THU - 4. kapitola

Překlad: Marta

VNITŘEK DOMU je přesně takový, jak jsem se bála. Přeplněný, horký a hlasitý. Zdá se, že jediným účelem lidí je křičet na sebe navzájem.  Stupidní hudba pulsuje z reproduktorů a odráží se od stěn.

Oči mne sledují, když procházím kolem. Nepatřím sem. Vědí to. Já to vím. Holky se mračí, když se snaží přijít na to, proč tady jsem a kdo mě pozval, a kluci přetrvávají dlouhými pohledy na mých prsech.  Teď proklínám můj výběr topu. A Iris.

Iris, která vyrazila jako šavle davem ve snaze najít Henryho. V okamžiku, kdy ho najde, přitáhne ji a strčí ji jazyk do krku. Jeho ruce jí popadnou za zadek, aby ji vytáhl blíž.

Jo. Nemám žádnou touhu stát teď vedle nich. Mým jediným útočištěm je najít pivo a roh, kde se schovat. Vzhledem k mým osmi centimetrovým podpatkům se vznáším nad svými 155 cm. Vysoko dost na to vidět přes většinu holčičích hlav. Dost vysoko, že když se přesunu do další místnosti, okamžitě ho spatřím. A dívá se přímo na mě.

Drew Baylor.

Samozřejmě. Teď se oficiálně chystám zabít Iris.

Chci se podívat pryč, ale nemůžu. Nikdy nemůžu, když přijde na něj. Jeho ústa jsou lehce otevřená, jako když je šokovaný, že mě tady vidí, což jsou dva z nás; jsem šokovaná, že je tady. Ale pak, jako když mu svitne, že jsem to opravdu já a ne noční můra, jeho rty se v koutcích zatřepotají a do očí mu přijde třpyt.

Zajímá mě, jestli všechny moje šťastné orgány jsou nějak spojené s jeho úsměvem, protože se rozhoří z toho projevu, zahřívají se a svrbí. Což mě sakra trápí.

Pak se pohne, jde od skupiny lidí, která ho obklopuje, bez ohlédnutí.

Jsem postižená svým nespolupracujícím tělem, nehybně stojím, když jde pro mě. Jeho velké tělo proplouvá davem jako čepel. Zatraceně, ale vypadá dobře, jeho dlouhé kráčející nohy obalené v obnošených a vybledlých džínech, které objímají mohutná stehna. Mechově hnědé tričko lpí na jeho hrudi jako milostná píseň, upozorňuje na šíři jeho ramen a štíhlost pasu.

V místnosti naplněné kluky, je tady Drew mužem. Větší, silnější a prostě víc. Podivným způsobem sem nepatříme ani jeden z nás. Ale rozdíl je, že chtějí, aby on sem patřil.

Celý čas zůstávají jeho oči uzamčené s mými. Je to skličující. A dost na to, aby se mi prsty zkroutily v milovaných Vogs (botech).

Zastaví těsně přede mnou. Do jisté míry příliš blízko pro příležitostné známé. Dokonce i s mou přidanou výškou musím zaklonit hlavu trochu dozadu, abych se setkala s jeho pohledem.

„Anna Jonesová,“ převaluje slova v ústech, „jaká radost potkat tě tady.“  Že se objevil, potěšilo mou vnitřní skleslost.

„Ne z mé vlastní vůle,“ zamumlám.

Jeho pokřivený úsměv roste. „Kdo tě přiměl přijít?“

„Iris, moje spolubydlící a brzo budoucí resident na seznamu pohřešovaných osob.“

Vyjde z něj lehký smích a jeho oči jsou vřelé. „Já nevím … jsem jí tak trochu vděčný.“

„Můžeš jí poděkovat, až přestane ocucávat obličej jejího přítele. Pokud jde o mě, odcházím.“

Baylorovo obočí se spojí. „Teď? Právě ses sem dostala.“

„Jak to víš? Možná jsem tady už hodiny.“

Přesune váhu na jednu nohu, což ho dostává blíž. „Jonesová, věděl jsem to vteřinu poté, co jsi vešla do dveří.“

„Kravina.“ Říkám bezděčně.

Zašklebí se. „Nekecám ti.“

Moje kůže je teď příliš těsná, tělo příliš horké. „Jak je to vůbec možné?“

Opustí ho další malý smích. „Vážně?“

A pak to udělá. Pohledem cestuje dolů po mé hrudi, přetrvá tam, až jeho nosní dírky náhle vzplanou, než se pomalu pohybuje zpátky k mému obličeji. Když zaregistruje můj pohled, dá mi jen rozpačitý pohled, jako kdyby říkal, že ví, že mi očumoval prsa, ale neomlouvá se za to.

Ne že se mu můžu úplně divit. Moje prsa přetékají přes okraj topu. Mám šílené nutkání povytáhnout si ho, ale odolám a místo toho si překřížím ruce pod prsy. Ta akce nadzvedne můj výstřih ještě výš. Vyzívám. Myslím. Nejsem si jistá, co to sakra ještě dělám.

Jeho tváře naberou nádech barvy a ty žhavé oči znova sklouznou dolů. „Ok,“ říká zastřeně, „teď vím, že si se mnou pohráváš.“ Nějakým způsobem je ode mne teď méně než třicet centimetrů. Vějíř jeho řas mu vrhá stín na tváře, když na mě zírá. „Ale jsem ochotný být mučený.“

Mé paže klesnou. Nervy mi vlají v žaludku. Jo, byla jsem s kluky. A mám ráda sex. Miluju dobrý sex, nezachytitelný tak jak je. Ale flirtování s Baylorem? To nemůžu vydržet. Je příliš moc. Způsobuje mi sucho v ústech a ruce mi cukají, jak chtějí přeběhnout po jeho napnuté hrudi.

Pravda je, že nerozumím, proč se mnou nadále mluví. Nejsem vůbec jako jeho obvyklé ženy. Nejsem na něj ani milá. Něco, za co se odmítám cítit provinile.

„Nenabízím se,“ říkám. To není tak docela pravda. Což je důvod, proč musím odejít. Otáčím se, připravená vystopovat Iris, když se pohne, aby se dotknul mého lokte konečky prstů. Čistý instinkt mě nutí vyvléci se z jeho dosahu. Bez pochyb vím, že pokud se mne dotkne, jsem vyřízená.

Zamračí se na tu akci, jeho ruka klesne. Ale to ho nezastaví od mluvení. „Zůstaň.“ Jeho hlas je měkké pohlazení, které se o mne otírá.

„Raději bych měla jít.“ Je to obojí, pravda a lež. Nemůžu pořádně myslet, když je blízko.

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Udělají se mu důlky na tváři. „Myslím, vedli jsme si spolu tak dobře.“

Říká to s dostatečně suchým humorem, že bojuji s úsměvem a vrtím hlavou. „Nech mě hádat, nikdy jsi neoslovil holku, z které se vyklubalo, že se o tebe nezajímá.“

Baylor zvedne hlavu, jakoby ho to vyvedlo z míry a pak se poškrábe na krku. „No,“ říká pomalu, „ne, já ne.“  Přes obličej se mu rozprostře široký úsměv, veškerý šarm a rajcovní dolíčky. „Můžu vidět, že tě to trápí.“

„Špatně. Jen to prostě posiluje můj původní zájem o tebe.“

„Jako jaký? Upřímný?“ Nakloní se blíž. Blízko dost na to, abych si všimla, že jeho dech nesmrdí jako pivo, a že jeho oči mají tmavě hnědý kroužek kolem zlatých duhovek. „Je tu jedna věc, Jonesová, nerozumím, jak v tom můžeš nacházet problém.“

Zamrkám a přinutím se soustředit na něco jiného, než jsou jeho oči. „Nevidíš, že nikdy neslyšet ‚ne‘ je problém?“

Jeho úsměv se prohloubí. „Přestaň být nechápavá. Mluvíš o mé neodolatelnosti. Já mluvím o své poctivosti. Dvě diametrálně odlišná témata.“

Moje rty se škubnou. Sakra. „Nevzpomínám si, že bych říkala, že jsi neodolatelný.“

„Kromě toho,“ pokračuje dál, jako bych nepromluvila, „nevidím, čím se proviňuji u holek, které mě chtějí poznat. Není to, jako bych je uplácel nebo lhal, abych s nimi ‚podle dosáhl svého‘.

Dlouhou chvilku na něj zírám, v které se zakření jeho hloupým úsměvem, a já bojuji s hloupou potřebou vrátit mu to.

„Víš ty co? Máš pravdu.“

„Konečně!“ říká si jen tak pro sebe, než se na mě usměje.

Dám mu nevýrazný pohled. „Tak pojďme na to takhle.“ Vstoupím do jeho prostoru, zírajíc na něj. „Nemohla bych se méně starat o fotbal. Je mi fuk, kdo jsi nebo co děláš nebo -“

Moje tiráda umírá, když se nakloní tak blízko, že se naše nosy prakticky dotýkají. Pohled v jeho očích není naštvaný. Je triumfální. „Přesně, Jonesová.“

Dvě slova a vzal mi vítr z plachet. To že nechce, abych mu podlézala, je ta poslední věc, kterou očekávám. Začínám se mračit. Možná to už dělám. Nemůžu se zastavit, abych neřekla, „No, sakra.“

A on vybuchne smíchy. Bohatý, plný smích, že je tak nakažlivý, že na něj odpovídám, trochu frknu, jak se snažím smích zadržet. Naše oči se střetnou a vzduch mezi námi se náhle změní. Teplo mě zaplaví tak rychle, že ztrácím svoje další nadechnutí. Možná to také dělá to, že je v naprostém klidu. Lev se chystá skočit. Mrknu, gazela přistižená v plném slunečním světle.

Ale pak k nám přistoupí těžkopádná postava a velká ruka dopadne na Baylorovo rameno. „Bojovníku, můj chlape,“ říká mohutný chlap, který musí být jedním z Baylorových obránců. „Tady Sandra tě chce pozdravit.“

Je to, jako bych tady ani nebyla. Ne pro Hulka, který mě momentálně odrazí dozadu rukou, když ukazuje k osmnáctce s více než vyšisovanými vlasy a ostýchavým úsměvem. Ne když se vkrade blíž, aby se přitiskla na Baylorovu paži. „Ahoj, Bojovníku,“ vydechne - vydechne to, protože si nejsem jistá, jestli jsem slyšela nějakou odpovídající hlásku – „podepíše mi triko?“

Samozřejmě, že má na sobě jeho dres, číslo jedenáct roztažené přes její prsa. Není to šokující, když ukáže přímo na to místo, v případě, že by si nebyl jistý, kam by se měl podepsat.

Chci přetočit oči, ale neudělám to. Ona tady není problém. Dokonce ani Baylor není problém. Já jsem.

„No takže,“ říkám. „Nechám tě tady na to.“

Otočím se a utíkám, slyším ho volat moje jméno. Ale neohlédnu se zpátky.

Téměř se dostanu do haly, když si stoupne přede mě, zastavujíc můj postup. „Počkej.“ Baylorovo rty se trucovitě vytáhnou, což by mělo vypadat zženštile, ale jednoduše ho to dělá žhavějším. „Myslel jsem, že jsme vedli konverzaci.“

„Myslím, že to bylo víc jako hašteření,“ říkám, a když se začne usmívat, rychle dodávám. „A bylo to jednoznačně u konce.“

Semkne rty. „Proč? Kvůli tomu přerušení?“ Trochu trhne hlavou směrem k fanynce číslo jedna.

Vrtím hlavou. „Upřímně, nenech mě zdržovat tě.“

Místo toho, aby se stáhl, udělá krok blíž a sníží hlas. „Ale já bych raději mluvil s tebou.“

Moje srdce bije tak tvrdě, že to cítím až v prstech. Nevím, kam se dívat nebo co dělat. Můj pohled se usadí na kožené šňůrce, kterou nosí kolem silného krku. Nikdy jsem ho bez toho neviděla. Z provázku visí malý obdélník z leštěného kovu, těsně pod prohlubní krku. Prsty mě svědí dotknout se přívěsku, sledovat šňůrku až ke strništi, které začíná pod bradou. Zvedám ruku, abych to právě udělala, když se zpoza mě ozve mužský výkřik.

„Baylore!“ Další ze spoluhráčů hledá jeho pozornost. Prvačka je pořád tam, mávající, aby dostala jeho pozornost.

Podívám se tím směrem. „Zřejmě jsi zaneprázdněný.“

Unikne mu frustrovaný výdech a proběhne si rukou přes vlasy. „Co bych měl udělat? Říct jí, ať se ztratí, protože se snažím zapůsobit na jinou dívku? Docela kontraproduktivní, chovat se jako debil, pokud se mě ptáš.“

Jsem tak trochu uvíznutá u celé té ‚zapůsobit na jinou dívku‘ části. Ve skutečnosti v okamžiku, kdy to řekl, se moje srdce zastavilo a horko mi spěchalo do obličeje. Proč já? Co si myslí?

Svírá se mi krk a ztěžka polknu. „Omlouvám se, ale věnuješ pozornost špatné holce.“ Směřuji do chodby a ke svobodě. „Nemám zájem.“

Ruměnec se přelije přes jeho tváře a oči se přemění na bronz. „Blbost.“

Když sebou trhnu, jeho hlas zjemní a sklouzne přes mou obranu jako lžička do pudinku. „Ty si možná myslíš, že jsem debil, ale nejsem slepý. Jsem v nebezpečí, že si přivodím permanentní vytočení krku, jak tě pořád kontroluju. A jestliže se mám řídit číslem, kolikrát se střetneš s mýma očima, pak jsi na tom stejně.“

Moje tváře teď musí hořet červeně. Jsem příliš šokovaná, abych odpověděla, ale to ho nezastaví, aby se nedostal blíž. Blízko dost na to, že jeho tiché mumlání je v malém prostoru mezi námi křišťálově čistě slyšet. „Proč mi neřekneš, co je skutečný problém a můžeme to pojmenovat?“

Pojmenovat to. Jako bych byla něco, na co chce přijít a vyřešit to. Něco, co si chce udržet. Ten celý nápad je mi tak cizí a tak děsivý, že vyštěknu. „Proč to prostě nenecháš být? Některé hry nemůžeš vyhrát.“

Zamračí se, ale když otevře pusu k odpovědi, skočím mu do toho, „Zklamání je dobré pro duši, Baylore. Omlouvám se, ale musím jít.“

Tentokrát nedostane šanci zastavit mě nebo mě možná prostě nechal jít. Odcházím tak rychle, jak můžu, aniž bych běžela, a k němu se blíží další přítel. Což je všechno dobře. A možná, když si to budu dost říkat, tak tomu uvěřím.

TO ŠLO DOBŘE. Úžasný zadek Anny Jonesové se pohupuje, když ode mne odchází. Perfektně zdůrazněný v její malé černé sukni a odrážející její červené kudrliny. Chci jí popadnout a přitisknout k nejbližší zdi, takže bych mohl ochutnat její kousavá ústa. Ani by mi nevadilo, kdyby mě kousla, tak dlouho, jak by to její jazyk později uklidňoval.

Malá šance, že se to stane. Zůstávám, kde jsem, poražený a zklamaný – ano, děkuji ti, slečno Jonesová, jsem si teď dobře vědomí téhle emoce – řítící se do mě jako zlý náraz.

„Do prdele.“ Protřu si žebra, kde se rozšiřuje fantomová bolest.

Je to ještě horší, když vidím na druhé straně loudat se Graye. Gray je můj spoluhráč a nejlepší přítel. Setkali jsme se, když nám bylo patnáct a účastnili jsme se Manningovo akademie. Oba jsme z Chicaga, ačkoliv z různých oblastí, a i když jsme proti sobě hráli předtím, nikdy jsme spolu nemluvili. Když moji rodiče zemřeli, Gray byl jediný, s kým jsem mohl být, protože rok před tím ztratil matku kvůli rakovině prsu. Což znamená, že mě zná lépe, než kdokoliv jiný naživu. Tohle bude stát za prd.

Grayův nesnesitelný úsměv je široký a spokojený. „Náraz a popálení, co, Mav?“

Zírám, mám nutkání srazit mu ten stupidní úsměv z tváře. „Nikdy bych si tě nepředstavoval se slávou, jakou má Top Gun. Nezasloužíš si to.“

Když se rozesměje, přetočím oči. „Jak dlouho jsi musel čekat, abys na mě použil tuhle větu?“

„Asi čtyři a půl roku, plus mínus.“ Zavěsí mi svalnatou paži kolem ramen a pokusí se přitáhnout mou hlavu, aby mi dal noogie. Uhnu pryč a lehce ho plácnu přes hlavu. I když to vyžaduje zdrženlivost, abych ho neplácnul tvrději. Nemám náladu. Ne že se Gray zajímá. Pořád se směje.

„Co se děje? Zrzka neodpověděla na ‚Bojovníkovo‘ výkřik?“

„Jdi do prdele, Grayi.“ V mé odpovědi není moc zápalu. Myslí jsem pořád u Anny, a tělo je nedočkavé jí následovat. Do prdele, jsem tak v hajzlu. Něco žalostně blízkého výdechu opustí mou hruď, když zírám směrem, kterým šla – kurva uprchla – aby se dostala ode mě. Jako bych byl nemoc, od které se musí držet dál.

Což je nešťastné. Protože je to pořád tady, ten neodbytný křik v mojí hlavě, který volá: Ona, ona, ona!

Není to tak skvělé, když vypadá, že ona má hlas, v souvislosti se mnou, který říká: Utíkej, utíkej, utíkej!

Nechápu to. Nelhal jsem jí a nemyslím si, že jsem bláhový, když jsem řekl, že jsme za poslední měsíc prakticky šukali očima jeden druhého. Naštěstí jsem to nenazval šukání očima, pravděpodobně by se střetla s mými koulemi, kdybych to řekl. Ne že jsem zcela proti tomu, aby se dotýkala mých koulí…

„Do prdele.“ Sevřu si kořen nosu. Pak se sevřu tvrději, když si uvědomím, že Gray se tady pořád dívá.

„Vole,“ říká, „nech to jít. Začíná to být trapné.“

„Proč?“ vyštěknu. „Protože na tom musím zapracovat? Pro jednou?“

Masochista ve mně to má rád. Jsem si jistý, jak sakra miluje, že je celá nevrlá a bere mě na paškál. Pokud by to dělala, zatímco bych jí sál krk, cítil bych vibrace jejího hlasu, když mluví, nebo možná mít ty krémové nohy obalené kolem mých zad, zatímco to dělá, tlačil bych se do jejího vzrušení, způsobujíc, že by trošku sténala mezi dohady.

Zhluboka se nadechnu. A ještě jednou. Jsem tak v hajzlu, jestli mě Gray uvidí, jak tvrdnu. Díkybohu za džíny. A skutečnosti, že Gray pořád příliš blábolí, než aby se podíval dolů.

„Sex by neměl být práce,“ trvá na svém. „Měl by být jednoduchý. Holky k nám přijdou, dají nám dobrý čas a pošleme je jejich cestou s pěkným děkuji a možná poplácáním po zadku, jestli jsou extra speciální.“

„Je mi líto tvých postelových partnerek.“

„Zažívají dobrý čas,“ říká Gray. „Skvělý čas.“

„Jistě. Necháš je udělat všechnu práci, zatímco ležíš na zádech jako líný hovno. To zní pro ně úžasně.“

Dává mi kyselý pohled. „No, zníš jako holka.“

„Kdybych jednou byl, nešukal bych tě.“

„Mohl bys dělat mnohem horší- “ Jeho obličej zrudne. „Sakra. Mohl bys přestat s tou sračkou? Nesnáším, když překrucuješ moje slova.“

Nemůžu si pomoct od úsměvu. Anna se zdá to má ráda, když překrucuji její slova, tedy než utekla. A znova je tady ten patetický povzdech, že zním jako blbeček. Sakra, ale chci s ní mluvit.

Možná si myslí, že chci, co nabízí Gray. Jednoduché spojení. Možná bych jí měl říct, že chci víc. Chci jí. Celý s pichlavou pusou, sladkými křivkami, neodolatelný balíček.

Říct jí to, by nemělo být pronásledování, že? Do prdele, ani nevím.  V jednom ohledu má Gray pravdu, zcela jasně stojím za prd ve sledování. Ale jestli je tu jedna věc, které rozumím, je to trénink. Vynikám ve zdokonalování mé techniky praxí.

Anna pořád nepřišla dolů ze schodů. Což znamená, že jdu nahoru.

„Jestli tě moje úsilí tak moc obtěžuje,“ říkám Grayovi, aniž bych uhnul očima ze sledování temné chodby, která vede do prvního patra, „měl bych se jít dívat jinam.“ Lehce ho poplácám po hrudi a vyrazím.