TU - 20. kapitola

Překlad: Simča

"Co je král pro Boha? Co je Bůh pro krále? "

-J.J McAvoy

DECLAN

Strkajíc si svůj nůž do své boty, jsem otevřel náš kufr a probíral se Coraline oblečením, jak jsem hledal

své nové zbraně.

"Myslela jsem, že v neděli nezabíjíme?" Zeptala se mě, sbírajíc naše věci po pokoji.

"Melody a Liam ne. Nejsem si jistý proč. Je to jako kdyby opravdu věřili, že Bůh je za to ocení, " zamumlal jsem, jak jsem si nabíjel náboje.

Smějíc se, přišla za mě a objala mě kolem krku a políbila mě na tvář. "Teď mluvíš za Boha? "

Překrucujíc na ni očima, jsem se natáhl pro tlumiče. "Ne, ale vražda ve 23:59 a v jednu po půlnoci, je stále vražda. "

"Nikdy ti to vadilo?" Zašeptala mi do ucha.

Neodpověděla jsem; Jen jsem nabíjel.

"Declane."

"Ne, Coraline, nikdy mi to nevadilo. Nikdy mi to vadit nebude. Chci, abychom byli v bezpečí, " odpověděl jsem, dívajíc se jí do očí. "Baví mě vědět, že naše rodina je v bezpečí, baví mě být důvodem, proč naše rodina se neobává."

Prostě přikývla. "Můžu jít?"

"Znáš odpověď."

"Declane, řekla jsem, že bych mohla být těhotná. Umím střílet ze zbraně. Jsem dobrá. Ty to víš. " Zasténala, uvolňujíc na mě své držení. Stýskalo se mi po jejím doteku.

Zvedajíc se na nohy, jsem ji políbil, jak jsem ji popadl za stehna, abych ji zvednul a přitisknul proti zdi.

"Můžeš mít tenhle boj poté, co tě vezmu k doktorovi, GI Jane." Pouštějíc ji, se na mě zamračila, ale zmizelo to, když se mé rty setkaly s jejími.

"Jdi uříznout něčí prst."

"Udělám ti náhrdelník." Zasmál jsem se, jak její tvář se otočila do hrůzy. Berouc si sako, jsem vyšel ze dveří, kde jsem našel Monteho na mě už čekat na vrcholu schodiště.

"Vědí?" Zeptal jsem se, jak jsme sestupovali. Bylo to méně než čtyři hodiny, kdy dal Liam rozkaz. Venku jsme číslovali, samozřejmě, ale nevadilo by, pokud by bojovali s kocovinou.

Míříc k zadním dveřím, jsem se potkal s Dylanem a Fedelem, spolu s Gavinem a Kieranem; šest ke třinácti nebylo tak špatné. Oba byli s námi několik let, ale pracovali převážně v ulicích, kontrolujíc pro nás všechny obchodníky, kteří by nás mohli okrádat - nebo ještě hůř – mluvili - pak chodili za mnou. Nevěřil jsem jim dost na to, aby mohli trávit příliš mnoho času buď s Mel nebo Liamem.

"Jediné, co vím, je, že nějakým lidem ublížíme," odpověděl Monte.

Přikývl jsem, podíval jsem se na ně rychle, než jsem vytáhl svou pistoli. "Muži, kteří vytáhli zbraně

na Šéfy, se nedožijí rána. Zabijte je tiše. Pokud se někdo dostane do cesty, naložte s nimi stejně. Nějaké otázky?"

Nikdo z nich nepromluvil, dva vytáhli nože a další zbraně, než se rozpustili. Sledoval jsem je ustupovat do stmívající se tmy jako příšery z hlubin pekla.

Dýchajíc mokrou trávou a čerstvý vzduch, jsem se podíval na Shamuse dům, abych viděl Coraline na mě zírat. Mrkla, než zavřela okno.

Následujíc kupředu jako monstra přede mnou, jsem si nemohl pomoci, ale přemýšlet o tom, že jsem byl šťastný muž, jak ctěná byla naše rodina, a nemohl jsem se dočkat, až budu tuto důležitost sdílet s dětmi, které budeme mít.

Šel jsem kupředu proti vlajícímu větru, dívajíc se na plamen zářící oknem domu starého muže Doyla. Byla to jediná věc, která opravdu dělala jeho domov domovem od zbytku zničených staveb kolem. Když jsme byly děti a Liam, Neal, a já jsme přišli navštívit Shamuse, vždycky jsme ho tu našli; kouřil a pil do kómatu s balíčkem karet před ním.

Bez ohledu na to, jak moc se Liam snažil sedět v té místnosti s námi, on nemohl. Kouř ubližoval jeho plícím tak moc, že musel odejít. Shamus mu říkal, aby přestal přetrvávat tam, kde nepatřil, a starý muž Doyle se pokaždé zasmál, říkajíc Nealovi a mě, že jsme museli našeho bratra naučit být mužem.

"Liam nebude nikdy k ničemu, chlapci. Je smutnou skutečností, že někdy ne všichni muži si jsou rovni, někdy v boji zeslábnou a pak odumírají. "

Ani jeden z nich to nevěděl, ale já jsem Liama v pouhých dvanácti letech, viděl stát u dveří. Šel ven jen proto, aby se nadechl a vrátil se dovnitř, aby všem ukázal. S ustaraným výrazem v očích, jsem sledoval, jak jeho část zemřela. V mlze kouře, se setkal s mým pohledem a věděl jsem, že nikdy

nezapomene. Vyšel ze dveří a předstíral, že se nikdy neměl k návratu.

"Čekal jsem Liama." Doyle seděl u pokerového stolu s doutníkem v ústech a jeho pistolí na stole.

Přešel jsem dopředu a sedl si ke stolu. "To je pod platovou třídu mého bratra."

"A ne tvojí?" Zeptal se a zachechtal, zabývajíc se kartami pro mě.

"Dělám to jako dar pro mého bratrance, bez požadované úhrady," odpověděl jsem, popadl karty.

Smál se, zavrtěl hlavou. "Kdo by si pomyslel, že by se stal malý pes někým takovým? "

Zíral jsem na královskou postupku v mých rukou, jen vrtíc hlavou.

"Já ano," řekl jsem, ukazujíc mou ruku. Chvíli na ní zíral, než sáhl po zbrani. Ale před tím, než zvedl ruku, střelil jsem mu kulku do tváře. Jeho tělo se zřítilo na zem a jeho krev tekla ke mně jako víno na povrchu mramoru, nutíc mě zvednout mé nohy na stůl plný karet. Popadl jsem doutník, dokuřujíc ho za něj, jak mi zazvonil telefon.

"Ano, Neale?"

"Řekni mi, že se máš posraněji, než já." Povzdechl si do telefonu.

"Ne, nemůžu. Právě jsem vyhrál v pokeru a mám docela dobrý doutník v mých rukou. Život tady je dobrý." Ušklíbl jsem se, dívajíc se na starého muže.

"No, ať máš posraný den poté. Můžeš mi prosím říct, kdo sakra je ta děvka Roy? Právě se ke mně doneslo, že má kupu sněhových koulí k prodeji. "

"Kupu sněhových koulí? Kde někdo jako on sehnal tolik heráku? "

"Fakt mi to je u prdele. Stále se snažíme přijít na to, kdo dal kulku do prezidenta Monroea."

Skoro jsem na to zapomněl.

"Zabývej se tou sračkou s prezidentem. Dám vědět Mel a Liamovi o Royovi. Míříme domů za pár hodin, pak můžeš předat zpět korunu. "

"Těžká je moje hlava," odpověděl.

"Neale, bylo to ze Shakespearovy knihy? Kdy ses naučil číst? "Zasmál jsem se.

"Jdi do hajzlu!" Řekl před zavěšením.

"Taky tě miluju, bratranče," řekl jsem nikomu. Vstávajíc ze židle, jsem šel k oknu a sfouknul svíčku.

"Sbohem, prastrýčku. Pozdrav ode mě dědečka."