´TD, VO - 30. kapitola

Překlad: Simča

NYNÍ

Katia

Skrčím se dolů, zvednu žlutou obálku papírů, která byla vlevo za dveřmi do kanceláří. Otočím jí a vidím na ní vytištěné své jméno. Zmatená, se rozhlédnu. Nikdo kolem není, takže nemám ponětí, jak se sem dostala. Pokrčím rameny, zastrčím ji pod paži a jdu dovnitř. Candy je na recepci, čeká na mě.

"Hej, zlatíčko." Usměje se.

"Hej, kočko."

"Jak se má máma?"

Položím obálku dolů. "Má se dobře. Dnes ji pustí. "

"Jsem tak ráda!"

Směju se. "Já taky, to mi věř."

"Takže, budeme mít o víkendu párty. Dusty a já. Ty by ses měla připojit. "

"Budu tam," říkám nepřítomně zírajíc na obálku.

"Co je to?"

"Bylo to na prahu. Je to adresované mě. Nepřišlo to poštou, takže je to divné. "

"Ach můj bože, tak to otevři!"

Podívám se na hodinky. Je moje přestávka na oběd.

"Dobře, vezmu si to ven, zatímco si dám oběd."

Candy zahákne svou ruku do mé a vyrazíme ven. Rozbalím svůj cupcake, sednu si a umístím obálku na stůl před sebou.

"Mám trochu strach. Co když je to bomba? "

Natáhne se, tisknouc jí. "Jsou to papíry."

"A kdyby to byla bomba," řeknu sarkasticky, " byli bychom mrtvé."

"Moc dramatická?" Směje se. "Pojď, napětí mě zabíjí."

"Dobře, fajn."

Zvednu obálku a otevřu ji svými prsty. Vytáhnu papíry a pohlédnu na první stránku. Je to kopie vůle. Jmenovaný muž je Marcusův dědeček; Vím to, protože mi o něm řekl.

"Je to vůle. Kdo by dal kopii závěti na můj práh? "Zeptám se, podívám se na první stránku, která je plná informací o Marcusově dědečkovi.

"Nevím. Je tam vzkaz? "

Položím ruku zpátky do obálky a opravdu tam je více papírů. Vytáhnu malý, žlutý proužek papíru, který říká, Zasloužíš si pravdu.

Ukážu to Candy a ona vykulí oči. Podívám se zpátky na papíry a otevřu je.

Můj pohled sjíždí stránkami, které rozdělují jeho majetek. Obsahují informace o jeho domě, jeho financích, ale nic, co by vyskočilo.

Na čtvrté straně se dočtu něco, co změní celý můj svět. Jak se dívám dolů na slova, celé mé tělo se mění na otupělé. Chloupky vzadu na krku se postaví, jak na mě některá slova zablikají.

Podnik.

Potřebuje manželku.

Do dvanácti měsíců.

Ztratí všechno, pokud se neožení.

Moje vidění se rozmaže a vím, že Candy na mě něco křičí, ale nemohu rozeznat slova. Židle pode mnou spadne, jak prudce vstanu, otupěle stojím.

Papíry jsou stále v mé ruce, když klopýtám k domu. Moje mysl se víří, srdce mi buší, ale vše se zdá dít zpomaleně.

Dostanu se do kuchyně, kde ho najdu.

Jsem pořád v nějakém mlhavém stavu, protože moje ruka se pohybuje sama od sebe a spojuje se s jeho tváří. Není to facka, ale hluboký, zrádný úder patou ruky, která ho přiměje zařvat bolestí a udělat dva kroky vzad. Pak se to stane. Emoce se dostaví a já to ztratím.

"Ty kuse zrkurvenýho hovna!" Křičím tak hlasitě, že vyděsím samu sebe.

Moje tělo se třese ze svého mlhavého stavu a realita se usadí. Bodá mě kůže, mé srdce bolí, můj žaludek se převracuje a moje hlava těžkne, jak zuřivost a čistý žal se míchá a stává se smrtící v mém systému. Marcus drží svou tvář, očima upřenýma na papíře v mé ruce. Jeho výraz je… prázdný.

Prázdný, jako předtím a tolikrát.

Prázdný, protože on… zkurveně… necítí.

Jsem vtip.

Smlouva.

Zvednu k němu oči a konečně se setká s mým pohledem. Není šokován. Není raněný. On je prostě zkurveně prázdný. Prázdné zkurvené hnědé oči. Prázdný zkurvený muž.

"Je to pravda?"

"Katio…"

"Zatraceně, ty kuse hovna, je to zkurveně pravda?"

"Seru na to, Katio."

"Zkurveně se neopovažuj," křičím, celé mé tělo se láme ve chvěvu. "Zamilovala jsem se do tebe ty zvrácený hajzle. A teď mi řekni, ty slabý zkurvysyne. Měl nějaké koule a zkurveně mi to řekni."

"Ano."

Jedno slovo drtí mou duši.

Spadnu na zem, papíry se rozprostřou přes dlaždice. Moje hlava padá do mých rukou a bolest, jako jsem nikdy ve svém životě necítila, trhá mé tělo. Křičím v čistém utrpení. Bolí to, tak moc, že zvratky stoupají v mém krku. Každý kousek mého těla cítí, jako by bylo roztrhané na kusy. Nic. Neznamenám nic. Byla to všechno lež. Nic z toho nebylo skutečné.

On mě nemiluje.

Zvednu hlavu a prostřednictvím třesoucích se rtů, zasyčím, "Jsi zvrácený, nepříčetný…" Můj hlas praskne, "… ubohý lůzr. Co to s tebou kurva je? Zničil jsi mě. Vzal sis mé srdce a rozbil ho. "

Něco se mihne jeho tváří, něco strašného. Dívám se, jak vysává všechny emoce, které ke mě v posledních několika týdnech cítil zpátky za chladnou, ​​bezcitnou zeď. Je pryč. On je kurva pryč. On udělá krok vpřed, skloní se a zasyčí, "Snad sis někdy nemyslela, že mi na tobě záleželo, že ne, Katio?"

A tím, se můj svět zboří. Jsem vtip. On mě nikdy nemiloval. Nikdy mě ani neměl rád. Byla jsem jen způsob, jak udržet jeho podnik. Hlasitý, bolestný výkřik opustí můj krk, jak se dívám na muže, kterému jsem dala celý svůj svět. Ten muž ho jen roztříštil.

"Záleželo?" Zašeptám. "Záleželo? Nikdy ti na mě nezáleželo, teď to vím, ale byl okamžik… zkurvený okamžik… kdy jsem si myslela, že se něco změnilo. "

Něco přejde přes jeho obličej, ale zatlačí to zpět. "Myslela sis špatně. Jsi pro mě jenom jméno na kusu papíru. Ty hloupá, hloupá, naivní holko. "

Prásk.

Jeho slova jsou jako rána do obličeje.

"Ani tě zkurveně nemám rád."

Prásk.

"Nikdy jsi neznamenala, ani zkurvenou věc."

Prásk.

"Byla to všechno jenom zkurvená hra."

Prásk.

"Celá. Zkurvená. Lež. "

Padám dozadu, přistávajíc na rukou za mnou. Intenzivní, čistý, syrový žal trhá mou duši. Moje hlava se točí, moje tělo je otupělý, a v mém srdci je bolest, o které vím, že nikdy neodejde. Vykopal díru do mé samotné existence, vytáhnul mě z ní, dupl na mě a pak mě hodil zpátky, krvavou a zlomenou.

"Odejdi, Katio."

Jeho hlas je jako bič.

"Cože?"

"Odejdi. Nechci tě tady. Nepotřebuju tě tady. Zmiz z mého domu. "

Vidím ryzí vztek v jeho očích, a jeho čelist je tak napjatá, že vím, že zatíná zuby. Dívám se na něj, na jeho skutečný vzhled. Takový krásný, vyjebaný muž. Takové plýtvání dokonalosti. Vytlačím se na nohy, i když celé mé tělo se třese. Chce, abych odešla. Půjdu.

"Doufám, že to shoří," řeknu, udělám krok zpět. "Doufám, že uvidíš můj obličej pokaždé, když ve svém životě něco ztratíš. Doufám, že jednoho dne bude tvé srdce vytrhnuté a rozdrcené stejně jako si to udělal ty mě, ale ze všeho nejvíc, Marcusi Tandeme, doufám, že Bůh tě nějak přiměje zaplatit. "

Pak se otočím, zvednu kabelku a vyjdu. Vyjdu ze svého světa, a přitom opustím tuto Katiu. Moje duše je rozdrcena. Mám zlomené srdce. Jsem patetická a hloupá a já nevím, jestli budu někdy zase stejná. Bolest srdce je něco, co vím, že se stane součástí mého života, že jí nikdy nebudu moci setřást.

On mě zničil.

Právě teď, nemůžu ani dýchat. Marcus vzal všechno, co jsem byla a rozdrtil to. Všechno, v co jsem věřila, byla lež. Zničil mi život. Vzal si ho ode mě. On mi zlomil srdce. Nechal mi tento ubohý, ubohý nepořádek. Možná jsem udělala slib před Bohem, že ho budu milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí.

Nemůžu dodržet tento slib.

Jak se to říká?

Je jen tenká hranice mezi láskou a nenávistí.

A je.

Marcus

Buším pěstí do pultu znovu a znovu, celé mé tělo se láme na kusy, jak sleduju, jak odchází. Krev stéká z mých kloubů, ale to není nic ve srovnání s bolestí v mém srdci. Je to cizí emoce, něco, co jsem nikdy necítil, ale šíří se skrze mne, rve mou duši na kusy. Mé srdce má pocit, že exploduje a mám ohromující potřebu vydrápat svou vlastní hruď, jen abych to zastavil, posílá mě to přes okraj.

Tak to nemělo být.

Nikdy mi nemělo záležet.

Slova, která jsem na ní plival, se opakují znovu a znovu v mé hlavě, jak bojuju s nutkáním klesnout na kolena a kroutit se v agónii. Nikdy se nedozví, co jsem právě obětoval. Nikdy se nedozví, co jsem jí právě dal. Nikdy se nedozví, že jsem ji osvobodil.

"Co jsi to kurva udělal?"

Zvednu hlavu, vidím Macka stát ve dveřích. Nevím, proč je tady. Je mi to jedno. Vypadá naštvaně. Myslím, že i je. On ví všechno. Ví o Katie. On ví, proč je se mnou. On ví, co ztratím.

"Slyšel jsem, cos jí řekl, co je s tebou? Copak nevidíš, co jsi právě udělal? Co se ti kurva stalo, že se vzdáš všeho, pro co jsi pracoval? "

"Dal jsem jí život zpátky, její svobodu…" zamumlám, zírajíc nepřítomně. Prázdnota stoupá výš a výš v mém ubohém srdci.

"Jsem pro, být dobrým chlapem, kámo. Kurva, mám rád Katiu… ale udělal jsi volbu pro udržení svého podniku. Uznal jsi čin. Nebral jsi ty sračky na lehkou váhu. Můžeš za to bojovat. Můžeš to opravit. Udělát to lepším. Poslat ji pryč bez boje znamená, že přijdeš o všechno. "

Zasměju se nízce a zahořkle. "Zkurveně to nevidíš, že ne, Macku? Dokonce i já to teď vidím tak jasně."

"Vidíš co?"

Otočím se a zírám na prázdný prostor, prostor, kde moje žena stála jen před pěti minutami, když jsem jí zničil svět.

"Byla všechno."

KONEC – ČÁST 1