SW - 12. kapitola 1/2

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

Dýchali jsme zrychleně a těžce, jak jsme se snažili vzpamatovat z několika posledních minut. Stáli jsme stopu od sebe a světla stále blikala a vypínala se, jako by si s nimi někdo pořád hrál.

Přitiskla jsem si na žaludek dlaň s pocitem, že mám křeče na bránici v reakci na naše tajné polibky. Poslední dobou bylo všechno v mém životě, jako rozmazaný binec. V několika posledních dnech jsem musela udělat asi milión rozhodnutí. Bojovat s Tarou nebo se vypořádat s její blbostí? Udělat rozhovor s Brianem Kingem nebo si uchovat svůj soukromý život dokud to jen půjde.“ Ale ten mrak nejistoty nezahaloval Liama.

On zářil, jako Severka. Neměla jsem jinou možnost, než se stát stínem v jeho jasu a nechat ho, aby mi to dovolil. Čekat na jeho další ochromující impulz, kterým mě připraví o dech.

Ale teď jsem už bez pochyb věděla, že on mě chce taky.

„Nemáš kostým,“ zamumlala jsem a podívala se na jeho vybledlé džíny a černé tričko, které mu sedělo tak dobře, že bych přísahala, že ho navrhovaly podle jeho proporcí.

Okraj úst se mu zvedl nahoru. „Nejsem kostýmový typ.“

Všichni kolem nás stále tančili a jedna dívka za mnou do mě průběžně vrážela. Už jsem se chystala otočit a požádat ji, aby si těmi lokty mlátila někde jinde, ale nechtěla jsem se od něj odvrátit. Ještě jsem na to nebyla připravená.

„To není fér,“ bědovala jsem.

„Nevadí mi kostým, jaký máš na sobě ty,“ ušklíbl se a přelétl pohledem přes moje odhalené břicho. Nemyslím si, že by mu vadil, zvláště proto, že se jeho ruce před několika minutami na mé holé kůži moc líbilo.

„No tak,“ pokynul. „Půjdu nahoru.“

Naklonil hlavu směrem k chodbě a já věděla, že se vydáme zpátky do jeho pokoje. Ohlédla jsem se za sebe, ale nikoho jsem neviděla. Becca a Penn tančili dole po straně místnosti. Ruce měl položené na jejích bocích a ona k němu měla nakloněnou hlavu. Sklonil se, aby jí něco pověděl do ucha a ona se mu usmála do krku.

Část mě je chtěla přerušit a zmínit se o Becčině použití brazilského vosku, ale teď jsem to nemohla udělat. Nejlepší bude počkat, až vystřízliví tak, že si to bude pamatovat. Cha.

Stál sebejistě v chodbě, zahalený do tmy. Vousy měl delší, než obvykle, jako by se ráno zapomněl oholit. Ale co mě dostalo nejvíc, byla jeho natažená, silná ruka, kterou mi pokynul, abych ho dohnala a vzala do své.

Nic moc se po tom týdnu nezměnilo. Náš vztah byl stále zakázaný. Stále musel zamykat dveře, ale ve vzduchu byl cítit příslib naděje… možná proto, že když rozsvítil světlo, naskytl se mi pohled do jeho světa, jeho pokoje. Cítila jsem se méně, jako jeho tajemství a víc, jako vítaná součást jeho života.

Byla to jen jedna místnost s připojenou koupelnou a šatnou, ale zato obrovská a dobře vyzdobená. Jeho postel měla vysoké černé čelo a černé pruhované povlečení. Místnost byla na 25-ti letého kluka až moc čistá.

Na stole měl postavené dvě zarámované fotografie. Na jedné z nich byl on, jako mladší, jak se usmívá do objektivu v objetí svých rodičů. Poznala jsem, že jsou to jeho rodiče, protože vypadal, jako jejich malá kopie. Na druhé fotce byl on a jeho tým, ze dne kdy vyhráli stříbro na posledních olympijských hrách. Usmíval se do davu lidí, zamotaný v americké vlajce a hrdě držíc stříbrnou medaili.

„Na téhle fotografii vypadáš tak mladě,“ usmála jsem se a přistoupila blíž. Cítila jsem za sebou Liamovu přítomnost. Jak to, že jsem v jeho pokoji a prohlížím si jeho staré fotografie? Před pěti minutami jsme na sebe navzájem útočili v obývacím pokoji, obklopeni stovkami lidí.

„Byl jsem mladý. Mladý a divoký,“ usmál se a zavrtěl hlavou, aby si vyjasnil hlavu, než zamířil ke skříni.

Křížila jsem ruce a sedla si na kraj postele. Seděla jsem tam, jak jsem si myslela, na neutrálním území, ale nemohla jsem ho nevidět, jak se prohrabuje oblečením. Stáhl z ramínka světle modré tričko a bez přemýšlení si začal to černé, co měl na sobě, stahovat přes hlavu. Byl ode mě odvrácený, takže jsem si samozřejmě prohlížela, jak mu pracují svaly na zádech.

Viděla jsem jeho tetování obtočené kolem levé lopatky, které se šířilo po zádech na jeho ruku, kolem lokte až do poloviny rukávu. Nebyla jsem dost blízko, abych rozpoznala detaily, ale bylo krásné provedené. Linie byly dokonale vykreslené a černý inkoust krásné vystupoval proti jeho opálené pokožce. Musel trávit většinu času bez trika.

Šťastní to spoluhráči.

Nenašla jsem sílu promluvit, dokud si nepřetáhl modré tričko přes hlavu, které zakrylo jeho nahou pokožku. Oplakávala jsem tu ztrátu. Bylo to, jako se dívat na Davida. Opáleného a potetovaného Davida.

„Viděla jsem tvé tetování,“ zažertovala jsem, jak jsem vstávala z postele a přišla blíž ke skříni. Ohlédl se na mě přes rameno a ušklíbl se. Pak se otočil a já uviděla emblém na jeho tričku. Superman.

Tohle tričko si vybral schválně. Teď byl Superman. SuperSuperman… a já byla Supergirl. Byli jsme až k zbláznění ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy viděla. Dobře, roztomilý byl spíš on. Já byla jen jeho parťák.

„Pak by bylo jen spravedlivé, kdybys mi ukázala to tvoje. Pokud jsi teda neblufovala?“ Zvedl obočí. Měl na mysli mé tetování.

Nemohla jsem uvěřit, že si pamatoval, co jsem řekla přede dvěma týdny. Té noci, kdy jsme se poprvé oficiálně setkali.

„Neblufovala jsem,“ pousmála jsem se, přičemž jsem udělala krok dopředu. „Vážně ho chceš vidět?“

Pravým koutkem úst se pousmál. „Pokud mi ho můžeš ukázat, aniž by sis musela sundat sukni.“

Omlouvám se, to volala moje děloha nebo mám sluchové halucinace?

Povytáhla jsem obočí a spolkla svůj úsměv, jak jsem se otočila bokem. Prsty jsem chytila lem Supergirl trička a vytáhla ho spolu se spodní částí mé podprsenky. Moje malé, černé, kaligrafické tetování bylo skryté pod ní. Moje mamka text napsala dokonale vycvičeným rukopisem a tatér ho přenesl na mou kůži. Celá ta věc byla necelé dva palce vodorovně od mého hrudního koše, několik palců od mých prsou.

Liam přistoupil a sklonil se, aby se podíval zblízka. Jakmile mojí kůži ovanul jeho teplý dech, uvědomila jsem si, že z toho úhlu musel vidět celý můj hrudník.

Natáhl ruku a prstem lehce přejel po tetování. „Věřila, že dokáže cokoli, co si zamane.“ Pod jeho dotykem mi naskočila husí kůže a já se zachvěla, když temným hlasem přečetl mé tetování.

 Přikývl, setrvávajíc pohledem na textu ještě okamžik, než se narovnal.

„Už jsem tuhle větu dřív slyšel, ale na tebe opravdu sedí.“ Kousla jsem se do rtu a přikývla.

„Myslím, že jsem rád, že nemáš víc tetování, než já,“ poznamenal s malým úšklebkem.

Nesouhlasila jsem, stejně jako většina ženské populace v USA, ale držela jsem jazyk za zuby.

„Nemusíš vypadat, jako ten druh potetované holky.“

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Proč?“

Vtáhl spodní ret do úst a o vteřinu později zavrtěl hlavou. „Jsi mladá.“

Blbost. To nebyl ten důvod. Ale ten skutečný mi říct nechtěl.

„Je to rukopis mojí mamky.“

Zamyšleně přikývl, podíval se na místo, kde teď inkoust zakrývalo moje tričko.

„Musíš mi ukázat alespoň jedno tvoje. Neměla jsem šanci se pořádně podívat, když ses převlékal.“

Jeho tmavé oči mě na okamžik probodly, než sáhl dozadu a vytáhl si kousek trička nahoru. Bez přemýšlení jsem mu přiložila ruku na pomoc a vytáhla měkkou látku ještě výš. Musela jsem bojovat s nutkáním vyhrnout mu tričko až nad hlavu.

Ve středu jeho levé lopatky, stála černé zobrazená slova „Veni, Vidi, Vici“ propletená v olympijských kruzích.

„Ach, samozřejmě, že musíš mít olympijské tetování. Líbí se mi to,“ řekla jsem, jak jsem po slovech přejela prstem. Než jsem stačila dát prst pryč, vykročil od mé ruky a stáhl si triko dolů.

„No tak. Pojďme si dát něco k jídlu.“

„Nemám hlad,“ protestovala jsem, nebyla jsem připravená opustit soukromí a jednoduchost jeho tichého pokoje. Tady jsme byli jen dva lidi, kteří spolu mluví. Venku jsme byli dva lidi ve světě, který je odsuzoval.

„Já ano,“ mrkl, a pak prošel kolem mě. „A ty bys měla být taky. Trénuješ příliš tvrdě a začíná to na tobě být znát. Už jsi navýšila svůj jídelníček?“

Ach bože, co to bylo s těmi kluky a správným příjmem potravy? Máme v týmu výživovou poradkyni a já jsem jedla dost zdravě.

Neodpověděla jsem na jeho otázku. Místo toho jsem ohnula paži, zatnula sval a usmála se. Byla opálená, ale stále dost hubená. Liam se zasmál, vykročil vpřed a ovinul prsty kolem mé paže a předstíral, že cítí mé svaly.

„Vypadá to, jako ruka holky, která dost nejí?“ Mrkla jsem, jako Pepek námořník.

„Dobře, že nejsi obránce,“ zasmál se.

„Cože?“ Spustila jsem ruku a argumentovala: „Becca je obránce a já stejnou velikost, jako já!“

Přikývl a přistoupil ke dveřím. „To je pravda. Ale já se ve ztemnělém obývacím pokoji, nemuchloval s Beccou,“ vrátil mi to, zhasnul světlo ve svém pokoji a nechal mě stát ve tmě. Neměla jsem jinou možnost, než abych ho následovala ven. Ten bastard.