SP - 3. kapitola

Překlad: Táňa

Druhá výměna

Ano! Výměna byla skutečná. Ulevilo se mi z toho, že se zbláznil svět, ne já. Zarazila jsem se, abych zvážila, jak si vedu. Mé nohy byly lehce vratké a byla jsem bez dechu, jako kdybych právě vyjela horskou dráhu nebo tak něco, ale jinak jsem byla v pohodě. Napadlo mě, jestli je to proto, že jsem to tentokrát očekávala.

,Gracie' opětovala můj pohled s jedním pozvednutým obočím.

Věděla jsem, na co čeká a opravdu jsem jí to chtěla potvrdit, ale bála jsem se ta slova vyslovit nahlas. Minule si Lydia nepamatovala, že jsem byla uvnitř její hlavy, pouze mé pohyby.

Přála jsem si, abych si před výměnou vymyslela signál, kterým bych svému já dala najevo, co se stalo. Nebylo však nic, co bych teď mohla udělat, a i kdybych to poselství předala bez toho, aby si to Lydia uvědomila, netušila jsem, jestli bude přemýšlet racionálně, nebo začne po pokoji poskakovat jako šílená žena. To by si Lydia pamatovala.

'Gracie' si povzdechla a na tváři se jí usadil rezignovaný výraz. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Všechno to bylo tak divné. Obvykle, když jsem se na sebe dívala, můj odraz přesně napodoboval mé pohyby. Ale tahle verze byla nezávislá. A i vypadala jinak, než můj obvyklý odraz. Všimla jsem si malé jizvy na mé lícní kosti, která se objevila na opačné straně, než jsem ji obvykle vnímala, a jedno z mých očí se zdálo být nepatrně výš. Ale bylo to mé pravé já, to jak mě mí přátelé a rodina viděli, ne ten protichůdný zrcadlový odraz, který jsem byla zvyklá vídat.

"Raději bych měla pohnout s tím článkem," řekla plochým tónem a vyrazila ke dveřím.

Zaváhala jsem a přemítala, jestli ji budu mít možnost znovu obejmout a přeskočit zpět, ale rychle jsem se rozhodla, že hlavním bylo samotné přeskočení, ne délka, jakou jsem tak zůstala. Musela jsem zkusit cokoliv, abych odhalila smysl celého toho dramatu s hopsání mezi těly.

Soustředila jsem se na svůj další pohyb a uvědomila jsem si, že mi znovu zvoní v uších. Znělo to, jako kdybych v pozadí zvuků slyšela nesouvislý šepot. Přitiskla jsem si ruku k uchu, pevně zavřela oči a snažila se o to, aby to zmizelo. Teprve až když jsem oči otevřela, zvuky se ztlumily.

'Gracie' mě sledovala s přimhouřenýma očima a snažila se přečíst můj výraz. Vypadala, jako kdyby se chystala něco říct. Vrhnula jsem po ní úsměvem a doufala, že ji to odzbrojí, než jsem se nahnula a otevřela pro ni dveře.

Když jsem byla sama v Lydiině bytě, euforie vybledla. Věděla jsem, že jsem Lydiu znásilnila tím, že jsem se vecpala do jejího těla a cítila jsem úzkost. Snažila jsem se ty špatné pocity setřást, jak jsem šla přes obývák a hodila sebou na koženou pohovku. Stiskla jsem své prsty v modlitební póze a dospěla k závěru, že sama době dopřeju jednu hodinu k pochopení toho, co se děje, a jestli poté budu moudřejší, půjdu domů a přepnu se zpět. Bez ohledu na cokoliv.

Kůže pode mnou byla studená. Zaklonila jsem se a stáhla z opěradla falešný přehoz ze zebří kůže, který jsem kolem sebe obtočila. Voněl po Lydiině vanilkovém parfému.

Zhruba hodinu jsem pak seděla a roztržitě okusovala lak z Lydiiných dokonale pěstěných nehtů, zatímco mé myšlenky uháněly. Ujistila jsem se, že se ze mě nestává blázen a přišla na to, jak přejít do těl jiných lidí, ale nedokázala jsem pochopit proč. Jaký byl smysl toho všeho? Napadlo mě, jestli to není všechno zcela náhodné, jestli to není nějaký divný jev, který ve skutečnosti nejde pochopit.

Pohrávala jsem si s myšlenkou, že to někomu řeknu. Ale co potom? Chtěli by, abych to dokázala a já netušila, jestli je to vůbec možné. A pokud bych to byla schopna dokázat, nebyla bych pak odvedena na nějaké tajemné vládní místo, kde by mě podrobili všemožným invazivním testům?

Po celou tu dobu, co jsem přemýšlela, jsem musela soupeřit s těmi legračními zvuky v mých uších. Vzpomínala jsem si, že si Kerryin dědeček stěžoval na něco podobného. Nazýval to zvoněním v uších. Zvláštní, že se Lydia nikdy nezmínila, že tím také trpí. No, měla za to mé sympatie, protože to bylo vyčerpávající.

***

Lydiina stříbrná kočka, Chloe, vytáhla své drápky a zaryla mi je do stehna.

Dezorientovaně jsem otevřela oči a byla jsem překvapená, že žaluziemi proudí světlo. Mlha zmizela z mé mysli a já si vzpomněla, proč jsem na Lydiině pohovce. Mé srdce uhánělo.

Vzala jsem Chloe a položila si ji na hruď, hladila načechrané tělo, zatímco předla. To mě uklidňovalo.

"Bože, Chloe, spala jsem několik hodin. Doufám, že se tvůj tatínek v dohledné době nevrátí domů."

Chloe přestala vrnět, vystrčila zadní tlapku a začala se mýt. Věděla jsem, že tam nemůžu jen tak ležet, takže jsem ji po několika okamžicích zvednula a svalila na zem. Znechuceně se na mě podívala.

"Je mi to líto, kotě. Musím jít domů a přehodit se zpět." Říci to nahlas jen zdůraznilo to, jak absurdní to celé bylo.

Chloe se rozhodla ignorovat mě a skočila mi zpět do klína. Zase jsem si lehnula a hladila ji po hlavě. "Máš pravdu, víš. Pokud se teď přepnu zpět, ničeho nedosáhnu."

Snažila jsem se vymyslet plán. Přes zvonění v uších bylo obtížné soustředit se, ale vzpomněla jsem si, že má Lydia auto v garáži a tak jsem se rozhodla, že mojí největší nadějí je jet do města a vyzvednout ho. To bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat. Chtěla jsem využít čas mezi tím, abych posbírala všechny stopy a zjistila, co se to děje. Pokud nic neobjevím do chvíle, kdy se přehodím zpět, alespoň budu vědět, že jsem do toho dala vše a vynahradila si tak spaní v práci.

Vedla jsem malou bitvu se svým svědomím, jak jsem lovila v Lydiině kabelce zápisník, který tam schovávala. Její život byl velmi organizovaný a já věděla, že ten zápisník je středem jejího vesmíru. Hledala jsem mezi drahým make-upem a parfémem, až jsem našla knihu vázanou v černé kůži. Vytáhla jsem ji z kabelky a prolistovala. Našla jsem tam adresu garáže s dodatkem: "vyzvednout po půl šesté".

Poté jsem prošla jejím apartmánem, abych se osvěžila. Rozhodla jsem se nesprchovat se, protože to jednoduše nebylo v pořádku. Takže jsem si jen umyla obličej, vyčistila zuby a modlila se, aby deodorant a parfém stačily. V jejím šatníku na levé straně měla již připravené oblečení. Stáhnula jsem ho z věšáku a oblékla si volný top a plátěné kalhoty. Vytáhla jsem jednu z jejích bund a doplnila ji šátkem, který byl na stejném ramínku. Podívala jsem se na výsledek do zrcadla. Bylo to perfektní; tedy, perfektní na Lydiině těle.

Popadla jsem kabelku z pracovního stolu a poté, co jsem zkontrolovala, že mám její klíče od auta, jsem vyšla ze dveří.

***

Seděla jsem v autobuse směřujícím do města a cítila se paranoidně. Zdálo se mi, jako kdyby všichni věděli, co mám za lubem. Začínala jsem se potit a pokoušela se zpomalit své dýchání, abych se uvolnila. Neustále jsem si musela připomínat, že není třeba cítit se rozpačitě. Nikdo nevěděl, že to není mé tělo, takže se na mě dívali zcela normálně. Stačilo se podle toho chovat. Složila jsem si ruce do klína a zírala z okna, nadechovala se nosem a počítala do tří, než jsem vydechla.

Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Po pár minutách jsem nemohla vydržet ten pocit očí, co se mi vypalovaly do zad, a podívala se přes rameno. Měla jsem pravdu. Dvě řady sedaček za mnou seděla baculatá žena s oranžovou září nad hlavou. Předpokládala jsem, že vycházela ze světla. Střetla jsem se s jejím pohledem a ona se diskrétně usmála a kývnula, než se podívala jinam. Úsměv jsem oplatila příliš pozdě na to, aby ho viděla, a znovu jsem se podívala před sebe. Vidíš, Gracie, nikdo to neví, tak přestaň panikařit.

Autobus zastavil na zastávce a já vyskočila ze sedadla a následovala řadu cestujících dolů ze schodů. Když jsem vystoupila, udeřil mě do nosu pach nafty a pocítila jsem vlnu nevolnosti. Jak jsem o tom tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že by mě nemuselo být špatně jen z výparů. Lydia neměla nic k jídlu od včerejší sušenky.

Podařilo se mi vyhnout motorce na přechodu pro chodce, jak jsem šla k malé kavárně na druhé straně ulice. Muž na cestě ven se zastavil, rozzářil a podržel mi dveře.

"Prosím, zlato," řekl a v očích mu zajiskřilo.

"Ach, děkuji vám."

Přejel po mě pohledem. "Potěšení je na mé straně."

Uvnitř bylo teplo a útulno a vůně čerstvě pražené kávy byla příjemným kontrastem proti naftě. Prošla jsem kolem malých dřevěných stolků a židlí směrem k pultu.

Obsluhoval ho mladý kluk. Byl vysoký, šlachovitý, se světlými blond vlasy a čerstvými jizvami po akné. Vzhlédl a zarazil se. On to ví. Tvář mu zrudla a koktal, když se ptal na mou objednávku. Cítila jsem, jak mé vlastní tváře rudnou a přemýšlela, jestli bych měla rychle odejít, ale místo toho jsem samu sebe slyšela objednávat si Panini s tuňákem a latte.

Obrátil se k přístroji za ním, a zatímco jsem sledovala, jak umisťuje do kávovaru sklenici, snažila jsem se zpomalit své dýchání. Musela jsem si neustále připomínat, že neexistuje možnost, jak by někdo mohl vědět, že jsem v těle někoho jiného.

Vrátil se, vybral Panini z boxu a položil na toaster. Vrhnul po mě očima a plaše se usmál, než se opět obrátil ke kávovaru. Ten se s bzučením probral k životu a mě došel skutečný důvod jeho reakce a cítila jsem, jak mnou projíždí úleva.

Viděla jsem stejnou reakci mnohokrát předtím, ale nikdy to nebylo směřované na mou osobu a to mě zarazilo. Nemělo to nic společného semnou a všechno s tím, jak Lydia vypadala. Začala jsem normálně dýchat, a když se ten kluk znovu obrátil k toasteru, oplatila jsem mu úsměv, abych ho uklidnila.

Odpálila jsem stranou pocit viny, když jsem vytáhla z Lydiiny kabelky deset bankovek a v duchu si udělala poznámku, že jí to musím nějak splatit bez jejího vědomí.

U okna byl volný stůl a tak jsem na něj odložila své latte. Rozložila jsem ubrousek a položila ho na místo, které někdo zapatlal dortem, než jsem se posadila a zakousla se do tuňáka se sýrem.

Zatímco jsem žvýkala, rozhlížela jsem se po ostatních zákaznících. Blízko mě seděl starší pár, který se dělil o konvici čaje a sýrovou bagetu. Ani jeden z nich se o mě nestaral. Byli více zaujati ženou, která seděla naproti a snažila se přimět ošívající se batole sníst sendvič.

Moje pozornost se upnula na pár v protějším rohu, kteří se zdáli být uprostřed hádky. Dívka mhouřila oči a vrtěla hlavou, ale to z toho muže jsem nedokázala odtrhnout oči. Byl věrným obrazem mého ex, Mikea. Měl stejný styl ala surfař, opálenou kůži a rozcuchané blond vlasy.

Sledovala jsem, jak se Mikeův dvojník snaží uklidnit dívku naproti, a mé srdce se potopilo, jak mi do hlavy skočila vzpomínka na mou poslední noc s Mikem.

***

Stalo se to před několika měsíci a já si do té doby myslela, že jsme v pohodě. Dali jsme si napůl pizzu a víno, hravě se pohádali, což skončilo tím, že jsme jako obvykle padnuli do postele a tápali jsme, jak jsme se vzájemně svlékali. Naše milování bylo nemotorné a rychlé, ale to mi nevadilo. Byla jsem šťastná, když byl šťastný i Mike. Spokojeně jsem mu usnula v náručí, ale jak vysvitlo denní světlo, byla jsem si vědoma toho, že mě někdo sleduje. Opatrně jsem otevřela jedno oko, abych se ocitla tváří v tvář Mikeovi, který se opíral o lokty a zíral na mě. Ty blond vlasy měl celé rozcuchané a spadaly mu do očí.

"Gracie, zlato, myslím, že je na čase, abychom si dali pauzu," řekl věcně.

V mém poloospalém zmatku jsem si upřímně myslela, že mluví o dovolené, nebo snad o prodlouženém víkendu v nějakém hotelu. Rty se mí roztáhly do líného úsměvu, který ale okamžitě ztuhl, jak přišla další vražedná věta.

"Myslím, že když to ukončíme hned, budeme mít na sebe skvělé vzpomínky a nedopadne to tak, že bychom se vzájemně nenáviděli."

"Co-cože?" Zakňučela jsem pateticky, má mysl doháněla jeho divoké prohlášení. "Nemohla bych tě nenávidět, nikdy. Myslela jsem, že jsme šťastní?" Cítila jsem, jak se mi začala třást brada. "Udělala jsem něco špatně?"

Posadil se, vjel si prsty do vlasů a dal si je za uši. Proč mi to říkal teď? Jak bych mu mohla dát najevo, proč by měl zůstat, s včerejším make-upem rozmazaným po tváři a ranním dechem?

Převalil se, vstal z postele a otočil se ke mně s lítostí v očích.

"Gracie, je konec. Je mi to líto."

Sledovala jsem, jak si natahuje bílé boxerky Calvin Klen, které jsem mu koupila k narozeninám v červenci a cítila, jak mi začínají unikat emoce. Poté se vše stalo tak trochu chaotickým. K mé velké hanbě si vzpomínám, jak jsem plakala a prosila ho, aby neodcházel, ale nenechal se zviklat. "Nedělej to, zlato. Neponižuj sama sebe. Zasloužíš si někoho lepšího než jsem já."

Samozřejmě měl pravdu, ale já to v tu dobu tak neviděla. Dokonce jsem se s ním snažila sejít, když jsem zjistila, že se vyspal s mou mladší sestrou Michelle, zatímco jsme byli spolu. Posledním hřebíkem do rakve bylo to, že se Michelle přestěhovala od mámy do Mikovy garsonky.

Snažila jsem se nasadit statečnou tvář a říkat si, že nestojí za mé slzy, ale byla jsem blázen, když jsem si myslela, že mohu ovládat své emoce. Kdybych celou dobu svůj mozek nezaměstnávala, syrové pocity by se vynořily odnikud a přemohly by mě. Bez ohledu na to, jak moc mi Mike zlomil srdce, to zrada od mé malé sestřičky mě srazila na kolena.

Jako děti jsme přežily víc, než většina ostatních a výsledkem bylo pouto tak silné, že jsem si myslela, že ho nic nezlomí. Jak jsem se mohla tak mýlit?

Poté, co se vše tak nějak usadilo, se Michelle začala objevovat u mámy, kdykoliv jsem tam byla. Až příliš často na to, aby to byla náhoda. Jakmile jsem ji viděla přicházet po příjezdové cestě, mé srdce se potopilo a já začala vymýšlet důvody, proč musím jít pryč. Kvůli mámě jsem se snažila vše držet na zdvořilé rovině a dokonce se mi povedlo vést jakousi konverzaci, ale slova byla nucená a trapná, zvlášť jak máma skákala do každé věty a snažila se nás znovu smířit. Bylo to žalostné.

***

Povzdechla jsem si a zvedla latte. Musela jsem se přestat mučit tím, že jsem se přehrabávala v detailech. Nezáleželo na tom, kolikrát si to projdu až do konce a budu pro Michelle vymýšlet omluvy. Nic to nezmění na skutečnosti, že se za mými zády vyspala s mým přítelem.

Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit na své myšlenky a nadskočila jsem, když mě znovu začalo zvonit v uších. Tentokrát to bylo hlasitější, zvuk zuřivě útočil uvnitř mé hlavy. V pozadí bylo slyšet ještě něco, méně výrazného. Byl to stejný šepot jako předtím, ale nedokázala jsem rozeznat jednotlivá slova.

V hlavě mě začalo bušit a tak jsem otevřela oči a pocítila úlevu, jak zvuk zmizel.

Žaludek se mi však nepřestával kroutit a z Panini jsem si dokázala jen párkrát ukousnout. Položila jsem ho zpět na talíř a místo toho jsem dopila latte. Potom jsem odložila sklenici na talíř a rozhlédla se, abych poděkovala klukovi, co mě obsloužil. Zíral na mě a tváře mu zrudly.

Vrátila jsem se na ulici a cítila jsem, jak mi po zádech stéká pramínek potu. Bylo to vinou. Využíváním Lydie jsem se cítila špinavě a toužila jsem se vrátit zpět do svého těla a zapomenout na celou tu věc. Nevím, co jsem očekávala, že objevím tím, že se budu producírovat kolem jako Lydia, ale nebyla jsem o nic blíž k objevení čehokoliv, než jsem byla ve vlastním těle.

Mezi davem lidí, kteří šli pospolu, jsem si všimnula muže s oranžovou září. Připomínala mi tu ženu v autobusu, ale tentokrát bylo jasné, že kolem není žádné světlo. Když se přiblížil, všimnula jsem si, že oranžová je vlastně směsí barev; různých odstínů červené, žluté a zlaté, které pulzovaly a vířily a společně tvořily oranžové světlo.

Muž se zarazil a pohlédl přímo na mě. Částečně jsem se na něj usmála, jak jsem se snažila pochopit, co je příčinou toho zvláštního světla nad ním. Úsměv neopětoval. Ve skutečnosti se zamračil a bodnul se prstem do zápěstí. Rozhlédla jsem se, zda nesignalizuje na někoho jiného, ale nikoho jsem neviděla. Podívala jsem se na něj, omluvně pokrčila rameny a pokračovala v chůzi.

Po několika hodinách strávených bezcílným blouděním jsem se podívala na hodinky a pocítila úlevu, že bylo na čase zamířit do garáže.

Neznala jsem tu oblast příliš dobře, ale měla jsem představu, kde jsou všechny ty velké garáže. Zamířila jsem od shonu na hlavní ulici do boční ulice, o které jsem si myslela, že vede tam, kam potřebuji.

Vydala jsem se do mírného kopce směrem k ošoupaným budovám průmyslové části. Po několika krocích jsem však jako obvykle zpochybnila svůj orientační smysl a otočila se. Zamžourala jsem na značku a zadržela dech. Na úpatí kopce stál muž s oranžovou září. Sledoval mě a vypadal rozzuřeně.

Otočila jsem se, oči upřela dopředu a zrychlila krok. Na čele a nad horním rtem mi naskákaly kapičky potu, jak jsem lapala po dechu a šla tak rychle, jak jsem jen mohla, aniž bych ve skutečnosti běžela. Byla jsem si jistá tím, že jestli se rozběhnu, tak on taky. A po celou tu dobu jsem naslouchala, jestli nezachytím jeho kroky.

Po několika metrech jsem se ohlédla přes rameno, abych zjistila, jestli mě sleduje. Zaplavila mě úleva, když jsem viděla, že se ani nepohnul. Měl ruku u ucha, jako kdyby mluvil s někým na telefonu. Byla jsem příliš daleko na to, abych slyšela hovor, ale mohla jsem říci, že mě stále sledoval.

Jak jsem dorazila k prvnímu skladu, dokázala jsem na rohu před sebou rozeznat garáž. Nebyla to ta pro BWM, kterou jsem potřebovala, ale věděla jsem, že jsou všechny spojené dohromady, takže jsem alespoň byla na správném místě.

Snažila jsem se setřást paniku. Být Lydii zřejmě nebylo až tak skvělé. Obvykle jsem bloudila jen tak, zapadla do davu, ale jí se v lidech dařilo vyvolávat silné pocity.

Nadskočila jsem, když vedle mě bez varování se skřípěním zastavil vůz. Než jsem si byla plně vědoma toho, co se děje, někdo vyskočil, přetáhl mi něco přes hlavu a strčil mě dovnitř. Cítila jsem, jak se auto pohybuje dříve, než osoba, co mě nacpala dovnitř, stihnula zavřít dveře.

Silná ruka přitiskla mou hlavu k sedadlu. Byla jsem příliš šokovaná na to, abych vydala alespoň hlásku.