TG - 23. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Po nekonečném čekání nám přišlo, jako by se transplantace nikdy neměla stát. Trvalo to dvacet

sedm dnů, než nastal „den nula“, den, kdy se rozmrazí Neilovi kmenové buňky a znovu se mu vrátí

do těla. Bylo to dvacet sedm dnů jeho ochranné izolace, šíleného mytí rukou a papírových obleků a

masek. Dvacet sedm dnů s vředy v ústech a následnému drastickému hubnutí, nespavosti a únavy.

Konečně jsme se však toho dočkali. Ale stálo to za všechny ty útrapy.

Když jsem dorazila, Emma už byla v nemocnici. Seděla na židli vedle Neilovy postele, ruce i

předloktí absolutně vydrhnuté. Podívala se mě a hodila mi láhev s desinfekcí, kterou jsem se

poctivě umyla. Po vysokých dávkách chemoterapie měl Neil imunitní systém stejný jako předčasně

narozené dítě.

„Šťastný den nula,“ řekl a ukázal mi k posteli. Jeho slova byla mírně ztlumená papírovou maskou,

kterou měl přes nos a ústa.

Políbila jsem vzduch vedle jeho tváře a stiskla mu ruku. „Jsi připravený být bez rakoviny,

miláčku?“

„Ach, jsem. Rozhodně.“ Poplácal na místo na posteli vedle sebe. „Pomazli se se mnou, ještě než to

na mě shodí.“

„Oni to na tebe neshodí,“ řekla mu s předstíranou trpělivostí super praktickým hlasem Emma.

„Chystají se ti to podat katetrem.“

„Budeme tu moci zůstat s tebou?“ zeptala jsem se. Pokud se bude jednat jen o pytlík s infuzí, ve

kterém budou ty buňky, pak jsem v tom neviděla žádný velký problém.“

„Doufám, že ano, i když se bojím, že řeknou ne. Technicky bych se tě neměl dotýkat. Dneska ráno

mě celého prakticky vydrhli drátěným kartáčem,“ šťastně mi informoval.

„Byl trochu nervózní z toho, tak mu něco dali,“ vysvětlila Emma.

„Myslela jsem si, že jsem poznala Neilům hlas pod sedativy.“ Vstala jsem. „Pokud bychom se

neměli dotýkat, tak se raději uhnu.“

„Až se dostanu z téhle nemocnice, chystám se tě dotknout,“ prohlásil Neil.

Emma vystřelila. „Dobře, tati, pak se uvidíme.“

„Za chvilku tam budu,“ se smíchem jsem řekla.

„To je ono,“ řekl Neil, jakmile Emma zmizela z dohledu. Ruce si dal do klína a podle vrásek kolem

očí, které mu vykukovaly nad maskou, jsem tušila, že se usmívá. „To je to, na čem jsme pracovali.“

„A ten den je konečně tady,“ souhlasila jsem a seděla v nohách jeho postele. Před deku jsem ho

stiskla za kotník. I když bylo vzrušující přesunout se do další fáze léčby, bylo to až příliš děsivé –

transplantace sama se sebou nese další nebezpečí. I když je autologní transplantace spojena s méně

riziky, než kdyby se jednalo o buňky dárce, stále hrozila možnost infekce, selhání orgánů nebo

nezhojení buněk. Byli jsme už na cílové čáře, ale stále zde mohlo dojít ke klopýtnutí těsně před

cílem.

„Měl jsem trochu obavy, ale teď se cítím dobře.“ Zhluboka se přes masku nadechl. „Jsem

připravený, Sophie. Jestli mě má potkat nějaká strašlivá reakce nebo chytit infekci a zemřít, můžu

upřímně říct, že konce svého života jsem strávil přesně tak, jak jsem chtěl.“

Trochu jsem se v sedě narovnala a zamračila: „Skutečně?“

„Rozhodně. Mohl jsem je strávit s tebou. Letěli jsme do Paříže a prováděli všechny druhy těch

nezbedných věcí…“ Hlas se mu vytratil. Pak náhle zvážněl. „Sophie, slib mi, že stále zůstaneš

s Emmou v kontaktu. S celou mojí rodinou, skutečně.“

„S tou tvojí rodinou nevím, Neile,“ poklepala jsem mu na nohu. „Kromě toho nikam nejdeš.

Nevzdáš maraton těsně před cílovou páskou.“

Zamračil se. „Nikdy jsem neběžel maraton. Napiš si to, Sophie. Chci běžet maraton.“

„Už nejsem tvojí asistentkou,“ připomněla jsem mu.

Po rychlém zaklepání vstoupil do místnosti doktor Grant. „Dobré ráno, pane Elwoode. Jste

připravený na své nové buňky?“

„Jsou to moje staré buňky, jen je dostanu s čistým štítem,“ opravil ho Neil.

„Dali mu sedativa,“ řekla jsem, abych omluvila jeho hlouposti.

Vzhledem k tomu, že doktor Grant neměl ani špetku smyslu pro humor, nepřešel to. Zamračil se,

jako by mě měl za nějakou ošetřovatelku a řekl: „To je naprosto v pořádku. Stejně to

pravděpodobně bylo tak jako tak v jeho nejlepším zájmu. Nemá smysl nechat ho, aby si dělal

starosti.“

„Jo, já…“ mávla jsem nad tím rukou. Už jsem prostě vzdala snahu komunikovat s doktorem

Grantem jako lidskou bytostí. „Chcete, abych odešla?“

„Jak spolu mluvíme, přinesou buňky. Celé dopoledne byly v lázni, aby se rozmrazily.“ Doktor

Grant ukázal palcem ke dveřím. „Pokud chcete, můžete tu zůstat.“

„Skutečně?“ S Neilem jsem si vyměnila pohled. „Ehm… chceš, abych tu zůstala, nebo mám odejít?

Nebo bych sem mohla poslat Emmu.“

„Mohly byste tu být obě,“ navrhl Neil a s nadějí se podíval na doktora Granta.

„Za předpokladu, že nejste ani jedna nemocné. Vrácení buněk do těla představuje jednoduchou

záležitost, není na tom nic složitého,“ ujistil mě doktor Grant a poprvé od doby, co jsem se s ním

setkala, mi připadalo, že vyzařuje nějaké lidské teplo.

V čekárně seděla Emma na kraji židle, nehty jedné ruky si přejížděla po zubech.

„Všechno funguje, pokud chceš, můžeš se vrátit,“ řekla jsem jí a její oči se rozšířily.

„Můžu tam být s ním?“ Ukázala ke dveřím. „Jsi si jistá, že mě tam chceš?“

„Jasně, je to jednoduchá procedura. Pokud to bude něco jako chemoterapie, bude všude okázale

nemocný. To si nebudeš chtít nechat ujít.“

Když jsme šli zpátky k Neilově pokoji, Emma mě chytila za ruku a znovu ji stiskla. „Děkuji. Za to,

že jsi tu pro něj.“

„Ty jsi tady pro něj taky,“ řekla jsem, stále ještě trochu ohromena jejím nečekaným přátelským

gestem.

„To není totéž.“ Zavrtěla hlavou. „S tebou je šťastnější. Kdybys tu nebyla, kdo by s ním proseděl

celou noc nebo se o něj staral, když mu bylo strašně špatně? Rudy? Moje máma?“

Ta myšlenka v mé hlavě něco zapálila. Teda holka, teď bys měla být zajedno s Valerií. „Dobře,

nedělám to pro to, abych získala nějaké ocenění. Dělám to proto, že ho miluji.“

„Já vím.“ Podívala se mi zpříma do očí, tím samým pohledem, který zdědila po své matce.

„Ohledně tvých záměrů nemám vůbec žádné pochybnosti, Sophie.“

Když jsme dorazily zpět do Neilova pokoje, v napínavém tichu jsme čekali, než přinesou

rozmrazené buňky.

„Co, když to selže?“ zeptal se Neil s nervózním smíchem. „Nebyl to konec mého životního

příběhu?“

„Neselže to,“ řekla Emma.

Přesto však, když do pokoje přišla sestra s přenosnou chladící taškou, trochu se mi sevřelo hrdlo.

Neilův život byl uvnitř.

Když vytáhla obsah tašky, zadržela dech a všimla jsem si, že Emma udělala to samé. Nezabralo to

ani pár okamžiků, nebyly u toho žádné fanfáry, když ho napojila a buňky se začaly vracet zpátky.

Po asi dvaceti minutách se doktor Grant vrátil zpátky, zkontroloval obsah vaku, prohlásil, že

všechno jde skvěle a ujistil Neila, že tu všudypřítomnou pachuť a smrad ryb, které cítí, jsou

naprosto normální.

A bylo to. Transplantace proběhla.

Poprvé po několika měsících to vypadalo, že by se mohly věci vrátit do starých kolejí.

Následné krevní testy prokázaly, že Neilovo tělo začalo vyrábět vlastní bílé krvinky – důkaz, se

kmenové buňky ujaly. Musel ještě zůstat v nemocnici. A ačkoli byly jeho výsledky technicky čím

dál lepší, vedlejší účinky transplantace se hodně podobaly vedlejším účinkům chemoterapie,

kterými stále trpěl. Pořád měl mizernou náladu, byl unavený a nemohl spát.

Snažila jsem se s ním být v nemocnici, co nejčastěji jsem mohla, na sobě masku, drhla jsem se, seč

jsem mohla antibakteriálními ubrousky a ruce si myla do rozpraskání. Stálo mi to za to, abych

mohla zůstat s Neilem. Doktor Grant nás varoval, že pokud se ukážou jakékoli známky infekce,

musel by být umístěný do celkové izolace, ale zatím to bylo dobré.

Asi týden pro transplantaci, když jsem se probudila, jsem našla Neila sedět na posteli a sledovat

něco na jeho iPadu. Zamračila jsem se. „Zlato, je hluboká noc. Měl bys odpočívat.“

S roztržitým úsměvem se na mě podíval. „Nemohl jsem spát.“

„Potřebuješ další prášky na bolest? Mám zavolat sestru?“ Přehodila jsem nohy dolů, abych si mohla

stoupnout.

„Jsem v pořádku, skutečně. Jen nemůžu spát.“ Natočil ke mně svůj iPad, takže jsem mohla vidět, na

co se v něm dívá. „Sleduji velmi inspirativní video.“

Obličej mi zčervenal rozpaky. Byla jsem na obrazovce, seděla jsem na židli v naší ložnici a nohy

jsem měla roztažené. „Oh wow. Neuvědomila jsem si, že sis tohle doma stáhnul.“

„Je to chráněné heslem,“ ujistil mě. Poplácal vedle sebe na volné místo na úzké posteli. Sklouzla

jsem k němu, dala jsem si hlavu vedle něj, jedna noha mi visela z postele dolů. Zapnul znovu

přehrávání. „Sledoval jsem to snad stokrát.“

Dívka na obrazovce vypadala jako cizinec. Z čela si odstrčila svoje dlouhé, tmavé vlasy a sebejistě

se zadívala do kamery. V obličeji měla naprosto nestydatý výraz.

„Máš pravdu. Skutečně, skutečně se mi tenhle líbí. Můžu ho celou dobu používat?“ zeptala se

Sophie na obrazovce a dvojitým vibrátorem si přejížděla mezi nohama.

Usmál se tomu.

Dívali jsme se, držel mě za prsty, byla jsem v rozpacích a zároveň vzrušená, když se ve videu

Sophie stále víc a víc blížila k orgasmu, a pokaždé se vrátila těsně předtím zpět. Kupodivu, čím déle

jsem to sledovala, tím více jsem začínala oceňovat to, co vidím. Na obrazovce jsem byla skutečně

krásná, potila jsem se a sténala, a nestarala se o to, že mě sleduje. Bezstarostně jsem si užívala sama

sebe, copak by se mě to mohlo nelíbit?

Podívala jsem se Neilovi do obličeje a viděla lesk v jeho očích.

„Sophie… Nikdy bych nebyl schopen tohle sdílet s někým jiným než s tebou.“

Naklonila jsem mu hlavu k rameni. „Vzpomínáš si na noc po tom potratu?“

„Ano.“ V hlase mu byl trochu cítit smutek. Možná byl jen prostě unavený a četla jsem v něm víc,

než tam bylo.

„Poslouchali jsme tu píseň o lidech ve člunu a tys mi ji přeložil?“ Ve svém hlase jsem slyšela slzy.

Doufala jsem, že on je tam neslyší.

„Ano?“ Odvrátil oči od iPadu a podíval se na mě.

Pokrčila jsem rameny. „Bylo to pekelné bouři, že?“

Věděla jsem, že mě pochopil, protože nic víc už neřekl.

Tady už byla pekelná bouře. Ale my jí projdeme, stejně tak, jak mi to slíbil. Nevím, proč bych o tom

měla pochybovat.

Kolem čtvrté Neil konečně usnul, takže jsem se rozhodla, že bych se měla stavit doma. Než jsem

odešla, dala jsem to vědět Erin, jedné z nočních sester, aby věděla, kde budu.

Chtěla jsem se do sedmi vyspat a pak se zase vrátit. Nemocnice od nás nebyla daleko, takže nebylo

tak těžké se dostat tam a zpět. Nedokázala jsem si představit, jak lidé dokáží snést dlouhodobý

pobyt člena rodiny v nemocnici, pokud jsou odjinud. Pro nás jsem tu blízkost brala jako požehnání.

Podřimovala jsem a poprvé po dlouhé době jsem se schoulila k Neilově polštáři a při spaní spíš než

vzlykala, myslela na šťastné časy.

Když jsem se probudila, věděla jsem, že je něco špatně. Věděla jsem to už v okamžiku, kdy jsem

otevřela oči a uvědomila si, že jsem zaspala. Telefon jsem měla na nočním stolku vedle nabíječky,

display měl potemnělý. Sice jsem zapnula budík, ale zapomněla jsem ho nabít.

Podívala jsem se na budík na Neilově straně postele. Bylo 9:40. Neil by už měl mít po ranních

krevních testech a snídani. Určitě se ptal, kde jsem.

Zapojila jsem telefon do nabíječky a dala si rychlou sprchu. Pak jsem se oblékla a znovu se na něj

podívala. Měla jsem sedm zmeškaných hovorů, všechny z nemocnice. Neil by mi nemohl volat

sedmkrát. Pokud mě někdo tak hodně sháněl, musela nastat nějaká krize. Srdce se mi zastavilo a

s každým nádechem mě bolely plíce. „Ne, ne, ne,“ opakovala jsem si stále dokola. Snažila jsem se

to číslo vytočit, ale prsty se mi tak třásly, že jsem na to potřebovala dva pokusy. Když jsem to

konečně zvládla, skončila jsem ve frontě. Spěchala jsem dolů a zaklepala na dveře Matthewa –

pseudokomorníka. „Potřebuji svézt. Nejlépe okamžitě.“

„Zavolám Stephena, madam.“

„Neříkejte mi -“ frustrovaně jsem si povzdechla, když odcházel, ale než jsem to dokončila, ozvala

se v telefonu sestra.

„Tady Sophie Scaife, volám ohledně Neila Elwooda,“ rychle jsem řekla, zatímco jsem si ze skříně

v předsíni vytahovala sako. „Někdo mi volal?“

„Snažili jsme se Vám dovolat celé dopoledne,“ řekla sestra a znělo to rozladěně.

„Nechtěla jsem ty hovory nebrat,“ řekla jsem se zaťatými zuby. „Můžete mi říct, co se děje?“

„Pan Elwood měl určité komplikace. Jakmile to bude možné, chce s Vámi mluvit doktor Grant.“

Jak to, že zní tak studeně a neempaticky, když mi říká ty nejhorší zprávy v mém životě?

Dobře, ne ty nejhorší. To nejhorší bylo: „Mám rakovinu.“

Až se tam dostanu, můžou mi říct něco horšího?

Stephen se mnou spěchal do nemocnice, a pokud to bylo možné, ignoroval všechny stopky. Po

schodech jsem vyběhla až do čtvrtého patra a když jsem doběhla do čekárny, sotva jsem popadala

dech. Našla jsem tam Emmu, která měla v ruce umělohmotný kelímek s časovým pytlíčkem, jehož

šňůra visela pře okraj a u ní přecházel Michael.

„Sophie!“ Emma vyskočila a objala mě. „Nechtějí nám cokoli říct, než přijdeš.“

„Hrozně moc se omlouvám. Myslela jsem, že mám telefon zapojený v zásuvce. Myslím, že jsem

byla doopravdy moc unavená a zapomněla -“Rozbrečela jsem se a ona hned odložila svůj kelímek

s čajem, aby mě mohla obejmout.

„Sophie, ne, nevyčítej si to! Mohli jsme se u tebe stavit.“ Pevně mě objala. „Když jsme ráno

odjížděli, přemýšlela jsem o tom, že bych tě probudila, ale věděla jsem, že se potřebuješ vyspat a

netušila jsem, že se něco děje. Když jsme se sem pak dostali, říkali, že už jsi na cestě.“

„Ačkoli budeme muset zapracovat na lepším systému pro komunikaci,“ navrhl Michael

pragmaticky.

„Jediné číslo, které měli na Emmu, bylo do New Yorku.“

Do čekárny přišel doktor Grant. Když mě uviděl, v obličeji se mu povolil soustředěný výraz. „Paní

Scaife. Pojďte se mnou.“

„Pojďte,“ řekla jsem Emmě s Michaelem a gestem je pobídla, aby nás následovali.

Doktor Grant nás odvedl do místnosti, která měla vzbudit radostné a optimistické pocity, ale přišlo

mě, že ta výzdoba je nucená a falešná. Byla to místnost pro sdělování špatných zpráv a nedalo se to

oklamat vkusnými pastelovými barvami. Spolu s Emmou jsme si sedly, zatímco Michael se postavil

za Emmu a dal jí ruce na ramena. Ona zvedla svoje ruce a na svých ramenou se s ním dotykem

setkala.

Tak jednoduše, jak jen to bylo možné, nám doktor Grant vysvětlil, že horečka, kterou Neil dostal, je

známkou infekce. Kvůli tomu, že momentálně neměl funkční imunitní systém, i to nejlehčí

nachlazení ho může dohnat do náruče smrti. Už ho přestěhovali na izolaci.

„Dobře, tak co to znamená? Nechápu to. Ta transplantace se nezdařila nebo něco jiného?“

Srdce mě bolelo. Jestli se transplantace nezdařila, jaký bude další krok? Aby ho zachránili, mohl by

podstoupit alogenní transplantaci? Podaří se najít včas dárce? Kdyby to pomohlo, klidně bych mu

svoje buňky kostní dřeně poskytla, ale realisticky jsem věděla, že šance shody je minimální.

„Ne, ne. Zatím tu není žádný důvod domnívat se, že se transplantace nepodařila. Zatím ne.“ Neřekl:

„Ne, v žádném případě.“, což byla věta, kterou jsem zoufale toužila slyšet.

„Jaké jsou vyhlídky, doktore? Můžete je nám alespoň vyčíslit?“ zeptal se Michael svým klidným

pevným hlasem. Iracionálně jsem žárlila na jeho ruce, kterými objímal Emmu. Taky jsem chtěla u

sebe někoho mít, kdo by mě držel. Chtěla jsem, aby mě držel Neil. A on nemohl.

Měla jsem na to být připravena. Na tohle jsem myslela od okamžiku, kdy mi řekl, že má rakovinu,

každý den. Myslela jsem, že budu připravena nechat ho jít…

Vědět, že se může něco stát a žít s tím… to jsou dvě různé věci. Nezjistila jsem to už v okamžiku,

kdy jsem řešila těhotenství?“

„Nemyslím si, že bych vám teď mohl sdělit nějaká procenta,“ řekl doktor Grant. Měla jsem pocit,

že se snaží mlžit. „Rozhodujících bude příštích čtyřicet osm hodin. Stejně tak mám momentálně

obavy o funkci jeho ledvin, ale dokud nezískám výsledky dnešního rozboru krve, zatím Vám víc

informací dát nemohu. Nebudu Vás však zbytečně utěšovat, jeho stav je hodně vážný.“

To bylo špatné. Skutečně, ale opravdu špatné.

„Můžu ho vidět?“ Emma si kousala rty úplně stejně, jako to dělal její táta. Při tom mi srdce kleslo

ještě níž.

„Je v izolaci. Pokud bude vzhůru, můžete s ním mluvit přes interkom.“ Doktor Grant nám pokynul,

abychom šli z místnosti zpátky do haly. Já se však nedokázala pohnout. Jako bych přirostla

k podlaze na místo, kde jsem stála. Chtěla jsem vidět Neila. Bože, tak moc jsem ho chtěla vidět.

Teď, když jsem měla tu možnost, jsem tomu nedokázala čelit. Ne takhle.

Cítila jsem v sobě chorobné nutkání utéct, když je všechno tak nejisté. Už v okamžiku, kdy jsme se

s Neilem znovu potkali, jsem chtěla zmizet. A teď znovu, chtěla jsem utéct z nemocnice, ze země,

daleko přes oceán a vrátit se k životu, který už nikdy mít nebudu.

Ale nemohla jsem od Neila odejít. Ještě ne. I kdyby to byl konec jeho života, musela jsem ho vidět.

„Sophie, jdeš?“ zeptala se Emma.

Potřebovala jsem chvíli sama pro sebe, abych se sebrala. „Ehm. Můžete jít napřed. Hned tam budu.“

„Dej si na čas,“ řekl Michael opatrně. „Nenecháme ho odejít nikam daleko.“

Zkusila jsem se usmát.

Potom, co beze mě odešli, jsem zůstala v malé zasedací místnosti stát s rukama přitisknutýma

k žaludku. Jediné, co chybělo, byl fyzický akt modlitby, při které bych se cítila tak klidně a pod

kontrolou. Ale teď jsem se prostě cítila jen prázdně a falešně, takže jsem přecházela se a tam a

snažila se vymyslet, co Neilovi řeknu. Něco, z čeho by mu bylo jasné, že ho miluji. Že ho budu

vždycky milovat. Ale říct to tak, aby to nevyznělo, že mu říkám sbohem.

Po dlouhé době jsem se rozhodla, že pro to neexistují žádná slova. Jediné, co jsem mohla udělat,

bylo přesně to, co jsem dělala celou dobu. Musela jsem zůstat stát po jeho boku. Musela jsem být

s ním a dát mu tolik síly, kolik si jen může vzít. Jestli to měly být jeho poslední dny na zemi,

neměla jsem v úmyslu zničit mu je svým zármutkem.

Na chodbě jsem odchytila sestru a požádala ji, aby mi ukázala, kudy jít. Když jsme šli nahoru

širokou čistou chodbou, míjeli jsme Emmu. Urputně brečela a Michael se na mě soucitně usmál.

Běž. Otoč se a běž.

V žádném zatraceném případě.

Když mluvil doktor Grant o izolaci, nežertoval. Do místnosti se vstupovalo přes vzduchovou

komoru a bylo tam okénko, kterým bylo možné dovnitř podávat věci, pravděpodobně pro případy,

pokud by mu bylo dost dobře na to, aby mohl vstát a dojít si pro ně. Pokud by k tomu došlo. Za

sklem byla vidět zdravotní sestra v bílém obleku, s maskou a nabubřelou chirurgickou čepicí, která

se skláněla nad Neilem a kontrolovala jeho životní funkce. Vypadal bledý, dokonce i na pacienta po

transplantaci.

Stálo to všechno za to? Ptala jsem se sama sebe. Za všechny ty starosti? Všechny deprese a

osamělost, skutečně to stálo to? Mohla jsi zůstat v New Yorku? Měla jsi tam život. Mohla jsi začít

znovu. Bez přítele. Bez práce. Bez ničeho, ale neztratila bys rok.

A pak otevřel oči a slabě se na mě usmál. V ten okamžik jsem věděla, že nic z toho bych za nic na

světě nevyměnila.

Nemusela bych. Když jsem přitiskla dlaň na sklo a přes slzy se na něj usmála, věděla jsem, že

všechno bude v pořádku. Milovala jsem Neila. I kdyby se z toho nedostal, neměnila bych. Bylo to

těžké – ta nejtěžší věc, co se mi kdy v životě přihodila – ale naši lásku bych neměnila. Chtěla jsem

jít svým životem. Možná bych se jednoho dne pohnula dál a byla s někým jiným. Ale já vždycky

chtěla Neila. Vždycky jsem chtěla být tou dívkou v hotelovém pokoji v Los Angeles. Vždycky jsem

chtěla být tou ženou, která seděla na zadním sedadle v autě svého nového šéfa a říká mu, že vypadá

jinak, když se na ni dívá.

Vždycky jsem byla přítelkyně Neila Elwooda.

Vždycky jsem si myslela, že bych mu dala svůj život, ale spletla jsem se. Už jsem mu svůj život

dala tím, že jsem žila s ním. A on byl stále ještě součástí mého života, dokonce, i když se z toho

ještě nedostal.

Být milována Neilem Elwoodem bylo mnohem víc, než v co jsem kdy doufala. Pokud budeme mít

budoucnost, vzala bych si ho. Skutečně jsem doufala, že budeme mít budoucnost. A jestli ne…

To už by mělo stačit. Jen to, že jsem na to na okamžik pomyslela, stačí.

Tiskla jsem ruku na sklo a usmívala se na něj a on se usmál zpátky na mě. Můj milenec, můj

snoubenec, můj nejlepší přítel.

Vždycky byl můj. A já byla neodvolatelně jeho...