SU - 6. kapitola

Překlad: Anet
Kor.: An

Caleb byl na cestě domů zticha.

"Co se děje, zlato?" zeptala jsem se ho a zkoušela jsem přijít na to, proč nic neříká.

Zíral na cestu před náma a vůbec se na mě nepodíval.

"Já už to nemůžu vydržet, Willow" řekl a konečně prolomil ticho.

Vydržet co? Měla jsem reálnou představu, kam tím směřuje.

"Já z toho vyšiluju… Ty jsi jenom tak… V jednu chvíli jsi tak žhavá a pak zase chladná. Vůbec nevím, co se to mezi náma děje." Vykřikl Caleb. Byla jsem zticha a nejistá, co říct. "Miluju tě, Willow. Zasraně tě miluju. Jenom nevím, jestli se to vůbec počítá. Myslím tím - nikdy to nedokážeš říct zpátky" řekl, když jsme přijeli před můj dům. Na minutu jsme seděli v tichosti. Caleb si položil hlavu na volant.

"Omlouvám se." Řekla jsem konečně, a nebyla si jistá, co říct dál. On měl pravdu - on byl ten úžasný chlap, který mě miloval a já to nikdy nedokázala oplatit. Musela jsme ho nechat jít.

"Takže co? Je konec? Jenom takhle?" zeptal se mě třesoucím se hlasem.

Nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem tohle předtím nezažila. Nechtěla jsem ho zranit. Záleželo mi na něm tak moc. Měla jsem ho ráda, akorát jsem ho nemilovala.

"Zasloužíš si víc než tohle Calebe." Řekla jsem mu nakonec.

"Sakra" řekl a díval se na mě. Jeho oči byly skelné. "Proč Willow? Proč mě nemiluješ?" zeptal se mě. Jeho oči se naplnily slzami. "Omlouvám se Willow." Řekl mi a objal mě. Začala jsem brečet. "Doprdele" Caleb mě objal ještě pevněji.

Cítila jsem se jako sobecký idiot v týhle situaci, když mě Caleb utěšoval. Seděli jsme v autě asi dvacet minut úplně potichu. Konečně jsem byla schopná vymyslet větu. Tohle bylo rozloučení, muselo být. Odtáhla jsem se od Caleba a naposledy jsem se na něho podívala.

"Nikdy jsem tě nechtěla zranit, Calebe. Omlouvám se.""Musím jít. Opatruj se." Řekla jsem mu a otevřela dveře.

"Budu. Dělej to, co musíš. Sbohem Willow." Řekl Caleb.

Šla jsem domů. Slzy mi stékaly po obličeji.