Priest - 8. kapitola 2/2

Překlad: Lili

Ne, rozhodl jsem se. To určitě nebyla pravda. To jen, že aktuální pravda byla mnohem horší. Staral jsem se o ní jako o člověka, jako o duši, a chtěl jsem jí šukat, a to byl recept pro něco mnohem horšího než jen tělesný hřích.

Byl to recept pro zamilování se.

Měl jsem k ní jí. Ale měl jsem ji přinutit ke kontaktu s vedoucí ženské skupiny, nasměrovat Poppy, aby hledala vedení u ní místo u mě, a doufejme, že příležitostná mše bude rozsah naší spolupráce.

Poppy zírala na oltář, jak jsem se přibližoval.

„Nejsou tam vevnitř kosti?“

„Preferujeme výraz relikvie.“ Můj hlas mě znovu hluboký nechtěný témbr. Pročistil jsem si hrdlo.

„Vypadá to trochu děsivě.“

Ukázal jsem směrem ke krucifixu, který líčil Ježíše zakrváceného, zlomeného a mučeného. „Katolíci je děsivé náboženství.“

Poppy se ke mně otočila, obličejem přímo. „Myslím si, že to je to, co se mi na tom líbí. Je to kostrbaté. Jeho skutečné. Nepřehlíží to bolest, nebo smutek, nebo vinnu – vyzdvihuje je. Tam, kde jsem vyrostla, byste se ničím nezabýval. Vzal jste si prášky, alkohol, všechno jste potlačoval, dokud z vás nebyla drahá mušle. Tohle se mi líbí mnohem víc. Ráda čelím nový věcem.“

„Je to aktivní víra,“ souhlasil jsem. „Je to víra dělání – rituály, modlení, motivace.“

„A to se mi na tom líbí.“

„To, že je tak aktivní? Ano. Ale také se mi líbí rituály.“ Rozhlédl jsem se po svatyni. „Mám rád kadidlo, víno a zpěvy. Je to staré a svaté. A na rituálech něco je, vždycky mě přivedou zpátky k Bohu, nezáleží na tom, jak špatná je moje nálada, nezáleží na tom, jak moc jsem zhřešil. Jakmile začnu, všechno se to vytratí, jako by to nebylo důležité. Což také není. Protože ačkoli jsou katolíci děsiví, je to také víra zábavy a spojení, zapamatování si, že smutek a hřích na nás nevydrží dlouho.“

Posunula se, až narazila do mé boty. „Spojení,“ řekla. „Správně.“

Vlastně, jsem to spojení cítil právě teď. Líbilo se mi s ní mluvit o víře; líbilo se mi, že to pochopila, pochopila to, co mnozí návštěvníci kostela nikdy nepochopí. Chtěl jsem s ní mluvit celý den, poslouchat jí celý den, poslouchat její šepot do mého spánku v noci… 

Neeeeeee, Tylere. Je to špatné.

Pročistil jsem si hrdlo. „S čím vám mohu pomoci, Poppy?“

Vzhlédla na kostelní události. „Viděla jsem, že je to zítra palačinková snídaně, a chtěla jsem pomoci.“

„Samozřejmě.“ Snídaně byla první věc, kterou jsem začal dělat, když jsem přišel do Svaté Margarety, a odpověď byla ohromující. Byla tady velká chudoba, chudoba v nejbližším Platte City a Leavenworth, který garantoval stabilní službu pro potřebné, ale nikdy tam nebylo dost dobrovolníků a my jsme dvakrát za měsíc je pohostili. „Vážně bych to ocenil.“

„Dobře.“ Usmála se a na tváře se jí objevil náznak ďolíčku. „Uvidíme se tedy zítra.“

~*~*~*~*~*~*~*~

V noci jsem se extra modlil. Probudil jsem se za úsvitu a šel se proběhnout ještě dál, než vždycky běhám, vrazil jsem si kuchyně zpocený a vyčerpaný, způsobujíc, že Millie, která vykládala kastroly, se zeptala.

„Trénuješ na maraton?“ zeptala se. „Pokud ano, nevypadá to, jako by si dělal velmi dobrou práci.“

Byl jsem příliš bez dechu, abych mohl protestovat. Sebral jsem lahev vody a vyprázdnil ji několika doušky. Pak jsem se natáhl lícem dolů na studenou podlahu, abych snížil svou vnitřní teplotu.

„Víš, že je nebezpečné běhat v tomto vedru, dokonce i ráno. Měl by si běhat na běžícím páse.“

„Mmphm,“ řekl jsem do podlahy.

„No, přesto, musíš si dát před snídaní sprchu. Minulou noc jsem ve městě narazila na rozkošnou novou dívku, řekla, že nám dneska přijde pomoc. A určitě chceš vypadat hezky pro novou dívku, správně?“

Zvedl jsem hlavu a nevěřícně se na ní podíval.

Zabodla špičku její fialové lodičky do mého žebra, než mě překročila. „Jdu jim do kostela pomoc s mícháním těsta. Jsem si jitá, že pomůžu slečně Danforth se usadit, pokud ji uvidím a ty tam nebudeš.“

Odešla a já jsem se odloupl z podlahy, zabralo mi to minutu, očistit si své zpocené torzo papírovými utěrkami a čistícím sprejem. A pak jsem šel zpátky a osprchoval jsem se.

Skončilo to tak, že bylo překvapivě lehké zůstat soustředěný na snídani. Byl jsem velmi zaneprázdněný, snažil jsem se ujistit, že si sednu ke každému stolu, který byl to ráno obsazený, a poznám lidi, kteří přišli. Někteří měli děti, které jsem poslal domů s balíčky se školní svačinou a arašídovým máslem, někteří měli starší rodiče, které bych mohl odkázat na místní charitativní organizace pro péči o starší lidi. Někteří byli jen osamocení a chtěli někoho, s kým si budou povídat – a to jsem mohl také udělat.

Ale pokaždé, když jsem koutkem oka zahlédl Poppy, smála se na hosty, přinesla svěží vzduch, bylo těžké si nevšimnout, jak příjemně se cítila v tomto prostředí. Byla velmi příjemná na návštěvníky, ale také byla schopná, zaměřená na nabírání vajíček, za což jí Millie přijala jako svou adoptivní vnučku. Zdálo se, že je tak klidná, místo potížistky, která mi říkala své hříchy.

To ráno jsem skončil postříkaný těstem (byla to moje práce, odnést obrovskou mísu těsta na sporák) a se spálenými prsty (díky smažení slaniny) a šťastný. Pravděpodobně tyhle lidi neuvidím v nejbližší době na mši, uvidím je znovu za dva týdny, a to byla důležitá věc – bylo to naplnění žaludků, ne o zisk duší.

Řekl jsem Millie a dalším dvou babičkám, aby šly domů a odpočinuly si, zatímco já tu uklidím, neviděl jsem Poppy a předpokládal jsem, že už odešla. Broukal jsem si, jak jsem na stoly naskládal židle, a jak jsem otočil mop z kbelíku na podlahu.

„Jak můžu pomoc?“

Poppy stála u paty schodiště, zastrkovala si kus papíru zpátky do kabelky. I v šeru místnosti, vypadla nereálně, příliš vzácná a příliš krásná, aby se na ní někdo díval déle než pár sekund bez bolesti.

„Myslel jsem si, že už jsi odešla?“ Řekla jsem, přesunul jsem svůj pohled zpátky k velmi bezpečnému mopu a kbelíku přede mnou.

„Odešla jsem dřív s rodinou – slyšela jsem matku, jak zmínila nějaké problémy s pozdními daněmi a protože jsem autorizovaná účetní, nabídla jsem pomoc.“

„To od vás bylo velmi milé,“ řekl jsem a znovu jsem cítil ten šílený, mrazivý pocit, který jsem cítil včera, pocit, jako bych s ní ztrácel kontrolu a začal flirtovat s něčím mnohem horším než jen čistým chtíčem.

„Proč jste tak překvapený, že jsem udělala něco hezkého?“ zeptala se a přistoupila ke mně. Ta slova škádlila a pobavila, a podtext byl jasný. Nemyslíte si, že jsem hodný člověk?

Hned jsem se cítil obraně. Vždycky jsem na lidech hledat to nejlepší, vždycky. Ale hádám, že jsem byl maličko překvapený z hloubky její pomoc – byl jsem překvapený, když mi řekla o Haiti.

„Je to protože, že si myslíte, že jsem nějaká zlomená žena?“

Položil jsem mop do kbelíku a vzhlédl. Teď byla blíž, dost blízko, abych mohl vidět malý obláček mouky, který ji ulpěl na rameni.

„Nemyslím si, že jste zlomená žena,“ řekl jsem.

„Ale teď hodláte říct, že jsme všichni zlomení hříšníci ve zlomeném světě.“

„Ne,“ vyslovil jsem opatrně. „Chtěl jsem říct, že lidé, kteří jsou chytří a atraktivní jako vy nemají typicky kultivované schopnosti jako ochota, dokud nechtějí. Ano, malinko mě to překvapilo.“

„Vy jste chytrý a atraktivní,“ poukázala.

Zakřenil jsem se na ní.

„Přestaňte, Otče, mluvím vážně. Jste si jistý, že to není, protože jsem chytrá, atraktivní a dobrodružná žena, kterou tak necítíte?“

Cože? Ne! Na univerzitě jsem měl hodinu Ženské populace! „Já-“

Udělala další krok. Mezi námi byl už jen mop a kbelík, ale kbelík mi nemohl zabránit ve všimnutí si jejích elegantních křivek její klíční kosti pod jejími šaty a nejnepatrnější náznak štěpení před začátkem živůtku.

„Chci být dobrý člověk, ale víc než to, chci být dobrá žena. Je to způsob, jak být naprostá žena a naprosto dobrá?“

Kurva. Tahle konverzace je z nejtemnějších koutů katolické teologie. „Samozřejmě, jde to, Poppy, každý může být naprosto dobrý,“ řekl jsem. „Zapomeňte na Evu a tu věc s jablkem. Dívejte se na sebe, jak vás vidím já – otevřeně milovaná dcera Boha.“

„Hádám, že se necítím tak milovaná.“

„Podívej se na mě.“

Podívala.

„Ty jsi milovaná,“ řekl jsem jemně. „Chytrá, atraktivní žena, kterou jste – každá vaše část, dobrá i špatný, je milována. A prosím ignorujte mě, pokud to poseru a přinutím vás se cítit jakkoli jinak, dobře?“

Odfrkla si kvůli mému klení a pak se na mě smutně usmála. „Omlouvám se,“ řekla jemně. „Nechtěl jsem vás zatlačit do kouta.“

„Nezatlačila jste mě. Vážně, já jsem ten, kdo se má omlouvat.“

Udělala krok zpátky, jako by psychicky váhala, co mi má říct. Konečně řekla, „Minulou noc mi volal Sterling. Myslím si…hádám, že jsem možná dovolila, aby si to pohrávalo s mou hlavou.“

„Volal ti Sterling?“ Zeptal jsem se, cítil jsem podráždění, že by to mohlo být za rozsahem profesionálního chápání.

„Nezvedla jsem to, ale nechat mi hlasovou zprávu. Měla jsem ji vymazat, ale neudělala jsem to…“ Nedokončila větu. „Opakoval všechny ty věci, které říkal předtím – o druhu ženy, kterou jsem, kde jsem měla být. Řekl, že si pro mě znovu přijde.“

„Přijde si pro tebe? Tohle řekl?“

Přikývla a na hraně mého vědomí tancoval červený vztek.

Poppy to evidentně viděla, protože se zasmála a položila prsty na mé, které byly omotané kolem držadla mopu tak pevně, že jsem měl bělavé klouby. „Klid, Otče. Přijde sem, pokusí se mi dvořit s více příběhy o dovolených a archivním víně, a já ho odmítnu. Znovu.“

Znovu…takže jako naposledy? Dovolíš mi tě udělat, než ho přinutíš odejít?

„Nelíbí se mi to,“ řekl jsem a neřekl jsem to jako kněz nebo přítel, ale jako muž, který ji ochutnal jen několik schodů odtud. „Nechci, aby ses s ním sešla.“

Její úsměv zůstal, ale její oči se změnily do ledově zelené s hnědou. Náhle jsem ocenil, jakou zbraň by mohla využít v zasedací místnosti nebo na paži senátora. „Upřímně? Nemyslím si, že je to tvoje věc, jestli se s ním sejdu nebo ne.“

„Je nebezpečný, Poppy.“

„Ani ho neznáš,“ řekla a přesunula ruku z mé.

„Ale vím, jak nebezpečný může být muž, který chceš ženu, ale nemůže ji mít.“

„Jako ty?“ řekla, a ta ochranná známka byla tak bezohledně a dokonale zaměřena, že jsem skoro zavrávoral.

Váha těch slov nad námi visel jako zřícený strop – Poppy a Sterling, ano, ale Poppy a já, kněz za mého dětství a Lizzy.

Muži, který chtěli, co nemohli mít: příběh mého života.

Bez dalšího slova se Poppy otočila a odešla, její sandály klapaly do schodů. Přinutil jsem se zhluboka se nadechnout a snažil jsem se přijít na to, co se to právě kurva stalo.