SP - 4. kapitola

Překlad: Táňa

Výslech

Látka, kterou jsem měla přes hlavu, byla hrubá a škrábala mě na tváři. Těžce se přes ni dýchalo a já jediné, co jsem zvládla, byly třesoucí se, rychlé nádechy. Ruce mě tiskly k sedadlu po dobu, která se zdála jako věčnost, i když to ve skutečnosti bylo jen pár minut.

"Stačí, když tady zatočíš do leva." Hlas vedle mě byl hluboký a chladný.

"Jsi si jistý? Neměli bychom jet rovnou do kanceláře?" Ozval se další hlas. Předpokládala jsem, že to byl řidič.

"Na to není čas, musíme to udělat teď."

Začala jsem nevyrovnaně dýchat a můj tep zrychlil, až jsem si byla jistá, že mi srdce vyskočí z hrudi. Přemýšlela jsem, jestli mě znásilní nebo zavraždí. Bylo to Lydiino tělo, ne mé, neměla jsem právo v něm být. To já budu zodpovědná za to, co se stane. Přemýšlela jsem, jestli výsledkem bude ztráta obou našich životů. Dva za cenu jednoho.

Cítila jsem, jak auto zpomaluje, když jsme vybočili z ulice. Pneumatiky skřípěly proti štěrku, jak auto brzdilo.

Tlak zmizel, jak muž sundal ruku z mé hlavy. Zůstala jsem, kde jsem byla, stočená do klubíčka a v tichosti se modlila.

Tma byla proříznuta, jak mi strhnuly pytel z hlavy. Automaticky jsem si rukama zakryla oči.

"Prosím, neubližujte mi," kňučela jsem. V krku jsem měla tak těsno, že jsem sotva mluvila.

"Kdo jsi?" Klidný hlas zněl výhružně.

Bála jsem se mu odpovědět. Po několika okamžicích ticha mě popadl za ramena a donutil posadit se. Otevřela jsem jedno oko a zorné pole mě zaplnila jeho tvář.

Párkrát jsem zamrkala, abych vyjasnila obraz, který byl v rozporu s tím, co jsem očekávala. Představovala jsem si staršího chlapa s vyholenou hlavou a tetováním. Ale muž přede mnou vypadal na pětadvacet. Měl tmavé vlasy, hluboké hnědé oči a všimnula jsem si, že má také nad hlavou záři. Tahle byla žlutá.

Neodvažovala jsem se ani dýchat, když jsem otočila hlavu a zírala před sebe. Naklonil se blíž, doslova tak měl obličej pár centimetrů od mého. Když promluvil, cítila jsem na tváři jeho teplý dech.

"Řekni. Mi. Tvé. Jméno." Jeho slova mi vyslala nedobrovolný třes po zádech. Panika a zmatek zaplavily mou mysl a já se snažila myslet racionálně. Kdybych mu řekla pravdu, stejně by mi nevěřil.

Odvážila jsem se na něj podívat a viděla, jak mu škube v žvýkacích svalech. Bála jsem se ho ještě víc naštvat.

"Lydia," slyšela jsem se odpovídat.

"Lydia. A tvé primární jméno?"

"Moje - moje co?"

"Nehraj to na mě." Téměř ta slova vyplivl. "Narodila ses jako Lydia?"

Ruce se mi třásly tak silně, že jsem si na ně musela sednout, abych to zastavila.

"N-ne. Gracie. Gracie Reynolds."

"Reynolds?" Chvíli vypadal zamyšleně a viděla jsem, tak znovu bezhlasně vyslovuje to jméno. Všimnula jsem si, jak řidič zakroutil hlavou.

"Dobře, měla jsi někdy jiné příjmení?"

"Ehm, ano, N-Nicholls."

Řidič se otočil k nám. "Ani jedno z nich jsem neslyšel."

Ten, co mě vyslýchal, se zamračil a pokračoval. "Takže, momentálně jsi přeskočila do Lydiina těla?"

Whoa! Věděl o přeskakování?

Ztěžkla jsem polkla. "Ano."

"A jak dlouho jsi prohozená?"

Nedokázala jsem myslet jasně. "Nejsem si jistá."

"Je to důležité. Potřebuji vědět, jak dlouho."

Zpoza řas se mi začaly kutálet vyděšené slzy. "Já-já nevím přesně. Asi od šesti večer."

"Sakra." Sevřel ruku v pěst. "Kde je teď tvé hlavní tělo?"

Příliš vyděšená na to, abych se zeptala, jsem odhadla, že myslel mé tělo. Podívala jsem se na hodinky a přinutila jsem se promluvit vyrovnaným hlasem. "Doma, my-myslím."

"A kde je doma?"

Zarazila jsem se, nejistá, zda lhát. Ale rozhodla jsem se, že teď už nemám co ztratit.

"Haroldova ulice, Crystal Palace."

Řidič se otočil a kývl na kluka vedle mě. "Jedeme tam, Dane?"

Tak tohle bylo jméno mého únosce."

"Jo, tak rychle, jak jen to dokážeš."

Jak jsme jeli, Dan ustal ve výslechu. Posunul se dál ode mě a já cítila, jak můj strach částečně mizí. Střelila jsem po něm pohledem. Rysy měl napjaté, když se podíval na hodinky. Zjevně byl ponořen v hlubokém zamyšlení.

Přehrála jsem si rozhovor v mé hlavě a byla překvapena tím, že jsem zatím byla bez úhony. Byl celý napjatý, ale neublížil mi. Kdyby měl v úmyslu ublížit mi, tak už by to určitě udělal, když se na mě zlobil.

Kousek po kousku skrze mě proudila úleva a já začala přemýšlet racionálně. Zřejmě věděl o celé té věci s přeskakováním z těla do těla a já zoufale potřebovala odpovědi.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy. "Umm, ja-jak jsi věděl o tom, že nejsem ve svém vlastním těle?"

Otočil se na mě a podíval se mi nad hlavu. "Tvá aura."

Sledovala jsem ho a v tu chvíli mi došlo, jak je krásný. Ne tím chlapeckým způsobem. Mělo to více co dočinění s jeho rysy; tvarem lícních kostí, díky kterým vypadal odhodlaně, našpulenými rty a způsobem, jakým se jeho tmavé obočí lehce zvedalo u kraje. Byla jsem jím odzbrojena a snažila se dát se dohromady.

Opakovala jsem si jeho odpověď a pak se otočila a podívala se na žlutou záři nad jeho hlavou. To byla aura? Moje mysl závodila, snažila se dohnat jeho slova. Pomyslela jsem na muže a ženy, které jsem předtím viděla s oranžovými zářemi.

"Takže, existují i další lidé, co dokážou přeskakovat mezi těly?" Zeptala jsem se a cítila se odvážněji.

"Ano, spoustu." Zase zněl podrážděně. "Proč se ptáš? Vždyť to víš."

Z ničeho nic jsem cítila vztek. Sebrali mě z ulice, vyděsili mě k smrti a pak mě ještě vyslýchali. Mohla jsem se alespoň zeptat proč.

"Nic nevím." Odsekla jsem a všechen ten vztek se ze mě vyléval. "Nic z toho mi nedává smysl. V sobotu jsem poprvé přeskočila. Netušila jsem, co se to děje a naprosto mě to vyděsilo. Myslela jsem, že jsem jediná, kdo to dokáže, a snažila jsem se zjistit, proč se to děje, nebo alespoň najít smysl toho všeho. A pak si mě ty… sebral z ulice a unesl. Takže ne, nevím nic."

Dan se zcela otočil čelem ke mně. Jeho výraz byl nechápavý a očima mě zkoumal, jestli říkám pravdu. Cítila jsem, jak se mi třese brada a snažila se zadržet slzy.

Otočila jsem hlavou a zírala z tónovaného okna, soustředila jsem se na světla aut, co jezdily proti nám. Hřbetem ruky jsem si setřela slzy, co mě stékaly po tváři.

Po několika okamžicích jsem si uvědomila, že se jemně dotkl mé paže. Neklidně jsem se k němu otočila. Vypadal teď jinak, něžněji a oči měl plné obav.

"Gracie, chceš mi říct, že opravdu nevíš, že jsi OD?"

Nakrčila jsem nos. "Cože?"

"OD, ochránce duší."

Bezvýrazně jsem na něj zírala a on odtáhl ruku.

"Ježíši, opravdu to nevíš, že?"

Zavrtěla jsem hlavou.

Zhluboka se nadechl. "Poslyš, je mi to líto. Nesebrali bychom tě z ulice, kdybychom to věděli." Prsty si vjel do tmavých vlasů. "Mysleli jsme, že jsi zkorumpovaná. Kdybys věděla, že jsi… ochráncem duší, napůl bys to očekávala."

Dan přeskočil pohledem na řidiče. "Už jsi slyšel, že by se to někdy stalo, Steve?"

Řidič, Steve, přikývl. "Jo, zrovna včera někdo mluvil o náhodných případech."

Dan se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou, "nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by to nevěděl."

"No, já to nevím. Promiň." V mém hlase byla víc než jen špetka sarkasmu.

Pár dalších kilometrů jsme seděli v tichosti, hluboce zamyšleni. Jediným zvukem bylo hučení motoru.

Po chvíli se Dan posunul na sedačce a zhluboka se nadechl.

"Gracie, jsou tady věci, které bys měla vědět. Být ochráncem duší to… všechno mění… to kým jsi, co děláš a co můžeš dělat."

Kývla jsem. "Tak mi o tom řekni. Prosím, potřebuji to vědět."

Odkašlal si. "Bude to znít přitaženě za vlasy, ale myslím, že potom, co se stalo, mi nebudeš mít problém věřit."

To odhadl správně.

"Okej, takže v základních pojmech, Ochránce duší znamená, že máš možnost vstoupit do jiné osoby."

Na okamžik se zarazil, aby zkontroloval mou reakci. Zuřivě jsem přikývla, zoufale jsem chtěla, aby pokračoval.

"Tvá mysl se rozdělí na dvě části, a tvé vědomé myšlenky se promítnou do těla jiného člověka. Je důležité mít na paměti, že nikdy nesmíš opustit své primární tělo - tak nazýváme naše vlastní tělo."

Musela jsem vypadat zmateně, protože se to snažil zjednodušit.

"Je to trochu jako sledovat jeden film a nahrávat jiný. Část tvé mysli se přenese do jiného těla, zatímco tvé primární tělo vše vykonává normálně, ale nebudeš vědět, jaké myšlenky či pocity má tvé primární tělo, dokud se nepřepneš zpět."

Kousnula jsem se do rtu, než jsem přikývla.

"I když je tvá mysl v těle jiného člověka, pokud se budeš soustředit, můžeš zachytit myšlenky a pocity této osoby a můžeš ovlivňovat způsob jejího myšlení."

To pískání v uších byly Lydiiny myšlenky…

"Ale můžeš vstoupit do jiného těla pouze pro vyšší dobro," dodal. "Jen do zranitelných lidí, kteří potřebují naší pomoc."

"Jako kdo?"

Dan se shrbil zpět do sedadla. "No, to se těžko řekne, může to být třeba někdo, kdo si prochází drsným obdobím, někdo kdo trpí depresí, nebo se vyrovnává s úmrtím. Může to být oběť trestného činu, nebo nějaký narkoman. Pak je v pořádku, vlastně je tvou povinnosti, se do nich přepnout a pomoci jim se uzdravit."

"Ale jak to mám udělat?"

"Každý případ je jiný, ale musíš se je snažit ovlivnit tak, aby mysleli pozitivněji, nebo jim dopomoct k lepším rozhodnutím. Není to exaktní věda, ale máme vysokou úspěšnost."

Seděla jsem a snažila se strávit to, co mi řekl. Byl to dobrý pocit, že jsem konečně získala nějaké odpovědi, ale cítila jsem se nesvá z vědomí, že jsem překročila hranici tím, že jsem přeskočila do Lydie, když ona byla tím posledním člověkem, co by kdy potřeboval pomoct.

"Když opustíš jejich tělo, vědí, že se jim někdo hrabal v mysli?" Zadržela jsem dech, jak jsem čekala na jeho odpověď.

"Ne, nebudou si pamatovat, že jsi tam byla."

S úlevou jsem popojela na sedadle.

"A potřebujeme, aby to tak zůstalo," pokračoval. "Umíš si představit, jak by lidé zareagovali, kdyby o nás věděli? Vyhnali by nás, nebo zavřeli, nebo tak něco. Nesmíš nikdy nikomu říct, čím jsi."

To bude těžké.

"Nemůžu uvěřit tomu, že to ještě nikdy nikdo nezjistil."

"No, lidé, které navštívíš, mají obvykle pocit, že se něco stalo, ale nedokážou přesně poznat co. Možná budou přemýšlet, proč šli na určité místo, nebo proč impulsivně změnili zásadní rozhodnutí, což vedlo k pozitivním událostem. To je chvíle, kdy zaslechneš fráze jako ,to musel být osud' nebo ,bděl nade mnou anděl'. Většinou je to naše zásluha, v dobrém slova smyslu, samozřejmě." Usmál se, jak to řekl, a já byla překvapena tím, jaký účinek to na mě mělo, z čehož mě zrudly tváře.

"V podstatě, když opustíme jejich tělo, obvykle se cítí, jako by snili, ale my vždy doufáme, že se budou cítit optimističtěji a pozitivněji než předtím."

"Jo, jsme jako náplast na zlomené duše," řekl Steve.

"Takže Ochránci duší jsou dobří?" Začala jsem z toho všeho mít skvělý pocit.

Jeho úsměv se vytratil. "Ne. Ne všichni. Jako v každé organizaci tu máme špatné charaktery. Je spoustu zkažených Ochránců duší. To je to, co jsme si mysleli, že jsi. Se Stevem jsme hlídači a je naším úkolem zajistit, aby lidé přecházeli do ostatních ze správných důvodů a nijak nezneužívali svůj dar."

Steve ho přerušil, "hlídače poznáš tak, že mají žluté aury namísto obvykle oranžové. A dokážeme se přepnout na delší dobu, než obyčejní Ochránci duší."

"Oh. Ale proč se přepínáte, když nepomáháte ohroženým lidem?"

"To proto, že pouze pokud jsi v jiném těle, můžeš vidět aury ostatních Ochránců duší. Já se prohazují jen s ostatními hlídači a pouze s jejich výslovným souhlasem. Nikdy bych nešel na radostnou jízdu jen tak," řekl s úsměvem.

Nebyla jsem si jistá, jestli se mi vysmívá a tak jsem se rozhodla se nad ten komentář povznést.

"Zatýkáte mě?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Nezatýkáme lidi. Jen se ujistíme, že dělají správnou věc. V tvém případě je potřeba, aby ses co nejdříve přehodila zpět."

"Samozřejmě," řekla jsem s úlevou. "Je tu ještě něco, co bych měla vědět?"

Přikývl a úsměv mu opět poklesl.

"Barva aury duše je velmi důležitá. Pokud je oranžová, pak víš, že jde o Ochránce duší, který je přepnut na dobu kratší než osm hodin, což je v pořádku. Pokud aura začne tmavnout, jako ta tvá, znamená to, že je přepnut na příliš dlouho. Není etické ani bezpečné obývat jiné tělo tak dlouhou dobu."

Tváře se mi rozpálily. Nemyslela jsem, že bych se někdy ještě mohla víc stydět.

"Čím déle zůstáváš v jiném těle, tím nebezpečnější je přechod do primárního těla," dodal.

"Proč, co se stane?" Cítila jsem, jak se mi znovu zrychluje puls.

"Když se přepneš do někoho jiného, tvá mysl se roztáhne, protože se v podstatě rozdělí na dvě části. A pak, když se znovu přepneš do primárního těla, pocítíš následky. Budeš vyčerpaná, jako bys měla kocovinu. Pokud to přetáhneš, bude to horší. Tvé tělo může jít do šoku, a pak záleží na tom, jak dlouho jsi byla přepnutá. Může to být opravdu…" odmlčel se, jako by hledal správné slovo. "Vážné."

Cítila jsem, jak mi krev odtéká z tváře. Co jsem to provedla?

"A co Lydia?"

"Bude v pořádku. To o sebe se musíš bát."

"Díky bohu." Nezasloužila si trpět. To já byla tím, kdo tu byl lehkomyslný.

"Až se vrátíš, pocítíš následky téměř okamžitě," pokračoval Dan, "snaž se to moc nevnímat. Zůstanu s tebou a udělám vše, co budu moci, abych pomohl."

Položil mi ruku na rameno a zadíval se na mě. V jeho pohledu byla směs soucitu a odhodlání. "Musíš to ale zvládnout sama, Gracie. Nemůžeš navštívit lékaře. Neměl by tušení, s čím přišel do křížku, navíc by ti konvenční medicína nemohla pomoci."

"Ale Lydia tam bude, a pokud to bude špatné, mohla by zavolat doktora."

"Jakmile přeskočíš zpět, musíš se jí okamžitě zbavit. Nemůžeš riskovat, že by zavolala sanitku."

Sanitku. Motýli v mém břiše zešíleli, jak se má mysl natahovala po uklidnění.

"Ehm, pokud se někdo rozhodne zůstat trvale přepnutý. Co se stane pak?"

"No, kromě toho, že je to zcela nemorální, by nakonec získal tmavě rudou auru, která by ostatní Ochránce duší varovala, že převzal něčí tělo. Ty by informovali hlídače, protože víme, že pokaždé, když přejdeš do červené fáze, se nemáš v úmyslu vracet do primárního těla."

"Ale říkal jsi, že vy se můžete přepnout na delší dobu. Jak to děláte, aniž by vaše tělo přešlo do šoku?"

"Je možné naučit své tělo a mysl, aby vydržely déle. Víš, že jsi v bezpečí, pokud se tvá aura zbarví dožluta namísto tmavě oranžové. Navíc hlídači nemohou přejít do červené fáze."

"Takže by bylo možné naučit mě, jak to zvládnout déle?" Zeptala jsem se a kousnula se do rtu.

Jak se na mě Dan podíval, viděla jsem v jeho očích jen lítost.

"Ne, ne bez intenzivního tréninku, a i tak to trvá měsíce, než se tvé tělo přizpůsobí."

"Aha, dobře." Podařilo se mi znít klidně, i když jsem uvnitř chtěla křičet.

Dalších pár minut v autě jsme strávili rozhodováním se o tom, jak se zbavit Lydii tak rychle, jak jen to bude možné. Dan řekl, že nebudu mít čas na zdlouhavé vysvětlování. Prostě budu muset být nestydatě hrubá a říct jí, že na ni nemám čas. Chystal se vejít do mého bytu přes požární schodiště vzadu, aby mi mohl pomoci ve chvíli, kdy mé tělo vstoupí do šoku.

Poslední část cesty mě Dan trénoval, jak vymazat únos z Lydiině mysli. Musela jsem se vrátit do vzpomínek bezprostředně předtím, než jsem byla svázána a vhozena do auta. Myslela jsem znovu na muže s oranžovou aurou, co na mě zíral, zatímco telefonoval. Dan řekl, že mám tu vzpomínku přinést do popředí tak živě, jak jen to bude možné. A pak jsem musela myslet na únos odlehčeným způsobem, což nebylo snadné, zvlášť když jsem se bála o vlastní život, a přesvědčit Lydiinu mysl, že to vše bylo jen v její fantazii, jen představa, kterou si vymyslela, aby zkrátila čas. Udělala jsem, co mi bylo řečeno, ale byla jsem skeptická ohledně toho, jak to bude fungovat.