THU - 3. kapitola

Překlad: Marta

JAK MÁLOKDY chodím na večírky, nemám ponětí, co si vzít na sebe. S džíny a tričkem by mě Iris jen poslala zpátky do pokoje. Ona je rozhodně z ‚pokud to není těsné, nenosíš to správně‘ školy, zejména když plánuje později obrážet kluby. Nicméně já jsem rozhodně z ‚odmítám cítit se nepříjemně ve jménu módy‘ myšlenkového směru. Takže kde mě to nechává?

Po čtyřiceti minutách nadávání a obecně házením oblečení jsem v černém živůtku s všitou podprsenkou, což je pro mě poměrně odvážné, vzhledem k velikosti mých prsou a jemné sukni do áčka, která objímá mé boky, ale vlaje kolem stehen a končí několik centimetrů nad koleny.

Protože nechci opustit pokoj, oddaluji to tím, že se zadívám do zrcadla. Vlasy mají faktor tři rozčepýřenosti, což je přijatelné a moje pokožka je jasná. Aplikuji kouřové líčení fialových stínů, aby moje oči vypadaly zelenější, a na rty jemně nanesu jahodovou rtěnku. Takže jsem udělal všechno, co jsem mohla.

Zatroubím do obývacího pokoje, že je čas na kontrolu.  Iris, jako obvykle, vypadá fantasticky. Dokonce ani nevím, jak to dělá, má na sobě malé černé kožené šortky a hedvábní tmavě fialový top, který jí visí přes jedno opálené rameno a je otevřený na zádech. Kdybych nosila něco takového, vypadala bych příšerně, ale ona je tak hubená a malá, dokonalost na jehlových podpatkách kotníkových bot, které mi z nějakého důvodu připomínají koňská kopyta.

Její hnědé oči se přimhouří, jak tam stojím.

„Co je s botami?“ zeptá se nakonec.

„Ty máš na sobě boty.“

„Kotníkové boty. Naprosto odlišné.“

„Tohle jsou Fluevogs,“ protestuju. „Victorie.“  Kožené, černá se smaragdově zelenou, zavazování do poloviny lýtek a mají ozdobné ornamenty na patách, že se podobají nohám viktoriánského nábytku. Jsou to osobité a nejdražší boty, které vlastním. Moje máma mi je dala ke dvacátým prvním narozeninám a líbala jsem jí za to.

Iris vypustí shovívavý povzdech. „Vypadáš v nich, jako když se chystáš na upírský ples.“

„Pozor, malá slečno Bieberová. Pořád můžu zůstat doma.“

Ošívá se. „Promiň. Víš, jaká jsem, než se dostanu ven.“

Jo, šílená. Protože by možná mohla zklamat Henryho Blbce.

Kráčí ke mně, nyní vyšší ve svých šílených botách a dává mi polibek na tvář. Lehká, květinová vůně jejího parfému mě obklopí. „Vypadáš nádherně,“ říká. „Bože, přála bych si mít tvoje křivky.“

„Můžeme udělat výměnu, protože já bych milovala pohupovat se s těmahle šortkami bez toho, abych děsila obyvatelstvo mými stehny.“

„Fajn, moje stehna výměnou za tvoje prsa.“

„Dohodnuto.“ Obě se zasmějeme, tuhle dohodu jsme učinily už mnohokrát.

Bereme si auto Iris, protože nevěřím Henrymu, že mě odveze domů, a mám pocit, že později skončí u něj. Takže budu zpátky řídit její. Mohla bych si vzít mojí Vespu (skútr), ale Iris nerada jezdí na večírky sama a upřímně, měla bych vlasy zplihlé od helmy, kdybych si jí vzala.

Iris nervózně poklepává po volantu, když jedeme po poslechu Adele.

„Proč jsi tak rozčilená?“ ptám se nakonec. „Myslím tím, víc než obvykle?“

Její oči se rozšíří, když se na mě podívá. „Není žádný důvod.“ A pak odbočí do ulice.

Domy bratrstva lemují blok. „Iris! Řekla jsi, že to je párty mimo kampus.“

Ale je to zřejmě jedna z párty Henryho příšerného týmu. Což zahrnuje pití piva trubkami přímo z lahve na zádech, kluci močící na trávníku – mimo dalších krásných míst – a základní imbecilní chování. Byla jsem důvěřivá a šla na jednu předtím a přísahala, že už nikdy znova.

„Podívej, omlouvám se, dobře?“ Její výraz je zoufalý. „Ale Henry opravdu chtěl, abych šla, a ty doma v poslední době jen bloumáš.“

„Nebloumám!“

„Zíráš z okna,“ trvá na svém. „Jako nějaká tragická hrdinka Jane Austenové.“

„Hrdinky Jane Austenové nejsou tragické. Jsou mocné.“

„Říkáš ty. Všechny ty potlačované pocity a popírání vlastní hrdosti.“ Nakrčí nos. „Ubohé. Prostě přiznat svoje emoce.“

„Přestaň se snažit změnit téma. Nechala sis to pro sebe schválně. To není v pohodě.“

Iris si povzdychne, když zastavuje před velkým, starým, koloniálním domem, který je osvětlený jako v létě. Lidé se vyhrnou ze dveří a dívka, která se šíleně směje, se zřítí na trávník v hromadě končetin.

Obě se zašklebíme, než Iris ke mně zvedne prosebně oči. „Prostě jsem si nemyslela, že bys přišla, kdybych ti to řekla.“ Sevře mi ruku a její ruka je studená. „Odpustíš mi, Banáne?“

„Měla jsi vzít George.“  George je Irisino dvojče a můj další nejlepší přítel. Většinou chodí na tyhle párty s ní, dávajíc pozor na svou malou sestru, zatímco vyjíždí na všechny dostupné ženy. Funguje to pro oba. „Kde vlastně je?“ reptám.

„Říká, že ho bolí hlava.“ Iris podrážděně sevře ústa.

„Podezřelé.“ George nikdy není nemocný. Je to prakticky takové nelidské.

Iris si vytáhne rtěnku a rychle jí znova použije, zatímco se dívá do zpětného zrcátka. „Tohle jsem řekla.“ Její slova jsou tlumená, když mne rty, aby získala dobrý nános lesklé červené. „Ale co jsem mohla dělat?“

„Netrápit mě?“

S efektivní elegancí zavře rtěnku a odhodí jí do kabelky. „No, ale kde je v tom zábava?“ Její oči září v tlumeném osvětlení auta. „Kromě toho, možná uvidíš někoho, kdo se ti líbí.“

„Iris…“ Můj varovný pohled na ní je promrhaný, protože už vyskakuje z auta s překvapivou rozverností s ohledem na její podpatky. Jdu za ní a vím, že toho budu litovat.

JE PÁTEK VEČER a jsem unavený. Tělo mě bolí z brutálního tréninku. Není to moc rozdílné od jiného dne, jen jsem nespal dobře a je to na mě znát. Jistá zrzka okupuje moje myšlenky a postupně mě zbavuje spánku. Když zavřu oči, představuji si jí. Sakra, představuji si jí i s otevřenýma očima.

Většinou si jí vybavuji z profilu, protože tak jí vidím, když jí sleduji ve třídě. Hladký oblouk její půvabné čelisti, zaoblený hřeben její tváře, která se zakulatí, když se usměje, malá, delikátní lastura jejího ucha. Křivky. Anna je samé nekonečné křivky.

V mojí mysli mapuji bledý sloup jejího krku dolů, kde se mění do jedné z jejích nejlepších křivek: její prsa. Velká. Překypující, takže dávají iluzi, že směřují vzhůru a víc než dost, aby vyplnily moje ruce. Měkká. Já vím, že budou.

Jsem v průseru dost na to, že toužím po dnech, kdy je ve třídě dost chladno a má na sobě jednu z těch košil, která vůbec neskrývá hroty jejích bradavek tlačící se proti látce. Sakra, ale ten pohled nikdy nezklame, abych byl tvrdý. Dost umírám za šanci stáhnout jí košili a odhalit tyhle bradavky, které tak snadno ztuhnou. Chci znát jejich barvu, jejich přesnou velikost a strukturu. Má světlou pleť, takže by mohly být světle růžové, ale viděl jsem stíny těchto sladkých pupenů pod bílou košilí a mám podezření, že jsou hezky hnědorůžové, které při sání ztmavnou.

Jo, jsem chorý mizera. Ale pochybuji, že by mi to měl jakýkoliv chlap za zlé. A nemůžu si pomoct. Když nepřemýšlím o jejím poprsí nebo prohlubni jejího pasu a zaoblené křivce pěkného zadku, myslím na její hlas, ten jako sirup silný jižní přízvuk, který způsobuje, že mě brní kůže. Jsem teď na Jihu. Přízvuky jako její mě obklopují každý den. Co to je, že její hlas mě ovlivňuje mnohem víc než ostatní, nevím. Ani se nestarám. Ona mluví a já chci poslouchat. Donekonečna.

Mám to špatný. Špatný dost na to, abych byl na férovku polotvrdý uprostřed přeplněné místnosti. A ona tu dokonce ani není.

Dám si doušek vody, ve skutečnosti neposlouchám klábosení kolem mě. Co dělá ve svých volných nocích? Navštěvuje pravidelně kluby? Poflakuje se v kavárnách a dává co proto nic netušícím mužům kvůli nespravedlnosti skleněného stropu? To mi vyvolá úsměv. Miluju způsob, jak se její pěkný nos nakrčí, když je podrážděná, a její široké zelené oči zúží do štěrbin. Jako že nebude váhat nakopat něčí zadek, když si myslí, že si to zaslouží. Zcela žhavé.

Voda, kterou piju je teplá a chutná plastově. Položím lahev tvrději než je nutné. Roste ve mně podrážděný pocit. Nechci tu být. Slyšel jsem všechny tyhle příběhy a vtipy tisíckrát před tím. A zatímco mám rád moje kluky, nudím se. Chci dopadnout Annu Jonesovou, brnkat jí na nervy a vidět, co na mě hodí. Ale nevím, kde začít hledat. A to mě sere.

Chystám se říct Grayovi, že se uvidíme zítra, možná zalehnout ve snaze se alespoň pokusit získat nějaký spánek, když ucítím známé napnutí v mém rozkroku a podél zad.

Nemám žádné vysvětlení pro to, proč nebo jak vím, že je blízko. Prostě to vím. Jako magnet na kov se moje tělo obrátí a hlava zvedne. A tady je.

Všechno se zastaví. Moje srdce v hrudi. Funkce mého mozku. To mě poser. Právě do mě někdo zapíchnul vidličku. Jsem hotový. Nemá na sobě obvyklé tričko a džíny nebo jeden z těch pěkných svetříků. Je v nějakém topu na ramínka, který stěží pojme její hrudník, tahle krémová, krásná prsa, která se pohupují a nadskakují s každým krokem, který udělá. Tahle prsa budou moje smrt. Bojím se, že jsem slyšitelně zasténal.

A sakra, jestli nejsem jediný, který si jí všiml. Příliš mnoho očí je přilepených k její hrudi. Sevřu ruce. Nejsem jiný než oni, možná horší, protože mám ve zvyku na ní zírat. Ale mám velkou chuť ty hlavy plesknout, poslat tyhle oči dopředu a pryč z ní. Mám také náhlé nutkání prudce svléknout košili a zastrčit ji do ní.

Jde dál do místnosti a uvidím její sukni. Elegantní černá věc, která lpí a houpe se kolem světlých stehen. Silná, přesto jemná stehna, o kterých vím, že by byly cítit tak dobře rozdělené pro mě, aby mě obalily a pevně držely. Je-žíši.

Zamračení kazí její tvář, stahuje jí obočí blízko k sobě a svírá rty. Jestli je tu něco, co miluju na ní víc než její prsa, jsou to její rty. Sytě růžové a baculaté, tyhle rty mě okouzlují. Rty, které jsem chtěl políbit od prvního pohledu.

Není šťastná, že je tady. Zamračí se zpátky na pár holek, které se na ni dívají, jako by byla vetřelec. Znám tyhle holky. Sportovní fanynky. ‚Stíhačky ptáků‘ jak je nazývá Gray. A ačkoliv je to hrubé, sedí to. Obsloužily víc než polovinu týmu. Ošklivá zkušenost mě naučila držet se od nich daleko. Nelíbí se mi úsměvy, které Anně posílají. Neměla by tady být. Neměli bychom. Chci jí odtud vzít pryč a jen někam jet. Možná do té kavárny v mé představě. Byl bych rád, kdybych měl její poučování na všechny způsoby, jak jí štvu.

Její oči skenují místnost, jako kdyby hledala cestu ven.

Podívej se sem, říkám jí v hlavě. Podívej se na mě. Dej mi ty široké, zelené oči. Uzamkni je na mě tou intenzitou, kterou cítím až v kostech.

Podívej se na mě.

Podívej se na mě.

Jako když mě uslyší, její světlá ramena ztuhnou a moje tělo zachvátí horké očekávání. Její dlouhé řasy máchnou nahoru a bum, tyhle oči najdou moje. Je to jako být oslepený, jen mě místo bolesti přemůže horko a neuvěřitelné potěšení.

Její plné rty se oddělí, jakoby se šokovaně nadechla a přistihnu se dělat to samé. Ježiši, chci ji. Sleduje mě, v očích se jí leskne mix úzkosti a neskrývaného potěšení. Musím najít způsob, jak vymazat tu úzkost. Musím ji poznat lépe. Nic na Zemi mě nezastaví od cesty k ní.

Adrenalin mi spěchá žilami a srdce zvyšuje srdeční frekvenci. Hra pokračuje.