TU - 35. kapitola

Překlad: Simča

"Představte si, snažit se žít bez vzduchu. Teď si představte něco horšího. "

-Amy Reed

MELODY

"Před pěti dny, moje žena Melody Giovanni Callahan byla unesena jen několik hodin po porodu našeho syna. Chci ji zpátky. Můj syn a já ji potřebujeme. Moje rodina a já nabízíme sto milionů dolarů za její bezpečný návrat. Mel, pokud se díváš, já se nevzdávám. Nikdy se nevzdám, dokud se nevrátíš. Chybíš našemu synovi a mě a milujeme tě tak moc…"

"Myslím, že pro teď toho bylo dost." Avielin hlas lezl na nervy každému kousku mého těla.

Moje nenávist pro ni dál hnisala každým okamžikem stráveným v její přítomnosti. Vypnula televizi a spěchala z kuchyně umísťujíc talíř přede mnou. "Obří masové koule a špagety. Tvoje oblíbené, že jo?"

Jen jsem na ni zírala, neskrývajíc svou nenávist a odpor pro ženu, která mě porodila.

"Sto milionů? Měla bys být uražená. "Posadila se na druhý konec luxusního jídelního stolu, než si vzala ubrousek a položila si ho do klína. Ona mě připoutala ke každý zasraný židli, od doby, co jsme dorazili na toho místo, které, z toho, co jsem mohla říct, bylo na okraji pláže. Pak jsem byla povýšená na invalidní vozík. Poslední dva dny byly více stejných rétorik o tom, jak se snažila mě zachránit, jak to dělala jen pro to, aby mě ochránila.

Nevěděla jsem, koho se snažila přesvědčit.

Celou tu dobu jsem si myslela, že byla bezcitná, vždy připravená, vždy o jeden krok před námi, protože byla prostě dobrá. Ale mýlila jsem se. Měla bludy; Nebyla jsem si ani jistá, jestli opravdu chápala, co dělá. Část jí mě stále viděla jako tu malou holku, kterou nechala uprostřed oceánu, zatímco další část ní chápala, že jsem dospěla.

Myslela jsem, že byla silná; Obdivovala jsem její houževnatost a její taktiku dostat to, co chtěla a udělat účinně a efektivně, ale v okamžiku, kdy mluvila o jejím otci, Ivanovi, ona se stala slabou. Cokoliv s ní udělal, ji zlomilo. Jako by byla jeho psem na dvorku a on ji vždy zavolal, hrál si s ní a míčkem, a to mě znechutilo. Nebyla o nic lepší než na nic patolízalové, kteří pracovali pro mě.

Každý den umývala a česala moje vlasy, a dokonce mě oblékala, to vše při nechávání mě připoutanou. Chovala se ke mě, jako bych byla její vlastní osobní panenka. Druhý den jsem se snažila chovat slušně, dnes jsem se snažila nemluvit. Něco s touto ženou bylo vážně špatně.

Přes moji taktiku, jsem od ní chtěla vyvolat reakci, ale ona se chovala jako by se nic nedělo. Jediný okamžik, kdy jsem od ní dostala odpověď, bylo, když jsem se "chovala špatně." Vůbec jinak nedávala najevo, že byla zde na tomto místě, jen fyzicky. Potřebovala jsem se odtud dostat, ale já jsem ani nevěděla, v jaké zemi jsem byla.

"Potřebuješ, aby ti někdo pomohl, miláčku?" Zeptala se, krájejíc její jídlo jemně leštěným stříbrem. Kývla na – brzy mrtvou krysu – která stála u dveří. Nelson přišel, a jako robot, nakrájel mé jídlo, než mi ho zvedl k ústům.

Myslím, že i patolízalové mohou mít patolízaly.

Otevírajíc má ústa, jsem vzala od něj jídlo a rozžvýkala ho krátce předtím, než jsem mu ho plivla do tváře.

"MELODY!"

Ustoupil o krok zpět, jak Aviela vykročila. Nelson si otřel pomalu obličej, než mě probodl pohledem.

Aviela mě chytila za obličej, nutíc mě se jí podívat do očí. "Snažím se tady, Melody. Chci, abys byla šťastná, se mnou, okay? Miluji tě, ale budeš se muset vzdát jeho a dítěte. Jsou tvoje minulost, minulost, kterou bys nikdy neměla, kdybychom byly spolu. Miluji tě, tak se prosím začni chovat slušně, protože ti nechci ublížit. "

"Jediné, co mě právě teď drží od toho, abych ti utrhla hlavu, jsou ty zatracená želízka. Takže jdi do prd- "

Udeřila mě tak silně, až moje zuby se zakously do spodního rtu. Lízajíc krev jsem se podívala do jejích očí s úsměvem. "Jsi hrozná matka, vždycky jsi byla… vždycky budeš."

Ona mě udeřila dvakrát, pak potřetí, než se odtáhla.

"Přestaňte mě nutit ti ubližovat!"

Můj obličej hořel a já jsem věděla, že moje tvář bude mít otisk ruky.

Zasmála jsem se bez humoru, a krátce mě napadlo, jestli její šílenost nebyla infekční nebo dědičná. Vykazujíc myšlenku z mé mysli, jsem se zaměřila na ženu, dýchajíc ztěžka přede mnou.

"Tohle ti říkával můj drahý dědeček?"

"Nic nevíš."

"Já vím dost. To nepomáhá. Myslíš si, že mě chráníš, ale nechráníš. Nech mě jít, řekni mi, kdo je Ivan, a všichni se ho můžeme zbavit."

Zavrtěla hlavou, přejíždějíc si rukama přes její krátké vlasy. "Ne, ne. Neznáš ho. Nic nevíš. Nech mě tě jen chránit, zlatíčko. Nemůžeš ho porazit, nikdo ho neporazí. Je to v pořádku…"

"Ty, já, a Liam, můžeme-"

"NE! Řekla jsem ne! Budu tě chránit, dobře? Já, tvoje maminka. Ne Liam, ne někdo jiný. Nyní jsi pryč. Ivan nebude obtěžovat tvou rodinu. Jen se chovej dobře, Melody. Buď ke mně hodná, jo? "

Bylo to, jako by snažila přesvědčovat dítě, která má vztek. "Ivan je jen člověk."

"DOST!" Zhluboka se nadechla a vyhladila její výraz. "Zničila jsi dokonale příjemnou večeři. Byla jsi tak dobře vychovaná, když jsem tě vychovávala. "

"Nikdy jsi mě nevychovala, Avielo."

Podívala se mi do očí a pak najednou byly prázdné; nebyla nic, jen prázdná skořápka ženy, která byla kdysi moje matka. Napřímila se, přešla ke krbu, kde se nad ním nacházel obraz její mladší verze. Vytáhla injekční stříkačku z kabátku a povzdechla si, než se ke mně otočila.

"Avielo," zasyčela jsem, věděla jsem, co bude následovat. Snažila jsem se od ní odtáhnout, ale pokračovala jít ke mně.

Pohladila mě po obličeji, jako by nechtěla udělat to, co měla v plánu. "To ti pomůže proti tvé bolesti."

"AVIELO, NE!" Vyhrnula mi rukáv, snažila jsem se bojovat, ale robot jí přišel na pomoc, popadajíc mě za ramena.

"Ne," řekla jsem, když jehlou našla mou žílu.

"Víš, co je ironie?" Zeptala se Aviela. "Koupila jsem tuto dávku u tvého dealera."

"Mami," zašeptala jsem, když se všechno točilo v barvách.

"Pst, drahoušku. Budeme se snažit zase zítra, ano? Později budeš hodná holka. Všechno bude vypadat a cítit se mnohem lépe. Slibuji, dobře, dítě? Slibuji."

Měla jsem pocit, jako bych se vznášela, unášená směrem k Ethanovi a Liamovi. Nikdo by nám tam nemohl ublížit. Nikdo nás nemohli najít; byli jsme všichni unášení. Byli jsme šťastní, byla jsem šťastná.

LIAM

"Chybíš našemu synovi a mě, tak moc tě milujeme, Mel. Děkuji vám." Když jsem se odtáhl od mikrofonů, reportéři začali křičet na jejich dotazy, jak mě jejich fotoaparáty oslepovaly.

"Pane, auto je připraveno," řekl Monte, který nás vedl do nemocnice.

Dnes jsme měli hledat. Auta na nás již čekala. Část mě chtěla zůstat. Přišel jsem sem se svou manželkou; Měl bych odcházet s mou ženou. Ale nemohl jsem zůstat, čím rychleji jsem se dostal domů, tím rychleji jsem se mohl dostat ven a pracovat.

Moje matka vykročila vpřed s mým synem -mým a Meliným synem-který spal zabalený v dece a vlněné čepici. Byl to dobrý spáč. Mel s ním mluvila v jejím lůně, když byl ještě v ní a nemohla spát. Bylo to o něco trochu bláznivý, ale většinou krásný. Ona prohlašovala, že nebude dobrou matkou, ale věděl jsem, že bude a teď neměla šanci to dokázat. Než jsem mohl k němu jít, důstojník – osina v mém zadku - už byl u mého ocasu. "Pane Callahane, žádali jsme vás, abyste nedával výkupné. "

"A já vás ignoroval."

"Pane Callahane, s takovou to částkou budeme mít tisíce a tisíce hovorů, které nás budou rušit a zastavovat od skutečného vyšetřování, ztěžuj - "

"Pak nasaďte více lidí k těm zatraceným telefonům," zařval jsem. "Vy chcete, abych nic nedělal? Moje žena je tam někde a mám v plánu jí dostat zpět, i kdybych se měl zbavit všech svých peněz, ještě když vidím, jak Chicagská policie nedělá svou práci. "

"Říkal jste, že jste chtěl skutečného agenta FBI. No, udělal jsem, jak jste chtěl, pane Callahane a najdeme vaši ženu. Avian Doers, ředitel FBI nyní pověřil tým. Jen nám dejt- "

Byl přerušen, jak Ethan začal fňukat v náručí mé matky.

"Všechno, co jsem slyšel, jsou slova, důstojníku. Nyní, pokud mě omluvíte, moje rodina a já bychom rádi jeli domů."

"Pane Callahane, je tu něco, co skrý- "

"Důstojníku Scootere, můj bratr vás právě požádal, abyste nás nechali na pokoji. Prosím, udělejte to, než odmítneme mluvit s někým dalším vašeho druhu." Řekl Declan, jak tlačil Coraline vozík, ve kterém seděla a držela hlavu dole, když se dívala na své hubené ruce.

Důstojník zakroutil hlavou. "To bych nedoporučoval, pane. Tím bychom si jen mysleli, že něco skrýváte. Nic neskrýváte, je to tak? "

"Sbohem, důstojníku," řekl Declan, když jsem vzal svého syna. Voněl vzduchem, vypraným prádlem a

květinami.

Nikdo doopravdy semnou nemluvil a to ani rodina; bylo těžké, aby tak učinili, když tolik lidí poslouchalo. Neal a Olivie byli v domě, čekajíc na náš návrat a vyklízeli dům… nebo přinejmenším Neal. Neměl jsem ponětí, co jeho manželka jiného dělala, než že plivala jed.

"Ale ne, ne," zašeptal jsem malému chlapečkovi. Zívl, jeho tvář se schoulila jako švestka.

"Spinkej."

"Liame, mám taky autosedačku pro něj. Dala jsem ji Montemu, takže by měla být v autě, "moje matka řekla, když jsme šli uličkou. Stejnou uličkou, kde zemřela doktorka. Čerstvý sníh zakryl všechny stopy po ní.

"Děkuji ti, matko," odpověděl jsem, tahajíc Ethanovu čepici dolů, aby mu zakryla uši. Byl více než připraven na počasí, se vším oblečením na něm; Bál jsem se, že mu bude příliš teplo, ale sestřičky mi řekly, abychom ho udržovali v teple.

"Liame, musíme jet." Můj otec držel otevřené dveře pro mě. Podíval jsem se na dětskou sedačku a uvědomil si, že to měla být jeho první jízda autem.

Měl, by si přála ho do ní dát sama.

Zívl ještě jednou, jak jsem ho dal do ní, poplácal svou vlastní tvář, jak se snažil dostat svůj palec do pusy.

Declan ke mně přišel s telefonem v ruce, když jsem si sedl do auta. "Neal říká, že dům je čistý. Je připraven letět kamkoli, kam ho potřebuješ."

"Ať ho znovu zkontroluje," řekl jsem, zavírajíc okýnko. Bez dalšího slova Monte vyjel, opouštějíc zbytek z nich, kteří se dostávali do čtvrtého auta. Auto před námi a za námi jelo těsně u nás. Prostřednictvím zrcátku jsem viděl naše muže.

"Pane," řekl Monte. "Musím vám něco říct."

"Zradil jsi nás, Monte?" Protože někdo ano… někdo blízký, a to byl někdo nám blízký.

Jeho oči se setkaly s mými v zrcadla, než zavrtěl hlavou. "Ne, pane. Nikdy."

Jako kdyby to někdy přiznal.

"Tak mluv."

"Mezi Italy se šíří fáma, že jste nechal unést šéfa a zabil ho."

Cítil jsem krev, jak přímo pod kůži vře. Neměl jsem čas na tyhle sračky!

"Jak je to špatné?"

"Pět starých rodin mají dnes večer setkání. Chtějí vaši hlavu. "

"Jak jsi přišel k těmto informacím, Monte?"

Usmál se. "Šéf, pane. Fedel ovládá muže v domě, a já zase špiony venku. Když Melody převzala mafii, ujistila se, že má špióna ve všech starých rodinách. Díky tomu, měla ve všem přehled. Jen já vím, kdo jsou, ale jsou k ní naprosto loajální. "

Zřejmě moje žena měla více tajemství, než jsem si myslel. "Tobě to řekli?"

"Nejsou si vědomi Aviely nebo Ivana. Tak to šéf chtěl. Oni nevěděli nic o ní nebo její rodině, ale ona o nich věděla všechno. Teď už nevědí, čemu věřit, "řekl, zřejmě vybírajíc svá slova velmi pečlivě. "Co chcete, abych udělal?"

Můj telefon zazvonil dřív, než jsem mohl odpovědět.

"Declane."

"Ten shořelý telefon, který Aviela používala, nám neřekl kde -"

"Declane. Proč plýtváš mým časem? "

"Liame, byl jsem schopen získat záznamy o všech hovorech, které měla s někým z telefonní budky v blízkosti vlakového nádraží. Dostal jsem se do zdroje kamery, a nikdy neuvěříš, kdo tam byl, aby odpověděl na její volání. Nakonec to posrali. "

"Declane."

"Adriana, Liame. Adriana je špión. Pošlu ti video do telefonu. "

MELODY

"Agh…" Zasténala jsem. Pořád jsem se cítila, jako bych se točila, a cítila jsem hroznou pachuť ve svém hrdle. Nelson seděl na druhém konci čajového stolku, na kterém byly jen sladkosti. Zbytek pokoje byl o velikosti mého šatníku u mě doma; nedávalo to smysl, byl určený pro dospělé, ale přesto byl plný panenek.

"Kde je Aviela?"

"S největší pravděpodobností mluví s tvou ženskou pravou rukou. Adriana, že jo? Věděla jsi, že ona byla důvod, proč jsem získal pozici ve tvém letadle? "Opřel se v křesle. "Ne, to jsi nevěděla. Tvoje matka tě ve všech směrech přechytračila a ty ani nemůžeš být hodná holčička. "

Ten hajzl.

"Podívejme se, kdo našel jeho koule."

"Nikdy jsem je neztratil! Vzpomínáš si na to? "Zeptal se, zvedajíc špinavou bílou bundu, kterou jsem mu dala vůbec poprvé, kdy jsme se potkali.

Ale nechtěla jsem plýtvat dechem na něj.

"Když jsi mi to hodila do obličeje, jako bych byl méně než člověk, to chtělo všechnu mou kontrolu, abych tě namístě nezastřelil." Vytáhl pistoli za ním, pokládajíc ji na stůl.

"Řekla jsi mi, že ji mám dát své sestře, ani bys věděla, že to tvoje drogy ji zabily!"

"Lidé umírají každý den, nenutím je, aby dělali to, co dělají."

"Nehraj si se mnou na svatouška!" Zařval. "Nevíš, jak dlouho jsem čekal na tento den. Zničila jsi mou rodinu. Vedlo se jí tak dobře, a pak jsi ji musela svádět s tvoji novou sračkou. Byly tak zatraceně silný, že ji zabily. Ty jsi ji zasraně zabila!"

"Tvá rodina se zničila sama. Neobviňuj mě, protože tvoje sestra postrádala sebekontrolu! Vyhrožoval bys McDonaldovi, protože jsi snědl jejich jídlo a máš vysoký krevní tlak? A teď, prosím, vypadni mi zasraně z očí, ty zasraný debile." Cítila jsem, jako by mi měla explodovat hlava.

"Myslel jsem si, že to řekneš. Nemáš zasraný stud," zasyčel, vytahujíc stejnou stříkačku, kterou použila Aviela. "Zajímalo by mě, jaký sebeovládání budeš mít ty. V době, kdy ti to budu pořád podávat, budeš o to prosit. "

Znovu jsem zatáhla za želízka; byly slabší. Pět dní tahání za ně, mě naučilo se z nich vyvlíknout. Ale než jsem mohla něco udělat, držel mě za ruku.

"Mysli moudře, Nelsone," řekla jsem. "Osvobodím se a-"

"Drž hubu!" Jeho pěst se spojila s mou tváři. "Jsi plná ničeho, jen zasraným horkým vzduchem."

"Ne."

Ale on neposlouchal. Opět, jehla našla cestu do mé žíly a ještě jednou jsem cítila euforii. Kousajíc se do rtu, jsem se snažila ignorovat barvy v mých očích, potěšení proudící do mého těla.

Stáhl mi vlasy dozadu, usmívajíc se pouze palec od mého obličeje. "Jakže jsi to nazvala mou sestru, feťáckou děvkou? "

Pohladil stranu mé tváře svou zbraní, jako bych byla jeho mazlíček, a dokonce mi i odhrnul vlasy druhou rukou. "Jak se cítíš?"

Házejíc hlavu dopředu, jsem ho ji praštila do jeho nosu.

"KURVA!" Vykřikl, držíc si nos. Nejlepší věc na tom být tak zfetovaný, bylo to že, mě nic nebolelo a cítila jsem se neporazitelná. Takže i když jsem měla zastavit, jelikož želízka se zatínala do mé kůže, jsem trhla tvrdě proti nim, a poprvé v pěti dnech se mi podařilo osvobodit mé zápěstí. Přála bych si, abych mohla říct totéž pro mé kotníky.

Otočil se, když krev kapala dolů po jeho nose, ale než stačil ukázat svou zbraň mým směrem, já popadla vidličku ze stolu a bodla jej tak tvrdě, jak to jen šlo. Vrazila jsem vidličku tak tvrdě do jeho paže, že jediný důvod, proč se zastavila, bylo proto, že zasáhla jeho kost. Upustil pistoli, natáhl se a drápal po mé ruce, snažíc se marně vytáhnout vidličku.

"Ty malá děvko!" Znovu se natáhl pro mé vlasy, ale já jsem vytáhla vidličku z paže, přiměje jej křičet, než jsem ho bodla do ramene. Tentokrát jsem se nezdržovala na jednom místě příliš dlouho. Bodla jsem ho znovu a znovu, a jeho krev stříkala přes můj obličej, dokud se mu nepodlomila kolena, nutíc

ho pokleknout přede mnou. Držel se na krku a snažil se zastavit řeku krve, která namáčela jeho košili.

"Měl jsi odejít!" Naposledy jsem ji vytáhla a bodla ho do krku.

"Nikdy jsi mi neměl zkřížit cestu, ty svině. Křič a budeš krvácet rychleji. "

Tlačíc ho z mého obličeje, padl na podlahu. Vypadal jako ryba na suchu, snažíc se dýchat, přesto se topil ve vlastní krvi. Neměla jsem tušení, kolik času jsem měla. Aviela ke mně chodila každou noc mi číst, fackovat mě, nebo urážet mě, záleželo na tom, jak se cítila.

"Klíče," zasyčela jsem a ukázala dolů na mé kotníky. Nebyl mrtvý, to nejmenší, co mohl udělat, bylo být užitečný. Ale on se nepohnul; jeho oči se pomalu začaly obracet do jeho lebky.

No, je k ničemu.

Neměla jsem jinou možnost, než použít krvavou vidličku. Ohýbajíc se k řetězům u mých nohou, jsem se snažila soustředit, příliš si vědoma tikajících hodin za mnou.

"Soustřeď se, Mel. Soustřeď se." Nepomohlo to. Drogy pálily v mých žilách. Co bylo ještě horší, byl

hlas v zadní části mé mysli. Chtěla jsem se dát do falešného pocitu klidu, které poskytovaly. Chtěla jsem být v letadle s Liamem a Ethan. Byla jsem v prdeli v každém smyslu toho slova, ale já se nemohla na to teď soustředit.

"Konečně," odtahujíc řetězy kolem mých nohou, jsem se snažila postavit, ale nohy se mi podlomily pod mou vlastní tíhou. Popadla jsem konec stolu, kolébajíc se k Nelsonovi. Vzala jsem si pistoli, klekla si k němu a přitiskla mu ji k oku.

"Kde je?"

Neměl šanci odpovědět, než se otevřely dveře. "Do prdele -"

Než mohl dokonce dokončit větu, vystřelila jsem, signalizujíc alarm, který začal znít po celém domě.

"Ty… se… nikdy… nedostaneš… ven…" Ušklíbl se Nelson, jak jeho krev začala téct z uší.

"Řekni své sestře, že ji zdravím." Vrazila jsem pistoli do jeho oka, než stiskla spoušť.

Krok číslo jedna: Zavolat Liamovi.

Druhý krok: Zabít Avielu.

LIAM

Posrali jsme to. Mel a já jsme věřili lidem, kteří nás obklopovali. Zvykli jsme si na ně a svým způsobem jsme se o ně starali, jako by to byla naše vlastní rodina. Ale nebyla. Pravda byla taková, že byli rozbitým zbožím, které jsme našli, slepili, a přesto se ho pokusili použít. Bez ohledu na to, jak tvrdě jsme se snažili, a bez ohledu na to, jak moc jsme použili lepidla, se nikdy nemění fakt, že jsou popraskané; rozbité a nikdy na ně není spoleh. Z rozbité sklenice, pořád vytékal obsah. 

Důvěřovali jsme Adrianě. Já důvěřoval Adrianě. Ale tady jsem byl, stojící na nástupišti B v Ogilvie centru přepravy, čekajíc na Jidáše. Moje ruka se třásla vztekem, chtějíc nic víc, než ji roztrhat na kusy. Pět dní, nás ona pozorovala, sledovala, jak já a můj syn trpíme bolestí; Pravděpodobně se nám její ošklivá, zasraná hlava vysmívala.

"Šéfe, přichází vašim směrem," promluvil mi Monte do ucha. Když jsem se otočil ke schodům, kde byla. Měla na sobě blonďatou paruku a brýle.

Když mě uviděla, pokusila se otočit, ale Monte už čekal za ní. Sundávajíc si paruku, se ke mně otočila s povzdechem, jak šla směrem ke mně.

"Čekala jsem, na to až to zjistíš," zašeptala, držíc hlavu dolů.

"Kde je?"

"Nevím."

"Co Aviela chce?"

"Chránit ji před Ivanem. Lia- "

Popadl jsem ji za ruku, přitahujíc ji blíž ke mně. "Neříkej mé jméno. Chci ti teď zasraně zlomit krk. Antonio nás taky zradil, nebo jsi lhala všem? "

"Ne. Antonio by nikdy- "

"A přesto ty jo." Zamrkala, jak jsem ji stiskl. "Kdo je Ivan?"

"Je to dement, psychopat."

"Jako jsme my! Jediný důvod, proč jsi stále naživu, je to, že Melody by tě chtěla zabít sama."

"Já jsem trpěla," zašeptala. "Udělala jsem to, abych ji chránila. Aviela může být šílená, ale ona ví, jak ji chránit! Dělá to už léta. Miluje-"

"Slyšíš se?" Jak jsme mohli být tak slepí a nevidět, kým opravdu byla? "Hned teď ji kontaktuj."

Ve chvíli, kdy jsem ji pustil, si otřela slzy padající z očí. To jen posloužilo, že mě nasrala dokonce víc. Jak se opovažuje brečet!

"Adriano, netestuj mou trpělivost."

"Poté, co unesla Melody, Aviela mi toto poslala." Hodila mi telefon.

Když měla tohle, tak proč sem vůbec chodila?

"Volá každý čtvrtek v 00:01 hodin. Odpověz pouze na třetí zvonění. Řekni Mel, že mi to je tak moc líto. "

Neměl jsem ani čas mrknout. Vrhla se z nástupiště, a její tělo zmizelo, jak ho vlak smetl v tunelu, pískajíc jak se snažil zastavit.

"Kurva."