TG - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Chemoterapie představovala peklo na zemi.

Celý zbytek prvního týdne jsem sledovala, jak se Neil mění z člověka, kterému je "mizerně, ale

trochu funguje" na člověka, kterému je "mizerně, nefunguje a je super podrážený." Bylo to lehké

sledovat. Nebyl napružený bez důvodu. Nechtěla jsem být jen jeho hračkou, se kterou žije, když

jsem cítila jeho horkost, stále mu bylo špatně od žaludku a byl příliš slabý, než aby si sám někam

došel. Nicméně koncem prvního týdne mi začínala docházet trpělivost, když se hádal, že se

povlečení nevyměnilo, i když ano, nebo že jsem mu ukradla všechny přikrývky, přestože v nich byl

zamotaný jako král Tutanchamon.

Věděla jsem, že se cítí mizerně. Bylo to vidět v každé vrásce na jeho tváři, v tmavých kruhách pod

očima. Jeden den, poté, co usnul v křesle ve své pracovně, zatímco se snažil dokončit větu, která

nedávala smysl, jsem si pomyslela, že nevypadá na svých čtyřicet osm. Vypadal jako člověk,

kterému je sedmdesát a umírá.

"To je způsobeno chemoterapií," ujistil mě Josh, když jsem ho se slzami v očích konfrontovala na

chodbě. "Vypadá skutečně špatně, ale to jen ukazuje, že léky zabírají."

Díky bohu za Joshe. Vysoký, hubený muž s pískově hnědými vlasy a nosem, který byl na jeho

obličej příliš velký, byl ten nejcitlivější ošetřovatel, kterého jsem kdy v životě potkala. I kdyby ho

Neil obviňoval z toho, že slunce zapadá v podivném úhlu, ubohý Josh by se mu za to bez jakýchkoli

řečí omluvil.

Šestý den už Neil prospal celý den téměř v jednom kuse a já jsem začala mít divný pocit osamělosti.

V jednu v noci jsem stála v kuchyni, připravovala šálek čaje, o který mě Neil požádal, ale věděla

jsem, že ve skutečnosti pít nechtěl. A hlavou se mi honily myšlenky: "Takové to bude, až bude

mrtvý." Ne "jestli bude mrtvý", ale "až bude mrtvý." Celou cestu zpátky nahoru jsem brečela.

Ty emocionální reakce také musely něco udělat s mým cyklem, který se konečně dostal zpátky do

normálu. Poté, co jsem byla tak vyděšená z těhotenství, jsem se hlídala a každé ráno si měřila

teplotu, zaznamenávala ji a používala testy měřící ovulaci. Kdyby se moje perioda zpozdila jen o

hodinu, věděla bych to. Také se mi podařilo v Londýně najít lékaře, který mi předepsal

antikoncepci, kterou začnu brát na začátku nové periody. Ne, že bychom si teď s Neilem užívali

množství sexu nebo tak něco. Prostě jen pro můj klid.

Ale celá ta věc s "neotěhotněním" měla jednu nečekanou výhodu. Doktor předpovídal, že Neil

možná bude potřebovat několik cyklů chemoterapie, než dostane rakovinu do remise. Kdybych

sledovala jeho příznaky, mohla bych vědět, co kdy v druhém kole čekat. Začala jsem si dělat hojné

poznámky, jak často je potřeba vyměnit povlečení, protože se v noci potí, po jakém jídle je mu

špatně od žaludku. Všechno jsem dělala potají, protože to vypadalo, že ho vyvádí z míry každá

maličkost. V duchu jsem si představila, jak by s ním ohledně toho probíhala konfrontace: "Nesnaž

se mě změnit na nějaké číslo v grafu!" a rozhodla si vše nechat pro sebe.

Asi desátý den po první dávce léku začal být Neil méně pichlavý. Vzhledem k tomu, že na konci

druhého týdne mu stále ještě nevypadaly vlasy, ulevilo se mu a výrazně se mu zlepšila nálada. Třetí

týden téměř připomínal ráj. Začal zase být skoro sám sebou, byť ve verzi, které bylo více nevolno,

ale díky lékům, které mu doktor Grant předepsal, se to trochu zmírnilo. Neil jedl, oblékal se,

dokonce i chodil každý den, plavat, dokud se ze svých tréninků příliš nevyčerpal.

Týden jeho úlevy se pro mě stal týdnem vyčerpání, protože se mu mimo jiné vrátil i sexuální apetit,

a to ještě silnější než kdy dřív.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho a mnula si oči. "Co se děje?"

Natáhla jsem se, abych rozsvítila, ale stáhl si mě k sobě a lehl si na mě. "Potřebuji tě. Hned teď."

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo jeho požadavek zařadit. Co potřebuje? Sklenici vody? Další

deku? Pak se nade mnou pohnul a ucítila jsem na břiše jeho tvrdou erekci.

"Ach," řekla jsem jen "dobře" a už byl ve mně, celý a moje nepřipravené tělo se kolem něho

bolestně svíralo. Celá vděčná jsem zasténala - ta intimita mi chyběla daleko víc, než bych byla kdy

ochotná přiznat.

I když mě to bolelo, musela jsem ho zastavit a dala mu ruku na rameno. "Kondom. Musíš si vzít

kondom."

Za normálních okolností by na tom trval, ale teď prostě nebyl schopen jasně uvažovat. Když se

stáhl, zavřel zlostí a frustrací: "Kde jsou ty zatracené věci?"

"Tady." Otevřela jsem zásuvku svého nočního stolku a jeden vylovila. Netrpělivě si ho nasadil a už

mě zase tlačil dolů a dobýval se mi mezi nohy, jednou rukou ho směřoval na správné místo.

Roztáhla jsem svoje stehna víc, a když do mě bušil, koleny jsem ho svírala kolem pasu.

"Ach, do prdele, ach ano!" křičela jsem, dlaní mu bušila do zad, abych ho povzbudila. To bylo

přesně to, co jsme potřebovali, pomyslela jsem si, když jsem ho nohama stiskla. Čelo postele

naráželo do zdi a on těžce oddychoval, jako by právě doběhl maraton. Pak to šlo všechno k čertu.

Svalil se na záda, oči měl pevně zavřené.

"Možná jsem to..." polkl a napůl se málem dusil. Sedla jsem si, okamžitě rozrušena a rozsvítila. Byl

bledý a zpocený, lapal po dechu. "Přehnal."

"Neile!" Vyskočila jsem z postele a natahovala si noční košili. Už jsem měla v ruce telefon, když na

mě netrpělivě mávl.

"Prokristapána, neumírám, jen..." zavřel oči. "Hrozně rychle se unavím."

"Aha." Bezdrátový telefon jsem vrátila zpět do jeho kolébky a opatrně jsem mu upravila přikrývku.

"Omlouvám se."

"Každý se ke mně chová, jako kdybych měl hned umřít." Sundal si kondom a hodil ho do koše. Pak

si s jistými obtížemi navlékal pyžamové kalhoty.

"Promiň, ale prostě jsi nevypadal moc dobře." Netušila jsem, jak reagovat na tenhle druh hněvu,

zvlášť když jsem byla jeho příčinou já. Ale co očekával, že udělám, když vypadalo, že je akutně v

nouzi?

"To je směsné." Rukou si otřel čelo a zakryl si oči. "Nemůžu se ani vyspat se svojí přítelkyní.

Nemůžu jíst, nemůžu spát, celou dobu jsem unavený a jsem unavený i na to, abych se díval na

televizi. A za další tři dny ten podělaný proces musím začít znovu."

"Stojí to za hovno." To bylo to jediné, co jsem mohla říct, aniž by to mohl brát jako povyšování.

"Jo," ponuře souhlasil. "Je to v prdeli. Mám pocit, že se pořád jen opakuje jeden jediný den.

Zajímalo by mě, jak to lidé dokážou zvládnout, aniž by spáchali sebevraždu."

To slovo na S ve mně vyvolalo obrovský poplach. "Neile... ty uvažuješ o sebevraždě -"

"Ne!" Posadil se na posteli a odhrnul si přikrývky, jako by na ně v hněvu útočil, ale byl na to až moc

unavený. Seděl na kraji postele, hlavu měl v dlaních. "Já nechci umřít. Chci být mrtvý. To je

rozdíl."

"Ano moc ne."

"Hele, dělám to, co se předpokládá, že budu dělat, že?" vyštěkl. "Podstupuji tu zasranou

chemoterapii. Jsem statečný vojáček, který "bojuje" proti rakovině." Ve vzduchu při tom rukama

naznačil uvozovky. "Nestačí to?"

Nechtěla jsem nu hned odpovědět. V té náladě, kterou právě měl, bych stejně nemohla říct nic, co

by mu pomohlo. Ale on čekal na odezvu. Byla jsem v roli poradce, kterým jsem na střední i krátce

byla, takže jsem tu otázku obrátila proti němu. "Nestačí ti to?"

Vztek z něj vyprchal. To bylo skoro ještě horší, než když se vztekal. "Ne. Chtěl bych mít dost síly

na to, abych to vzdal. Být schopný podívat se ti do očí a říct, že končím s tou stupidní léčbou. Být

tak sobecký, abych se podíval svojí dceři do obličeje a říct ji, že nebudu na její svatbě, protože se

místo toho chystám umřít."

Obešla jsem postel a měla pocit, jak bych dostala facku. Nutila jsem se tvářit se tak, jako bychom

mluvili o účtu za vodu a ne o jeho smrti. Nesnášel mě za to, že ho držím při životě. To byla hodně

hořká pilulka, kterou jsem musela spolknout. Aspoň, že to všechno přiznal mě, a ne Emmě. Nechtěl

jsem, aby to musela vyslechnout.

Chvíli jsem mlčky seděla vedle něj, zatímco on se díval dolů na své nohy. Důkladně jsem dýchala.

"Chci, aby ses s někým sešel. S poradcem nebo psychiatrem. Nějakým profesionálem ohledně

duševního zdraví."

Vydal hořký vzduch.

"Ne." Ohledně tohohle jsem se rozhodla stát pevně za svým. "Jsi psychicky na dně, Neile. Mnohem

víc, než jak bych ti dokázala pomoci já a mnohem víc, než si myslíš a ubližuješ si tím. Miluji tě.

Vydržím zášť, bláznění, to zvládnu. Ale nedokážu tu jen tak stát a dívat se, jak trpíš a sám sebe

izoluješ."

"A když to neudělám?" Podíval se na mě, jako by mě zkoušel.

"Pokud ne, řeknu doktoru Grantovi to, s čím ses mi právě svěřil." Věděla jsem, že doktor Grant by

Neilovi pravděpodobně řekl přesně to, co jsem mu poradila já: vyhledat lékařskou pomoc ohledně

duševního zdraví. Ale v tom sklíčeném stavu, v jakém Neil byl, to možná nevěděl, že? Možná by tu

hrozbu mohl brát vážně v tom smyslu, že pokud nevyhledá pomoc sám, mohla bych se ho kvůli

tomu pokusit nechat hospitalizovat.

Zbledl ještě víc, i když jsem si nemyslela, že by to bylo možné. Když promluvil, zněl zraněně.

"Sophie... skutečně mám teď krizi."

"Já vím, že ano." Snažila jsem se, aby to znělo soucitně, ale zároveň i pevně. "Právě kvůli tomu

chci, aby se ti dostalo pomoci."

Pak se složil. Nějak jsem si na jeho slzy podivně zvykala. Ale stejně mezi námi byla propast, která

vypadala, že každým dnem roste. Takže když jsem ho objímala, nebyla jsem úplně v pohodě.

Snažila jsem se to před ním držet v tajnosti, nedat najevo ten vnitřní příliv, který by ho

nevyhnutelně zatáhl zpátky.

Stačila pouze jedna výhrůžka a Neil zavolal svému terapeutovi.

"Ty máš terapeuta?" překvapeně jsem se ho zeptala. Neil vždycky vypadal tak suverénně, že jsem si

nedokázala představit, že by kdy potřeboval nějakou terapii.

Škrtám: vlastně jsem si nedovedla představit, že by si myslel, že potřebuje terapii.

"Projdi rozvodem a uvidíme, jestli nebudeš potřebovat někoho, kdo ti zachrání zdraví rozum," řekl

mírně nakřáple. Byli jsme v kuchyni, kde jsem připravovala proteinový koktejl, který Neil pil před

večeří. Zjistili jsme, že když si Neil dá pár hodin před jídlem proteiny, pomůže mu to od nevolnosti

z jídla a dokáže toho sníst o trochu víc.

"Raději ne," odpověděla jsem mu se sladkým úsměvem, který jsem mu věnovala přes mixér.

Musela jsem mluvit hlasitěji, aby mě slyšel přes rachot mixéru, a když jsem to dodělala, ještě jsem

dodala normálním hlasem: "Mám tě moc ráda, abych tě udržela na uzdě."

"I když jsem tak sebelítostivý hlupák?" Stále ještě byl kvůli včerejšímu nočnímu zhroucení v

rozpacích.

Chtěla jsem ho uklidnit a říct mu, že se nemá za co stydět, nicméně jsem měla strach, že by pak

usoudil, že vlastně nemá proč si dávat schůzku s terapeutem. K tomu jsem mu nechtěla poskytnout

žádnou záminku. "Ani pak."

"Možná by ti pomohlo se tady s někým vídat," navrhl. "Jsi tady strašně moc izolovaná, daleko od

přátel... a kvůli mně."

"Mně to nevadí." Ani jsem o tom nepřemýšlela. Protože to bylo mnohem jednodušší než tomu čelit.

Takže možná bych se s někým potřebovala sejít.

Povzdechla jsem si. "Asi máš pravdu. Hrozně nerada se tě na to ptám právě teď, ale nemám ponětí,

jak tu někoho takového najít. Měla jsem už tak dost velké problémy sehnat gynekologa."

"Můžu se zeptat Terryho, jestli nám může někoho doporučit. Vlastně si myslím, že bychom mohli

podstoupit párové poradenství."

"Ach, ta jednotnost," řekla jsem se zasněným povzdechem a aspoň se mi tím podařilo rozesmát

Neila.

Ohlédl se přes rameno kolem nás a ztišil hlas. Ačkoli, pokud mám být upřímná, nemyslím si, že by

někomu, kdo pracoval v jeho domě, skutečně záleželo na tom, co děláme, vzhledem k tomu, kolik

dostávají zaplaceno a necháváme je o samotě dělat svou práci. "Chtěl jsem se ti za to, co se stalo

včera v noci omluvit. Moje odmítnutí tě nechalo ve velice nepříjemné pozici. Nechtěl jsem se tak

chovat, protože bych tě nesnášel nebo bys za to mohla."

"Vůbec jsem to takhle nevnímala," řekla jsem a ještě jsem po těch slovech několikrát stiskla tlačítko

na mixéru. "Vím, že si sám sebe představuješ jako chladného, vyrovnaného muže, který se nikdy

nesloží, ale někdy prostě nemáš nejlepší den."

"Tak na tu chvíli pojďme počkat," řekl, vzal mě za ruku a odtáhl mě ke kuchyňským dveřím,

abychom unikli personálu z očí.

Když jsme vstoupili do chodby, řekl tak tiše, aby nás nikdo nezaslechl: "Omlouvám se nejen kvůli

tomu, jak jsem se choval. Také..." podrážděně si povzdechl.

"Co se děje?" zeptala jsem se a rukou jsem se dotkla jeho tváře, protože vypadal tak frustrovaně a

zlomeně.

"Jsem naštvaný, protože nejsem schopný uspokojovat tvoje sexuální potřeby. Byl jsem plně smířený

s tím, že by můj sexuální apetit mohl být chemoterapií dotčen, ale ani ve snu jsem si nepomyslel,

jak obrovský to bude mít vliv na tebe." Zvedl obočí. "Jak je to dlouho, co jsi naposledy

masturbovala?"

"Já jsem masturbovala!" zasyčela jsem pobouřeně. Z té otázky jsem byla v rozpacích, ale ne proto,

že bych se před Neilem styděla tyhle věci přiznat. Jen jsem si nechtěla připustit, že v poslední době

můj sólo sexuální život nebyl příliš divoký. Taky jsem nechtěla, aby se kvůli tomu cítil provinile.

Ale když byl tak nemocný, necítila jsem se moc na tyhle věci.

"Skutečně? Kdy jsi na to v minulém měsíci měla čas? Staráš se o mě jako samice o svá mláďata."

Nenadával, jen si s tím dělal hlavu.

"Možná, že jsem na to neměla náladu," pokrčila jsem rameny. "To je tak, když má můj přítel

rakovinu."

"Jsem si moc dobře vědom, v jakém jsi stresu kvůli mému stavu. Ale nemůžeš se pořád jen starat o

mě a sama sebe zanedbávat. Pojď, potřebuji si sednout," řekl mi Neil. Došli jsme do obývacího

pokoje, a on se složil na pohovku. Z výrazu jeho tváře, jeho otázek, bylo vidět, jako by se snažil

složit do sebe jednotlivé kousky, jako puzzle. Ten výraz vždycky nasazoval při kreativních

setkáních v Porteras. "Pár dní jsem o tom přemýšlel a vymyslel jsem plán. Nejsem si však jistý, jak

na něj budeš reagovat."

"Tys vymyslel plán pro mé masturbační zvyky?" Zasmála jsem se. "Tak to bych ráda slyšela."

"Netvař se tak mazaně, Sophie." V hlasu se mu ozýval varovný tón, ale usmál se. "Myslím to vážně.

Nechci naznačovat, že náš vztah je pouze sexuální, protože oba víme, že tak to není. Ale právě teď

tvoří sex hodně velkou část naší emocionální intimit. Vzhledem k tomu, jak čerstvý je náš vtah a

částečně i proto, že jsme v něm tak zatraceně dobří."

Zvedla jsem ruku. "Pět z pěti."

Plácl si se mnou dlaní a bez zaváhání pokračoval. "Nechci, aby ses cítila zanedbávaná. Jen kvůli

tomu, že jsem většinu času moc unavený a nemocný na to, abych měl sex, neznamená, že ty musíš

žít v celibátu. Rád bych, samozřejmě s tvým svolením, kontaktoval toho muže, se kterým jsme se

setkali v mém klubu. Uvidíme, zda by byl ochotný přijet na návštěvu."

"Ehm..." naklonila jsem hlavu na stranu. "Máš tím na mysli..."

"Napadlo mě, zda by ses s ním měla zájem vyspat, ano. Za předpokladu, že by to pro tebe bylo

přijatelné. I když nevidím žádný důvod, proč by ne."

Dívala jsem se dolů na své tílko a kalhoty na jógu. Už celý měsíc jsem si nenanášela make-up a

moje manikúra byla... v háji."

"Za pár dní mi začíná další kolo té odporné léčby. Snad bychom mohli domluvit něco na dobu za

pár týdnů?" Vyčítavě se na mě podíval. "Jsem si jistý, že by ses mohla podívat do těch svých

poznámek ohledně mého stavu a péče, které se snažíš nenápadně si psát a vybrat nejlepší možný

termín."

"Tohle je něco, co lidé jen tak dělají? Jen tak si zavolají a domluví si trojku?" Už jsem z kruhu

svých známých v New Yorku o lichém počtu účastníků v sexu slyšela. Holli už trojku dřív zkoušela.

Na vysoké, a představovala pro ni něco jako zlatý grál. Nikdy jsem nic proti lidem, kteří to dělali,

neměla, ale vždycky mi to připadalo jako něco, co už bylo mimo moji komfortní zónu.

Pak jsem si vzpomněla, jaké to bylo s Emirem, tak žhavé a přitom jsem v monogamním vztahu s

mužem, kterému nevadilo sledovat, jak mě jiný muž udělal prstem. Jestli mi Neil nabízí možnost

sexu s někým jiným a nevadí mu to, proč bych se měla hádat?

Jediným problémem teď byl nedostatek mého sexuálního apetitu. Bylo hodně obtížné cítit nějakou

touhu, když jsem sledovala, jak má Neil obrovské bolesti. Jakékoli nemravné chvění, které jsem

pocítila, bylo okamžitě přehlušeno úzkostí ohledně naší budoucnosti.

"Právě z toho důvodu nám dal svoji vizitku. Buď měl zájem o mě nebo o tebe, nebo o nás oba.

Jediný způsob, jak to zjistit, je kontaktovat ho." Neil na okamžik zaváhal. "Jestli ti to vadí,

nemusíme to udělat."

"Já nevím." Potřásla jsem hlavou. "Nejsi to ty. Nebo to. Zní to jako zábava. Nebo jako něco, co by

mi před pár měsíci jako zábava přišlo. Teď mám pocit, že bych klidně byla radši bez toho."

"To riziko zaznělo dost syrově v tom důležitém rozhovoru... minulou noc jsi nevypadala jako

někdo, kdo by mohl být bez toho. Věřím, že ta slova: "Ach, šukej," a "Ach, ano," byla pronesena

dost naléhavě." Na chvíli jsem si myslela, že si z toho dělá srandu, ale jemný smutek v jeho pohledu

byl zřejmý. "To je v pořádku, že přehlížíš sex, Sophie. Ano. Strašné. Ale bojím se, že to je něco, co

prostě bude pokračovat dál a dál. Víš, vygoogloval jsem si sexuální disfunkce, které jsou následkem

chemoterapie, a byl tam nějaký velice pochmurný -"

Natáhla jsem se po jeho ruce a přerušila ho. "Musíš přestat pátrat na Googlu, zlato. Nedělá ti to

dobře."

"Můj názor," začal znovu a netrpělivě naklonil hlavu, "je takový, že kdybych, chraň bůh, zůstal díky

nějaké vzácné komplikaci impotentní, tak bych nechtěl, aby sis kvůli mně odpírala požitek ze sexu.

A bojím se, že právě teď se to děje."

Dobře, v něčem měl pravdu. Od té doby, co se Neil vrátil do mého života, jsem neměla zájem o sex,

pokud jsem ho neměla s ním. Stejně tak ani o sebeuspokojení vlastní silou. To bylo smutné. "To je...

nepříjemná pravda. Ale jestli se díky tomu budeš cítit líp, jsem s tebou tak spokojená, že mě ruční

práce nezajímá."

"Emir tě bude zajímat," připomněl mi. Palcem mě hladil po ruce a tiskl mě. "Nezáleží mi na tom,

kdo tě dostane na vrchol, ať už já, ty, Emir, případně kdokoli jiný, kdo ti padne do oka. Ale chci,

abys to udělala."

Uvažovala jsem. "Co takhle se s ním spojit, pak. A do té doby, možná bych se mohla znovu

seznámit sama se sebou."

Usmál se. "Možná, že v tom bych ti mohl pomoci."

Cítila jsem, jak se mi v břiše šíří teplo a raději jsem si stoupla, abych se nezačala vzpínat proti

pohovce. Objevila se rozkoš, o které jsem si myslela, že už ji nepocítím. "Pojď. Tvoje smoothie se

zatím zničí."

"Je tu ještě jedna věc, kterou jsem s tebou chtěl probrat," řekl, když jsme šli zpátky do kuchyně.

"Jestli to můžeš probrat před zaměstnanci, do toho." Odstrčila jsem dveře a udělala jsem gesto, jako

když po něm chci vystřelit.

"Když jsme přijeli do Londýna, říkala jsi, že máš v plánu trochu psát na volné noze. Už jsi se k

tomu dostala?"

Ucítila jsem kámen v žaludku. To poslední, co jsem chtěla, se stát závažím pro Neila. Udělala jsem

obrovské rozhodnutí, že nepotřebuji jeho peníze a chci pracovat a skutečně to tak bylo. Doopravdy

jsem chtěla pracovat a ne utrácet jeho peníze. Ale zatím jsem byla tak zaměřená na Neila a buď se o

něj starala, nebo jsem seděla u něj a čekala, až mě bude potřebovat, že jsem zatím dokonce ani

nestihla uvažovat o tom, co budu dělat dál.

"Ne," přiznala jsem provinile. "Omlouvám se."

"Proboha, za co se omlouváš?" zeptal se, popadl ze skříně jednu sklenici a zamířil s ní k mixéru.

"Ani já nejsem v těchto dnech nějaký workoholik."

"Ale u tebe je to něco jiného. Ty jsi nemocný. Já jsem... ve vyčkávací fázi."

"Myslíš, že je tohle pro tebe zdravé?" zeptal se a já se na něj málem utrhla, ať mě přestane

analyzovat, když on sám potřebuje pomoc.

Dobře, kdybych se ohledně toho bránila, zřejmě bych sama potřebovala pomoc. Ale bůh chraň,

abych mu to přiznala. "Od té doby, co jsme sem přijeli, dělám ode všeho něco. Takže jsem zatím

neměla moc čau."

"A obavy o mě ti berou hodně duševní energie, já vím." Opatrně si nalil obsah mixéru do skleničky.

"Nechci na tebe tlačit, ale bojím se, že pokud se přestaneš zaměřovat na svou kariéru, nebudeš

šťastná. A já chci, abys byla šťastná."

Když se napil svého koktejlu, bolestivě se zatvářil.

"Potřebuješ, abych ti dolila tvoji kouzelnou ústní vodu?" zeptala jsem se a znovu vklouzla do své

role pečovatelky. Jedním z hodně ošklivých vedlejších účinků chemoterapie bylo to, že se Neilovi v

ústech a na dásni vytvořily bolestivé vředy, díky kterým měl potíže jíst a pít většinu věcí.

Přikývl. "Omlouvám se, zapomněl jsem ti říct."

Rozhlédla jsem se kolem sebe a rozevírala a svírala pěsti. "Pero... potřebuji pero."

"Ne." Odložil svůj koktejl a objal mě kolem pasu. "Přestaň šílet. Mám velice kompetentní, velmi

drahou zdravotní sestru, aby o mě pečovala. Pro teď buď jen mojí přítelkyní."

"Nevím, jestli to dokážu." Jeho léčba a dostat ho z toho se pro mě momentálně stal životní cíl, na

který jsem se soustředila. "Právě teď jsi pro mě svým způsobem projekt."

"Nechci být tvým projektem. Chci být tvým přítelem. Najdi si jiný projekt. Nebo..." Přerušil se, v

očích se mu objevil výraz naprostého zamyšlení. "Víš, mohla bys ze mě udělat svůj projekt. Ale

jiným způsobem."

"Jo? Jak?" Popadla jsem skleněnou část mixéru, abych ji odnesla do dřezu, ale s rukou na paži mě

zastavil.

"Ty si o mě vedeš poznámky. Vím, že se to snažíš skrývat, ale viděl jsem tě to dělat. Proč nesebereš

všechny ty věci, které sis napsala a nezačneš o tom psát?"

Byla to zajímavá myšlenka, ale nedovedla jsem si představit, že by mohla fungovat. "Píšu si do

deníku poznámky ohledně tvých příznaků a krvinek. Ne, že bys nebyl naprosto fascinující, ale

nemyslím si, že by to někdo chtěl číst."

"To by ses divila. Vzpomínáš na Daily Mail?" suše mi připomněl. Už udělali nechutnou nabídku na

"exkluzivní" příběh o Neilově stavu. "Ale nemyslím si, že bys měla psát o mě, ale sama o sobě.

Měla bys psát o tom, jaké je bydlet jako partnerka někoho, kdo má rakovinu."

Uvažovala jsem o tom. "Asi by bylo obtížné psát o naší situaci, aniž by lidem nedošlo, kdo jsme.

Myslím tím, kolik dalších britských miliardářů, kteří mají dvaceti čtyřletou partnerku, prochází

právě teď chemoterapií kvůli leukémii?"

"Ano. Máme klub." Upil ze sklenice další doušek. "O víkendech chodíme veslovat."

"Nesnaž se vtipkovat," napomenula jsem ho podobně tak jako on předtím mě. "Nechci dát na papír

tvůj příběh. Z mé strany je to oprávněná obava. Nechci podstupovat riziko, že zveřejním nějakou

informaci, kterou nechceš, aby unikla na veřejnost."

"Prostě jen nepoužívej moje jméno nebo identifikační údaje," navrhl. "Jestli někdo zjistí, kdo je tvůj

tajemný, bohatý přítel, tak pak to tak má být. Když jsme spolu začali chodit, nenutil jsem tě

podepsat smlouvu o mlčenlivosti. Znáš detaily o mém životě a některé aspekty mého života

zasahují i do tvého. Pokud o mě nezveřejníš bankovní údaje, nemám s tím žádný problém."

"Budu o tom přemýšlet," řekla jsem, přitom jsem se však vyhýbala pohledu jeho očí. "Skutečně

budu. Máš naprostou pravdu, musím se vrátit zpátky na zem a začít se znovu starat o svoji kariéru.

Asi si taky potřebuji promluvit s terapeutem."

"Skutečným terapeutem. Ne Holli," dodal preventivně.

"Ach, je vidět, že skutečně myslíš na všechno." Když jsem za zvuku jeho smíchu odcházela,

provokativně jsem pohodila ohonem.