SYL - 19. kapitola

Překlad: Verča

Probudila jsem se v prázdné posteli s mírně bolavým pocitem v mé dolní části těla. Natáhla jsem ruku na Jettovo polštář a dotkla se místa, kde před pár hodinami spal. Měli jsme písemnou dohodu, která nezahrnovala žádnou doložku o romantice a intimitě. Proto, usnout v náručí Jetta bylo divné, ne-li děsivé, protože v hloubi duše jsem věděla, že to není součást dohody. Na konci, když se jeho dýchání vyrovnalo a jeho svaly povolily, smířila jsem se s tím, že jedna noc mi neuškodí.

Mýlila jsem se.

Špatný tah, Stewartová.

Jak jsem tak ležela na zádech a dívala se na svůj odraz v zrcadle, viděla jsem něco v mých očích. Něco, co tam dříve nebylo.

Začínala jsem ho mít ráda – všechno na něm. Jeho tělo, jeho dotek, jeho úsměv, jeho způsob mluvení, a jeho jako osobu. Obvykle, když se to stalo v minulosti, běžela jsem tak rychle jak jsem mohla. Zanechávající za sebou pocity a danou osobu. To, co jsem viděla v mých očích, byla neochota k běhu. Z nějakého důvodu jsem chtěla zůstat a zjistit, kam to povede.

„Nepůjdu nikam, protože se nic neděje,“ zamumlala jsem si pro sebe, vyskakujíc naštvaná z postele. Nikdy předtím jsem nikomu nepropadla, a nechci aby se to stalo ani teď. Měla jsem Seana ráda, ale nemilovala jsem ho. Nikdy nikoho. Jistě, Jett byl hezký, vtipný a úžasný v posteli, ale byl také ten typ člověka, se kterým jste se bavili ale ne ten typ, který byste přivedli na návštěvu svým rodičům. Když jsem podepsala smlouvu, věděla jsem do čeho jdu.

Zamířila jsem do svého pokoje, abych si dala rychlou sprchu, vyčistila zuby, vzala si čisté džíny a košili, a pak se k němu připojila dole v kuchyni. Opíral se o otevřené balkonové dveře, držící šálek kouřící kávy. Teplý vánek rána se nesl v hrubé vůni vlhkého dřeva a kvetoucích květin. Měl na sobě pár modrých džínů, ale jeho záda byla nahá. Na zlomek vteřiny jsem jen stála a uchváceně ho pozorovala. Přemýšlela jsem jak se mám chovat po naší první společné noci. Bude odvážný? Bude si držet odstup? Předstírat, že se nic nestalo?

Vyčistila jsem si vyprahlé hrdlo a udělala jsem krok vpřed, dívajíc se upřeně na něj, když se otočil. Na krátkou vteřinu jsem v jeho očích zachytila temný stín, který se hned rozptýlil, jako by se mu líbilo, co vidí. Líný úsměv se mu šířil přes jeho krásné rty.

„Dobré ráno, krásko.“ Tmavé vlasy tím rozcuchaným způsobem mu rámovaly obličej, který mě zval přejet mu po něm rty. Jeho hlas byl syrový a sexy, bohatý chtíčem, stejně jako jeho elektrizující oči. Dostal se ke mně dvěma dlouhými kroky a ovinul paže kolem mě, přitahujíc si mě na jeho silnou hruď. Moje prsa se třela proti němu. Vzduch mezi námi byl nabitý.

Podal mi svůj hrnek kávy a sledoval mě, jak piju. Byla černá a neslazená, přesně tak jak jsem to měla nejraději. Nikdo koho znám, si takovouhle kávu nedělá.

„Díky.“ Podala jsem mu hrnek nazpátek. Jeho ruka se omotala kolem mé, když se napil a pak ho podal zpátky mě. Bylo to takové jednoduché, ale intimní gesto, že mě to rozhodilo. Nevím, proč měla moje mysl s tímto takový problém, ale jak jsme sdíleli tento šálek kávy, moje srdce bušilo trochu rychleji a můj úsměv to udělalo širším.

Post-koitální blaho.

„Myslel jsem, že ji tak máš ráda,“ řekl Jett.

„Proč?“

„Protože takhle ji piju já.“

Zadívala jsem se na něj s nonšalantním výrazem ve tváři. Naznačuje, že máme spoustu společných věcí? Chtěla jsem se ho zeptat, ale rozhodla jsem se, že to nechám být. Vždyť je jedno co si myslí, ne? Za několik týdnů ze sebe vyšukáme tuto šílenou přitažlivost a chtíč, a pak půjdeme dál, jak bylo naplánováno. Vůbec žádné pocity. Možná, že bychom mohli zůstat přáteli, a možná ne. Nezáleží na tom; v obou směrech. Měla jsem v úmyslu užívat si to tak dlouho, jak to trvalo.

„Spala si dobře?“ Zeptal se Jett, měníc téma. Přikývla jsem. “Dobře“ bylo slabé slovo. V jeho náručí; nikdy za mnoho let jsem tak dobře nespala. „Říkala si něco ze spánku.“ Jeho tón se mírně změnil a já okamžitě ztuhla.

„Co?“ Zeptala jsem se opatrně.

Jeho oči se na mě dívaly s takovou intenzitou. Obávala jsem se, že by za ty roky mohl proniknout pod tu ocel a hrabat se v mé duši. „Říkala jsi, “prosím, neubliž mi“.“

Studený záchvěv strachu mi spěchal po zádech, měnící mé vnitřnosti na studené jako led. Náhlé nutkání osvobodit se z jeho objetí a dostat se od něj co nejdál, mě přemohlo. A přesto, roky úmyslného plánování ztroskotaly. Jett nebyl první člověk, který se dostal blízko k pravdě, a určitě nebyl ani poslední. Není třeba propadat panice. Měla jsem dostatek zkušeností a vypořádám se s tím.

Dlouze jsem se nadechla a tiše vydechla, abych si uklidnila nervy. Držela jsem hrnek s kávou o trochu těsněji a zároveň skrývala své ruce jeho pohledu, tak aby si nevšiml mých bílých kloubů. „Byl to jen zlý sen. Opravdu si nic nepamatuju.“

Ale já si to pamatovala. Jasně v celé své kráse.

„Máš je často?“ Přejížděl pohledem přes mou tvář, jeho výraz se změnil ve vnímavý.

„Opravdu ne.“

Měla jsem, skoro každý večer za posledních dvanáct let. Dvanáct let obviňování a sebenenávisti. Přála jsem si, abych mohla vrátit čas a udělat věci jinak.

Jett zaváhal. Nevěřil ani jednomu slovu, co jsem řekla.

Kurva.

Byl podezřívající. Viděla jsem to v jeho intenzivním pohledu.

„Někdo ti ublížil?“

„Co?“ Zasmála jsem se a málem se udusila svými náhlými slzami, které rozmazávaly mou mysl. „Ne, samozřejmě, že ne. Řekla jsem ti, že to byl jen sen. Nech to tak.“

Jeho ramena byla stále napjatá, ale nepodíval se pryč. Ani nemrknul.

Dvakrát kurva.

Věděla jsem, že ho moje slova přesvědčily v okamžiku, kdy pomalu přikývl. Žíla na jeho pravém spánku začala viditelně bušit pod jeho kůží. Jeho čelist byla zaťatá a oči mu plály hněvem. Znala jsem ten výraz. Byl to stejný výraz policisty, který mi řekl, že by si přál, aby mohli pomoct, ale bylo příliš pozdě.

Nenáviděla jsem ten výraz. Nemůžu změnit minulost, bez ohledu na to, jak moc jsem si to přála. Lidé pořád říkali, že časem se zahojí všechny rány, ale v mém případě vzpomínky hluboko ve mně, mě nikdy nepřestaly mučit svými živými obrazy a škodlivými slovy.

Takže vše, co jsem udělala, bylo to, že jsem předstírala, že se to nikdy nestalo. Snažila jsem se mnoho let a téměř uspěla, dokud mi před několika týdny v e-mailu nevyskočila zpráva, která obrátila tak moji pečlivě naplánovanou lež vzhůru nohama.

„Kdo to byl?“ Zeptal se tiše Jett, jeho hlas sotva obsahoval nějaký hněv.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdo.“

„Kdo to byl?“ Zopakoval. Ukazováčkem mi přejížděl po bradě a přinutil mé oči setkat se s jeho. Vyhledala jsem jeho pohled a očekávala hněv a lítost. Hněv tam byl, ale nebyl tam ani náznak lítosti. Ať už si myslel, že se mi něco stalo, také si myslel, že jsem dost silná, abych se s tím vyrovnala.

Pod jeho zkoumajícím pohledem se mi začaly vynořovat vzpomínky a bolest zamířila přímo k srdci. Tlačila jsem je hluboko dovnitř mé duše, pohřbívala jsem je pod vrstvami betonu a oceli. Ale teď se hráz chystala vybuchnout.

Do prdele a do prdele, znovu.

„Prosím, nedělej to.“ Můj šepot byl tak nízký, že jsem pochybovala, že to Jett slyšel. Uvolňujíc se od jeho objetí jsem vyběhla ven na dvůr, toužící po fyzické i emocionální vzdálenosti mezi mnou a Jettem. Sesunula jsem se na lavičku a přitáhla nohy k hrudi. Teplý větřík vysušil mou vlhkost na tvářích a teprve až teď jsem si všimla, že brečím. Otřela jsem si slzy, naštvaná na sebe, že mluvím ze spánku. Zlobíc se, že to vyvolal, zlobíc se na svět, který stál za hovno.

Když jsem dostávala vzduch do plic, začala jsem se houpat dopředu a dozadu, tiše prosíc Jetta ať to nechá být, ale věděla jsem, že není ten typ, co se otočí zády k ženě.

„Brooke?“ Jeho hlas mě zasáhl chvíli před tím, než se objevil za rohem. Oči mu hořely obavami a odhodláním.

„Nech mě na pokoji.“ Moje žádost byla slabá. Nikdy jsem s nikým nemluvila. Z nějakého důvodu jsem s ním chtěla mluvit; jen jsem potřebovala ještě pár minut. Nashromáždit sílu a pohřbít minulost, která mě kdysi málem zničila.

Jettovo ruce se pohybovaly kolem mých zad a přitisknul mou hlavu proti jeho tvrdému tělu, houpající mě, jako by houpal dítě. „Je to v pořádku.“ Jeho slova by mě měla uklidnit, ale podařilo se jim ve mně vyvolat další vlhu hněvu.

„Není. Nikdy nebude.“

„Pověz mi o tom.“ Posadil se vedle mě a přitáhl si mě do náruče. Položila jsem mu hlavu do prohlubně u ramenou a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. Možná to bylo tichem krajiny nebo klidem krajiny. Možná to byla skutečnost, že jsem daleko od domova a démonů mé minulosti. Nebo to možná bylo jeho přítomností, kterou vylučoval z každého póru. Ať už to bylo cokoliv, začaly mi téct slzy.