SP - 12. kapitola

Překlad: Táňa

Zpět do práce

Donaldův zvýšený hlas jsem slyšela, už když byl výtah v půli cesty. Vydala jsem se ke svému pracovnímu stolu a všimla si, jak všichni sklonili hlavy a předstírali, že neposlouchají. Musela jsem projít přímo kolem Donaldovi kanceláře a ze zuřivosti v jeho hlase jsem se otřásla. Donald stál u dveří, rudý v obličeji, nadával Camille. Bohužel se na mě v ten samý okamžik podíval a zachytil můj pohled. Sakra. Odvrátila jsem se a přikrčila se, když bouchl dveřmi.

Spěchala jsem ke svému stolu a vykoukl na mě Arthur s úsměvem na rtech.

"Sakra, co se to děje s Donaldem?" zeptala jsem se.

Arthur mi pokynul, abych se naklonila blíž a on nemusel mluvit nahlas.

"Z toho co jsem slyšel, naše krásná Camille předložila články k tisku, a abych citoval starého Donalda, není to vhodné, aby si s tím otřel zadek."

"No to je skvělý. Teď budem trpět všichni."

Arthur přikývl a obrátil svou pozornost zpět ke své práci. Podívala jsem se zpět k Donaldově kanceláři a uviděla, že s Camille ještě neskončil, v tu chvíli mi jí bylo vážně líto. Nestávalo se často, že by Donaldovi ruply nervy, ale jakmile se tak stalo, všechno si vynahradil. Sundala jsem si bundu, posadila se a začala se přehrabovat ve svém šuplíku. Dnešek byl přímo stvořený k tomu nechat hlavu skloněnou a vyhýbat se problémům.

Asi po deseti minutách se Donaldovi dveře s cvaknutím otevřely. Když Camille odešla, ozval se nervózní kašel. Krčila jsem se za svým stolem a sledovala naštvanou Camille, jak se rozhlíží po místnosti. Srdce mi vynechalo, když se otočila k mému stolu.

"Gracie, do mé kanceláře, HNED!" zařvala.

Cítila jsem, jak se mi v tvářích rozlévá horkost. Vadilo mi, že se mnou takhle mluví a všichni ostatní jsou v doslechu.

Zhluboka jsem se nadechla, vstala a upravila si sukni. Zašklebila jsem se na Arthura a šla za ní do kanceláře.

Když jsem vešla, pokynula mi, abych zavřela dveře.

"Co se děje, Camille?" zeptala jsem se. Napadlo mě, že by nebylo nejchytřejší připomínat jí zásady slušného chování.

"Slyšelas to?" štěkla.

"Myslím, že každý."

"No, Don mi dnes ráno zavolal a seřval asi jako nikdy v životě. A je to tvoje chyba, Gracie."

"Moje? Co jsem udělala?"

"Tenhle článek... ehm... jak se to... Žena v práci. Donald řekl, že to je absolutní odpad. V žádným případě nebude tento měsíc otisknut."

"Oh." Neměla jsem se jak bránit. Zrovna jsem byla v Lydii, když moje primární tělo napsalo ten článek a odevzdalo.

"Donald je totálně naštvaný. Uzávěrka je dneska a on nemá článek na vytisknutí. A protože jsem tvá nadřízená, dává mi to za vinu."

Sklopila jsem oči k podlaze. "Je mi to líto, Camille."

"No lítost mi nepomůže, Gracie."

Stály jsme v tichosti několik sekund. Snažila jsem se vzpomenout na to, jak "Gracie" psala ten článek.

"Odevzdala jsem ten článek před týdnem, že jo? Nepřečetlas to, než si mu to dalo?"

"Ach, proboha, Gracie, mám důležitější věci na práci, než kontrolovat všechnu vaši práci. Je to tvůj problém, musíš to vyřešit a rychle."

"Dobře, dobře. Napravím to. Kde je ten starý článek?"

"Skartovaný. Budeš muset udělat něco jinýho. Don navrhl něco o tom, jak se uživit na eBayi."

"A do kdy je to potřeba udělat?"

"Máš čas do oběda. Takže začni hned."

Ještě v šoku jsem vyšla z kanceláře, rychle se posadila ke svému stolu a zapnula počítač.

Po chvíli se objevil Arthur. "Všechno v pořádku, zlato?"

Podívala jsem se na něj a pomalu zavrtěla hlavou. "Ne to není. Zvorala jsem to, Arthure. Ten špatný článek je můj."

"Ach, sakra," řekl a zaskřípal zuby.

"Takže ten důvod, proč Donald dneska bouchnul, jsem já." Hluboký nádech. "Ach bože, myslím, že se můžu rozloučit s šancí na povýšení."

Dívala jsem se, jak se můj počítač probouzí k životu.

"To nevíš, zlato. Napsala jsi spoustu skvělých článku. To se počítá. Nevzdávej se, ještě tě neporazili."

Povzdechla jsem si. Měl pravdu. Udělala jsem pro povýšení to nejlepší. Ale pokud chci zachránit situaci, musí se stát zázrak. Článek o eBayi musí být zázrak.

Celé ráno jsem nemyslela na nic kromě práce. Naskenovala jsem webovou stránku eBay a kontaktovala některé největší prodejce, podařilo se mi je přesvědčit, aby se podělili o tipy na úspěch. Jedna paní ve středním věku zabalila svou práci jako uklízečka a začala nakupovat a pak prodávat čínské porcelánové soupravy na čaj. Byla tak inspirující, že jsem si udělala v hlavě poznámku, že bych to mohla taky zkusit až přijdu o práci.

Ne každý byl ochoten podělit se o tajemství svého úspěchu. Pár lidí mi zavěsilo a jeden pán mi poradil, kam si můžu svůj článek strčit.

Ale to mě neodradilo. V rekordní čase jsem získala tolik informací, kolik jsem jen mohla. Všechno jsem sepsala a hrdá na svůj výtvor, předala jsem článek Camille. Ona ho popadla a bez komentáře zamířila do Donaldovy kanceláře. Překvapilo mě, že si to ani nepřečetla. Usedla jsem na svou židli a modlila se, aby se to Donaldovi líbilo.

Rozhodla jsem si svůj oběd sníst v kanceláři a zapracovat na svých povinnostech. Nejdříve jsem se vrhla na e-maily. Kerry se ptala, jestli půjdu na pár drinků s ní a Joem ve čtvrtek večer. Skousla jsem si ret. To je zítra. Napadlo mě, jestli bych se měla zeptat Dana, zda by se k nám připojil. Umírala jsem touhou říct Kerry o Danovi. Věděla jsem, že bych jí mohla říct jen o nevinné procházce kolem jezera, ale já se potřebovala zamyslet nad detaily podnikání v oblasti Ochránců duší.

Bylo by skvělé, kdybych se mohla s Danem setkat, protože on by určitě věděl jak zpracovat nepříjemné otázky. Je příliš brzy? Měla bych mu zavolat, nebo počkat až to udělá jako první?

Odpověděla jsem Kerry, že se připojím, ale o Danovi jsem se nezmínila. Zeptala jsem se, jestli přijde i Lydia a stiskla 'odeslat.'

Cítila jsem se statečná, když jsem vyndala Danovu vizitku z kabelky a přetáčela ji v prstech. Prsty se mi vznášely nad číslem. Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si. Nadechla jsem se a vyťukala jeho číslo. Zvedl to po dvou zazvonění.

"Dan Sullivan," ozval se příjemný, hluboký hlas.

"Ahoj Dane, tady Gracie," řekla jsem a snažila se, aby to znělo ležérně. Díkybohu, že neviděl, jak se tvářím.

"Ahoj Gracie, jak se máš?"

Uf. To znělo upřímně.

"Dobře, díky. Poslyš, máš čas ve čtvrtek večer? Mí přátelé mě pozvali na drink, a tak mě napadlo, jestli bys nechtěl jít s námi."

Odmlčel se. Sakra, moc na něj tlačím. Obrnila jsem se a čekala na jeho odmítnutí.

"Hm, jo, to by šlo. Ale budu na telefonu, takže je možné, že budu muset zmizet. Můžem se setkat na místě?"

Vydechla jsem, ani jsem nevěděla, že jsem zadržovala dech. Úplně jsem se třásla nadšením.

"Skvěle. Jdeme tedy k Pašerákovi v 8 hodin. Víš, kde to je?"

"Mm hmm. Budu tam."

"Skvěle." Přestaň říkat skvěle. "Těším se."

"Já taky. Zatím, Gracie."

Zavěsila jsem a usmívala se. Kdo neriskuje, nevyhraje, to je teď mé nové motto. Špatný začátek dne je za mnou. Na monitoru jsem si všimla, že mám nový e-mail od Kerry.

'Gracie, je fantastické, že jdeš s námi, ale Lydia řekla, že nepřijde, pokud půjdeš ty. Nechceš mi něco říct? No, uvidíme se tam. Potřebuješ odvoz? Kerry'

Wow, Lydii ten vztek ještě nepustil. Odpověděla jsem Kerry, že jí vše povím později. Musím vymyslet dobrý příběh o tom, proč jsem zabouchla Lydii dveře před nosem.

Zůstala jsem v práci dlouho jako obvykle a dodělala všechny věci z mého boxu. Věděla jsem, že jestli chci povýšit, musím makat na sto deset procent.