TG - EPILOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Víte, co je na Londýně nejúžasnější? Naprosto všechno, když se nebojíte o svého přítele, který

bojuje s rakovinou. Děsila jsem se návratu do New Yorku, i když mě Neil varoval před přehnaným

očekáváním, až se po svátcích vrátí do práce.

Chystali jsme se zůstat většinu času v USA, i když v těchto dnech byla moje práce skutečně

flexibilní. Ať tak či tak, získání mého víza pro trvalý pobyt bylo na dobré cestě a já byla naprosto

zblázněná do našeho nového domu, ve kterém jsme trávili čas.

Moje paměti o životě s rakovinou s Neilem měly vyjít příští rok v březnu. Teď byl teprve listopad a

nakladatelství již zaslalo promoční balíčky a první náhledy. Publicita byla obrovská, a i když mě

India varovala, aby mi nestoupla sláva ohledně vydávání mé debutové knihy do hlavy, byl tu ještě

blížící se konkurs na práci v televizi. Byla jsem v sedmém nebi.

Vlastně jsem ani neměla žádné důvody, proč nebýt. Po dvaceti děsivých dnech hospitalizace po

transplantaci se Neil vrátil domů. Síla se mu vrátila – trvalo tři měsíce, než byl schopný zajít na

záchod, aniž se při tom silně zadýchal. Ale naše životy se pomalu začaly vracet k normálu a věci

týkající se rakoviny mizely. Jeden po druhém se z našeho domu stěhovaly kusy lékařského

vybavení. Frekvence návštěv lékaře se snižovaly. A po stém dnu od transplantace, jsme se vrátili

téměř do normálu.

Běžela jsem po schodech ke dveřím domu v Belgravia, v rukou jsem měla tašky. Možná jsem to

s nakupování trošku přehnala, ale už jsem se nemohla dočkat, až budu utrácet své vlastní peníze,

které jsem získala jako zálohu za knihu, místo těch Neilových. Tašky jsem ve foyer odložila na

podlahu a zavolala: „Jsem doma.“ v naději, že by mohl být Neil dost blízko, aby mě uslyšel.

Chemoterapie ve vysokých dávkách s následnou transplantací skutečně poškodila jeho sluch.

Snažila jsem se ho tím nedráždit, protože tvrdil, že se díky tomu cítí „starý“, ale někdy to bylo

docela legrační. Právě jako teď, když sešel přímo přede mnou po schodech dolů a když mě uviděl,

řekl: „Ach, jsi doma. Neslyšel jsem tě přijít.“

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se: „Jak ses dneska měl, drahý?“

Věděla jsem, že nebyl v kanceláři, protože na to nebyl oblečen. Měl na sobě černý svetr s knoflíky,

pod ním mu koukaly manžety rukávů a na nohách pohodlné, dobře padnoucí džíny. To jsem

nečekala, i když bych asi měla, protože ta noční můra změnila jeho i jeho vzhled. Vlasy mu znovu

narostly, ale z většiny je teď měl šedé a nebyl pevný jako dřív. Vlastně mu zůstalo z chemoterapie

malé bříško, které mi přišlo bizarně roztomilý, ale on ho nenáviděl.

„Jsem domluvený s novým trenérem, i když si nejsem jistý, zda to bude fungovat.“ Zašklebil se,

když sešel bosky dolů po schodech. „Měl spoustu keců ohledně FengShui nebo toho, co mi

v tělocvičně chybí. Já jen prostě chci z běhacího pásu vidět na tu zatracenou televizi.“

„Chudáčku,“ prohlásila jsem blahosklonně. Pak jsem zvážněla a zeptala se: „Jsi si jistý, že už chceš

zase začít pracovat? Měl by ses ještě letos šetřit.“

„Půjdu na to pozvolna a jen samé jednoduché věci,“ tvrdil mírně.

Věděla jsem, že na tomhle bodě se neshodneme. Už před více než měsícem, kdy mu začalo být líp,

se rozhodl, i když bylo jasné, že je stále ještě dost unavený. Změnila jsem téma hovoru: „Chceš

vidět, co jsem koupila? Některé věci mohou být velmi… inspirativní.“

„Tím jsem si jistý.“ Usmál se a vzal moje ruce do svých. „Ale nejdřív pro tebe mám překvapení.

Zavři oči.“

„Překvapení?“ Udělala jsem, co mi nařídil a nechala ho, aby mě odvedl k výtahu.

„Nech je zavřené,“ připomněl mi Neil a rukou mi přejel přes oči. „Nebo ti je mám zavázat?“

Zašklebila jsem se. „To by mohlo být ještě zajímavější.“

Slyšela jsem, jak se zavřely dveře výtahu a pak se čtyřikrát ozval cinkot výtahu na cestě vzhůru.

„Takže jsme ve čtvrtém patře,“ řekla jsem s úsměvem, když jsme nepokračovali dál. „Můžu si

svléknout kabát, než mě znásilníš?“

„Neznásilním tě. Dobře, teď ještě ne.“ Slyšela jsem, jak se otevřely dveře – dveře od ložnice, jak

jsem odhadovala – a vedl mě dovnitř. Pak mě zastavil a řekl: „Dobře. Už je můžeš otevřít.“

Stáli jsme před dveřmi do hlavní koupelny, které byly otevřené. Než jsem vstoupila dovnitř, zvedla

jsem obočí. Vana mi okamžitě přitáhla oči. Nová vana, protože tam nebyl velký kamenný ovál. Byla

to moje vana, moje nádherná vana z mědi a porcelánu, na vysokých nožičkách ve tvaru drápů a stála

v naprosté ultra-moderní koupelně. V očích se mi objevily slzy radosti. „Já… tak moc mi chyběla.“

„No, není to přímo vana z tvého bytu, ale jedná se o stejný model,“ informoval mě Neil s omluvou

v hlase. „Tahle vana je ze skladu v New Yorku.“

„Ta… měla by být ve starém bytě, kde jsem ji nechala.“ Zvedla jsem obočí. „Pokud jsi neudělal

nějakou hloupost.“

„Koupil jsem ho. Ne celou budovu, to mi přišlo jako zbytečné, ale koupil jsem vanu.“

„Dobře, budu si to pamatovat,“ škádlila jsem ho. „Do žádné z těch čtyř koupelen se ti nevejde?“

„Myslel jsem si, že bys ji raději měla v našem novém domě,“ řekl jen tak mimochodem, že mi to

nejdřív nedošlo. Když jsem to pak pochopila, vyhrkla jsem: „Počkej, co myslíš novým domem?“

„Ten byt v New Yorku je moc malý. A poté, co jsme se přestěhovali, Elizabeth všechno zařizovala.

Všechno tam…“ pokrčil rameny. „Chci nový začátek. Chci s tebou mít domov. Takový, který si

vybereme společně. Souhlasíš?“

„Ty… chceš, abychom koupili dům společně? V tom případě bych ti měla říct, že můj úvěrový

rating právě teď může představovat překážku…“ Naklonila jsem se k jeho tělu a konečky prstů jsem

se ho dotýkala přes košili.

„Subinka s bystrým jazykem chce naplácat,“ varoval mě.

Natáhla jsem se ještě o kousek blíž a omotala mu ruce kolem krku, když se ke mně sklonil, aby mě

políbil. Jeho hrozby jsem musela brát vážně, protože teď, když se cítil lépe, bude chtít dohnat

ztracený čas.

Byla jsem teď tak šťastná, až jsem tomu nemohla věřit. Můj přítel porazil rakovinu. Zatím tedy ještě

neoficiálně, protože na potvrzení budeme muset čekat celý rok od remise. Změnila jsem svoji

kariéru a bylo tak úžasné. I když mi v životě Holli stále strašně chyběla, byla jsem šťastná za ni, že

našla své štěstí. A měla jsem Emmu. Emmu, o které jsem si myslela, že mě nikdy nebudeme mít

ráda, ale teď pro mě byla jedním z nejlepších členů jejich rodiny.

A skutečně jsem měla pocit, jako bych s Neilem měla rodinu. Prošli jsme spolu dlouhou cestu a já

jsem se cítila tak, jako bych k němu patřila. Když jsem stála v objetí jeho silné, ochraňující náruče,

cítila jsem se jako doma.

Usmála jsem se na něj a navrhla jsem: „Když jsme u toho… nech mě, abych si došla do tašky pro

něco sice méně pohodlného, ale o to zajímavějšího.“

V kapse mi zavibroval telefon. Vylovila jsem ho z kapsy, podívala se na obrazovku a omluvně jsem

řekla: „Vydrž. To je máma.“

Neil mě neochotně pustil.

„Ahoj, mami.“ Při té myšlence, že by se mohla dozvědět, že před okamžikem jsem se svým

přítelem řešila nemravné věci, mi obličej hořel studem.

„Sophie Anno, už dva týdny jsi mi nezavolala,“ napomenula mě.

„Omlouvám se.“ Dala jsem oči v sloup a zašklebila se na Neila, kterému se moje utrpení evidentně

líbilo. „Měla jsem moc práce -“

„S tvojí knihou, vím.“ Do telefonu si podrážděně odfrkla. „Doufám, že nebudeš ztrácet čas všema

výmluvama, slečno Big Time. Nebo že by si tvůj přítel nemohl dovolit koupit letenku?“

Možná jsem mámě ještě neřekla, že je Neil nechutně bohatý. Ještě pořád jsem jí informace o něm

filtrovala.

Zamračila jsem se a zeptala: „O čem to mluvíš?“

„O vánocích? Vzpomínáš si, že jsi mi loni slíbila, že jestli se Neil bude cítit lépe, přijedete domů.“

Ah, mohla si vzpomenout na to, že jsem slíbila, že přijedeme domů, ale přitom si nedokáže

vzpomenout, že už třikrát mi říkala ten samý příběh o té „děvce“ práci?

Pokračovala. „A očekávám, že se s tebou ukáže. Chci toho kluka poznat.“

Ach jo. Ani jsem jí zatím neřekla, že je Neil starší než já. Rozhodně jsem jí neřekla, že je starší než

ona.

Bezmocně jsem se podívala na Neila a v duchu rychle přemýšlela, co s tím.

„Sophie Ann,“ varovala mě matka, a přestože nás od sebe fyzicky dělil oceán, emocionálně jsem

cítila obrovskou provinilost.

„Ehm… jo. Jsem si jistá, že to můžeme udělat. Nech mě, abych to s ním nejdřív probrala. Zavolám

ti později, jo?“ zavěsila jsem. Neil se tvářil pobaveně, zatímco já jsem se určitě tvářila kysele. Se

škodolibou spokojeností se ke mně otočil, když jsem mu pobledle řekla následující slova: „No, pane

Elwoode, vypadá to, že letošní rok strávíte s mojí rodinou.“