WIA - 13. kapitola

Překlad: Sim
Kor.: Terka

ROY

Drobné štěbetání, hučení hlasů za oknem a cinkání skla naplnilo moje ušní bubínky, zatímco jsem čekal na Rose. Zkontroloval jsem telefon, abych zjistil, kolik je. Chtěla se setkat v deset dopoledne. Bylo už osm minut po a ona tady stále nebyla.
Možná jsem to jenom přeháněl. Nevím. Jen jsem věděl, že ukázat se pozdě nebyl zrovna dobrý nový začátek. Místo toho, aby mě nakonec vyzvedla, jsem se s ní domluvil, že se potkáme, protože jsem v půl deváté stejně musel vyzvednout mámu. Rose se nabídla, že nás vezme, ale nechtěl jsem, aby spěchala. Nebyla ještě ani oblečená. Navíc jsem se potřeboval projít. Potřeboval jsem si pročistit hlavu.
Bubnujíc prsty o desku stolu, jsem se znovu podíval z okna a doufal, že zahlédnu její stříbrné BMW. Abych nějak zabil čas, vytáhl jsem ubrousek z hromádky dalších a začal na něj psát seznam písniček kapely, které by mohli být potenciálními hity do rádia. Jistý jsem si byl jedním songem, který byl chytlavý a plný emocí. Napsal ho Gage a já mu pomohl vychytat nějaké detaily, ale nakonec to bylo perfektní. Popisoval dokonale každého z nás.

Začal jsem si tu písničku broukat, zavřel jsem oči a podupával si nohou. Zvedl jsem prsty a předstíral jsem, že držím v ruce svou kytaru, chytajíc různé akordy a struny. Kurva, tady byla moje inspirace, která mě pokaždé chytla na špatném místě. Zrovna když jsem se chystal dát se do refrénu, vytrhl mě z mého transu jemný hlas.
„Bavíš se?“
Otevřel jsem oči a setkal se s jasně modrýma očima, obklopenýma platinovými vlnami. Vypadala úžasně, jako vždycky. Na sobě měla světlou halenku a džíny. „Ahoj,“ řekl jsem.
Zazubila se. „Ahoj.“
„Začal jsem se na moment strachovat. Potřeboval jsem svou hlavu dostat někam jinam, než přemýšlet nad tím, proč jdeš pozdě.“
„Jenom o deset minut,“ konstatovala a zkontrolovala čas na svém telefonu. „Ale….vzhledem k tomu, že jdu pozdě, zaplatím kafe.“
Přikývl jsem a sledoval, jak se jí pohupovaly boky, zatímco mířila k pultu. Jako kdyby tušila, že jí sleduju, podívala se na mě přes rameno a mrkla. Pozvedl jsem koutek a mrkl na ní zpátky.

Vrátila se o pět minut později s naší kávou. Všechno se zdálo v pohodě, ale stejně jsem z ní potřeboval dostat nějaké odpovědi. Zeptal jsem se jí na Tommyho a na to, jak ho potkala. Řekla, že s Tommym vyrostla a zná ho od chvíle, co byla malá holka. Tommy pro ní a Rockyho jako starší bratr, ale když se dostala do puberty, začala se ohledně něj cítit jinak. Zamilovala se do něj.
„Chvíli se ke mně choval hezky. Kupoval mi čokoládu. Kytky. Bral mě do kina a bruslit,“ řekla a pokrčila rameny. „Zamilovala jsem se do něj, protože mi věnoval pozornost. Spoustu věcí, které mi nabídl, pro mě byly nové.“
Začala mluvit o jeho cestování a o tom, jak když ukončil vysokou (byl asi o 4 roky starší, než ona), jeho chování se změnilo. Přiznala, že ten den, kdy jsme se setkali v parku poprvé, se zrovna s Tommym rozešla, protože na tom nebyli dobře. Nechtěla s ním mít co dočinění. Bála se, že zjistí, že se vídá s někým novým, protože když šlo o ní, pořád se choval, jako by mu patřila, ale po nějaké době se o to přestala starat.
„Nikdy bych nevěřila, že Rocky klesne tak nízko a řekne mu, že jsem se pohnula dál,“ řekla a dopila svou kávu, olizujíc si pěnu ze rtů. Vzrušilo by mě, kdybychom nebyli tolik zabraní v její minulosti.
„Proč Rocky k Tommyu tolik vzhlíží?“ zeptal jsem se.
„Protože ví, že Tommy je jediný, kdo může přesvědčit našeho otce, aby Rockyho nechal vstoupit do Red Rond dříve. Od chvíle, co naše máma zemřela, je Rocky tak trochu posedlý….odplatou. Chce jenom zabíjet a to není moc zdravý uvažování. Uznávám, tomu se k němu chová dobře. Snaží se Rockyho přesvědčit, že pomsta je pro slabochy – a to je – ale… nevím. Nechci, aby se jakkoliv s Red Roud zapletl. Jsou příliš nebezpeční.“
„To můžu potvrdit,“ řekl jsem a lehce se zasmál.
Stiskla rty k sobě a pousmála se, než sevřela mojí ruku. „Teď toho víš spoustu. Řekni mi pro změnu něco o sobě.“
„Co chceš vědět?“ tentokrát jsem se zasmál nuceně.
Přimhouřila oči. „Vím, že nejsem jediná, kdo tady má tajemství, Royi.“
Zavrtěl jsem se na svém místě, uvolnil si ruky z její sevření a odhrnul si vlasy z čela. „No, jje tady jedna věc, o které jsem ti neřekl.“
„Jo? A co je to?“ napřímila se, vykulila oči, jako by se nemohla dočkat, co jí řeknu.
„Moje…máma..“ Kurva. Tohle bylo těžký. Odvrátil jsem od ní pohled a podíval se ven z okna, snažíc se přijít nejjednodušší způsob, jak jí to říct. „Má AIDS. Proto pracuju pro Coreyho. Proč pro něj nemůžu přestat doručovat drogy.“
Její úsměv opadl, oči pořád vykulené. „C-co? Royi, proč jsi mi to neřekl? Je to důvod, proč jsi mě nevzal, abych se s ní setkala?“
Tiše jsem přikývl. Nechtěl jsem se na ní podívat. Styděl jsem se a ani jsem nevěděl proč. Nakonec jsem vzhlédl a podíval se na ní, její oči byly naplněné soucitem.
„Proč se takhle díváš?“ zeptal jsem se.
 „Jenom o ní pořád mluvíš, když jsme spolu. Jen jsem si asi myslela že…je zdravá a v pořádku – že možná jenom nejsi připravený na to, abych jí potkala. Víš?“
„Já vím. Jenom…nerad myslím na to, že je nemocná.“
„Chápu. Mrzí mě to, Royi.“ Její obličej byl vážný. Všechen humor vymizel. Jednoduše jsem pokrčil rameny, uchopil její ruku a políbil jí na klouby prstů.
„Nemysli na to. Ona je bojovnice. Vždycky mi to říká a já jí věřím.“
„Jestli z tebe zvládla vychovat muže, kterým jsi teď, jsem si pěkně jistá, že je mnohem silnější, než nějaký bojovník.“
„Jaký to kompliment,“ škádlil jsem jí a mrkl.
Mrkla na mě zpátky.
„Tak..co dál?“ zeptala se.
„Jednou jsem sbil do krve muže, který o ní nemluvil hezky. Tu stejnou noc, kdy jsi viděla u Steela krev na mém rukávu…“
Rose zalapala po dechu. „Co? Vážně?“
„Ano.“
„Říkáš, jako by to bylo normální.“ Začala ode mě ruku pomalu odtahovat.
„Byla to chyba. Nejsem takový, Rose. Corey mě před tím vytočil, než jsme prošli kolem toho muže. Lituju toho do dneška. Nechal jsem vztek, aby nade mnou převzal kontrolu. V tu chvíli jsem se cítil dobře – představoval jsem si, že je to Corey – ale potom, když jsem si uvědomil, co jsem udělal, uvědomil jsem si, že jsem to neskutečně podělal. Slíbil jsem si sám sobě, že už to nikdy neudělám, pokud to nebude opravdu nutné, abych chránil někoho, na kom mi záleží.“
Rose byla potichu, ani se nehnula.
„Jsi potchu,“ zamumlal jsem a zíral si do klína.
„Jsem…jen v šoku.“
„Hádám, že bych se cítil stejně.“
Lehce se zasmála.
Setkal jsem se s jejím pohledem a neuhýbal. Oddělila rty do sebe, jako by chtěla něco říct, ale já jí zastavil tím, že jsem se natáhl přes stůl a přitiskl prst k jejím rtům. „Jsem opravdu rád, že jsme si promluvili, Rose. Chyběla jsi mi jako nic na tomhle světě.“
Odtáhl jsem ruku pryč a ona odpověděla: „Taky si mi chyběl, Royi. Víc, než si myslíš.“ Z nějakého důvodu mě uvnitř těla brnělo. „Takže, co máš za novinku, kterou jsi mi chtěl říct?“ zeptala se.
„Oh, skoro jsem na to zapomněl. No, víš, jak jsem ti říkal, že se s kapelou chceme nějak pohnout.“
„No?“ naléhala.
„No, konečně máme manažera. Nějakýho chlápka s kterým se zná Gageův otec. Je to fakt pohodář a zajistí nám nějaké studio, kde budeme moc začít nahrávat. Taky už máme jméno pro kapelu..konečně.“
Zasmála se. „Řekni mi ho.“
„FireNine. Dobrý, hm?“
„FireNIne,“ zopakovala. „Wow… to zní úžasně. Líbí se mi to.“ Skousla si spodní ret. „Takže… to znamená, že budeš hodně cestovat.“
„Brzy,“ řekl jsem. „Ale pokaždé se budu vracet sem, domů. Žádný strachy, Rose.“
„Slib mi to,“ řekla a podívala se na mě zpod řas. „Nemyslím si, že budu schopná zvládnout bez tebe tolik dní.“
Zvedl jsem se a podíval se na ní s úsměvem. „Slibuju. Chceš odtud vypadnout? Něco podniknout, než se ozve Corey a odtáhne mě od tebe pryč?“
„Jistě,“ zašeptala. Pomohl jsem jí vstát schválně trochu prudčeji, aby mi spadla do náruče. Dívala se na mě a dýchala trhaně.
Povytáhl jsem na ní obočí. „Myslela sis, že spadneš?“
„Jo,“ zašeptala.
„Nikdy bych tě nenechal spadnout, zlato.“
Usmála se a potom si mezi zuby vsála spodní ret, což způsobilo, že mi začal pulsovat rozkrok. Chtěl jsem ten ret vstát do své pusy, ale ovládl jsem se.
„Tak jdeme.“
Nad hlavami nám zazvonil zvonek nad dveřmi do kavárny. Nechal jsem jí projít první a zahákl jí svou paži kolem ramen, přitahujíc si jí k sobě. Tohle byl dobrý pocit. Cítil jsem se….znovu jako já. Usmívali jsme se. Byl jsem rád, že jsme si to u stolu všechno vyjasnili. Už jsem nechtěl žádné další lži. Žádná další tajemství. Žádná další negativita mezi námi. Chtěl jsem, abychom byli šťastní. Věděl jsem, že je tu toho spousta, co se o ní ještě musím dozvědět, ale mohl jsem počkat.
Moje štěstí ale netrvalo dlouho, protože jakmile jsme vyšli ven z kavárny, uviděl jsem Coreyho vycházet ze zlatnictví, kolem krku se mu leskl nový zlatý řetízek. Vidět ho mě donutilo se zastavit. Nesl se, jako by mu patřil celý Suffolk. Ruce měl strčené v předních kapsách džínů, stejný povrchní výraz na jeho tváři.
„Royi?“ řekla Rose a prolomila tak moji nejistotu. Jako by jí uslyšel, Corey vzhlédl a jeho pohled se uzamkl s mým a moje srdce tvrdě tlouklo proti mému hrudnímu koši.
„Royi,“ řekla znovu tázavě. Chtěl jsem se na ní podívat, ale nemohl jsem. Chtěl jsem jí říct, aby se mnou utekla a na nic se neptala, ale nemohl jsem. Zůstal jsem stát bez hnutí a zíral jsem na muže, o kterém jsem věděl, že mi udělá ze života peklo.
Moc nepomohlo,když se vydal naším směrem a na tváři měl ďábelský úsměv. Jeho pohled sklouzl ode mě na Rose, která si ho všimla, jak se k nám blížil. Konečně jsem se na ní podíval a ona začala couvat, jako by věděla, že se blíží problém.
„Rooooyiii…“ Corey protáhl moje jméno před tím, než se zastavil jenom kousek od nás. „Zrovna jsem se ti chystal volat, ale když tě teď vidím osobně, buď u mě v devět a ani o minutu dýl.“
Stále se usmívajíc, se otočil na patě a po několika krocích se opět zastavil a podíval se přes rameno. „Krásná holka. Řekneš mi o ní, až se ke mně dostavíš, okay?“
V jeho komentáři byla skrytá zpráva, která vyzněla naprosto jasně. Neměl jsem se u něj ukázat, abych něco doručil. Měl jsem se u něj zastavit, aby mě usvědčil…možná dobil k smrti.
Ať tak nebo tak, chystal jsem se to přijmout jako chlap.
Kvůli Rose.
Kvůli mámě.
Sledoval jsem ho odcházet a naskočit na sedadlo spolujezdce černého Lincolnu. Okénko řidiče bylo stažené a já nakrčil obočí, když jsem si všiml oříškových očí, které mě celou dobu sledovaly. Cheek řídil. Kurva, tohle nebylo dobrý.
„Kdo to byl?“ zeptala se Rose, jak jsem zíral na popraskaný chodník před sebou. „Royi?!“ štěkla na mě.
Podíval jsem se na ní a snažil se, jak nejlépe jsem uměl, abych skryl svou paniku. „Corey,“ zašeptal jsem. 

***

Čas utíkal moc rychle ve chvílích, kdy jsem o to stál nejméně. Potom, co jsem naběhl Coreymu do cesty jsem věděl, že jsem v opravdu hodně velkým problému. Hodně, hodně velikým. Místo toho, abych s Rose něco podnikl, jsem jí poslal domů ze strachu, že se Corey znovu objeví a udělá něco opravdu hloupého. Nechtěl jsem, aby jí kvůli mně někdo ublížil.
Měli jsme s klukama kolem třetí odpoledne zkoušku, ale nemohl jsem se vůbec soustředit. Montana na mě kvůli tomu křičel, že se na to musíme soustředit a dostat naše hlavy do hry. Měl pravdu, ale já…prostě nemohl. Věděl jsem, že Corey na mě bude čekat a zatraceně mě to děsilo. Nenáviděl jsem, že mě mohl takhle vyděsit, že dokázal, abych se cítil tak malej a k ničemu.

Kolem 6 večer jsem vzal mámu do nemocnice. Vypadala mnohem hůř a já o ní měl strach, ale jako vždycky, přeháněla o tom, že jsem najal sestru, aby se o ní starala a že mám žít svůj život. V tuhle chvíli bych udělal cokoliv, abych po zbytek noci mohl bejt její zdravotní sestrou, ale věděl jsem, že by tohle pro Coreyho nebyla žádná omluva, ne potom, co viděl. Ne potom, co viděl Rose po mém boku. Věděl přesně, kdo byla a ten fakt mě nutil předpokládat, že pro mě na skladě něco opravdu velkého. Corey nebyl nikdy všední. Po těch všech sračkách, kterými se kvůli Red Round prošel obhledně dramatu dcery jejich bosse, jsem věděl, že má pro mě nachystaného něco příšernýho.
Dorazil jsem ke Coreymu ve třičtvrtě na devět a byl jsem naštvaný, že je kolem tolik aut. Byla teplá noc, ale pofukoval studený větřík a já se zhluboka nadechl, abych si naplnil plíce tolik potřebným kyslíkem, než jsem vešel do domu. Hudba byla naplno, lidé už kolem tancovali. Vypadalo to tu přeplněnější než obvykle.
Protlačil jsem se davem, kolem holek, které mě chytaly za paži a pokoušely se mě přitáhnout k nim. Zeptal sem se na Coreyho a jeden z dodavatelů mi řekl, že je na verandě. Ne. Prosím, ne veranda.

Vyšel jsem ven a všiml si stinného místa v rohu. Neměl jsem tušení, kdy tam přidal tohle místo, ale jak jsem pomalu vešel ke dveřím, otevřely se a zíral na mě Cheek, nosní dírky mu plály.
„Akorát včas,“ řekl, jeho hluboký hlas mi nepohodlně bubnoval do kůže.
„Včas na co?“ zeptal jsem se a vešel dovnitř. Uprostřed místnosti svítilo červené světlo, které z děsivého výrazu Coreyho tváře dělalo ještě děsivější.
„Pojď sem, Royi“ řekl Corey a zagestukoval rukou k prázdným sedadlům. Na klíně mu seděly dvě holky a pevně se ho držely. Posadil jsem se od něj tak daleko, jak to jen šlo, ale Cheek si sedle hned vedle mě a nespouštěl ze mě oči. Vyhýbal jsem se jeho pohledu a soustředil jsem se jenom na COreyho.
„Potřebuješ, abych za tebe něco doručil?“ Byl jsem překvapený, že se můj hlas vůbec netřásl.
„Ne.“ Olízl si rty, když jedna z holek položila svou dlaň na vybouleninu v jeho kalhotách.
„Tak…proč jsem potom tady?“ Váhal jsem s otázkou. Věděl jsem moc dobře, proč tady jsem.
„Cheeku,“ řekl Corey, aniž by se na něj podíval.
Cheek přikývl, zvedl se na nohy a sevřel zadní část mého krku. Jeho sevření bylo pevné, ale stiskl mě ještě pevněji a hrubě trhl mou hlavou dopředu. Bang! Narazil jsem čelem na desku stolu před sebou a projela mnou bolest. Hlava mi pulsovala. Byl jsem omámený jenom na chvíli, jak jsem se snažil přijít na to, jak se to tak rychle událo. Ale neměl jsem moc času na to, abych nad tím přemýšlel hlouběji, protože to udělal znovu. A znovu. A znovu.
A ještě jednou.
Holka na Coreyho klíně zalapala po dechu a zachvěla. Corey zůstal naprosto v klidu. Z nosu mi tekla krev a hlava mi pulsovala. Krev mi nekapala jenom z nosu, ale taky se mi prudce točila v hlavě. Nejdřív nebyla bolest tak prudká, ale po několika vteřinách to na mě těžce dolehlo. A bolelo to jako čert. Oči mě pálily, ale snažil jsme se všechno potlačit.
„Víš, že kvůli tobě jsem ztratil jednoho muže. Dobrého,“ řekl Corey temně.
Neřekl jsem ani slovo. Přitiskl jsem si ruku k nosu a doufal, že tlak, který jsem vyvinul alespoň trochu zastaví krvácení. Cheek stál pořád nade mnou a svíral zadní stranu mého krku.
„Kvůli tvému šukání jeho podělaný dcery zabil jednoho z mých mužů, Royi! Zabil! Ty podělanej idiote!“
„Přisahám, že jsem neměl tušení, že po někom půjde,“ nabídl jsem.
„Na tom nesejde. Vědě jsi moc dobře, že začali pátrat. Zjistil by to, bez ohledu na cokoliv. A hádej co? Přišli na to. Měl si jí přestat šoustat ve chvíli, kdy začali pátrat!“
Bylo nejlepší, abych prostě držel hubu. Trpěl jsem. Věděl jsem naprosto jistě, že můj obličej je jedna velká modřina. Mohl jsem cítit, jak mi začaly natékat oči.
„Co sis kurva myslel?“ pokračoval Corey, zírajíc na mě, jeho oči plné vzteku.
„Nemělo to zajít tak daleko…“ lhal jsem. Chtěl jsem, aby to trvalo věčně.
Nečekal jsem, že se bude smát. Byl to hořký, temný smích. Znělo to skoro jako krákání.
„Nech mě se tě na něco zeptat.“
Odvrátil jsem pohled.
„Miluješ jí?“
Polkl jsem a sklopil pohled ještě víc. Cheek utáhl sevření, nutíc mě tak zvednout pohled, ale odmítal jsem odpovědět. Nemusel jsem mu říct ani hovno. Kdo si kurva myslel, že je?
„Odpověz na otázku, ty zkurvysyne!“ poručil Cheek.
Corey čekal na odpověď s pobaveným úsměvem na rtech. Chtěl jsem mu ten výraz vymlátit z ksichtu. Chtěl jsem mu zlomit krk. Chtěl jsem něco udělat.
„Chápu, jen tak mimochodem, je mi to naprosto jasný, že jo. Vyšel jsi ven z tý kavárny a tvářil ses jako kluk, kterej zrovna ztratil svoje panictví. Zasranej kreténe“ zasyčel Corey.
Mohl mi říkat, jak chtěl. Dělal jsem si z toho něco? Ne.
„Takže nehodláš mluvit?“ zeptal se Corey a nakrčil nos.
Čekal, ale já nic neřekl. Nebyl jsem žádná jeho loutka.
„Okay. Cheeku, víš, co máš dělat.“
Moje srdce znovu zrychlilo, když Cheek uvolnil sevření a přitáhl přede mě po stole časopis. Na časopisu byli dvě lajny kokainu. Jak jsem na to zíral, vytřeštil jsem oči. Chystal se…? Ne. Nemohl bejt tak šílenej.
„Chceš si zahrávat s mým životem a s tím, co jsem tady vytvořil, fajn, tak si trochu pohraju s tvým. Chceš se chovat, jakože ke mně nemáš žádný respekt potom, kolik peněz jsem ti dal, tak fajn, seru na tebe!“ Zahřměl Corey a strčil holky ze svého klína dolů. Zachvěly se a stulily se k sobě v rohu pohovky ve tvaru L, jako kdyby ony byly další na řadě.
„Corey, tohle nemůžeš udělat,“ řekl jsem. Znělo to skoro jako prošení.
„Můžu si dělat, kurva co chci!“ zavrčel.
„Neberu kokain!“
„A mně je to u prdele! Cheeku!“ Cheek vzhlédl a kývl. „Vem tohle hovno sebou a vzhledem k tomu, že chce odmlouvat, vem ho potom k bazénu. Víš, co máš dělat.“
Nevěděl jsem, co má Cheek dělat. Jak s tím vším sakra souvisel bazén? Byl jsem vyděšený z toho, co se bude dít. Jak Cheek sevřel můj krk a Corey se ke mně otočil zády, najednou jsem věděl, že tohle je ono. Tohle jsou následky, které musím přijmout za to, že jsem se tahal s dcerou šéfa Red Round.
Kurva. Nenáviděl jsem se. Zkurveně jsem se nenáviděl.
Utahujíc své sevření, Cheek trhl mou hlavu dolů a můj obličej narazil do časopisu. Bylo to, jako by byl přesně na svém místě, protože můj nos se dotkl sněhobílé řádky na něm. Nevzdechl jsem to. Nechtěl jsem. Přísahal jsem, že si tohle nikdy nepustím do oběhu. Nebral jsem drogy. Občas jsem si dal s Montanou trávu, ale to bylo jen příležitostně. A tráva byla neškodná. Ani jsem moc nepil. Většinu svého života jsem byl střízlivý.
Ale teď….Nevím. Neviděl jsem z toho žádnou cestu ven.
„Šňupej!“ vyštěkl Cheek. Neudělal jsem to a to ho nejspíš vytočilo ještě víc. Cheek uvolnil sevření kolem mého krku a na malou chvíli mnou projelo uspokojení, ale netrvalo to moc dlouho, protože jsem uslyšel cvaknout pojistku zbraně a jeho teplá ruka se vrátila na můj krk. Byl jsem si jistý, že můj krk bude jedna velká modřina, stejně tak, jako moje tvář.
„Šnupej. Ty. Sráči.“ Cheek přiložil zbraň k mému spánku. Mohl jsem cítit tu kulku, která čekala na to, až se mi zavrtá do lebky. Udělal by to, ale nejdřív mě chtěl vidět trpět.
Neměl jsem žádnou možnost. S třesoucíma se rukama jsem se narovnal a podíval se na dvě bílé lajny přede mnou. Znovu zatlačil mou hlavu dolů a já potáhl. Dusíc se, jsem se pokusil znovu narovnat, ale Cheek mě držel přišpendleného dole. „Tu druhou taky.“
Musel si ze mě dělat srandu. „Neudě-“
Nemohl jsem dokončit větu. Spoušť jeho pistole vrzla, jak na ní lehce zatlačil. Nevítané slzy se protlačily do mých očí, jak jsem zíral na druhou bílou lajnu před sebou. Mohl jsem cítit, jak první dávka pomalu pojíždí mým oběhem. Mohl jsem slyšet tlukot svého srdce. Bu-bum. Bu-bum. Bu-bum. Bolest začala pomalu mizet. Čím déle jsem zíral na proužek před sebou, tím více začalo pulsování mizet z mého zakrváceného obličeje. Bylo to šílené, jak jedna malá lajna měla takovou sílu nad lidským tělem.
Na malý okamžik mnou projel strach z toho, jak moc to ovlivní zbytek mého života. Věděl jsem, že potom, co vstřebám i tu druhou lajnu, už nikdy nebudu stejný Roy. Lidi se na tomhle stávali závislými a ne dlouho potom, se jejich život začne rozpadat. Nechtěl jsem být jedním z těch lidí. Nenáviděl jsem to doručovat a brát to ani nebylo něco, na co bych někdy vůbec pomyslel. Aniž bych o tom věděl, po tvářích mi tekly slzy a padaly dolů na časopis a pomalu prosakovaly až k bílé lince. Cheek trval na tom, že mám sebou hodit dřív, než to navlhne, zatímco sevřel pevněji ruku kolem mého krku a já to nakonec udělal.
Prostě jsem to udělal.
A nenáviděl jsem každou vteřinu.
Nos jsem měl v jednom ohni. Každá část mého těla mě pálila. Cheek mě pustil a na tváři měl spokojený výraz.
„Bazén,“ řekl Corey stále otočený zády ke mně. Zamračil jsem se na něj. Přemýšlel jsem nad tím, že bych vzal Cheekovi zbraň a střelil ho. Moje myšlenky byly nepřátelské. Vždycky vynesl na povrch to nejhorší ze mě.
Svírající mou paži a táhnoucí mě ven ze dveří, si Cheek pospíšil ven k bazénu, který byl plný lidí a od nás jenom kousek a řekl mi, abych se předklonil. Byl jsem rád, že většina lidí byla natolik na sračky, aby si nás vůbec všimli, ale i přes to se jich pár našim směrem podívalo a mě se z toho oči zalily slzami ještě víc.
Neměl jsem žádnou šanci na to, abych je otřel. Cheek klesl vedle mě na kolena a ponořil mi hlavu do ledové vody. Ujistil se, že mě drží tak, abych neměl žádnou šanci mu vyklouznout, ale fakt, že se mě pokoušel utopit mě nutil chtít někoho zabít. Coreyho jako první. A potom Cheeka. Ne možná Cheeka a potom až Coreyho. Nezáleželo na tom, v jakém pořadí, záleželo na tom, že bych je dostal ze svého života.
Plíce se mi plnily vodou, čím více jsem se pokoušel prát. Byl to pocit, jako bych měl umřít, ale potom jsem byl vytažen ven a odhozen stranou. Lapal jsem po vzduchu a svíral si hruď.
„Tohle bylo jenom varování. Teď odsud vypadni,“ zavrčel a kopl mě do žeber. „Zavoláme ti, až tě budeme znovu potřebovat.“
Zavyl jsem bolestí z jeho úderu. Bylo to neúnosné, kruté. S kokainem v mém systému jsem mohl cítit úplně všechno. Vše, co jsem chtěl dělat, bylo brečet. Nechtěl jsem nikam jít, ale donutil jsem se vstát a vrávoral jsem k bráně na druhé straně bazénu a táhl jsem se pryč od Coreyho se spoustou očí upřených na mě.
Musel jsem se dostat pryč. Někam daleko. Někam…věděl jsem přesně kam. Nemyslel jsem si, že se dostanu tam, kam jsem měl namířeno, ale když jsem si všiml stříbrné brány, mých rtů se dotkl úsměv. I ten nejmenší kousek vzteku, který jsem měl na Coreyho, pomalu vymizel, jak jsem prošel brankou, jakoby se nic nestalo. Blouznil jsem, byl jsem naprosto mimo. Oči jsem měl těžké, ale pokračoval jsem. Na rozdíl od mých očí, zbytek mého těla byl živý a plul jako na obláčku, ale věděl jsem, že tenhle pocit nevydrží věčně. Během několika hodin budu vyšilovat. Mého těla se zmocní chlad a já budu prosit o odpuštění.
Hlasitě jsem zaklepal. Vzhledem k tomu, že jsem byl zfetovanej, na ničem mi v tuhle chvíli nezáleželo. Moje mysl se držela toho, že uvidím Rose. Objevila se ve dveřích a vytřeštila oči. Na sobě měla bílé tílko a jahodově růžové pyžamové kraťasy. „Royi! Co tady sakra děláš?“
„Já,“ zaváhal jsem. „Já nevím.“
„Co se ti stalo s obličejem? A proč jsi celý mokrý?“ Vyšla ven, aby se podívala zblízka.
Nevěděl jsem, co říct, alespoň ne do chvíle, než jsem si vzpomněl, odkud jsem přišel a kdo mi tohle udělal. „Corey,“ zašeptal jsem.
„Corey?“ zopakovala zmateně. „Co-on ti tohle udělal?“
Přikývl jsem. Její zamračení se prohloubilo, jak ustoupila o krok dozadu. „Proč jsou tvoje oči červené? Jsi…jsi na něčem, Royi?“
„Ano.“ Proč jsem odpovídal tak rychle? Zněl jsem jako idiot ale neměl jsem nad tím žádnou kontrolu. Neměl jsem nad svým tělem vůbec žádnou kontrolu.
„Řekni mi, že je tohle vtip,“ zasyčela.
„Není. On…donutil mě šňupat.“
„Donutil tě?“ V jejím hlase byla panika. Nechtěl jsem, aby panikařila, takže jsem se pro ní natáhl, ale ona se ode mě odtáhla a vrtěla hlavou. „Pojď dál. Řekni mi všechno.“
Potom, co jsem Rose řekl každý detail z mojí noci, mnohem podrobněji, než jsem zamýšlel, byla ohromená. Obličej měla celý červený a pevně svírala desku stolu. Rose se zrovna chystala něco říct, ale do kuchyně vstoupil Rocky, který se zastavil uprostřed kroku, když mě uviděl sedět u stolu zbitého.
„Co se ti to kurva stalo?“
„Rocky, nebudeš tomu věřit, ale Corey ho donutil šňupnout kokain a potom ho skoro utopil!“ křičela Rose.
„Co?“ vyštěkl Rocky. „A ty si tam prostě seděl a vzal si to?“
Z nějakého důvodu jsem se zasmál. Smál jsem se, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem si to vzal. Rocky mi četl myšlenky. Na druhou stranu jsem věděl, že to byl ten ďábelský prášek, který mě nutil se o nic nestarat.
„Co je na tom sakra k smíchu? To byl zatraceně zbabělej krok. Opravdový chlapy s tim bojujou,“ vyštěkl.
„No, možná bych se bránil, kdybych neměl pistolu u spánku,“ řekl jsem a pořád jsem tuhle situaci bral lehce. Můj tón byl kapku nonšalantní. Rose zalapala po dechu. Tuhle část jsem tak trochu vynechal.
Rockyho obličej se vyhladil. Klesl na židli vedle mě a prohlížel si mě. Díval se na moje mokré vlasy, rudé oči a moje bezstarostné vystupování. „Na něco se tě zeptám, protože tě opravdu, ale opravdu dojebali a nenáviděl bych, kdyby se něco takovýho stalo mě,“ řekl. „Ne, že by to někdy hrozilo.“
Povytáhl jsem obočí. „Co?“
„Chceš, aby za to zaplatili?“ Řekl každé slovo opatrně.
Lapajíc znovu po dechu, Rose zatřásla hlavou. „Co? Ne, Rocky! Žádné násilí! Nepotřebujeme něco podělat, zatímco je táta pryč.“
Rocky jí ignoroval. „Royi,“ řekl. Byl děsivě klidný.
Podíval jsem se na něj. „Hmmm..“
„Chceš, aby Corey zaplatil za to, co ti udělal? Za všechno, čím tě protáhl?“
Zamračil jsem se na něj. „Co tě přimělo k tomu, abys mi teď pomáhal? Ještě před nedávnem jsi se ke mně choval jinak. Nutil jsi mě se cítit bezvýznamně.“
Rocky si olízl rty a ušklíbl se. „Řekl jsem ti…že si myslím, že jsi dobrý člověk. Nemyslím si, že sis zasloužil to, co ti udělali. Vypadáš naprosto neškodně a opravdu se cítím špatně za to, jak jsem se k tomu choval. Už se to znovu nestane.“
Znovu? Doufal jsem, že už nikdy znovu neuvidím Rose spolu s Tommym.
„Nikdy jsem Coreymu nic neudělal,“ řekla jsem. „Vždycky jsem doručil, co jsem měl a hleděl si svého. Vždycky si našel něco, co by na mě hodil, aby mě potom mohl zbít. Dnes večer překročil hranici.“
„A proto se tě ptám…. Chceš. Aby. Za. To. Zaplatil?“
Zamyslel jsem se nad tím. Můj život by byl mnohem jednodušší, kdyby v něm nebyl Corey, ale potom bych neměl dostatek peněz. Chtěl jsem, aby bylo o mámu dobře postaráno, bez ohledu na to, čím bych si musel projít.
„Budu švorc,“ řekl jsem. „Potřebuju peníze. Máma je nemocná.“
„Ne, nebudeš švorc. Ujistím se, abys z toho něco vytěžil. Vlastně hodně, pokud je tak veliký drogový dealer, jak všichni říkají. Jsem věhlasný pro vybírání sejfů.“
„Je to proč chceš pomoc? Chceš vyřešit záležitost, o kterou se chtěl postarat táta, až se vrátí?“ zeptala se Rose a mračila se na svého brášku.
„Cokoliv, co ze mě udělá plnohodnotného člena mafie, sestřičko. Dostanu ty sráče z jeho cesty.“ Rocky ode mě neodvrátil pohled. „Royi, ujistím se, abych dostal dostatek peněz od Coreyho a zároveň, aby na tebe žádný z jeho sráčů už nikdy nevztáhl ruku. To chceš, ne?“
„Jo,“ řekl jsem.
„Royi, ne,“ zašeptala Rose. „Tohle nechceš. Nepřemýšlíš jasně. Nechtěl bys nikdy ublížit někomu, bez ohledu na to, jak se cítíš.“
„Víš, co Rose? Možná nemyslím jasně,“ vyštěkl jsem a praštil rukou do stolu. „Ale koho to zajímá? Coreyho rozhodně ne. Cheekovi je to taky úplně u prdele. Vše, co kdy udělali je, že mi ze života dělali živoucí peklo a bez nich by byl můj život mnohem jednodušší. Byl by jednodušší pro nás oba. Copak to nevidíš?“
Rocky vydal zvuk, jako by se měl začít dávit, ale já ho ignoroval.
Natáhl jsem se pro Rosiinu ruku a usmál se na ní. Měl jsem podivný cit v obličeji. Věděl jsem, že jsem nepřemýšlel jasně, ale jak bych mohl? Byl jsem nadopovaný proti svojí vůli a zmítaly mnou emoce.
„Cheek, tak se jmenuje ten druhý chlápek?“ zeptal se Rocky.
„Jo,“ řekl jsem, aniž bych se a na něj podíval.
„Stačí říct slovo a zbavím tě jich. Jen mi řekni, že je chceš pryč a bude to jako kouzlo. Poof. Pryč,“ řekl a usmál se. „Žádná smlouva. Nic.“
Rose se zalily oči slzami a během vteřiny vytrhla svou ruku z mojí a zmizela za rohem, spěchajíc do schodů. Jako kdyby věděla, že už jsem se rozhodl. Sledoval jsem jí celou dobu, nejistý v tom, co mám udělat. Moje nohy chtěli fungovat a vydat se za ní, ale zůstat sedět líně na židli se zdálo jako pohodlnější nápad.
„Nedělej si o ní starost,“ řekl Rocky a pokrčil rameny. „Uvidí, jak moc lepší život budeš mít, aniž bych byl jimi pronásledován a oběma nám poděkuje. Tohle je situace, z které vyjdeme oba vítězně.“
„Opravdu to uděláš?“
„Já? Ne. Otec by mě zabil, kdybych se dotkl nějaké z jeho zbraní, ale mam v patře dva chlapy, který jsou vždycky připravení. Musí udělat cokoliv, co jim řeknu, bez ohledu na to, jaký je plán. Řeknu jim, že jsi můj kamarád a že tě respektuju. Dám jim slovo, dám jim plán a je to hotovo. Uklidí po sobě. Nemusíš se strachovat o nějaké důkazy nebo policajty. Nebudou žádný…ne že by se poldové o Coreyho nějak zajímali. Pokoušejí se ho chytit při činu už roky. Jsem si pěkně jistej, že sami ví, že jeho čas se blíží.“
Zamyslel jsem se nad tím, přejel jsem si prsty po bradě a potom si vjel do zamotaných vlasů. Věděl jsem, že nikdy nebudu mít čisté svědomí, protože budu součástí toho, proč Rocky zabije Coreyho. Nechtěl jsem být toho součástí. Nechtěl jsem s tím mít co dočinění.
Ale potom jsem se zamyslel nad všemi těmi měsíci ponižování, mlácení, plyvání, dušení, skoro utopení k smrti a to nejhorší ze všeho, donucení k tomu, abych šňupl kokain. Bylo toho mnohem víc, co bych mohl přidat, ale tohle bylo dost na to, aby mě to vytočilo natolik, abych se rozhodl. Bylo to dost na to, abych řekl: „Okay. Udělej to,“ Rockymu, zvedl se ze židle a potom zamířil k domovu, aniž bych se podíval zpátky.