TB - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Díky větru, který se proháněl na hladině Hořejšího jezera, byla řezavá zima, ale tím, že jsme oba vyrůstali v extrémně nízkých teplotách, jsme mu s Neilem odvážně čelili. Někdo posypal parkoviště u břehu štěrkem až na dřevěné schody na pláž.

„Myslel jsem si, že Velká jezera mají nádherné, písečné pláže,“ uvažoval nahlas Neil, zatímco jsme scházeli po kluzkém schodišti.

„Je tam písek. Jen je zakrytý vším tím sněhem.“

Podal mi ruku, abych chytila ztracenou rovnováhu. „Opatrně.“

„Jo, mohla bych spadnout a udělat si na zadku modřiny. Ach, počkej, ale já už ho mám pohmožděný,“ odfrkla jsem si. Protože jsme znali naše limity a věděli, kde budeme na svátky ubytováni, tak ten víkend před odletem z New Yorku jsme si dost užili našich hrátek ve stylu D/S.

Bylo to naprosto zapotřebí. Kvůli konkurzu do Wake up! Amerika, jsem byla hrozně rozrušená a vystresovaná, takže když to dopadlo výborně, potřebovala jsem ve velkém upustit páru. Někdy jsem měla pocit, že naše životy nikdy nezpomalí a nedovolí nám chytit druhý dech. Právě kvůli tomu bylo tak příjemné stát na břehu jezera a cítit čistý vzduch, který vanul od jezera. „Z toho jezera jsem vždycky nabírala životní energii, víš?“

Neil zvedl cynicky obočí.

„Nedívej se na mě takhle,“ zasmála jsem se. „Neznamená to, že bych si vybrala nějaké vysněné tetování či začínala číst tarotové karty v parku. Vnímej to jinak. Jako sílu přírody, která na tebe dělá dojem. Všechen ten písek tady? Vymletý vodou ze dna jezera. Kdybys po něm právě teď šel -“

„Jak si to představuji já, moje koule by je nacpali až do krku,“ zavtipkoval a když se podíval pod své nohy, trochu se svému vlastnímu vtipu zasmál. S ohledem na to, že jsme tu byli jen sami my dva, připadal mi podivně nervózní.

Pak si dal ruce do kapes a tak jsem usoudila, že mu prostě musí být zima.

Povzdechla jsem si nad jeho pubertálním humorem. „Jak jsem říkala. Dno jezera je tvořeno pískovcem. Je jak podvodní útes. Dřív jsem se brodila docela daleko a nikdy se mi nepodařilo najít jeho okraj.“

„Byla jsi příliš vyděšená na to, abys ho našla?“ Rukou se prohrabával svou kapsou, zatímco se díval na obzor, kde šedá obloha přecházela do šedivé vody.

„Byla jsem.“ Kopla jsem špičkou boty do sněhu smíchaného s pískem. Minulý rok byl rokem, který byl naprosto proti nám a stále nás srážel. Takže si myslím, že vím, jak se ten písek cítí.“

„A teď?“ Pořád zíral před sebe, jako by nevěřil sám sobě. Bylo to, jako by ho dohnala opožděná tréma ze setkání s mou rodinou.

„A teď, prostě jsem ráda, že se věci uklidňují,“ řekla jsem a zavěsila jsem se do jeho ruky. „Pojedeme na Island, setkáme se s tvou rodinou a pak se vrátíme do New Yorku a prostě se… v něm usadíme.“

Napjatě se zasmál. „Mluvíš, jako bys byla připravena zahnízdit. Myslím, že bychom měli začít vážně uvažovat o pořízení toho domu?“

„Jestli to tak chceš.“ Pokrčila jsem rameny. „Jsem dost šťastná se vším přesně tak, jak to je.“

„Ano?“ pokrčil rameny. „Jestli chceš odložit nákup domu -“

„Ne, tak to není.“ Dobře, bylo to tak. Aspoň něco z toho. „Bude to znít šíleně… ale pokud budeme kupovat dům, pak bychom se měli usadit. Nemyslím, že chci strávit zbytek svého života na Manhattanu.“

„Ano?“ Znovu to řekl. Hlas se mu zlomil a odkašlal si. „Kdy jsi dospěla k tomu závěru?“

„Ve skutečnosti právě teď. Neskrývala jsem to před tebou ani jsem se kvůli tomu nemusela kousat do jazyka.“ Zhluboka jsem se nadechla čistého, čerstvého vzduchu. „Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběl klid a otevřené prostory. Myslíš, že bychom se mohli podívat po něčem k bydlení mimo město?“

„To jsem měl v plánu. Rád bych strávil důchod v Langhurst Court. Myslel jsem, že jsme se na tom dohodli.“ Jeho hlas zněl opatrně. „Vždycky to rád proberu -“

„Ne, to je… Skutečně se cítím líp.“ Nerada bych žila tak daleko od své rodiny a skutečných přátel, ale moje práce se definitivně změnila. Když jsem pracovala v Porterasu, musela jsem žít v New Yorku. Život ve městě nebyl levný, ale bydlet mimo město a dojíždět by bylo příliš nákladné a zbytečně frustrující. Teď, když jsme psala a navíc jsem získala práci ve Wake Up! America, stačilo by mi dojíždět jen občas. Mohla bych žít kdekoli, s tím, že bych se občas na týden vracela zpátky do New Yorku, takže bych se mohla dál vídat i s Holli a Dejou.

Neil se usmál, trochu váhavě, a pak se usmál ještě víc. „Jsem šťastný, že to slyším. Nejsem ještě připraven plně odejít do důchodu, ale, samozřejmě, přemýšlím o tom, že se vrátím do firmy. Ne na žádnou oficiální pozici – stále ještě předpokládám, že budu mít dost nabitý rozvrh – ale rád bych toho mnohem víc delegoval na jiné. Udělat si nějaké volno, cestovat s tebou. Ne si kvůli práci předčasně vykopat vlastní hrob.“

„Tak je to vyřešeno. Právě teď žádná obrovská životní změna.“ Rozzářila jsem se na něj, ale k mému překvapení měl podivný výraz. Měl trochu ztuhlý postoj. Vyndal ruce z kapes a začal si je o sebe třít. Pak promluvil, jako by se záměrně snažil odvést konverzaci jinam. „Je tady docela krásně. Studeně, ale docela krásně.“

Určitě s ním něco bylo.

„Vypadá to tak i na Islandu?“ Nikdy jsem na Islandu nebyla a snažila jsem se najít nějaké spojení mezi našimi dětství. Vzhledem k našemu věkovému rozdílu jsem se zkusila natáhnout po povrchních drobnostech, navzdory tomu, že jsem logicky věděla, že na tom nezáleží.

Zamžoural na vlny do dálky, daleko za krovem ledu, který se držel u břehu. „Světlo je jiné. Nikdy jsem neviděl, že by se světlo chovalo tak, jak se chová na Islandu.“ A pak vesele dodal: „Uvidíš.“

Měla bych to vidět. Po vánocích, které tady strávíme, bychom měli letět do Reykjavíku, kde strávíme Nový Rok s jeho bratry a jejich rodinami. Runólfovi a jeho druhé ženě se nedávno narodilo dítě – „Jako by to nebylo dost strašné, že stal poprvé otcem, musel to udělat v dvaapadesáti,“ lamentoval Neil a Geir měl pět dětá ve věkovém rozpětí od deseti do dvaceti let. Bylo to na míle vzdálené od chaosu, který panoval na Vánoce v rodině Scaifových, ale při vyhlídce na to setkání jsem se cítila stejně nervózně, jako Neil před setkáním s tou mou.

 Takže jestli to bude celou dobu tak divné, jsou to příšerné vyhlídky.

„Jestli se nemýlím, chtěl bys mi něco říct, že?“ zeptala jsem se ho, vzala za ruku a stiskla ji.

Najednou se podíval kajícně. „Ano, samozřejmě. Omlouvám se. V duchu jsem se zatoulal jinam. S tebou to nemá nic společného.“

„Tak pojďme zpátky k autu, ať nezmrzneme.“ Byla jsem do něj cestou zavěšená a stále jsem netušila, co způsobilo změnu jeho nálady.

„Dělám si starosti o Emmu,“ nakonec přiznal, když jsem řídila auto nahoru po štěrkové cestě. „Do telefonu nezněla, že by byla sama sebou. Až moc štěbetala o tom, že právě strávili den s matkou Příšerného Michaela.“

Věděla jsem, co stojí za Emminým nuceným veselím, ale jejímu tátovi jsem to říct neměla. Přísahala jsem, že její tajemství, které mi svěřila, nevyzradím. S Michaelem se snažila otěhotnět. Protože měla obavy ohledně svojí plodnosti, začali se s Michaelem snažit o dítě krátce poté, co se zasnoubili, ale nechtěla, aby její táta cokoli z toho věděl. I když jsem tedy věděla, že důvodem Emmina emočního napětí byl pravděpodobně příchod další nežádoucí menstruace, nemohla jsem mu to říct.

I když bylo nabíledni zareagovat ve smyslu - „Jsi si jistý, že si jenom nepřenášíš svoje pocity ohledně toho, jak ti Emma chybí, do její nálady?“ - skutečně jsem se chtěla držet upřímnosti, na které jsme pracovali. „Já vím, co s ní je.“

„Skutečně?“
„Jo, ale nemůžu ti to říct.“
„Proč ne?“ Byl natolik posedlý kontrolou, že jen pomyšlení na to, že vím o životě jeho dcery něco víc, co neví, ho dohánělo k šílenství.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. „Protože mě požádala, abych ti to neříkala a věřila mně. Nemůžu zklamat její důvěru. Chystá se ti to říct po svatbě. Ale slibuji, že to není nic vážného, nic, co bys mohl opravit a nic, s čím by sis musel dělat starosti.“

Jak se díval přímo přes čelní sklo, ústa měl sevřená v zachmuřené linii a já věděla, že to nepřijímá tak stoicky, jak to navenek vypadalo. Jeho nevyzpytatelná mysl zuřivě hledá všechny způsoby, jak by mohl zjistit to, co jsem věděla.

„A nesnaž se to ze mě vymámit,“ varovala jsem ho. „Emmina důvěra vůči mně je pro mě extrémně důležitá.“

Povzdechl si. „Máš pravdu. Myslím, že bych měl být rád za to, že vy dvě si spolu tak dobře rozumíte. I když to znamená, že jste obě dostaly příležitost mě teď dohánět k šílenství.“

Když jsem jela zpátky k přívěsu, ve kterém jsem vyrůstala, Neilova nálada se výrazně zlepšila. Bylo to podivně dojemné – věřil mi natolik, že díky mému ujištění odložil stranou obavy o svou dceru, jednu z nejdůležitějších osob, které měl ve svém životě.

„Domove, sladký domove,“ zanotovala jsem, když jsem navigovala pronajaté auto dolů po prašné cestě mezi dvěma borovicemi, které stály v zadní části pozemku mojí babičky. Silnice končila na mýtině a uprostřed ní byl mobilní dům, ve kterém jsem vyrůstala.

Věděla jsem, že byl malý, pravděpodobně ještě menší než cokoli, do čeho kdy Neil dříve vkročil. Nemyslela jsem si, že by mě kvůli tomu mohl milovat méně, ale zajímalo by mě, jestli mě teď vnímá jinak, když viděl na vlastní oči realitu, jak jsme žili. Byl až příliš dobrým člověkem, aby to mohlo negativně ovlivnit jeho názor na mě – toho jsem se nebála. Ale přemýšlela jsem o tom, jestli neuvažoval o tom, že by pro mě bylo bohatého chlapa škoda.

Nebyla jsem si jistá, jak bych se cítila, kdyby k tomu dospěl.

„Je to tady trochu jako v pohádkové chaloupce, co?“ nahlas přemítal, naklonil se dopředu k čelnímu sklu a zadíval se nahoru na vysoké borovice. „Pro dítě to tu musí být mimořádné místo na hraní.“

Zamračila jsem se. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale je pravda, že jsem tu strávila spoustu šťastných hodin předstíráním, že zachraňuji Karkulku před zlým vlkem nebo jsem zaháněla imaginární bílé králíky do pomyslných děr.

„Jo. To bylo, skutečně.“

„Miloval jsem kdysi rodinné dovolené v Rakousku. Lesy, které velkolepě předstíraly, že jsou vojáci nebo lovci. Nebo medvědi.“ Při té vzpomínce se usmál a já musela uznat, že ten nápad mi přišel roztomilý. Viděla jsem jeho fotky z dětství a byl na nich naprosto rozkošný. Se svou sestrou musel vypadat jako Jeníček a Mařenka, kteří si hrají v lese.

Máma se sem ještě nevrátila, takže jsem vytáhla klíč od domu z huby žáby, která seděla na prameni v nepoužívané misce na vodu pro ptáčky a odemkla jsem. Rozsvítila jsem světlo.

Je úžasné, jak domov vždycky voní domovem, bez ohledu na to, jak dlouho jste byli pryč. Máma musela mít vždycky všechno vypíglované. Stoh dek, prostěradla, polštáře a přikrývky na nás čekaly na pohovce na spaní, která nám měla posloužit místo postele. No dobře, čekala na Sophii a jejího přítele Neila, kterému mělo být něco málo přes dvacet, jak si to máma malovala. Nedělala jsem si žádné iluze o tom, jak by mohl probíhat večer, až se vrátí.

„To je do značné míry ono,“ řekla jsem Neilovi, když vstoupil za mnou a v ruce nesl naši tašku. Vzala jsem si ji od něj a položila ji do prostoru mezi koncem pohovky a televizí. Pak jsem si sundala kabát a ukázala kolem dokola. „Tady je kuchyň, za ní jídelna. Támhle tím směrem je koupelna a můj starý pokoj. Ale teď je mámin.“

„Když jsi vyrůstala, tak jsi s mámou sdílela ložnici?“ Zněl, jako by byl tou představou šokován.

„Ne,“ pokrčila jsem rameny. „Máma spala tady na gauči a já dostala ložnici. Nejspíš tam má stále ještě moje plakáty, jestli se chceš podívat, jak trapný byl ve skutečnosti můj život.“

Sundal si kabát a položil ho na mámin věšák. „Vůbec si nemyslím, že by to bylo trapné. Zcela jasně jsi vyrůstala v lůně velice milující – i když hlučné – ochranitelské rodině. Měla jsi pohodlný domov, starostlivého rodiče a vyrostla jsi v ženu, kterou moc miluji.“

„Ááááá!“ Stulila jsem se mu do náruče a pevně ho objala. Jeho hrudník příjemně hřál mou větrem spálenou tvář. Zvedla jsem hlavu, abych ho políbila, ale nejdřív jsem se ozvala: „Moje rodina je hlučná?“

„S tím vším šumem v pozadí jsem stěží rozuměl, co říkali.“ Vydal znechucený zvuk, ale nebylo to mířeno na mou rodinu. Podrážděně jsem si vydechla. „Cítím se staře.“

„Ty nejsi starý. Chemoterapie může poškodit sluch. To víš,“ řekla jsem a natáhla jsem se, abych se mohla dotknout jeho tváře. Uchopila jsem jeho čelist do dlaní a on se o ně bradou opřel.

„Kromě toho si aspoň můžu mumlat pod vousy, aniž bys mě slyšel.“

„Co to bylo?“ zeptal se, rozšířil oči a lehce se naklonil, takže jsem mohla vypustit návnadu. A protože jsem tak milá a důvěryhodná osoba, začala jsem mu opakovat, co jsem řekla předtím. Usmál se. Uvědomila jsem si, že to byl vtip a plácla ho do hrudníku.

„Jak se ti podařilo zamilovat si každý okamžik?“ zasmál se.

„Snažila jsem se tě utěšit!“ Stoupla jsem si na špičky a on sklonil hlavu, aby mě políbil. Chtěla jsem mu dát jen rychlý polibek, ale nakonec to skončilo opravdu důkladným i s jazykem, až se mi podařilo ztratit rovnováhu a musela jsem se o něj opřít. Rukama mi sklouzl dolů po zádech, až k zadku, ale pak zvedl hlavu a tiše zaklel.

Otevřela jsem oči a uviděla jsem světlo ze světlometů blížícího se auta. „Máma je doma,“ řekla jsem s odevzdaným povzdechem.

„Smyslem toho, abychom jeli sem, bylo vidět tvou mámu a teď se jí snažíš vyhnout?“ Ustoupil a rukou si prohrábl vlasy. „Vypadám snad, že jsem tě právě okouzloval?“
„Ne, ty jsi v pohodě. Až na… otři si moji rtěnku z úst.“ Přejela jsem mu palcem po šmouze MAC Pre-Raphaelite, která mu zůstala na spodním rtu.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila máma, která předstírala, že naše těsná blízkost je normální a v ruce držela obrovskou Tupperware mísu. Neil rychle přistoupil, aby jí od ní přebral.

„Bramborový salát,“ řekla a podala mu ji. „Myslím, že je to pro tebe nevhodná barva, Neile.“

Jeho ruměnec mi přišel docela roztomilý.

„Potřebuješ, abychom z auta přinesli ještě něco dalšího?“ zeptala jsem se, když jsem si sundala kabát a pověsila ho na věšák vedle dveří.

„Nic, co by tam do rána nevydrželo.“ Máma si shrnula zpátky rukávy. „Chci strávit trochu kvalitního času se svojí dcerou, jestli ti to nevadí.“

Když mě tentokrát znovu objala, nebylo to už to tuhé, podezíravé objetí. Byla při tom slabě cítit alkoholem, takže jsem byla šťastná, že dojela v pořádku.

Když pak ustoupila, zavolala na Neila, který se marně snažil v malé kuchyňce najít místo na obrovskou Tupperware mísu, a zeptala se: „Máš hlad, Neile? Dal by sis něco k jídlu?“

„Ne, děkuji, ne. Stále jsem ještě plný z odpoledne.“

Máma se na mě ušklíbla a naznačila ústy: „Zcela.“

Naznačila jsem zpátky na ní: „Přestaň.“

Nebyla jsem si jistá, co přesně jsem chtěla, aby přestala dělat, ale měla jsem příšerný pocit, že jsem tím myslela: „Přestaň být na mého přítele tak roztomilá.“

„Pak něco k pití?“ navrhla máma. „Neile, polož to dolů, já na to pak najdu nějaké místo v ložnici. Co si dáš?“

„Ach, ehm...“ Vešel do obývacího pokoje, aby tam udělal mámě místo. Kuchyň v přívěsu byla skutečně široká tak maximálně pro jednoho člověka. „Máte něco na způsob skotské?“

„O skotské nevím, ale mám tu pětinu Wild Turkey,“ nabídla máma. Zacinkaly láhve v ledničce a pak jsem slyšela zvuk přemisťovaných věcí na policích. „A mám trochu Jacka.“

Neil vypadal, jako by mu máma právě nabídla, ať si dá k pití benzín, ale podařilo se mu to ustát. „M-myslím, že Jack Daniel by byl fajn.“

„S ledem?“

Přikývl a pak si vzpomněl, že ho nemůže vidět, tak dodal: „Ano, pokud to nebude velký problém.“

„Sedni si, než se svalíš,“ zamumlala jsem a tlačila ho ke gauči. Jeho náhlou nervóznost jsem přičítala kombinaci klaustrofobie z malého přívěsu a vědomí, že jsme s mojí mámou úplně sami. Bylo teprve kolem páté a tak měla dost času na to, aby se nás zeptala na cokoli, co chtěla.

Když jsem se poprvé setkala s Neilovou dcerou Emmou, neproběhlo to za nejlepších okolností. Nečekaně se objevila doma a zaslechla, jak jsme s jejím tátou vyváděli v posteli, já bušila o čelo postele a vydávala k tomu oplzlé sexuální výkřiky. Ještě dlouho poté jsem se v její přítomnosti cítila super trapně, takže jsem si nemohla pomoct, ale to, že se Neil necítil v přítomnosti mé mámy úplně OK, mi přišlo, že to trochu vyvažuje.

„Děkuji, že můžu zůstat u tebe doma,“ řekl a znovu se snažil prolomit ledy.

„To není žádný problém,“ odpověděla máma a objevila se v pokoji se sklenkou Jacka s ledem pro Neila. „Moje dcera s tebou zůstává už rok, že?“

„Je to méně než „zůstává“ a víc, než „právě teď tam žiji“,“ opravila jsem jí.

„Dala by sis něco, Soph?“ zeptala se a hladce ignorovala moje slova. „Mám Snow Creek Berry.“

„Ach, to už jsem tak dlouho neměla.“ Dokonce jsem si trochu promnula ruce při tom pomyšlení na dobré, staromódní levné peklo z Boone´s Farm. „Dám si na bolest hlavy.“

Když se máma vrátila zpátky, držela v ruce dvě umělé láhve s rozlévaným sudovým vínem a jednu mi podala. „Dobře. Takže. Neile. Ty chodíš s mojí dcerou a já o tobě prakticky nic nevím.“

„Ano, Sophie mě cestou sem z Marquette informovala, že jsi neměla ani tušení o tom, že její přítel, se kterým se chystáš setkat, je o dvacet čtyři let starší, než jsi čekala. Z toho překvapení jsem ani já nebyl nadšený.“ Podíval se na mě se zvednutým obočím a já se důkladně vyhýbala jeho pohledu, zatímco jsem upíjela své pití.

„Dobře, řekni mi něco o sobě. Vím, že jsi Brit a vím, že máš rodinu na Islandu. A máš dceru, o které jsem se právě dnes dozvěděla, takže jsi… mám za to, že jsi rozvedený?“ Máma usrkávala ze své láhve.

„Ano, ale ne s Emminou matkou. Emma byla šťastná nehoda s mojí přítelkyní na univerzitě. Nikdy jsme se nevzali.“ Ušklíbl se na chuť whisky, kterou popíjel, ale nepodařilo se mu to úplně skrýt. „Když jsme se Sophií znovu setkali, právě jsem se rozvedl.“

Ach, do prdele, Neile. Věděl, že touhle neformální zmínkou „znovu jsme se setkali“ se chystá otevřít třináctou komnatu, kterou jsem neměla zájem otvírat.

„Vy dva jste se znali již předtím?“ Máma se na mě podívala a stejně tak i Neil.

„Dobře, chápu. To je můj trest za to, že jsem to udržovala v tajnosti.“ Napila jsem se svého Snow Creek Berry. „Seznámila jsem se s Neilem před sedmi lety, na Los Angeleském mezinárodním letišti.“

Máma zamrkala. „Před sedmi lety jsi byla tady. A pak jsi byla v New Yorku, kam jsi odešla na vysokou.“

„Udělala to s nepatrnou oklikou,“ řekl Neil tiše.

„Mířila jsem do Japonska.“ Když moje máma vypadala, že to stále nechápe, dodala jsem: „Chtěla jsem od všeho utéct.“

„Chtěla jsi utéct do Japonska a nikdy jsi mi to neřekla?“ Máma zaječela a naklonila se dopředu tak rychle, až křeslo zaskřípalo.

„Mířila jsem do Tokia. Můj let měl zpoždění. Strávili jsme spolu noc a potom mi Neil ukradl moji palubní vstupenku. Neměla jsem jinou možnost, než jít do New Yorku.“ Pokrčila jsem rameny při mámině vyděšeném pohledu na můj otevřený přístup teenagera k sexu.

„Řekla mi, že jí bylo dvacet pět,“ dodal nejistě. „A nenechal jsem ji v úzkých, když jsem jí sebral tu palubní vstupenku. Nechal jsem jí čtyři tisíce dolarů.“

„Aha. Takže jsi měl sex s mojí osmnáctiletou dcerou a pak jí nechal na nočním stolku čtyři tisíce dolarů?“

Ta otázka zůstala viset ve vzduchu jako nejhorší balón od dob Hindenburgu a já zatajila dech.

Neil se neomluvil. Ani za to, že se se mnou vyspal, ani za krádež mé palubní vstupenky, za nic z toho.

„Byl to jediný způsob, který jsem dokázal vymyslet, abych jí zabránil letět do Tokia a zahodit svoji šanci studia na vysoké. Nebo spíš, její šanci pokračovat dál, protože mi řekla, že se chystá na další stupeň.“

Po tomhle výstřelu mámě došla munice. Kdyby mě nezadržel na Los Angeleském letišti, utekla bych do Tokia. Byla zahnaná do kouta.

Když to selhalo, rozhodla se přejít na letecký útok a začít ho bombardovat. „Takže… to bylo, zatímco jsi byl ženatý?“

Znovu jsem se vrhla do bitky. „Když jsme se poprvé setkali, Neil ženatý nebyl. Po naší jediné společné noci se pohnul dál a potkal někoho jiného. Pak, o šest let později se rozvedl a -“

„Byl jsem její šéf.“ Rozhodl se kolem toho nechodit po špičkách. „Když má společnost koupila Porteras a časopis potřeboval restrukturalizaci, krátce jsem to vzal po Gabriele Winters.“

„Ale Sophie byla z Porterasu vyhozena.“ Viděla jsem, jak do sebe jednotlivé kousky v mámině mysli začínají zapadat, a to naprosto špatně. „Tys vyhodil Sophii, abyste spolu mohli chodit?“

„Ne, obávám se, že jsme zachovali trochu neprofesionálně. Měli jsme spolu několik měsíců něco jako tajný kancelářský románek, ale pak nastala situace, kdy jsem neměl jinou možnost, než ji vyhodit,“ řekl, přičemž usrkl další doušek ze sklenice.

„Skutečně to musel udělat,“ ujistila jsem ji. „Udělala jsem chybu a po tom, co se stalo, by pro mě bylo nemožné dál pokračovat v práci pro Porteras.“

„Vždycky jsem chtěla -“ Máma sama sebe zastavila. „Ne, to nevadí. Nepotřebuji to vědět.“
„Všechno to nakonec dobře dopadlo,“ připomněla jsem ji. „Ahoj? Autor, kterému brzy vyjde kniha? V pětadvaceti?“

„To mi připomíná, jak šlo to interview?“ Máma se přesunula z režimu výslechu do režimu ryzí péče a zvědavosti. Vím, že část jejího nadšení ohledně mého konkurzu do pořadu Wake Up! America plynula z toho, že by se pak mohla zpátky v práci chlubit s tím, že její dcera pracuje v televizi.

„Velice dobře.“ Tím jsem si byla jistá. Všichni v místnosti vypadali, že jsou nadšení mými nápady pro případné segmenty a moje kamerové zkoušky dopadly úžasně. „Myslím, že jsem v televizi vypadala úžasně, takže pokud to nevyjde, vždycky bych mohla zakotvit u zpravodajství nebo něčeho podobného.“

„Ti přece mají titul z žurnalistiky.“ Máma to vždycky dokázala svým pohledem zkazit.

„Takže, Rebecco,“ začal Neil a natáhl se, aby mě vzal za ruku a stiskl ji. Věděl, jsem, jak jsem ještě pořád nervózní ohledně toho konkurzu a ten krátký dotyk jsem vítala, přesně tak, jako jeho záměr změnit téma hovoru. „Řekněte mi něco o sobě. Sophie mi říkala, že pracujete v nemocnici?“

„Jsem technikem na monitorech. Jsem tam od doby, kdy Sophie odešla na vysokou,“ řekla s milým úsměvem. „Sophie je v naší rodině první, kdo šel na vysokou.“
„Musím ti poblahopřát k tomu, že jsi z ní vychovala tak báječnou ženu.“ Neil usrkl whisky. „A děkuji ti za to. Není to jednoduché, udělat to sama.“

„Neil je také samotným rodičem.“ Byla jsem ráda, že jsme našli téma, ve kterém měli něco společného.

„Samotný otec, který měl chůvy a měl péči o dceru jen na částečný úvazek,“ připomněl mi. „Vím, že Sophiin otec tu nebyl. Muselo to být velice těžké.“

„To bylo. Ale stálo to za to,“ řekla máma. „Tohle dítě zbožňuji.“

Nazývat mě před Neilem dítětem ve mně vyvolávaly všechny ty druhy představ o našem nevhodném věkovém rozdílu, přes který se stále ještě nepřenesl. Ale rozhodl se k tomu teď nevyjadřovat. „Sophie mi řekla o svém otci, že odešel. Pokusil se tě někdy kontaktovat nebo...“

„Ne. Ne, naposledy ji viděl v době, kdy jí byl rok. Jmenoval se Joey Tangen, byl odněkud z Baragy. Potkali jsme se na večírku a svedl mě. To je celý příběh.“ Máma pokrčila rameny a upila svého Boone´s Farm.

„Viděla jsi ho od té doby?“ zeptal se mě Neil.

Kdysi jsem mu řekla o svém chybějícím otci jen ta nejzákladnější fakta: že mu bylo šestnáct, když jsem se narodila, stejně jako mámě, že jsem měla tři jeho fotografie a moje celoživotní problémy s tím, abych se na někoho vázala, zřejmě pramenili z absence otce, Joeya Tangena.

Pokrčila jsem rameny. „Ne. Stejně na tom nezáleží.“

„Ať je kde, kde je, je to dávná historie,“ souhlasila máma.

Nenáviděla jsem rozhovory o mém biologickém tátovi před Neilem. Táta pro mě vždycky představoval nějakou malou, smutnou část, kvůli které jsem byla v rozpacích, protože byl schopný ode mě odejít. Takže když se znovu změnil předmět hovoru – máma se zeptala Neila na jeho práci – ulevilo se mi.

Seděli jsme, popíjeli a povídali si. Nic z toho, co si máma o Neilovi myslela, mi nedávalo smysl. Věděla jsem, že není šťastná z toho, že s ním chodím – kdyby mi to její malý záchvat šílenství v domě neprozradil, ani bych to v její mimořádně zdvořilé masce, kde předstírala během našeho rozhovoru zájem, nepoznala – ale ani se mi nezdálo, že by byla připravena otrávit ho, takže si myslím, že bych měla děkovat Bohu za malé zázraky.

Doplnila jsem mámě informace ohledně toho, co se dělo v životě mojí nejlepší kamarádky Holli. Holli se v současné době scházela s Dejou, asistentkou Rudy Ainswortha, šéfa vedení Porterasu a Neilovým nejlepším kamarádem.

„Skutečně pracovala pro Neila,“ řekla jsem.

„Ano?“ Máma Holli zbožňovala a už jsem viděla, jak se rozhodovala, že Deja pro ni není dost dobrá. „Co si o ní myslíš? Je to hodná holka? Postará se pěkně o Holli?“

„Ehm, myslím, že jo?“ Po třech sklenicích Jacka Danielse se jeho roztomilá opilost začala projevovat. „Byla dobrou asistentkou. A velice diskrétní, což jsem velice oceňoval, když zjistila co se děje mezi Sophií a mnou.“

„Je jako dospělá verze Holli. Budeš ji zbožňovat,“ ujistila jsem mámu.

„Holli je dvacet pět let,“ prohlásil Neil se smíchem. „Myslím, že v tomhle bodě je Holli dospělá verze Holli.“

„No, dámy a pánové, myslím, že je čas, abychom se odebrali do postele. „Máma sklapla podnožku a vstala, mírně vrávorajíc. Zastavila se a ukázala na nás oba. „Tohle je přívěs. Zdi jsou tu tenké. Žádné pletky.“

„Ano, dobře, budu se snažit ubránit se romantickým myšlenkám, zatímco budu spát na rozkládací pohovce v obývacím pokoji doma u mámy mojí přítelkyně,“ řekl Neil suše.

Máma na nás jen znovu opile ukázala a pak se odebrala do svého pokoje.

„Ukážu ti koupelnu. Můžeš si tam vyndat čočky, zatímco připravím postel,“ řekla jsem se smíchem a pak jsem popadla Neila za ruce, abych ho vytáhla z gauče.

Sotva jsem rozložila postel a zasunula do rohů prostěradlo, vrátil se zpět ve svém tričku a kostkovaných bavlněných kalhotách na spaní. Zvedl polštář a hodil ho do čela lůžka. „Víš, teď mě napadlo, že jsem ještě nikdy v životě nespal na rozkládací pohovce.“

„Cože?“ Přišlo mi to absurdní.

„Na vysoké jsem spal na spoustě pohovek, ale žádná z nich nebyla rozkládací. Je to pro mě nová zkušenost.“ Vypadal tak potěšeně, až jsem se musela smát.

„No, tys mě vzal do Londýna a Paříže, letěli jsme ve tvém fantastickém letadle a koupil jsi mi směšné množství šperků, takže je na čase, abych ti to oplatila,“ řekla jsem s kuckavým povzdechem. „Něco nejlepšího pro mého přítele.“

„No, když už jsme u nových zkušeností, já zalezu do postele a ty pro změnu můžeš zhasnout,“ zasmál se.

Leželi jsme vedle sebe po tmě a vstřebávali ty nové zkušenosti.

„Pod zády cítím velice ostré péro, které mě tlačí,“ zasténal Neil.

Zvedla jsem hlavu. „Proč se potom nepohneš o kousek dál?“

„No, nemůžu dělat žádné zatracené pohyby, že? Jedno zavrzání té staré rezavé matrace a tvoje máma si bude myslet, že se s tebou muchluji.“ Ale nějak se přetočil, zatímco jsem se tlumeně smála do svého polštáře.

„Je to tak zvláštní,“ zašeptala jsem a šťouchla jsem ho loktem. „Mám pocit, jako bych tím, že tu mám svého přítele, dělala něco špatného. Udělala jsem to jen jednou, když měla máma noční směnu. Byla jsem vyděšená z toho, že přijde domů a najde mě s tím chlapem, jak tu jsme společně. Ale svým způsobem to bylo rajcovní.“

„Když mluvíš o své kapele, jsi taková nostalgická,“ zamumlal do polštáře.

„Kdo ti řekl o A.J.?“ vyjekla jsem pobaveným pobouřením

„Tvoje teta Marie tě byla víc než ochotná za zády pomluvit, zatímco jsi byla v koupelně.“ Přejel svým kotníkem po mém. „Veselé Vánoce, Sophie.“

Naklonila jsem se, abych ho mohla políbit. „Veselé Vánoce, Pane.“