TU - 27. kapitola

Překlad: Simča

"Všechno umírá. To je zákon života - krutý nezměnitelný zákon "

-David Clement-Davies

DECLAN

Po halách, chodbách, v kruzích, jsem běhal. Prostě se zvedla a odešla, aniž by se obtěžovala mluvit se zdravotní sestrou nebo dokonce mi napsat. Neměl jsem tušení, kde byla nebo kam šla a co mě naštvalo nejvíce, byla skutečnost, že to byla moje chyba. Nikdy jsem ji neměl nechat samotnou, ale já jsem se zatraceně potřeboval nadechnout, posbírat své rozbité kusy. Měl jsem být s ní; nikdy jsem ji neměl opustit.

"Declane?" Můj otec mě uchopil uprostřed haly, ale nemohl jsem se mu podívat do očí. Jen jsem zíral na všechny ty tváře kolem mě, některé ve sněhobílém plášti, jiné v modrém úboru, ale většina z nich byla jen bloudící návštěvníci. Nikdo z nich nebyl Coraline.

Kde byla? Sakra, kde byla?

"Declane? Synu? Co se děje? Mluv semnou." Zatřásl semnou, jako když jsem byl kluk, nutíc mě se setkat se s jeho očima. Vypadaly stejně unavené, jako moje. Nebyl bych překvapený, kdybych měl i stejné vrásky, které teď nosil.

"Coraline. Je pryč. Nevím, kam šla. Zdravotní sestra řekla, že se odhlásila." Odhlásila se beze mě, bez kohokoliv z rodiny.

"Synu, je v kostele přes ulici. Nechal jsem Monteho, aby ji sledoval…"

Nenechal jsem ho ani domluvit, když jsem se vytrhl z jeho sevření, pospíchajíc ven automatickými dveřmi na hemžící se ulici. Neměl jsem tušení, na jaké ulici jsem byl, moje mysl nefungovala, čím déle ode mě byla ona pryč. 

Kostel, o kterém můj otec mluvil, jsem viděl dál po téhle ulici. Tlačíc se mezi lidmi, jsem se držel zuby nehty, abych neběžel, abych zůstal klidný a promyslel si, co ji řeknu. S každým krokem, který mě přivedl blíže k tyčící se mu, cihlovému kostelu, jsem cítil, jak slova z mého mozku padala a mizela do nějakého žlabu na ulici.

Nebyl jsem si jistý, co bych měl říct. Musel jsem se zbláznit. Jako šílenec, jsem utíkal po zatracený nemocnici, volajíc ji na telefon znovu a znovu. Teď jsem stál venku před děsivými, dřevěnými dveřmi od Svaté Markéty, nejistý si, co bych jí měl asi říct.

Mysl se vrátila do doby, kde jsem ji poprvé uviděl. Vcházel jsem do Eastside bistra, abych unikl padajícímu dešti, který ovládal město. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl vběhnout dovnitř, kdy byla bez dechu, mokrá a smála se jako šílená žena, jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Měla impozantní zevnějšek a tím mě hned dostala.

Připadalo mi to jako v jiném životě.

S povzdechem jsem uchopil kliku od dveří kostela a zatáhl za ni. Když se dveře otevřely, uviděl jsem ji. Vyčnívala jako… no, jako opilec v kostele. Seděla u svíčkami osvětlené katedrály s nohama opřenýma o lavici a láhví vodky v ruce. Požehnal jsem se a kráčel k oltáři, moje nohy se ozývaly, jak jsem k ní spěchal. Ani nevzhlédla. Jen pila.

"Volal jsem ti," zašeptal jsem jí.

"Spousta lidí mi volala. Zahodila jsem svůj telefon z okna." Znovu si přiložila láhev ke rtům.

To dávalo smysl.

"Okej."

"Okej."

Čekal jsem na něco… na cokoliv. Na to, že se složí, jako předtím, možná, že bude křičet, ale místo toho ona pohodlně seděla v druhé řadě zírajíc na kříž visící nad mořem svíček.

"Coraline, mluv se mnou. Prosím."

"Nechci mluvit. Chci jen pít."

"Coraline…"

"Chceš mluvit? Mluv k Bohu. Zeptej se ho, proč je takový čurák. Proč jednou rukou dává a druhou tě praští do ksichtu?"

Vstala z lavice a zakymácela se kupředu. Natáhl jsem se, abych ji pomohl, ale ona mě jednoduše odstrčila, vylívajíc na sebe a na mě vodku. Ignorujíc to, pokračovala kupředu k oltáři.

"Věděl jsi, že jenom čtyři procenta žen je diagnostikována rakovinou vaječníku v mém věku? " Zeptala se. "První rána. Díky, Velký Chlapáku!" Smála se, popíjejíc u nohou kříže. "Mám druhé stádium, což znamená, že oba moje vaječníky jsou mrtvý! Protože, proč bych kurva měla potřebovat vaječníky, že jo? Ach, a to je i moje děloha. Není to tak, jako bych umírala kvůli dítěti. Umírala. Legrační, Velký Chlapáku. Jsi tak k popukání!"

"Coraline-"

"Přestaň mě Coraline-ovat! Zatraceně! Pokud přežiju…"

"Ty budeš žít." Chtěl jsem ji popadnout, ale pořád se ode mě odtahovala. Vidět jí se takhle odtahovat, mě přivádělo k šílenství.

"Jo, protože jsi všemohoucí Callahan. Všechno vidíte, všechno znáte, jste všechno, že jo? Všichni z vás chodíte po vodě! Můžete dělat všechno, co si jen přejete a Bůh se radši dívá jinam! Olivie má pravdu, vybírá si favority, ale co je na tom nového? Mysleli jsme, že jsme jedni z nich, no, mýlili jsme se! Já se mýlila… tak mýlila… myslela jsem, že jsem těhotná. Jaký idiot si může myslet, že je těhotný? Jak jsem to nemohla vědět? Neviděla jsem příznaky, dokud nebylo pozdě! Jak to, že jsem si toho nevšimla?"

Snažila se napít, ale její láhev byla prázdná. Natahujíc ruku, ji chtěla zahodit, ale vzal jsem ji od ni, než tak mohla udělat. Přitahujíc si ji do náruče, jsem ji jen držel. Nebyl jsem si jistý, co bych měl říct nebo jak ji přimět se cítit lépe.

"Chceš znát třešničku na dortu?" Zašeptala a přitiskla se do mě. "Tento kostel -  kostel blok od nemocnice - se jmenuje Svatá Markéta Antiochijská. Byla světcem novorozenců, těhotných žen a umírajících lidí…"

Zhluboka se nadechla, a bylo to, jako by někdo bodl nás oba.

"Nejsi v tom sama. To ty a já. Ty a já máme rakovinu. Máme rakovinu. A přísahám ti, že tě nikdy neopustím, ale potřebuju, abys s tím bojovala. Potřebuju, aby ses vrátil do nemocnice," zašeptal jsem, líbajíc zadní část její hlavy.

"Nemůžu. Nemůžu chodit na chemoterapii. Nemohu si vědomě aplikovat jed, přijít o všechny mé vlasy, aby mé kosti křehly, nemluvě… Nemůžu, Declane. Já jen…"

"Můžeš, protože nemůžu žít bez tebe. Můžu žít bez dítěte - opravdu můžu - ale ty… ty nepřipadáš v úvahu. Zůstaneš, jak dlouho zůstanu já a mám v plánu žít dlouhou, dlouhou dobu. Tak prosím, k lásce ke mně, vrať se a bojuj s tou sviní, abychom se mohli vrátit zpět k našim životům. "

Ona je pro mě ta nejdůležitější věc. Ona je všechno.