SU - 7. kapitola

Překlad: Anet
Kor.: An

Následující ráno jsem se probudila a šla si zaběhat. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. I když jsem nebyla zamilovaná do Caleba, stále to bolelo jak čert. Ze všeho nejvíc jsem se cítila provinile. Cítila vinu, že jsem ho strhla s sebou, dokud jsem si neuvědomila, co jsem dělala, dokud nebylo příliš pozdě. Věděla jsem, že od tý doby, co se Logan vrátil, můj vztah s Calebem byl pouze na zamaskování bolesti kvůli ztrátě Logana - jedinýho kluka, kterýho jsem kdy milovala.

Vrátila jsem se domů celá zpocená. První, co jsem uviděla, když jsem otevřela vchodové dveře, byl Logan. Byl bez košile a jako obvykle ukazoval jeho svalnaté tělo a jeho pekáč buchet na břiše. Měl na sobě sportovní tašku a vypadalo to, že je na odchodu. Naše oči se potkaly, ale rychle jsem uhnula. Nechtěla jsem, aby zjistil, že jsem rozrušená. Příliš pozdě ale. Položil mi ruce na moje ramena a přiměl mě zastavit.

"Ahoj. Co se děje, Will?" Řekl mi jemně.

Zatřásla jsem hlavou a popadla ho za ruce, aby je sundal z mých ramen. Nemohla jsem to udělat, ne tady, ne teď a ne s ním. Ustoupil ode mě, ale místo toho začal bránit schodiště, takže jsem nemohla jít do svého pokoje. Všechen můj zadržovaný vztek se dral ven. Byla jsem rozzuřená. Jak mohl mít celý roky nade mnou moc a pak mě úplně odstřihnout, kdy se mu zachce bez žádného vysvětlení. Potají jsem se znova koukla na jeho tetování na hrudi. "Marylin" přečetla jsem znova.

"Ty!" Řekla jsem a strkala mu do tetování.

Ustoupil ode mě a zakrýval si tetování. Vypadal šokovaný.

"Ty víš, co je špatně Logane. Ty! Ty! TY!", křičela jsem na něho. Každý pocit, vztek a smutek, který jsem v sobě držela po celý rok, se dostal ven. Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to zastavit. Byla jsem na bodu zlomu.

"Není to tak, jak si myslíš Willow" řekl Logan. Myslím, že se usilovně snažil zklidnit.

"Proč jsi prostě nemohl zůstat pryč napořád! Ty jsi mě zničil. Nemůžu dělat nic kvůli tobě. Kvůli tobě nemůžu mít ani přítele. Kvůli tobě nemůžu nikoho milovat! A teď jdeš na SOCU taky. Proč!? Proč mě jenom nemůžeš nechat samotnou, abych na tebe mohla zapomenout?" řvala jsem na něho. Svezla jsem se na podlahu.

"Je mi to líto Willow." řekl, když šel ke dveřím. "Jenom jsem to chtěl udělat správně" zavrtěl hlavou. "Zdá se, že to prostě nikdy nemůžu udělat správně."

Odešel a mě tam nechal v slzách. Nebylo to poprvé.