TG - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Po našem návratu do Londýna se to všechno stalo zatraceně neuvěřitelně skutečné.

Jedna z ložnic v Neilově domě v Belgravii byla vyčleněna pro soukromého zdravotníka, který zde

zůstane po celou dobu Neilovi indukční chemoterapie. V naší ložnici se teď kromě skutečné postele

objevila i nemocniční postel. To byla věc, která zatím nebyla nutná, ale pravděpodobně se časem

stane nezbytností.

Tři dny po našem návratu z Paříže měl Neil domluvenou ambulantní návštěvu nemocnice, aby mu

byl zaveden katetr pro chemoterapii. A ačkoli to byla jen "procedura" a ne "operace" byla jsem z

toho vyděšená.

Neil se po dlouhých poradách se svým lékařem, které proběhly v předchozích dvou dnech, rozhodl,

že se zkusí pomocí chemoterapie dostat rakovinu do remise, nebo alespoň tak blízko k tomu, jak to

bude možné a pak budou pokračovat autologní transplantací kmenových buněk. Dnes mu měl být

zaveden katetr a druhý, kterým mají být odebrány kmenové buňky, které budou uchovány k

pozdějšímu použití. Netušila jsem, proč nemohou použít jediný katetr pro všechno, ale neptala jsem

se. Když nám doktor Grant ukázal skutečný katetr a vysvětlil, jak hluboko bude Neilovi zaveden

pod kůži do žíly, málem jsem omdlela. Nechtěla jsem, aby se Neil musel ještě bát o mě, když by se

měl starat hlavně sám o sebe. Velmi dobře jsem si byla vědoma toho, co říkal tu noc, kdy jsme se

usmiřovali.

Když se Neil vrátil na tu proceduru, seděla jsem v čekárně, poklepávala si na koleno a stále

sledovala hodinky. Říkali mi, že to bude trvat asi třicet minut, ale už uplynulo třičtvrtě hodiny.

Co, když se něco pokazilo? Co, když se stal číslem ve statistice, které nerozumím, procento je

nízké, ale co, když vykrvácel? Mohlo se to stát? Co se kurva děje?

Odolala jsem nutkání obtěžovat sestry svým vyptáváním, dokud neuplynula hodina. Vstala jsem,

otírala jsem si dlaně do svých stehen do džínů a snažila se vypadat nenuceně, když jsem šla k pultu

za sestrou.

Když jsem se přiblížila, utrápeně vyhlížející brunetka v tmavě modré uniformě zvedla oči od

obrazovky počítače: "Jak Vám mohu pomoci?"

"Jo, ehm… skutečně se omlouvám, že Vás obtěžuji -" Žena svým výrazem ve tváři dávala jasně

najevo, že tím, že budu chodit kolem horké kaše, ničemu nepomůžu. "Říkali, že ta procedura trvá

jen asi třicet minut a už je to hodina -"

"Pokud tady na někoho čekáte, jakmile bude proces u konce, sestra pro Vás přijde." Nebyla

nelaskavá, ale přišlo mi, jako by se narodila někdy před sto lety a neměla žádné porozumění pro

obavy rodiny pacientů.

"Díky." Vrátila jsem se zpátky do křesla a posadila se, koleno mi dál poskakovalo.

Postarší žena, pravděpodobně kolem šedesátky, s obarvenými vlasy na zrzavo, se na mě soucitně

podívala. Na očích měla brýle s řetízkem a přes ně se na mě zadívala, zatímco rukama stále

pokračovala v háčkování. "Nervózní, drahá?"

Přikývla jsem. "Jo. Čekám na přítele."

"Nebojte se. Tohle je skutečně dobrá nemocnice." Zamračila se, kousek vypárala a převinula si na

prstech přízi. "Čekám na svou sestru. Je tu už podruhé. Nejdřív to bylo kvůli štítné žláze, teď jsou to

vaječníky."

Vždycky jsem měla pocit, že Britové jsou staromódní a korektní - tady tahle žena se mi teď

svěřovala s podrobnostmi ohledně rakoviny její sestry. Připomínalo mi to trochu domov. Ne New

York, ale Calumet, kde každý rozhovor s členy rodiny začínal dlouhým výčtem chronických

nemocí.

To mě trochu uklidnilo. Ukázala jsem na dveře. "Chemo katetr."

"Ach, je mi to tak líto. Není to tak vážné?" zeptala se s nadějí.

"Ehm, myslím, že je to rakovina, takže…" pokrčila jsem rameny. "Ale máme naději."

"Jste zasnoubeni?" Přišlo mi to jako naprosto tupá otázka, ale zeptala se mě s takovou autoritou, že

jsem si pomyslela, že bych jí měla odpovědět.

"Ne. Ne, o manželství jsme nemluvili." Mluvili jsme o dětech. To bylo dost děsivé. Dokázala jsem

si představit jen předmanželskou smlouvu, kterou bych musela podepsat: V případě rozvodu obdrží

paní Scaife-Elwood jedenáct bilionů dolarů a pan Elwood si bude i nadále vyčítat zánik manželství

a zničený život paní Scaife-Elwood na věčné časy, dokonce i když to jeho vina nebude.

"Kdybych byla na Vašem místě, možná bych s tím začala," radila mi žena. "Pokud má rakovinu,

proč ztrácet čas?"

"Já nevím." Podívala jsem se směrem ke dveřím a pro jednou v životě jsem byla schopna o tom tiše

rozvažovat. Otevřely se dveře a v nich se objevil chirurg ve svém modrém úboru. "Paní Scaife?

Můžete jít prosím se mnou?"

Popadla jsem kabelku, vstala a v mozku jsem stále vnímala ženin skoro dotěrný rozhovor. Co tím

myslela? Měla bych se vdát za Neila, než zemře? V téhle situaci se to očekává? Neskončit jako

stará panna?

Teď, mě znervózňovalo vážné chování chirurga. Proč jsme měli jít do soukromé kanceláře,

abychom si promluvili? Do té, kde měl na zdi zarámovaný povzbuzující plakát motýla?

"Posaďte se," řekl mi a ukázal na židli. Když jsem si sedala, potají jsem se podívala na jeho

jmenovku, protože jsem na jeho jméno kvůli obrovské nervozitě ohledně zákroku zapomněla. "Věci

nešly tak dobře, jak jsme plánovali, ale katetr je umístěn. Krvácel víc, než jsme předpokládali a v

průběhu celé akce se necítil moc dobře, takže jsme mu dali něco proti bolesti. Měla byste počítat s

tím, že pár hodin bude omámený."

"Může se vrátit domů?" Neil nenáviděl nemocnice a vyjádřil obavy, že by tam nakonec mohl

skončit.

"Jakmile se nám do něho podaří dostat nějaké tekutiny a částečně vyprchá účinek sedativ, nevidím

žádný důvod, proč by tu musel zůstávat. Nesmí dělat nic namáhavého ani si namočit stehy, ale jinak

by měl být v pořádku. Podívám se, kdy začneme s chemoterapií." Doktor sáhl do kapsy pro tužku a

na stole otevřel kartu.

"Hm, příští týden. V pondělí?" Sledovala jsem, jak tam chirurg něco naškrábal, ale nepodařilo se mi

to přečíst.

"Nechám tu poznámku pro onkologa. Myslím, že tady ten den budu, takže zatímco je tady, dojdu ho

ještě zkontrolovat." Vše říkal s pochmurným výrazem zubaře, který ví, že jste nepoužívali zubní nit.

"Je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se a trochu zvedla oči, abych se nonšalantně podívala dolů na

kartu.

Zavřel ji. "Ano, samozřejmě. Ale vzhledem k tomu, že nejste zástupcem pana Elwooda, jistě

chápete, že Vám nemohu poskytovat další informace."

"Hm, jo." Přikývla jsem. O tom jsem nepřemýšlela. Nestačilo tam jen tak s ním být, pro případ,

kdyby se něco pokazilo, jsem potřebovala vyřídit papírování.

"Kdybyste chtěla vidět pana Elwooda, odpočívá. Mohu Vás tam zavést."

Následovala jsem lékaře chodbou kolem jednotlivých pokojů s prosklenými dveřmi a světle

modrými závěsy pro zajištění soukromí. Před jedněmi se zastavil, krátce zaklepal, vklouzl do dveří

a řekl: "Pane Elwoode, přejete si společnost?"

"Sophie?" Uslyšela jsem Neilův hlas, slabý a unavený a odhrnula závěs, abych mohla dovnitř.

"Ahoj," řekla jsem se stupidním kolísáním v hlase. Jak mohla najednou nemocnice vytvořit takovou

vzdálenost mezi mnou a mým milovaným? Když jsem byla na střední, máma byla v nemocnici se

žlučníkem, a když jsem ji byla navštívit, připadala jsem si jako cizinec. Neil tu dokonce ani neměl

být přes noc a i přesto jsem měla strach, že moje neschopnost zvládat normální lékařské zařízení by

mezi nás mohlo vrazit klín.

Ne. Nemůžu se nechat porazit nemocnicí, když má Neil obavy. Přišla jsem k němu, k posteli si

přitáhla židli a zeptala se: "Jaké to bylo?"

"Příšerné." Zavrtěl hlavou, pak se s povzdechem uvolnil a zavřel oči. "Dokonce, i když jsem měl

sedativa a lokální anestezii. Ale, už je to za mnou."

"Jo, zřejmě tam byly komplikace? Dali ti někdy v nemocnici někdy nějakou přímou odpověď

nebo…"

"Nikdy." Aniž by otevřel oči, natáhl ruku a já jsem ji vzala do svých. Stále do ní měl zavedenou

infuzi, takže jsem ho držela za dlaň a jeho ruku nechala nízko.

"No, aspoň budeš mít trochu času, aby ses z toho zotavil, než začne chemoterapie. Jo, zní to jako

vPrincezně nevěstě, kdy se uzdraví Westley, než ho začnou mučit." Opatrně jsem Neilovi na rameni

otevřela jeho oděv, abych se podívala na místo, kde proběhl zákrok. Na hrudi, těsně pod klíční

kostí, měl gázový obvaz. "Zajímalo by mě, jestli ti po tom zůstane sexy jizva."

"Jizvu to pravděpodobně zanechá, ale nejsem si moc jistý, jak sexy bude." Hlas měl ochraptělý.

"Můžeš mi podat tu vodu?"

V nohách postele jsem uviděla stolek s polystyrenovým kelímkem. Zvedla jsem ho, přinesla mu a

podržela mu slámku u rtů. "Pij."

"Ty jsi anděl," zamumlal mezi doušky.

"Až moc." Když dopil, sedla jsem si a v klíně držela kelímek. "Přemýšlela jsem o tom, jak bych ti

mohla pomoci, zatímco budeš v nemocnici."

"Být s tebou je pomoc." Když si sedal, ušklíbl se. "Ach, chvíli to bude bolet."

"Vždycky jsem slyšela, že nejhorší po operaci je třetí den. Takže se máš na co těšit." Přes tenkou

nemocniční přikrývku jsem mu stiskla koleno. "To, co jsem chtěla říct, je, že se nemůžeš zaměřit

jen na to, aby ti bylo líp, když se zároveň snažíš řídit domácnost. Emma má svou práci a svůj život.

Nemůže se ještě starat o zařizování tvých schůzek s lékaři a najímání zaměstnanců. To by vůči ní

nebylo fér."

"Navrhuješ, že…"

"Myslím, že bych to pro tebe mohla udělat. Chci tím říct, že sice neznám rozdíly mezi všemi

vidličkami, které jsou na jídelním stole, ale myslím, že se zvládnu domluvit s personálem, co

chceme k jídlu. A pokud se se mnou nechceš dělit o své lékařské záznamy, chápu. Cítím se…

bezmocná." Původně jsem to zamýšlela jako nabídku pomoci pro něj. Teď jsem to už potřebovala.

"Omlouvám se, nemyslela jsem, že tady na tebe tak vytáhnu."

"Říkáš, že se toužíš zapojit do procesu víc, než jen sedět v čekárně a bát se o mě?" Otočil ke mně

hlavu, ospale se usmíval. "Nebo se jedná o pokus převzít kontrolu nad králem, zatímco je pod

sedativy?"

"Teď král, jo?" Předstírala jsem, že ten titul zvažuji. "Myslím, že máš štěstí, že jsi pod prášky proti

bolesti. Poznamenám si to do budoucnosti."

Dlouhou chvíli mlčel a už jsem myslela, že usnul. Když však promluvil, znělo to víc čile, než jsem

čekala. "Nebyl jsem si jistý, o co přesně bych tě mohl požádat. Jsme spolu zatím tři měsíce, a ačkoli

cítím, že k tobě mám hodně blízko, nevěděl jsem, jak se k tomu postavíme."

Otřela jsem si dlaně o stehna. "Tenhle rozhovor jsem neměla začínat ve chvíli, kdy jsi jen pár minut

po operaci. Myslela jsem na to a uklouzlo mi to."

"Nezlobím se. Teď je na to vhodná doba jako kterákoli jiná." Viditelně se snažil vymanit zpod vlivu

léků. "Až se dostaneme domů, můžu zavolat svému právníkovi -"

"Nic tak vážného to být nemusí. Nechci dělat nějaké rozhodnutí tváří v tvář příslovečnému špuntu,"

objasnila jsem. "Jen chci, abych ti mohla pomoci ohledně schůzek s lékaři a mohla s nimi mluvit.

Ty víš. Když jsi, takhle oblblý. Měl jsi nějaké komplikace a chirurg kolem toho jen tancoval."

"Ach, ano, byly nějaké komplikace." Opatrně se dotkl svého ramena. "Chvíli jim trvalo, než našli

žílu. A když se jim to povedlo, už jsem nebyl moc otupělý."

Zděšeně jsem ucouvla. "Ach můj bože, Neile! Chudáčku!"

"Ale přežil jsem to. Aspoň jsem dostal sedativa, aby mě zabavili." Rozhlédl se po místnosti a při

tom šilhal. "Nic nevidím."

Sáhla jsem si to kabelky a vytáhla brýle. "Pravděpodobně potřebuješ tohle."

Vzal si je ode mě a políbil mě na kotníky ruky. "V tom jsi velice dobrá, jak víš."

Znovu jsem se posadila na židli a ruce jsem si upjatě složila do klína. Usmála jsem se a zvedla

bradu. "A budu čím dál lepší."

Ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli jsem zvolila správná slova. Chtěla jsem víc než to, protože jsem

musela.

"Chci, abys byla mým zdravotním zástupcem nebo tak nějak, podle toho, jak to teď nazývají," řekl

po pauze. "Právě teď je jím Emma. A záložním je Rudy. Oba však tráví víc času v New Yorku, než

tady. Ty tady se mnou žiješ, takže mi dává smysl, že bys tohle mohla mít na starosti."

"To jsou slova muže, který má právě teď v těle příliš mnoho drog," řekla jsem suše.

"Myslím to naprosto vážně." Natáhl se ke mně, vzal mě za ruku a stiskl prsty. "Tohle bude trvat

dlouhé měsíce. Slyšela jsi doktora Granta, celkové zotavení po transplantaci může trvat až rok.

Nemůžu po Emmě chtít, aby mi celý rok stála každý den po boku."

"Navzájem byste se zavraždili," připustila jsem.

"Holýma rukama." Zavřel oči. "Až se dostaneme domů, zavolám Alanovi."

"Ne, máš právě po operaci," připomněla jsem mu. "Můžeš zavolat Alanovi za pár dní. Až se

dostaneme domů, budeš odpočívat."

"Na odpočinek budu mít dost času, až dojde k té krvavé chemoterapii," postěžoval si, ale skutečně

do toho nedal srdce. "I když v tomhle máš asi pravdu. Potřebuji praxi."

"To je ta nejsmutnější věc, jakou jsem kdy slyšela." Vstala jsem. "Jdu najít nějakou sestru a

uvidíme, jestli tě už propustí."

"Sophie," zavolal na mě, a když jsem se otočila, usmíval se na mě. "V tom jsi skutečně dobrá."

"Díky." Na okamžik jsem uvažovala. "Ale ne, aby sis z celé té věci s rakovinou udělal zvyk."

* * * * * *

Neil měl podstoupit chemoterapii v třítýdenním cyklu. První týden měl dostat všechny ty ošklivé

látky, které by měly zabít rakovinové buňky a mimochodem i spoustu těch normálních. První dávku

měl dostat v nemocnici, aby mohli sledovat jeho zdravotní stav.

"To je směšné," stěžoval si Neil, když se převlékal ze svých šatů do nemocniční košile. "Bydlíme

jen pár minut odtud. Nechápu, proč tu musím zůstat přes noc."

"Jistota je jistota," připomínala jsem mu trpělivě, zatímco jsem skládala jeho svetr. "Zítra budeš

doma."

Čekala bych, že při podání těch super důležitých léků bude muset přijet nějaká speciální

chemoterapeutická laboratoř. Možná v tom byl i náznak nějakého dramatického očekávání - čekala

jsem, že Neil bude na nosítkách, poklusem ho odnesou do nějaké speciální místnosti, kde budou

lékaři a sestry a kvůli vážnosti situace to bude plné křičených povelů.

Přinejmenším by to pak odpovídalo míře úzkosti, kterou jsem cítila.

Když konečně přišla sestra, skoro jsem strachy zvracela. Což byla podivná reakce, když uvážím, že

z ní žádné nebezpečí nevyzařovalo. Věkově se blížila odchodu do důchodu a blond šedivé vlasy

měla stočené do kudrnatého uzlu. Byla kulatá a malá, něco jako malá chemoverze Hobita.

"Dobré ráno," zacvrlikala jako kanárek. Kanárek, který neměl ani ponětí, jak se kurva ocitl na

onkologickém oddělení. Zeptala se Neila na jméno a datum narození a pak vysvětlovala: "Chystáme

se Vám spolu s lékem podat i nějaké tekutiny. To Vám pomůže předcházet nevolnostem a

dehydrataci a doufejme, že to tak pro Vás bude snazší."

"Tohle je první dávka, dopady by neměly být tak ehm, silné, a pak?" zeptal se Neil s nadějí v hlase.

Odfrkla si, zatímco vyndávala drobné předměty z plastového pytlíku, který si sebou přinesla. "Ne…

nemělo by být, ale tak trochu se to podobá skákání do hlubokého konce bazénu se studenou vodou."

Natáhla jsem se a vzala Neila za ruku. Pevně mi ji stiskl.

Vrátila se s plastovým pouzdrem s napohled neškodnou čirou tekutinou, na kterém však byly velké

varovné znaky ohledně jedu a toho, že je to agresivní látka. Zvedla dlouhou plastovou trubičku a

pak se svým čiperným kanárkovým hlasem zeptala: "Jste připraveni?"

"Hej lásko," tiše jsem řekla a zatáhla Neila za ruku. Otočil hlavu, a když jsem se setkali očima,

téměř jsem mohla cítit jeho strach. Usmála jsem se na něj s tak uklidňujícím úsměvem, jaký jsem

zvládla vykouzlit. "Jen se prostě dívej na mě, OK? Jsem přímo tady."

Jeho prsty mě sevřely s téměř smrtelnou úzkostí.

Bylo to divné, vidět Neila takhle vyděšeného. Ještě podivnější na tom bylo to, že se zdálo, že mu

pomáhá moje přítomnost - vždycky jsem v něm hledala útěchu, takže si myslím, že jsem přehlížela

tu možnosti, že on ve mně mohl útěchu hledat též.

Místo kolem Neilova katetru bylo stále ještě mírně citlivé, takže sebou trhl, když se ho zdravotní

sestra dotkla. Snažila jsem se ve svém výrazu skrýt výraz znechucení, ale trubička k němu připojená

vypadala jako zmrzačená chobotnice, ze které visí tři patetická chapadla. Sestra k jednomu vývodu

napojila pytlík s tekutinami, k druhému přívod pytlík, na jehož jedné straně bylo napsané

"chemoterapie" a na druhé "toxické". Všechno k sobě účinně napojila a označila nálepkou, kterou

překryla jak hlavní trubičku tak i katetr, zavěsila to na stojan a řekla: "Hotovo. Teď vám sem ještě

připravím umyvadlo, pokud byste ho potřeboval."

Chemoterapie začala, ale nebyla tam nějaká velká rána nebo… ne, dokonce ani kňučení, nic.

Neil se pohodlněji opřel o vyvýšené čelo postele. "Není to tak špatné, jak jsem si myslel, že by

mohlo být."

Nechtěla jsem, aby přestal být optimistický, ale přece jenom jsem cítila, že mám určitou

odpovědnost, abych ho upozornila na realitu. "Proč nepočkáme pár hodin a pak uvidíš, jak ti bude."

Zaškaredil se. "Ano, pane. Aspoň to můžu ochutnat."

Sáhla jsem do kabelky. Emma už svému otci zaslala stohy cukrovinek, které se nazývaly Miracle

Berry tablets. Dozvěděla se o nich na internetu, když vyhledávala tipy, jak by mohla otci v průběhu

chemoterapie pomoci. Byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla na to, vzít je sem sebou. Vyndala jsem

jednu z balíčku a podala mu ji.

Vzal si ji a pak řekl: "No, určitě to pomůže, I když ty léky trochu štípou."

Třela jsem mu ruku. "Můžu pro tebe ještě něco udělat? Stačí říct."

Zauvažoval. "Mohla bys vyndat iPad a mohli bychom se na něco dívat. Sherlock je docela v kurzu."

Zbytek odpoledne a večera jsme strávili sledováním televize na iPadu, který jsem položila na malý

zasouvací stoleček, který se dal umístit na postel. Poté, co mu léky v infuzi dokapali, lehla jsem si k

němu a občas mu přidržela mísu, když cítil, že se mu chce zvracet. Ale vždycky to nakonec ovládl.

Kolem sedmé večer přišla sestra, která se tu objevila už ráno, aby podepsala střídání.

"Teď jdu domů. Stejně jako byste měla jít i Vy. Návštěvní hodiny začínají v osm ráno." Přistoupila k

Neilovi, jeho z většiny nedotknutou večeři odsunula stranou a poznamenala nějaké informace do

jeho karty.

Srdce mi přeskočilo. Do nemocnice jsme šli s tím, že tu bude přes noc a já ne. Teď, když skutečně

nastal čas odejít, jsem s tím měla problém. Necítil se dobře. Nenáviděl nemocnice. Bude se nudit,

bude osamělý a měl rakovinu a oni mě posílají pryč, abych ho tu nechala samotného. Do očí mi

vyhrkly slzy a snažila jsem se je před ním skrýt.

"Sophie," uklidňoval mě a dal mi ruku na rameno. "Je to jen jedna noc. Ráno se vrátíš a já půjdu s

tebou domů. Jsem v pořádku, skutečně."

Přikývla jsem, ale promluvit jsem nedokázala. Objal mě a já se o něj opřela. Voněl legračně. Chemo

už začínala být v jeho potu cítit.

Otřela jsem si oči, sedla se a usmála se na něj. "Máš pravdu, jsem hloupá. Bude krásné mít tu

velkou postel jen sama pro sebe."

"Jsem si jistý, že v mé nepřítomnosti v ní budeš zlobit," zašeptal, třebaže to zdravotní sestra neměla

slyšet a ta si smíchy odfrkla.

Políbila jsem ho na tvář. "Dobře. Uvidíme se ráno."

Jakmile jsem vyšla z místnosti, předstírala jsem, že nevidím cedulky "žádné mobilní telefony" a

zavolala jsem řidiči. Náš řidič v Londýně byl velice profesionální muž bez smyslu pro humor. Přála

jsem si, abychom použili Neilovi miliardy a přestěhovali Tonyho s námi. V tuhle chvíli by mě jeho

smysl pro humor mohl zachránit.

Neilova zdravotní sestra jela se mnou dolů výtahem. Věnovala mi soucitný úsměv. "Časem to bude

snazší ho tu opouštět."

Chtěla jsem vyštěknout: "Ne, to nebude, děvko!" a vyskočit z výtahu, ale ovládla jsem se. Kdybych

se měla rozčilovat pokaždé, když někdo udělal nějakou poznámku o tom, jak rychle nebo pomalu

by se měl zotavovat nebo jak by to měl zvládnout, byla bych z toho skutečně vyčerpaná a to hodně

rychle.

Přišlo mi to divné, být v Neilově domě bez Neila. Byl velký a prázdný a já bych snad teď dala

přednost strašidelnému Langhurst Courtu. Aspoň by tam byli duchové, s kým bych si mohla

promluvit. Ještě dřív, než se mi chtělo spát, jsem skončila v naší velké posteli a mazlila se s jeho

polštářem jako štěně, které potřebuje cítit pánovu vůni.

Chtěla jsem cítit Pánovu vůni. Chtěla jsem ho mít tady.

Televizi jsem nechala puštěnou celou noc a díky světlu, které vydávala, jsem se moc nevyspala.

Když mi ráno zazvonil budík, přišlo mi, že se ráno vleče a každá činnost, kterou provádím, mi

zabírá příliš mnoho času. Nedokázala jsem být šťastná, dokud nebudu s Neilem.

Čistila jsem si zuby a zírala při tom na sebe do zrcadla, jak mi z úst odkapává spolu se slinami i

zubní pasta, když jsem si uvědomila, že v několika příštích měsících to bude normální. Bezesné

noci, znepokojivé čekání a odloučení od Neila, zatímco všechno, co chci, je být s ním.

Když jsem se na osmou ráno k začátku návštěvních hodin dostala do nemocnice, byla jsem

šokována, že Neil už byl oblečený a seděl na kraji postele, v založených rukách měl připravený

kabát. Nevypadal jako pacient s rakovinou. Vypadal tak jako vždycky, jen o něco víc unavený.

Nevím, jestli jsem čekala, že přes noc přijde o všechny vlasy i řasy nebo tak nějak, ale ulevilo se

mi, až mi vyhrkly slzy do očí.

Bude moc dramatické, když se k němu rozběhnu a rukama ho obejmu kolem ramen?

Pravděpodobně ano. Bude mu to vadit? Vůbec ne. Stiskl mě též a zašeptal: "Taky jsi mi chyběla."

"Měli bychom být schopni strávit jednu noc bez sebe, nemyslíš si?" V krku mi zabublal uplakaný

smích. "Tohle je trochu ubohé."

"Tohle je něco jiného, než jedna noc od sebe. To můžu zvládnout." Zasmál se. "Ne, lžu. Nenáviděl

jsem v New Yorku nedělní večeře. Ty byly nejhorší, protože ses vracela zpátky do svého bytu."

"Takže máš víc praxe v tom, že ti chybím, než, že ty chybíš mě." Políbila jsem ho na tvář a o krok

ustoupila. "Na co čekáme?"

"Ještě než mě propustí, chce mě vidět doktor Grant." Neil pokrčil rameny. "Cítím se v pohodě.

Trochu unavený. Ale myslel jsem si, že to bude příšerné."

"To bude." Do dveří vstoupil doktor Grant a zapojil se do našeho rozhovoru. "Všechno vypadá v

pořádku. Propustíme Vás a dáme Vám nějaké materiály ohledně toho, co v několika příštích dnech

můžete očekávat. Vaši zaměstnanci na mě mají číslo, že?"

"Ano. Mám u sebe k dispozici sestru na celý den a další na částečný úvazek, která ji zastoupí v

době, kdy chudák musí spát," vysvětlil Neil. "A kdyby se něco dělo, může Vás kontaktovat

Sophie…"

"Kdykoli." Doktor Grant něco načmáral na svazek papírů, které držel v ruce. "Tohle je moje

soukromé číslo. Pokud bude nezbytné, zavolejte mi."

Čekala jsem příšerné vedlejší účinky, o kterých jsem četla, ale když jsme se vrátili to odpoledne

domů, Neil byl v pořádku. Bylo mu sice trochu špatně, ale jinak to byl Neil jako obvykle. Šel brzy

spát a druhý den ráno pracoval ve své kanceláři v domě.

"Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho a stála ve dveřích jeho pracovny.

Vzhlédl od obrazovky svého počítače a přikývl: "Cítím se dobře. Díky bohu. Netuším, co dělal

Butler sAuto Watch, co jsem tam nebyl, protože březnová obálka je otřesná.

"Víš," začala jsem a opatrně jsem se přes horu papírů, které zde ležely zaprášené, vydala k němu.

"To je šílené. Musíš si dopřát nějaké volno, aby ses mohl starat sám o sebe. Kdybys tady nebyl

kvůli chemoterapii, řešil bys problémy Porteras a nestaral se o Auto Watch nebo některé další

časopisy. Máš lidi, které sis právě kvůli tomu najal."

Hlava mu klesla a nešťastně přikývl. "Vím," po chvíli přiznal. "Ale netuším, co mám dělat, když

nebudu pracovat."

"Chápu, že si teď připadáš bezmocný. Ale dlužím to všem těm chudým lidem, kteří pro tebe pracují,

abych je nechal dělat jejich práci." Stoupla jsem si za něj a promnula mu ramena, přičemž jsem se

úzkostlivě vyhýbala jeho katetru. "Chceš, abych tě naučila plést?"

"Ne. A upřímně, nedokážu se na to soustředit." Odstrčil se od stolu. "Nedokážu se na nic soustředit

a nudím se. Není to příjemná kombinace."

"Můžu pro tebe něco udělat?" Cítila jsem se bezmocně.

"Ne. Myslím, že si asi půjdu zdřímnout. Cítím trochu nevolnost."

Další den se podal tomu dnešnímu. Neilovi bylo opět trochu špatně od žaludku a byl unavený dříve

než obvykle.

Čtvrtý den. Přesně ten den se to stalo.

Už od okamžiku, kdy se probudil, hodně zvracel a to až tak, že jsem tím byla zděšena. Zdravotník,

Josh, mě ujistil, že je to naprosto normální. Neil celý den nic nejedl, jen cucal pár tablet Miracle

Berry. Požádal Joshe o pomoc s převléknutím do čistého pyžama a uložením do postele, ale věděla

jsem, že to je hodně špatné. Neil by si raději za normálních okolností uřízl vlastní ruku, než aby

kohokoli požádal o pomoc.

Když už ležel, šla jsem k němu do postele, četla si Ahab's Wife a poslouchala Neilovo hluboké

vyčerpané chrápání. Pak se mi podařilo usnout, a když jsem se probudila, byla tma a naprosté ticho.

Žádné chrápání.

Srdce se mi zastavilo. Sedla jsem si a chvíli slepě mrkala, oslepená tlumeným světlem z noční

lampičky, kterou jsem zapomněla vypnout. "Neile?"

"Vyrušil jsem tě? Omlouvám se. Nemohl jsem spát." V jeho hlase se ozývala únava, už byl asi

nějakou dobu vzhůru.

Sedla jsem si vedle něj a objala ho rukou kolem pasu. Byl studený, kůži měl pokrytou mokrým

potem. Voněl jinak - kovově a po lécích. Když jsem ho držela, nekontrolovatelně se třásl.

"Ach, zlato," zamumlala jsem. Cítila jsem se provinile, že jsem vedle něj klidně spala, zatímco on

trpěl. Rukou jsem si odhrnula vlasy z obličeje. "Můžu pro tebe něco udělat?"

Čelo měl svraštělé, jak se snažil přemýšlet. Pomyslela jsem si, že bych si to měla zapsat k vedlejším

účinkům. Vlhká pokožka, studený pot, poruchy spánku, zmatenost… nic z toho nebylo

neočekávané. Myslím, že jsem v duchu slabě doufala, že se mu tyhle příznaky vyhnou.

"Myslíš, že tu je?" Přitiskl si ruku na čelo. "Mohla bys zavolat zdravotníka? Je mi hrozně."

"Samozřejmě. Co chceš, abych jí řekla. Co potřebuješ?" Vyklouzla jsem z postele a oblékla se.

"Nevím. Cítím… že se něco děje." Přehodil nohy přes okraj postele a lokty se opřel o kolena.

"Kdykoli se pohnu, mám závrať, koupu se ve vlastním potu… Myslím, že se něco pokazilo."

"Zavolám ho."

Popadla jsem telefon na nočním stolu a vytočila Joshův mobil. I když hodiny ukazovaly půl čtvrté

ráno, zvedl to při druhém zazvonění. "Pane Elwoode?"

"Můžete prosím přijít do našeho pokoje?" zeptala jsem, a snažila se i přes napjatý hlas ovládnout

svou hysterii. "Neilovi je hodně zle."

Jen jsem to dořekla, vstal z postele, vrhl se směrem ke koupelně a zabouchl za sebou dveře.

"Hned tam budu," zpozorněl Josh.

Zavěsila jsem a šla ke dveřím koupelny. Sotva jsem se dotkla kliky, Neil zavolal. "Sophie, prosím,

nechoď sem."

"Jsi v pořádku?" Skutečně jsem se teď začala bát. "Neile, jsi v pořádku?"

"Není to nic, co by tě mělo znepokojovat. Jen je to zatraceně trapné."

Ale ne. Chudák Neil. Cítila jsem se za ně hrozně, protože jsem věděla, jak se vždycky ovládal a

vždycky se snažil být vyrovnaný. Možná, že lidé se smyslem pro humor by tyhle problémy s během

na záchod a nehod během chemoterapie zvládli, ale Neil ne.

"Josh už je na cestě. Chceš, abych odešla?"

"Ano, rád bych. Možná bys mi mohla… přinést trochu čaje?" požádal, ale jeho hlas zněl žalostně a

nejistě.

Ani vlastně čaj nechtěl. Jen chtěl, abych odešla.

Všechno, co jsem chtěla, bylo ho utěšit, ale jestli to jediné, co mu pomůže cítit se líp, je to, že

odejdu, pak to udělám. "Dobře. Jen počkám, než se sem dostane Josh a pak půjdu."

Klesla jsem na podlahu, naprosto bezmocná. Po chvíli jsem se však zvedla a došla do Neilova

šatníku pro čisté pyžamo. Jakmile se objevil Josh, podala jsem mu ho.

"Je v koupelně," tiše jsem vysvětlovala. "Měl nějaké problémy a nechce mě u sebe mít. Budu dole.

Až bude chtít, abych se vrátila, zavolejte mi do kuchyně."

"Velmi dobře," řekl Josh. Kolem hnědých očí se mu rýsovaly stíny únavy.

V přízemí, v kuchyni byla tma a mrtvé ticho. Zaměstnanci přicházeli až kolem páté ráno, takže bylo

dost času na to, abych nemusela řešit, že mě tu někdo přistihne v županu. Na průmyslovém sporáku

jsem zapnula plnou konvici vody.

Kuchyň byla mimořádně moderní. Byl tam široký světlík s mléčným sklem, kterým ve dne

přicházelo do místnosti denní světlo a díky broušeným tabulím sem v noci nebylo ze sousedství

vidět. V noci místnost osvětlovalo měkké nepřímé světlo zapuštěných svítidel.

I když jsem neměla hlad, zatoulala jsem se k ledničce a otevřela ji. Byla plně zásobená více druhy

ovoce a zeleniny, než jsem si myslela, že by normální člověk mohl sníst během několika krátkých

dnů, než se to všechno zhoršilo. Ale potom, když začala chemoterapie, pil Neil koktejly vyráběné z

obrovských svazků kedluben a mrkví. Skutečně přistoupil na zdravou výživu, kterou mu Emma

navrhovala a byla jsem za to ráda. Nejenže mu to pomůže v rámci mezí zachovat sílu, ale zároveň

mu to poskytlo i určitou iluzi kontroly.

Zírala jsem na všechny ty věci - všechno dokonale vydezinfikováno antibakteriálním gelem na mytí

nádobí, přesně tak, jak nakázal doktor Grant - a hledala odpovědi na své otázky. Nejtěžší část

Neilovi léčby jsem neviděla v nežádoucích účincích nebo transplantaci nebo nedostatku práce, ale v

jeho nedostatku kontroly. On potřeboval být pánem svého osudu, v opačném případě kolem sebe

kopal. Nebylo nic mezi tím.

Musela jsem kolem něj velice opatrně kroužit. Tuším, že jsem to celou dobu věděla. Jen jsem si

prostě nedovedla představit, že to bude tak doslova.

Když jsem se pak vrátila z kuchyně s jeho čajem, Neil už byl osprchovaný a převléknutý do čistého

pyžama. Seděl na kraji posteli a odmítal se na mě podívat.

Položila jsem šálek s podšálkem na noční stolek. Stejně ho nechtěl pít, ale díky tomu mohl zachovat

svou tvář. "Je ti lépe?"

"Ne. Vůbec ne." Nepodíval se na mě nahoru.

Sedla jsem si vedle něj. "Takže… cítíš se na hovno. Obrovský problém. Jednou se mi to stalo, když

jsem na střední běžela přespolní běh. Vepředu, před všemi ostatními."

Zbledl. "Doufám, že ne na soutěži."

"Ne, díky bohu při tréninku. Ale i tak to bylo ponižující. Jsem si jistá, že až do konce střední si na

mě všichni ukazovali jako na tu holku, která se posrala." Při té vzpomínce jsem se donutila zasmát.

"Podívej, to se může stát. Jsi nemocný. Jsi skutečně hodně, hodně nemocný. Nikdo to proti tobě

nepoužije, jestli se pozvracíš nebo posereš, nebo dokonce i když budeš jen ukňouraný. Musíš

přestat předstírat, že jsi v pořádku, jen aby se ostatní cítili lépe. Musíš přestat předstírat,

že musíšpředstírat, že jsi v pořádku."

"V té nemocnici jsem nebyl v pořádku," tiše přiznal. "Bylo mi mizerně."

"Tak proč jsi mi to neřekl?" Cítila jsem se, jako by mě něco praštilo do hrudníku. Dobře, hrála jsem,

že je všechno v pořádku, protože jsem následovala jeho příkladu. Jestli existovalo něco, co bych pro

něj mohla udělat, něco, díky čemu by se cítil pohodlněji… "Neile, jsem tady, abych ti pomohla se o

tebe postarat. Máš plné právo dát mi najevo, jak špatně se cítíš."

Ušklíbl se. "Jsem vyděšený, Sophie. A to se mi nelíbí."

"Vím, že jsi. Ty potřebuješ všechno kontrolovat, jsi šéfem každým coulem. Na to jsem si zvykla.

Můžeš mi dát každý den jeden nesmyslný úkol, aby ti to pomohlo."

"Jen jeden?"

"Nepokoušej své štěstí." Opřela jsem se čelem o jeho rameno. "Neile, miluji tě. Budu tě milovat bez

ohledu na to, jak dlouho tě budu mít. A i bez ohledu na to tě budu milovat."

"Já vím." Potřásl hlavou. "Od chvíle, kdy jsme se vrátili z Paříže, jsem přemýšlel o skutečném

životě. Je to ono - skutečně netuším, jak to pro mě všechno dopadne."

"Uvidíme." Něco mi říkalo, že to bude lepší, než když ho budu ujišťovat, že bude v pořádku.

Dlužila jsem mu to, brát jeho obavy vážně. "Ale jestli je ti mizerně, má smysl bojovat v situaci,

kterou nezměníš? Nebylo by lepší akceptovat, že lidé, kteří tě milují, tě nemilují, protože jsi posedlý

kontrolou, ale i tomu navzdory?"

Měkce se zasmál a pak pevně zavřel oči. "Ach, skutečně mi není moc dobře. Možná není ani dobrý

nápad, když budeme spát tak blízko…."