TG - 22. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Myslela jsem si, že indukční chemoterapie je zlá. Neměla jsem však sebemenší představu, o jak

moc horší budou vysoké dávky.

Stejně jako v případě indukční chemoterapie podstoupil Neil prvotní ošetření v nemocnici. Přijeli

jsme v sedm ráno a já se potácela, protože jsem si nedala svoji ranní kávu. Neil nesměl nic, co by

obsahovalo kofein nebo něco podobně dehydračního, než se zaregistrujeme a nechtěla jsem ho

trápit pohledem na svůj kouřící šálek horké kávy, který by on nesměl.

Netušila jsem, jestli to plácl jen tak nebo to bylo záměrně. Když jsme odjížděli z domu, měl šílenou

náladu, v naprostém rozporu s náladou milujícího citlivého muže, na jehož rameni jsem předchozí

noc usínala. Stále bručel, ať už ohledně toho, jak ho svědí vlasy: „Proč mě trápí svěděním při jejich

růstu, když se mi stejně za pár dní chystají znovu vypadnout?“ nebo nadáváním na to, proč tam

musí jet: „Už jsem doma dostával jiné léky a nic se nestalo. Kromě toho, kdyby se něco dělo,

prakticky bych se mohl do té krvavé nemocnice zavřít.“

„Máš rakovinu. Některé návštěvy nemocnice jsou nezbytné,“ snažila jsem se mu jemně

připomenout, ale musela jsem při tom trochu zatnout zuby.

„Jo, já vím, že mám rakovinu. Děkuji, Sophie, za připomenutí,“ vyštěkl a to bylo to poslední, co

jsme si během jízdy něco řekli.

V nemocnici jsem udělala tu chybu, že jsem zvedla jeho tašku, abych mu ji donesla dovnitř. Vytrhl

mi ji z ruky a zamumlal: „To zvládnu sám.“

Nedostatečná kontrola věcí ho zabíjela.

Navzdory jeho řečem a nepřátelství vůči mně, byl Neil na zdravotní sestry i recepční sladký jako

med. Celou dobu jsem se musela kousat do jazyka, abych někoho nepodplatila dvaceti librami, aby

mu něco píchl.

Po uvedení do svého pokoje se převlékl dle instrukcí.

Složila jsem jeho oblečení a pak ho dala do jeho tašky. „Chceš, abych ti to pomohla zavázat, že?“

„Ano, děkuji ti.“ Měl dost slušnosti na to, aby vypadal aspoň trochu rozpačitě. Přistoupila jsem

k němu zezadu a začala zavazovat uzly. Pootočil hlavou. „Omlouvám se. Dneska ráno jsem se

k tobě choval naprosto příšerně.“

Nálada mi o trochu stoupla. „Jo, to jo. Ale máš strach.“

„Ne,“ mírně trval na svém. „Skutečně, tohle není to, co mi dělá starosti.“

„Tak co to je?“ Přejela jsem mu rukama po ramenou, abych mu uhladila oděv.

„Nelíbí se mi ta představa, že mě znovu uvidíš, jak je mi špatně,“ přiznal. „Já vím, že to bude trvat

jen krátce, nicméně od toho posledního kola chemoterapie jsem se cítil o mnoho lépe. Skoro

normálně. Poslední noc jsem se cítil, jako bych měl svůj starý život znovu zpátky. Teď to začne zase

dokola.“

„Tak to neber. Prostě sis dopřál pauzu,“ tiše jsem řekla. Nakonec jsem ho rukama objala kolem pasu

a zezadu si o něj opřela hlavu. „Já vím, že to chceš zase zpátky. Ale jsi tady proto, abys na tom

zapracoval. Určitě si chceš zatancovat se svojí dcerou na její svatbě, že?“

„Radši bych si s ní zatančil na svatbě někoho jiného,“ zamumlal.

„Budu pořád tady, i když se odrazíš ode dna.“ Nevěděla jsem, jestli je to zrovna tohle, co mu dělá

starosti, ale už pro své vlastní dobro jsem ho potřebovala uklidnit. „Kromě toho, po včerejší noci se

potřebuji na pár měsíců oddych.“

Zčervenal, ale v úsměvu nedokázal zakrýt pýchu ryzího čistého mužského ega.

„Až tě pustí domů, užijeme si večer, kdy budeme relaxovat, dívat se na televizi a kouřit drogy?“

Prioritou pro mě teď bylo dostat jeho stres pod kontrolu. Bez významnějších obtíží se dostal přes

indukční fázi, ale věděla jsem, že vysoké dávky budou o něčem úplně jiném.

„Jen my dva?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Bez Emmy a příšerného Michaela?“

„Jestli je to to, co chceš, řeknu jim, aby vypadli a že mě za to všechno klidně může vinit,“ slíbila

jsem mu.

„Pane Elwoode?“ zeptal se hlas před závěsem.

„Ano, už jdu, už mám všechno zavázané,“ zabručel Neil a z postele odtáhl přikrývku. Vlezl si pod

ní a snažil se uvelebit, zacinkaly kroužky, na kterých visel závěs, a vstoupila roztomilá zrzavá

sestřička. Vypadala jako svůdnější, dospělejší verze červené Karkulky s lesklými vlasy staženými

do drdolu. Na tvářích a nose měla spršku pih, a když vstoupila, na tváři měla úsměv, při kterém se

vystavovaly na obdiv její perfektní bílé zuby.

Ušklíbla jsem se na Neila a povytáhla obočí. V duchu jsem ho nabádala, aby pokračoval se svými

stížnostmi. Neil měl pro zrzky slabost hraničící až s fetišismem. Ta žena představovala ztělesnění

jeho nejtajnějších fantazií. Jeho nálada se musela teď zlepšit.

„Jsem Anna. Dnes budu Vaše zdravotní sestra. Pravděpodobně celý den, nebo minimálně do

sedmi,“ řekla a nejdříve si potřásla rukou s Neilem a potom i se mnou. Podívala se na nás dva.

„Máte nějaké otázky nebo něco, na co jste se nezeptali doktora Granta?“

„Ne, byl dost důkladný.“ Neil se podíval na mě. „Sophie?“

„Hm.“ Bože, jak jen jsem nesnášela ptát se na věci, které se ho týkaly, přímo před ním, ale věděla

jsem, že samotné moje představy dokáží být desetkrát horší než realita. „Jen chci vědět, zda mu

nebude moc mizerně.“

„Bude to nepříjemné,“ řekla Anna jemně. „Ale uděláme vše, co je v našich silách, abychom to

zmírnili. Nejmarkantnějším vedlejším účinkem tu teď bude nevolnost a možná určité střevní

problémy. Měl jste v průběhu indukční chemoterapie prováděnou péči o ústa?“

„Jo, ale nebylo to moc účinné. Pořád jsem měl příšerné boláky,“ hořce poznamenal. „Myslíte, že

můžu očekávat ještě něco horšího?“

„Je to velice pravděpodobné, ale neměly by se objevit během několika dní. Budeme Vám doplňovat

hodně tekutin ve snaze udržet Vás hydratovaného.“ Došla ke skříni a vytáhla obávaný „klobouk“,

malý kbelík, který se vkládal do záchodové mísy a zachytával moč.

Když v průběhu posledního cyklu chemoterapie musel jeden z nich doma používat, reagoval na to,

jako by se jednalo o hrubé porušení jeho soukromí a následně ho přitom ve dne v noci u toho

sledoval televizní štáb a vysílal to jako reality show. Teď se zašklebil, ale aspoň se nehádal.

Zůstala jsem s Neilem, zatímco ho připojovali na drogy a ležela jsem v posteli vedle něj,

podřimovala spolu s ním a držela ho pevně za ruku.

„Už jsme to jednou dělali,“ řekl ospale. „Pamatuješ? Tenkrát?“

„Ano.“ Stiskla jsem mu ruku a otevřela jedno oko. Vak s infuzí na stojanu byl asi z poloviny

prázdný. „A v pořádku jsme se přes to dostali.“

Jen o pár minut později vedle mě ztuhl a ještě, než musel zavřít ústa a nasuchu polykat, se mu

podařilo říct: „Potřebuji -“

Rychle jsem si sedla, popadla ze stolku vedle postele umyvadlo a přidržovala mu ho, zatímco

zvracel něco, co mi vypadalo jako obsah všech londýnských snídaní.

„Ach, to nemůžeš myslet vážně,“ zasténal, chytil se zábradlí u postele, aby neupadl, když se znovu

zvedal. Jediná věc horší než zvracet je dívat se na někoho jiného, jak zvrací a vědět, že se vám chce

taky. Jsem člověkem, kterému se už tak dělá snadno špatně od žaludku a od chvíle, kdy mu začali

podávat léky, jsem na tom byla ještě hůř. Zavřela jsem oči a podívala se na stranu. Doufala jsem, že

nějakou nešťastnou náhodou nepřevrátím umyvadlo. Druhou rukou jsem tápala pro tlačítko pro

přivolání pomoci.

„Máme tu problémem se zvracením“ řekla jsem sestře, která se v interkomu ozvala. Pak jsem se

natáhla k Neilovi a třela ho po zádech, zatímco měl vyčerpáním svěšenou hlavou a naprázdno

polykal.

„Dýchej, zlato,“ zamumlala jsem. Na vlhkém čele mu zářil pot a já mu na něj přitiskla hřbet ruky.

„Chceš podat mokrou žínku?“

Přikývl, dýchal nosem a ústa měl pevně sevřená.

Přistoupila jsem ke skříni, kde jsem našla nepoužitou mísu, a když přišla sestra, nechala jsem ji, aby

zlikvidovala obsah toho použitého. Neilovi jsem dala žínku a on si jí otřel pot na tváři. Když se pak

vyčerpaně opřel o postel, látku jsem složila a dala mu ji na obočí.

„Dal už Vám něco doktor Grant Palonsetron, než jste sem přišel?“ zeptala se Anna a mračila na

Neilovu kartu.

„Jo,“ odpověděla jsem za něj, protože vypadal, že kdyby otevřel ústa, zase by zvracel.

„Jdu mu zavolat a zjistit, zda bychom Vám mohli dát ještě něco jiného.“ Podívala se nahoru a pak

ze skříně vytáhla pár tamponů do úst, zubní kartáček a zubní pastu. „Pokud byste to zvládl.“

Přišlo mi to jako celá věčnost, než doktor Grant povolil další léky proti nevolnosti. Když mu je

konečně předepsal a Neilovi se podařilo potlačit suché dávení, byl bledý, zpocený a vyčerpaný.

„Jen si potřebuji odpočinout,“ řekl mi a slabě stiskl ruku. „Myslíš, že bys mohla zeslabit světlo?“

„Udělám to a navíc zatáhnu žaluzie.“ Políbila jsem ho na čelo a snažila se přitom ignorovat puch

zvratků a chemo, který jsem cítila. Ať už do něj pumpovali cokoli, už to v jeho potu bylo cítit.

Dobře. Už jsme byly zase zpátky v naší nejnovější verzi normálnosti.

Když Neil usnul, vyšla jsem ven do čekárny, abych si dala kafe. Byla tam Holli, která hrála na svém

telefonu Angry Birds.

Mohla jsem se rozbrečet. Když jsem se jí v deset nedovolala, usoudila jsem, že má – zaslouženě –

pásmovou nemoc, díky které spí. Rozběhla jsem se k ní a ona vyskočila, aby mě objala.

„Jsi tady!“ Objímala jsem jí tak těsně, až jsem se bála, že bych jí při tom mohla zlomit kosti.

„Uh, řekla jsem, že tady budu. Víš přece, jak moc miluji nemocnice, takže bych si to v žádném

případě nenechala ujít.“ Nevtipkovala. Skutečně nemocnice milovala. „Jak mu je?“

„Právě jsme přestáli dvouhodinové hyper zvracení, díky kterému by vyhrál i na olympijských

hrách, ale když to vynechám, je ohromný,“ řekla jsem s očima v sloup. „Právě teď spí.“

„A jak se máš ty?“ Holli mě následovala k malému nápojovému automatu, abych si vypomohla

balíčkem instantní kávy a trochou horké vody. „Ach miláčku, ne,. To si nedělej. Dojdu ti sehnat

nějakou skutečnou kávu.“

Vděčně jsem se na ni usmála. „Děkuji. Ale dělám to pro sebe. Ze zoufalství.“

„Stejně jako onanuje námořník noc před tím, než bude mít dovolenou na břehu. Chápu.“ Pomocí

prstů na ruce naznačila zbraň a zamířila jí na mě. „Ptám se znovu: Jak ti je?“

Nenáviděla jsem, že bych před lidmi měla přiznat obyčejné lidské emoce a ona to věděla. „Bojím

se. Chci říct, věděla jsem, že oproti předchozí léčbě se to bude hodně odlišovat, ale ta první fáze

chemoterapie pro něj byla mnohem jednodušší, než to běžně pro lidi je. Doufala jsem, že teď by to

mohlo být podobné, ale v tomhle případě se dostal z nuly až na maximum.

„Jejda.“ Zaksichtila se. „Dobře, můžu ti nějak pomoci? Oběd? Kávu?“

„Jo. Jestli ti to nebude vadit, zůstanu tady.“ Objala jsem ji, i když tentokrát, o něco méně pevněji.

„Chceš k nám dnes večer přijít? Můžeme udělat pyžamový večírek?“

„Samozřejmě. Máte vířivku. Budu tam. A teď mi řekni, co chceš k obědu? A kolik peněz si mám

vzít na Monopoly?“

Když Holli odešla, vrátila jsem se zpátky k Neilovi do jeho pokoje. Spal, chrápal hlasitě, tak jako

vždycky. Skutečně jsem doufala, že poté, co se z toho zotaví, bude moci odejít. Sama pro sebe jsem

se usmála a stavila se u své tašky. Vyndala jsem z ní svůj iPad a prošla si svůj email.

Našla jsem zprávu od Indie Vaughn, označenou jako naléhavé. Otevřela jsem ji a rychle ji přeběhla

očima.

Sophie, neuvěříš tomu, co se stalo. Mám na síti jednoho přítele, který se mě ptal na tvoje videa. Jak

se ukázalo, jedna z ranních show hledá někoho mladého a jdoucího s dobou, kdo by v příštím roce

udělal čtyři až šest vstupů. Nejsi jejich první volba, prošla Michelle Phan. Ale Angela je ochotna

dát ti příležitost na základě mého doporučení. Mohla bys v prosinci přijet do New Yorku?

Vyjekla jsem. Vyjekla jsem tak nahlas, až jsem vzbudila Neila. Pohnul se, odfrkl si a překulil se na

bok. Musela jsem mu narovnat jeho hadičku s infuzí, aby se nespustil alarm.

India mi řekla, že pokud bude moci, pomůže mi. Tohle vypadalo jako obrovská pomoc. I když jsem

zvažovala, že Neilovi o té příležitosti řeknu, napadlo mě, jestli tím Indii nedostanu do problémů.

Pak jsem si pomyslela, jak to šlo k hovnu, když jsem mu nedala ty informace o připravované zradě

v Porterasu. Samozřejmě jsem neměla v úmyslu ho probudit a říct mu to. Chtěla jsem nejdřív

počkat na správný okamžik.

Správný okamžik nepřišel. Neil byl díky nevolnostem a žaludečním problémům tak dehydrovaný,

že ho z nemocnice nepropustili. Bylo to pro něj zničující – když mu doktor Grant řekl, že

pravděpodobně až do transplantace zůstane v nemocnici, rozbrečel se.

Přesně podle očekávání v průběhu několika příštích dnů klesal Neilův počet bílých krvinek, jak se

jeho tělo ničilo. Potom, co se buňky přestaly množit, to neskončilo.

Chtěla bych říct, že to pro mě bez něj nebylo těžké, ale lhala bych. Věděla jsem, že Holli bude

muset brzo odjet. Bylo od ní sladké, že mi nabídla, že zůstane déle, ale nemohla jsem po ní chtít,

aby byla tak daleko od Deji a jejich života v New Yorku. I když by se mnou v domě mohli zůstat

Emma s Michaelem, nechtěla jsem pro ně představovat páté kolo u vozu, zvlášť když už tak to pro

Emmu muselo být těžké dívat se na stav svého otce.

Vysoké dávky chemoterapie byly ve skutečnosti děsivé. Asi po šesti dnech v nemocnici se Neilovi

vrátily recidivující afty. Do druhého dne měl celá ústa oteklá a pokrytá obrovskými bolestivými

skvrnami, které praskaly a byly plné krve. To byl další z vedlejších účinků chemoterapie a mělo to

vliv na celý jeho zažívací trakt. Nedokázal cokoli jíst ani pít, takže lékař nařídil, aby Neilovi byla

nosem do žaludku zavedena nasogastrická sonda, která ho bude vyživovat. Celá ta procedura byla

na pohled nechutná a pro něj nepříjemná. I tak jsem ho při tom držela za ruku a chovala se velice

statečně, ale myslím, že to věděl, protože hned potom jsem se omluvila a odběhla do koupelny, kde

jsem se celá třásla a zvracela.

„Vypadám jako mrtvola,“ stěžoval si, když jsem se vrátila. „Teď, když mám tu… věc. Budu děsit

děti.“

„Žádné malé děti neznáš,“ připomněla jsem mu. Došla jsem si do kabelky pro žvýkačku, abych

zakryla zápach zvratků ve svém dechu.

„Cítím se jako smrt, vypadám jako kostlivec, všude ze mě trčí hadičky…“ Zavřel oči. „Slib mi, že

na pohřbu nebudu mít otevřenou rakev. Nesnesl bych to.“

„Hele, o tomhle nebudeme mluvit,“ řekla jsem tiše. Vážně. „Uzavřená rakev není vhodná pro

vikingský pohřeb. Měla jsem v plánu nechat tě plavat na ledovci.“

„Myslím, že sis popletla dohromady Vikingy a lední medvědy.“ Ale aspoň se při tom trochu usmál.

To bylo to jediné, v co jsem mohla doufat.

Na chvíli usnul, pak se silou vůle probral a zeptal se mě. „Tvoje videa. Nezeptal jsem se, jak se ti

s nimi daří.“

„Oh, ehm, dobře. Vlastně jsem právě získala nějaké možnosti v, ehm…“ Dobře, stejně bych mu

měla říct, co mi India nabídla. „India Vaughn mě domluvila konkurs pro pořad Wake Up! America.

V prosinci se potřebuji objevit v New Yorku, a pokud tu práci dostanu, budu dělat čtyři pořady nebo

tak nějak, za rok, o trendech v kosmetice.“

„Sophie, to je -“ trhl sebou a snažil se pohnout. „To je úžasné.“

„Není to tak úžasné. Myslím tím, že neoslovili nejdřív mě.“ Pokrčila jsem rameny. „Jsi na mě kvůli

tomu naštvaný?“

„Proč?“ Zamračil se a pak mu po vyčerpané tváři přejel výraz pochopení. „Kvůli Porteras.“

„Jo, myslela jsem, že bys nemusel být šťastný z toho, že mi India dohodila ten konkurs.“

V očekávání jsem zadržela dech. Pracovní mozek Neila nebyl chemoterapií ovlivněn a měla jsem

podezření, že během chvilky mi tady udělá přednášku ohledně etiky a lezení do zadku a podobně.

„Mimochodem, nežádala jsem ji o to.“

„Ani jsi nežádala, aby se s tebou podělila o knihu. Začínám zvažovat tu možnost, že u nás neplánuje

zůstat.“ Ukázal rukou ke svým věcem na nočním stolku. „Sežeň mi můj telefon, chci zavolat

Rudymu.“

„Stejně jako ti nechci říkat, co máš dělat se svoji firmou, protože to by nás zničilo ještě dřív.

Nemůžu ti s čistým svědomím dovolit jít do práce, zatímco ti z celého těla trčí hadičky.“ Zkřížila

jsem si ruce. „India po mě nic nežádala. Žádné kompenzace nebo procenta. Pokud se rozhodne

odejít z Porteras, rozhodně to nezpůsobím já.“

„Mhm.“ Nic jiného neodpověděl.

Nechtěla jsem se s ním hádat. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na čelo. Když jsem měla tu

možnost, příležitostně jsem mu věnovala polibek nebo se ho zbytečně dotkla, i když jsme se snažili

minimalizovat riziko infekce. „Už musím jít. Návštěvní hodiny končí a já musím dnes udělat

tutorial ohledně vázání šátku. Jak zakrýt během chemoterapie holou hlavu, aniž bys při tom vypadal

jako pirát.“

„Ano, na tohle téma jsi měla několik výborných nápadů,“ připustil. „Jen jsem si myslel, že bys tu

mohla chtít v noci zůstat se mnou.“

„Chtěl bys mě tu?“ Poslední tři noci jsem tu strávila s ním a spala v příšerném křesle vedle postele.

Páteř mi při tom málem vyskočila z těla a při pomyšlení na další noc jsem chtěla utéct.

„Ne, pokračuj.“ Rukama udělal pohyb, jako by mě od sebe odháněl. Z toho jsem poznala, že chtěl,

abych tady zůstala. Vlastně jsem tu určitým způsobem chtěla zůstat taky. Protože jsem si plně

uvědomovala, jak závažný proces právě podstupuje.

Ale můj terapeut by mi určitě rád připomněl, že jeho zdravotní stav nezměním tím, že tu budu sedět

a zírat na něj, zatímco probíhá tahle chemoterapie. Jít domů není ta nejhorší věc na světě.

Když mě řidič vysadil doma, Holli už tam na mě čekala a odpočívala na Neilově gauči, jako by jí

patřil. Byla tam s ní i Emma a společně sledovali nějako upírskou show na Netflixu.

„Ahoj, holčičko!“ pozdravila mě Holli. „Jdeme na to?“

Požádala jsem ji, aby pro to video o šátcích byla moji modelkou. Přišlo mi to jednodušší, než abych

se snažila udržet hlavu v záběru, zatímco budu mluvit a zároveň vázat šátek. „Jo. Ach, Emmo?“

Vzhlédla ke mně. „Jo?“

„Tvůj táta má pořád potíže s jídlem, takže mu zavedli sondu, aby jí ho krmili. Vypadá naprosto

příšerně, ale ujišťují mě, že je to běžné a má je mnoho lidí.“ Snažila jsem se udržet lehký tón a

ignorovat noční můry z toho, že je můj přítel tak nemocný, že musí být krmený silou jako husy,

z jejichž jater se vyrábí foie gras. „Jen jsem nechtěla, abys utrpěla šok, až za ním zítra půjdeš.“

„Jejda. Měla bych mu zavolat?“ Zeptala se a posadila.

„Jsem si jistá, že by to neublížilo. Přišlo mi, že když jsem odcházela, cítil se trochu osaměle.“

„Nemůže očekávat, že s ním celou dobu budeš v nemocnici,“ řekla. Když to říkala, ulevilo se mi.

Díky tomu, že mi dokázala za Neila odpustit, když jsem si nedokázala odpustit sama, jsem se cítila

mnohem líp.

S Holli jsme odešly do knihovny, takže Emma mohla hned zavolat. Doufala jsem, že je Neil ještě

vzhůru, aby si spolu mohli promluvit. Měla jsem pocit, že někdy to k ní bylo nespravedlivé, když

ustoupila, abych mohla s jejím otcem strávit víc času.

„Možná jsem neměla nic říkat,“ zašeptala jsem Holli, když jsem si připravovala kameru.

Stáhla si svoje blond vlasy do nízkého ohonu. „Myslím, že to bylo správné. Vím, že kdybych

uviděla svého tátu s trubicí, která mu vychází z nosu, připadal by mi jako zrůda.“

„Jo.“ Zamračila jsem se. Baterie byla vybitá. „Vydrž. Doběhnu pro kabel.“

Běžela jsem po schodech nahoru do ložnice a zevnitř uslyšela Emmin hlas: „Tak jo, tati. Taky tě

miluji. Uvidíme se ráno.“

Byla v šatně. Divné.

Už jsem se chystala otočit a zamířit zpátky ke schodům – nešlo jen tak otevřít skříň a vzít nabíječku

ke kameře, když tam právě byla – ale pak jsem zaslechla zaškytání a popotahování nosu a

uvědomila si, proč tam byla.

Oh, Scaife. Jsi idiot.

Došla jsem ke dveřím, otevřela jsem je a uviděla Emmu, jak sedí v šatně na zemi, v ruce drží jeden

z Neilových svetrů a brečí. Podívala se na mě nahoru, provinile si utřela oči a pak se zadívala dolů

na svetr ve svých rukách.

„Byla mi zima,“ vysvětlovala.

Nesežrala jsem ji to. Došla jsem k ní, posadila se vedle ní a opřela se zády o vestavěné cedrové

zásuvky. „Vzala jsem si jedno z jeho špinavých triček do postele a tulila se k němu.“

Přes slzy se usmála. „Sophie, to je fakt ubohé.“

„Stejně ubohé jako mazlení se s jeho svetrem na podlaze v jeho šatně?“ Říkala jsem to žertovným

tónem, ale jí přejel smutek po tváři a rychle jsem dodala: „Nechtěla jsem si z tebe dělat legraci.

Myslím, že je dobře, že dokážeš své emoce dát najevo.“

„Není mi příjemné dávat emoce najevo,“ přiznala. „Nelíbí se mi, cítit všechny ty divné a nedůtklivé

věci, které tak jako tak nemůžu změnit. Přijde mi to jako plýtvání energií, kterou by bylo možné

použít konstruktivněji.“

„To mi zní spíš jako něco, co si snažíš říkat, místo toho, čemu věříš. A navíc pláč je konstruktivní.

Uvolňuje napětí.“ Tohle mi říkal můj terapeut, když jsem se mu zmínila o svých podobných

obavách z nepřiměřenosti mých reakcí a to, že brečím jako dítě.

Ach, seru na to. Rukou jsem objala Emmu kolem ramen. „Je v pořádku, že kvůli tomu brečíš. Celou

dobu brečím.“

Znovu se zasmála. „O tomhle tátovi nikdy nesmíme říct. Bral by to jako důkaz toho, že zůstaneme

sami.“

„Nemůžeme mu to ukázat, co?“ Pevně jsem ji objala a k mému překvapení mi to dovolila. Dokonce

mě objala taky.

Když jsme se pak od sebe oddělily, zeptala jsem se: „Chceš nám přijít pomoc natočit video o tom,

jak módně zakrýt holou hlavu kvůli rakovině?“

„Ani za nic na světě mě nepřinutíš, abych se v tom videu ukázala, promiň,“ řekla a otřela si oči.

„Pak můžeš držet kameru.“ Když jsem vstala, podala jsem ji ruku, aby se taky mohla zvednout.

„Jestli to udělám, budeš mi muset slíbit, že mému otci nikdy neřekneš, že jsem o něho projevila

skutečný zájem a lásku?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Slibuji.“ Pokřižovala jsem se u toho na srdci.

Nemusela jsem to Neilovi říkat. Byla jsem si stoprocentně jistá, že už to dávno ví.