a ukázal prstem na mě, když říkal ‚oba‘.

Soustředila jsem na něj svůj pohled a nevěděla jsem, zda být znechucená nebo pobavená, že mi právě objednal bůhvíco.

„Bude ti to chutnat, slibuju.“ Seděl tam a vypadal sám sebou pobavený.

„To doufej nebo to skončí v tvém klíně,“ řekla jsem mu. Věděla jsem, že bych na něj jídlo nikdy nehodila a část mě byla lehce pobavená tím, že mi objednal. Taky mě trochu děsila myšlenka na to, co právě objednal. Co jsem věděla, mohly to být játra a cibule.

Byli jsme vedle okna. Slunce zapadalo a poskytovalo skrz rolety tolik světla, aby znovu právě tak dokonale ozářilo Jasonovy oči. Světlo zasáhlo také kousek jeho vlasů, díky čemuž pramen vypadal jako světlý odstín blonďaté. Rozesmálo mě pomyšlení na to, že by měl blonďaté vlasy, vzhledem k tomu, že jeho byly tmavé. Rozhodně by mu neslušely.

„Nad čím přemýšlíš? Nebo na mě jen tak zíráš?“ zeptal se mě a naklonil hlavu, když našel mé oči.

Přistižena. Nerada jsem to přiznávala, ale bylo lehké na něho zírat. Nebyl jeden z těch chlapů, kteří vyčnívají ze svých prťavých triček rukama, které sotva pasují skrz rukávy. Byl lepší než to. Měl dokonalou velikost svalů; byl štíhlý a vypadalo to na něm dobře. Jeho vlnité vlasy nebyly vůbec upravené, ale sedělo mu to. Jeho oči byly těžištěm a kdokoli se srdečním tepem by byl hloupý, kdyby se mu do nich alespoň půl sekundy nepodíval. Džíny, které měl na sobě obepínaly jeho tělo na těch správných místech. Kluci, se kterými jsem chodila, bych v takových nikdy nepřistihla a já bych s nimi souhlasila, dokud jsem je neviděla na Jasonovi. Samozřejmě, musely být v páru s kovbojskými botami a tričkem. Nikdy to nebyl ten typ, kterému bych věnovala další pohled a teď jsem zahanbená, protože je to to jediné, na co se dokážu soustředit.

„Přemýšlím nad mnoha věcmi,“ řekla jsem mu, kroutila jsem s pramenem svých vlasů a snažila jsem se skrýt skutečnost, že všechny mé myšlenky se točí okolo něho. „Nad čím přemýšlíš ty?“

„Že s tebou chci hrát hru.“ Sexy úšklebek se mu rozlil po obličeji, což nejen že doplňovalo myšlenky, které jsem měla, ale také mě děsil.

„Jakou hru?“ nervózně jsem se zeptala.

„Jmenuje se Diner trivia,“ řekl a přitáhl ruku, která odpočívala přes box dolů ke stolu.

„Co to je za hru?“

„Já začnu, zeptám se tě na pět otázek a ty musíš na všechny odpovědět.“

„Evidentně teda nevím, co je smyslem téhle hry,“ zareptala jsem.

„Ještě jsem neskončil, zlato,“ řekl, naklonil se přes stůl a své ruce měl prakticky na mé straně stolu. Bože, líbilo se mi, když mi tak říkal. Nikdo mi nikdy neřekl zlato. „Pokud odpovíš na všech pět, pak se můžeš zeptat na pět otázek mě a tak dále. Ale pokud neodpovíš na všech pět, ztratíš tah.“

Naklonila jsem se k němu blíž a přitlačila jsem se ke stolu. „V čem je háček, zlato?“ zeptala jsem se, protože jak znám Jasona, byl v té hře háček; určitě mi tak jednoduše dávat informace nebude.

„Máme čas jen do doby, než nám přinesou jídlo,“ zašeptal hlubokým hlasem.

„No, tak to abychom si pospíšili,“ zašeptala jsem zpátky a jeho rty se zkroutily.

„To bychom asi měli,“ řekl, naklonil se zpátky do svého místa v boxu a položil ruku opět přes okraj.