´TD, VO - 22. kapitola

Překlad: Simča

NYNÝ

Katia

Už jsou to dva dny.

Nic jsem neslyšela.

Ani zatracenou věc.

Je ráno třetího dne a já jsem zmatená. Nechápu, co se stalo. Snažila jsem se vrátit k událostem té noci, ale nic mi nepřišlo na mysl. Vzpomínám si na úžasný okamžik v autě, ale nic, co by ho donutilo utéct bez kontaktu. Mohl by být na služební cestě, ale vždycky odpoví na mé textovky. Dokonce, i když to je jednoduchá, debilní odpověď.

Míchám si kávu. Dělám to posledních dvacet minut a ještě jsem se nenapila. Je pravděpodobně studené. Jsem tak v hlubokém zamyšlení, že mi trvá chvíli si uvědomit, že se přední dveře zabouchly. Boty pískají chodbou a moje hlava trhne nahoru. Vyskočím ze židle, řítím se do haly, abych viděla Marcuse kráčejícího směrem ke kanceláři. Jeho tvář je prázdná.

Děsivě prázdná.

"Marcusi, kde jsi byl?" Volám, řítíc se k němu.

"Zaneprázdněn, Katio."

Jeho hlas zní… mrtvě.

Nerozumím. Co jsem udělala?

"Marcusi," šeptám. "Co se děje?"

Obrací svůj temný pohled ke mně a já ucuknu. "Řekl jsem," zavrčí, nakloní se blíž, "zaneprázdněn."

Polknu, dívám se se zlomeným srdcem, jak projde kolem mě a odchází chodbou. Slzy hoří pod mými víčky a mé srdce bolí. Hlubokou, duši-zdrcující bolestí, která bolí do bodu, odkud není návratu. Když zmizí, nechám sklouznout jednu slzu. Klouže po mé tváři a můj spodní ret se chvěje.

Kdy to všechno dopadlo tak špatně?

Nerozumím.

~*~*~*~

Marcus

Kus hovna.

Monstrum.

Hajzl.

Všechno tohle prochází mou hlavou, jak ji opustím, zlomenou.

Musel jsem to udělat. Nerozumíte.

Musel jsem.

~*~*~*~

Katia

Je znovu pryč.

Řekl, že to bylo kvůli obchodní večeři. Vždycky mě bere sebou, ale dnes večer to neudělal. Prostě šel kolem mě, beze slova.

Něco je špatně. Něco se stalo. Nemám ponětí, co to je, ale láme mě to. Uzavřel se, nutíc se držet zpět více, než obvykle.

Dva dny, se mnou nemluvil.

Dva dny, nepřišel do mé postele a nemiloval se semnou.

Sakra, on mě ani neošukal.

Je to, jako bych neexistovala.

Kousek po kousku, se pomalu lámu na kusy. Snažila jsem se ho zeptat, pokoušejíc se s ním mluvit, snažila se ho pochopit, proč se tak odtáhl. Nic mi nedává. Ani zatracenou věc. Takže, ještě jednou, sedím doma, sama. Dokonce ani litr zmrzliny, který mrazí na mém klíně, dostatečně nezmírňuje bolest v mém srdci.

Buch, buch, buch.

Zvednu hlavu z mé pozice v salonku, a položím zmrzlinu stranou, když se objeví více bušení na dveře. Vstanu a s roztřesenýma nohama jdu a otevřu jej, abych čelila… mojí mámě. Má uslzenou tvář a za ní je Ellie. Moje máma přišla sem? Proč by sem šla?

"Mami," šeptám. "Já ne…"

"Přišel sem."

Zamrkám.

"Pierre. Přišel sem. "

Do prdele.

"Mami…"

"Přišel sem, dozvěděl se o tobě a rozplakal tě!" Ječí.

Do prdele.

"Chtěla jsem tě zítra jít navštívit, věci byly drsné, a-"

"Jak se opovažuje?" Pláče. "Katio, miláčku, je mi to tak líto."

Sakra.

"Pojď dál, mami."

Následují mě a vedu je do kuchyně, kde začnu připravovat čaj. Zatím co se vaří, otočím se k ní. "Jsem v pořádku, mami."

"Nikdy jsem tohle pro tebe nechtěla. Chtěla jsem tě před ním chránit. "

"Chránit mě?" Zeptám se, zmatená.

"Je to špatný člověk, Katio."

"Na to jsem přišla."

"Zabývá se se špatnými lidmi. Zločinci. "

Moje tělo ucukne.

"Do bodu, že je dobře známý na východním pobřeží. Do bodu, kde má kontakty v mnoha zemích. Do bodu, že jsem utekla, když jsem byla těhotná, protože jsem to zjistila. "

Uchopím se rukama pultu. Nikdy jsem tohle předtím neslyšela.

"Mami," zašeptám, můj hlas je příliš roztřesený, než aby pracoval správně.

"Tvůj táta je špatný člověk, zlato."

Moje nohy se začínají třást.

"Také je nějak zapletený s Marcusem."

Musím si sednout. Samozřejmě, že jsem očekávala, že měl něco s Marcusem společného, nějak, že to šlo mnohem dál, než jsem věděla, ale také jsem nikdy nevěřila, že můj manžel by jednal s lidmi, jako je on.

"Mýlíš se," zašeptám. "Marcus není jako on."

"Miláčku," říká tiše.

"Ne, mami. Nemůže být. Řekl by mi to. Marcus tu pracuje; odjíždí za prací a udržuje si to pro sebe. To je to. "

Její oči změknou. "No, nějak zná tvého otce, což znamená, že tvůj otec má nyní přístup do tvého života."

"Marcus ho nenechá se ke mně přiblížit, pokud nebudu chtít."

Přikývne. "Nevím, jaký je teď Pierre, takže nemohu úplně posoudit, ale vím, že je velký blázen do své rodiny, a teď ví o tobě, je tu dobrá šance, že se nezastaví, aby tě viděl. "

Bože.

"Možná, že ho nezajímám."

To je lež. Vím, že je. Viděla jsem to v jeho očích.

"Miláčku," tiše vykoktá. "Jak by mohl?"

"Bude to problém?" Zašeptám.

"Nevím."

"Pověz mi o něm, mami. Prosím. "

A tak se posadí, a řekne mi o něm. Říká mi, jak se setkali na vysoké škole, a jak se do něj šíleně zamilovala. Také mi říká, jak věděla, že je nebezpečný, ale milovala ho tak jako tak. Když přišla na to, jak nebezpečný byl, utekla. Neuvědomila si, že je těhotná hned, ale rozhodla se to i tak udělat, i když to udělala, věřila, že to bylo bezpečnější pro mě, když to nebude vědět.

"Pořád ho miluješ?" Zašeptám.

Vypadá daleko. Něco v jejích očích bliká. "Je to zlý člověk."

To není odpověď na mou otázku, což mi říká, že jí na něm pořád záleží. Pravděpodobně vždy záleželo. Rozumím tomu; po tom všem, jsem s Marcusem, bez ohledu na to, jak zlý může být, protože ho tak hluboce miluju.

Nemyslím si, že se to někdy změní.