SP - 11. kapitola

Překlad: Táňa

Dan

Nastoupila jsem se do výtahu, loktem stiskla tlačítko a snažila se tak vyhnout ráně od statické elektřiny, která mě skoro každé ráno dostane. Výtah začal klesat a já čekala než mě vysadí na druhém podlaží. Byla to krátká jízda, ale ten výtah byl tak starý a rozviklaný, že jsem si připadala, jako bych jela z vrcholku Empire State Building.

Po Michellině víkendové návštěvě jsem se necítila moc dobře. Řešit ještě tohle na mě už bylo vážně příliš. Stále jsem nemohla strávit, co se v uplynulých dnech stalo. Zjistila jsem, že umím přeskakovat - dvakrát, pak jsem byla unesena, téměř zemřela, propadla chlapovi a teď jsem si uvědomila, že on ani neexistuje, teda existuje, ale v jiným těle. Bylo to jen před několika dny, co jsem se cítila, jako by můj život nikam nevedl? Teď je to v každém případě pryč a cítím se mnohem hůř než předtím.

Vyšla jsem z výtahu a minula Arthura, který stál u kávovaru. Široce se usmál, že jsem mohla spočítat všechny jeho zuby, ty zadní mu totiž chyběly.

"Ahoj, lásko. Dáš si něco?" řekl a stiskl velmi opotřebované tlačítko u horké čokolády.

"Ráda, Arthure. Můžu jedno hodně silné kafe?"

Na chvíli přestal dělat to, co dělal, a zamračil se.

"Jseš si jistá? Normálně skuhráš, že je to moc tmavý."

"Jen dnes potřebuju něco silnýho. Neptej se."

Pokrčil rameny a pokračoval v přípravě, když jsem šla k našemu stolu.

Musela jsem se správně rozhodnout. Věděla jsem, že jsem slíbila Danovi, že se znovu uvidíme. Byl na mě tak hodný. Ale tak trochu jsem položila své karty na stůl při tom pokusu o polibek a opravdu jsem se chtěla vyhnout té trapné chvíli, kdy si uvědomí, že necítím to samé k jeho pravému tělu.

Nevěděla jsem, co by bylo nejlepší. Napadlo mě, že bych měla zabránit trapnému rozhovoru a prostě mu říct, že jsem nemocná nebo tak něco. Ale to by se vše jen odložilo. Uvažovala jsem jestli by stačilo jen to zrušit a pak ho už nikdy nevidět. Ale pořád jsem cítila, jak mě to k němu táhne, ať už vypadá jakkoliv, byla tu možnost, že se mi bude pořád líbit.

Rozhodla jsem se počkat, než ho uvidím v jeho vlastní kůži, abych se neunáhlila. Snažila jsem se nevnímat, jak jsem Danovi rychle propadla, hned jak jsem ho uviděla. Nedokážu si představit, že by jakákoliv jeho verze s tím mohla soupeřit.

Připadala jsem si, jako bych šla na rande naslepo. Vyděsilo mě to slovo. Nikdy jsem nebyla fanouškem rande naslepo. Kerry mi jedno domluvila, předtím než jsem potkala Mika, a byla to katastrofa. Nejen, že nás to k sobě netáhlo, neměli jsme vůbec nic společného. Strávila jsem večer vymýšlením výmluv k odchodu, aniž bych urazila své rande.

Aspoň jsem Dana znala a vycházela s ním dobře. Přesto, bez ohledu na to, jak byl někdo milý, buď se mi líbí, nebo ne. A kolik z dvaceti náhodných chlapů se mi fakt líbilo? Asi žádný. Nemyslím si, že je to proto, že jsem obzvláštně nervózní, to jen, že když si užívám společnost většiny chlapů, nechci si s nimi všemi vyměňovat sliny.

Začala jsem si představovat, jak by mohl Dan vypadat. Uvědomila jsem si, že by mohl být, jako někteří muži přímo v mé kanceláři. Opřela jsem se na židli a otočila se, abych měla výhled. První, koho jsem zaměřila, byl Arthur, který mi pokládal silný kafe na stůl.

"Děkuju," řekla jsem a on na mě mrknul. Arthur byl skvělý chlap a já ho milovala, ale ne tímto způsobem. Byl pro mě příliš starý. Cítila jsem bodnutí úzkosti, když jsem si vzpomněla na toho starého chlapa z Úřadu, který přeskočil do mnohem mladšího těla. Vyděsilo mě, že by Dan mohl být opravdu hodně starý. Už jsem o tom nesnesla přemýšlet.

Jediná věc, na kterou jsem se mohla spolehnout bylo, že je muž. Kromě toho by mohl být jakýkoliv. Mohl by být malý jako Fraser, náš praktikant. Málem jsem se zahihňala nahlas, když jsem si představila jak bychom oba museli žádat o pomoc v Tescu, protože naše oblíbená značka cereálií je na nejvyšší polici.

Zatímco jsem přemýšlela, otočila jsem se na židli a podívala za sebe. Sean, jeden z nezávislých pracovníků vzhlédl a usmál se. Se Seanem byla velká zábava, ale byl příliš vysoký, než aby byl něco jiného než kamarád. Jsem docela staromódní a chtěla jsem, aby byl muž silný a schopný se o mě postarat během krize, nikoli naopak. Nebo co kdyby měl opravdu špatný zrak jako Bruce, ten chlapík, machr přes všechny právní věci? Chudák Bruce musel nosit ty brýle, za kterými jeho oči vypadaly strašně malé. Povídalo se, že kdyby se díval do slunce příliš dlouho, zapálil by si hlavu, jako lupou papír.

Otočila jsem se zpět ke svému počítači. Potřebovala jsem se přestat stresovat kvůli večeru, abych se mohla soustředit na to, co jsem odkládala. Stále jsem se neomluvila Lydii za to, že jsem jí zabouchla dveře před obličejem po druhém přeskoku.

Vytočila jsem její číslo a cítila jak se mi svírá žaludek. Nerada jsem se s kýmkoliv hádala a věděla jsem, že budu mít co dělat, abych si ji udobřila. Nelíbilo se mi, že jí budu muset lhát.

Telefon vyzváněl a já se připravovala na nepřátelské přijetí, protože moje jméno se jí ukáže na displeji.

"Tady Lydia," řekla stroze.

Ze všech sil jsem se snažila znít pozitivně a vesele. " Ahoj, Lydie, to jsem já, Gracie."

"Jo."

"Um, jsi v pořádku?" Zaťala jsem zuby, když si dávala načas s odpovědí.

"Jsem v pořádku."

"Skělý. Hele ... proč volám ... proto, že ... Chtěla jsem se omluvit za to, že jsem tě nemohla ... vidět,... když jsi přišla."

"Myslíš to, jak jsi mi třískla dveřmi před nosem? S tím si nedělej starosti."

"Omlouvám se. Nemohla jsem si pomoct, Lyd."

"Ne, myslím, žes mi nemohla pomoct dostat se od tebe bez auta. Zatraceně, Gracie, jen jsem chtěla jít dovnitř a počkat na taxík, ale to pro tebe byl moc velký problém."

Můj bože. Zapomněla jsem, že její auto bylo ještě v garáži. "Neuvědomila jsem si to. To je... Nebyla jsem sama sebou ... cítila jsem se špatně. Nevím, co říct, jen že je mi to opravdu líto."

"Jo, to už si řekla."

Sakra. Přála jsem si jí prostě říct pravdu. Jak znám Lydii, mohla bych se omlouvat celý den a nebyl by v tom rozdíl. Musela jsem počkat až bude připravená mi odpustit.

"Lydie, jsem v práci, takže budu muset jít, ale dej mi vědět, kdy budeš mít čas, a sejdem se."

"Cokoliv, Gracie."

"Dobře, opatruj se. Ahoj," řekla jsem co nejveseleji.

"Čau." Zavěsila.

No, to šlo dobře.

* * *

Klídek, Gracie, zhluboka se nadechni. Ta chvíle, které jsem se děsila, je tu. Pravý Dan Sullivan stojí za mými dveřmi, tentokrát včas. Stiskla jsem tlačítko, abych ho pustila do domu a mé srdce se zase vymklo kontrole. Předtím než jsem otevřela dveře, vzpomněla jsem si, že nesmím dát najevo zklamání.

Vykulila jsem oči, když jsem uviděla Dana v úplně stejném těle, jako byl předtím. Měl na sobě džíny a košili s vyhrnutými rukávy. Byl nádherný jako vždy a usmíval se na mě.

Byla jsem ráda, že ho vidím v tomhle těle, ale věděla jsem, že to nedává smysl.

"Dane, co se děje?"

"Nic," řekl, ale v očích mu jiskřilo.

"Ale ty nejsi... Tedy myslím... jak to... že ses nezměnil?"

Jeho úsměv se rozšířil, ale já neměla ponětí, co je tu vtipného. Když jsem ho poprvé potkala, nebyl ve svém těle. Sám mi to řekl, a taky měl žlutou auru.

Dan se podíval do leva a lehce přikývl. Někdo si odkašlal a pak se objevil druhý Dan. Spadla mi čelist až na zem.

"Dovol, abych ti představil Toma, moje dvojče."

Ruka mi vyletěla k puse a několik sekund jsem nemohla mluvit.

"Tvoje dvojče!" zaječela jsem hlasitěji než bylo nutné. "Ty máš dvojče..." Cítila jsem, jak se mi úsměv táhne od ucha k uchu. "Proč jsi mi to neřekl?"

"Protože miluje sledovat reakci lidí, když jim dojde, že je napálil. Nikdy ho nepřestaly bavit tyhle blbosti s dvojitou identitou," řekl Tom.

"Ahoj Tome, ráda tě poznávám," řekla jsem a cítila, jak se mi tělem šíří úleva. Natáhla jsem ruku, abych mu s ní potřásla.

"Potěšení, Gracie," odpověděl a políbil mě na hřeb ruky, "je na mé straně." Jemně mě pustil. "Víš proč zůstával v mém těle, pokaždé, když se s tebou měl setkat? Protože věděl, že vypadám líp než on."

Dan protočil oči a já se zasmála.

"Ještě jedna věc, Danny, neřekls mi jak krásná Gracie je."

"Jasně, Romeo, klídek," řekl Dan a podíval se na mě. "Budeš ho muset tolerovat. Myslí si o sobě, že je okouzlující."

"Hej, já jsem jen..."

Zazvonil mobil a Tom ho vytáhl z kapsy. "Jo," řekl a zamračil se. Chvíli poslouchal, než znovu promluvil. "Jsem na cestě, ale nečekej na mě a začni výslech."

Dan se podíval na bratra. Tušila jsem, že se to musí týkat gangu, o kterém mi říkal. Ulevilo se mi, když Tom pokynul na Dana a lehce zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl naznačit, že se nic důležitého neděje. Cítila jsem, jak se vedle mě Dan uvolnil. Tom mávl rukou na rozloučenou a odešel k autu s telefonem u ucha.

* * *

Restaurace byla ve stylu 40. a 50. let. V obrovské otevřené kuchyni jste mohli vidět zpocené kuchaře za grily, jak vytvářejí lahodná jídla.

Bylo tam jen pár světel rozmístěných po zdech. Hlavní osvětlení pocházelo z tlustých svíček, umístěných na každém stole. Ta naše svíčka už byla velmi ohořelá, prameny vosku stékaly do misky a vytvářely pěkné vlnky.

Zjistila jsem, že je pro mě těžké se uvolnit. Nejdříve jsem se nejvíc bála, aby se mi Dan líbil, ale teď, když se situace tak pěkně vyřešila, zase jsem začala přemýšlet o tom, jak by mě on mohl vůbec chtít. Už neměl povinnost být se mnou kvůli přeskoku nebo Úřadu. Teď je to jenom mé staré, nudné já.

Vím, že to zní povrchně, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že on je jiný level. Třeba level Lydia. Nejspíš je nějak zmatený. Přemýšlela jsem, jak dlouho asi mé štěstí vydrží.

Plamen svíčky zablikal a na jeho tváři tančily stíny. Doufala jsem, že na mě moc dobře nevidí. To mi ale nepomohlo necítit se tak rozpačitě. Přemýšlela jsem nad vším, co jsem udělala; jak jsem upila z mé skleničky, kam jsem položila vidličku a nůž, a jak často se střetneme očima.

Objednala jsem si krevetový salát, protože by měl být lehký a dobře stravitelný. Ale brzy jsem si uvědomila, že to byla chyba. Bojovala jsem s hlávkovým salátem a v nevhodné chvíli mi půlka listu visela na rtech. Dan ale naopak vůbec nevypadal, že by mu tu nebylo příjemně, a strčil si do pusy velký kus šťavnatého steaku.

Ptal se mě na mé dětství, a tak jsem mu řekla cenzurovanou verzi s důrazem na pěkné chvíle strávené s mamkou a Michelle, když jsme se odstěhovaly od táty. Zanedlouho jsem odvrátila hovor ode mě. Nechtěla jsem ho nudit. Polkla jsem sousto a napila se předtím, než jsem se pustila do svého pátrání.

"Přemýšlela jsem. Odkud Ochránci duší pochází? Myslím, jak vlastně vznikli?"

Dan polkl sousto. "No, tohle je hodně stará otázka. Proč jsme tady? Odkud jsme přišli?" Zvedl obočí. "Promiň, Gracie, nemůžu ti říct o Ochráncích o nic víc než o normálních lidech."

Stáhla jsem se. Doufala jsem v nějaký úžasný příběh.

Dan musel zaznamenat mé zklamání, protože se naklonil blíž. "Víš, někteří ze starších Ochránců si myslí, že jsme žijící, dýchající andělé..."

Snažila jsem se ustát limonádu, která se mi dostala do nosu a začaly mi téct slzy.

"... Seslaní z nebe, aby ochránili ty zranitelné."

"A co ty? Věříš tomu?" zeptala jsem se a rychle si stírala slzy pod řasami.

Dan zavrtěl hlavou a zasmál se. "Zní to dobře, ale myslím, že bychom to věděli jistě, kdybychom byli andělé."

"Jo, to nejspíš jo."

Zvedl svou vodu, dlouze se napil a pak bouchl sklenicí o stůl.

"Já ti povím, co si myslím. Myslím, že jsme přírodní odpověď na stres a úzkost. Víš, jako když máš chřipku, dojdeš si k doktorovi. A to jsme my, když se nad tím zamyslíš. Někdo potřebuje pomoc, my mu pomůžem."

Usmála jsem se nad jeho analogií. I když můj názor na to být ochráncem nezměnila.

Dan zvedl nůž a začal krájet další kus steaku. "Víš, nejdříve musíš trpět ty, abys získala správný úhel pohledu. A čím více trpíš, tím pak lépe dokážeš léčit..."

Myslela jsem nad dětstvím s tátou a napadlo mě, jestli to znamená, že bych byla v tom dobrá.

"...A to je obvykle nejintenzivnější v době, kdy se ti podaří poprvé přeskočit. Je to taky tvůj případ?"

Přikývla jsem, ale rozhodla se nezacházet do detailů.

Dan pokračoval. "Bránil jsem se být ochráncem. Tom ne. On byl do toho zapálený, úplně to miloval. Myslím, že předtím nevěděl, co chce se svým životem dělat a tohle pro něj přišlo v pravou chvíli. Ale pro mě to tak nebylo. Vzbouřil jsem se a přešel k Uni." (pozn. asi něco jako protistrana k Úřadu :) ) Zasmál se a já se chichotala s ním. "Nic moc velkýho, při tom, co se děje pořád."

"Tak co tě přimělo dát se k profesionálům?"

Dan se ode mě odvrátil a zíral do prázdna. "Byl jsem si jistý, že s tím nechci mít nic společného. Ale potom jeden můj přítel z Uni, Mitch..." Zlomil se mu hlas a on se zamračil. Na chvíli zavřel oči a prohrábl si prsty vlasy. Když se na mě zase podíval, jeho úsměv byl zpět.

"Co to dělám? Vzal jsem tě ven na jídlo a teď tě nudím detaily z mojí minulosti."

"Ne, vůbec si mě nenudil. Zajímá mě to. Prosím pokračuj."

S úsměvem zavrtěl hlavou. "Uh uh. Víš ty co? Myslím, že je čas na dezert. Zvedl menu, otevřel ho na správné stránce a položil vedle mého napůl snědeného salátu.

Dan to domů vzal mírnou oklikou.

"Pojď se mnou," řekl a vypnul motor, "je to úžasný večer. Co takhle procházka kolem jezera?"

"To zní dobře," odpověděla jsem a byla ráda, že noc ještě nekončí. Nevěděla jsem jestli to prodlužuje, protože je mu se mnou dobře, nebo mě chce odmítnout jemně.

Vystoupila jsem z auta a ten klid kolem jezera mě překvapil. Cítila jsem v plicích ledový vzduch. Svit úplňku osvětloval cestu a paprsky se odrážely ve vodě.

Srovnala jsem krok s Danem, takže jsme šli bok po boku. Měla jsem silné nutkání ho chytit za ruku, ale pořád se mi v hlavě honilo to fiasko s polibkem z minula.

Pokračoval v rozhovoru. Dozvěděla jsem se, jaký je jeho život, když není zrovna dozorcem. Ve skutečnosti měl pár pěkných koníčků a podle očekávání to nebylo žádné sbírání známek nebo stavění vláčků. Vyprávěl mi o lezení v horách po celém světě a potápění mezi vraky v Karibiku. Prý mu také právě začali lekce létání s vrtulníkem.

"Jde o to, že od té doby co skupina zkažených začala dělat problémy, neměl jsem čas na nic jiného než se honit za nimi. Teď je to jen práce a spánek."

Něco upoutalo je ho pozornost a on ztichnul. Sehnul se a zvedl hladký, plochý kámen. Chvíli ho přetáčel v prstech a pak ho do jezera. Bylo těžké sledovat kamínek v tlumeném světle, ale slyšela jsem, jak se odrazil od hladiny.

Otočila jsem se k Danovi.

"Je tu něco, v čem nejsi dobrý?"

Usmál se na mě. "Jo, hodně."

Vzpomněla jsem si na jeho zpěv a začala se chichotat.

"Dane, kdo z tvých rodičů je ochránce?"

"Oba."

"Oba? To je teda sakra náhoda."

Cítila jsem úsměv v jeho hlase. "Ne tak docela. Setkali se v Úřadě."

Dobrá práce, Gracie. Jen tak dál.

Zvedl další kámen. "No tak, Gracie, jsi na řadě."

Vzala jsem mu kámen z ruky a převalovala ho v prstech stejným způsobem jako předtím on. Jsem vážně strašná v házení žabek. Myslím, že můj rekord jsou dva odrazy.

"Mají tvoji rodiče taky práci u ochránců jako ty a Tom?"

"Jo, ale ani jeden není dozorce. Oba jsou profesionální ochránci. Pracují všude možně, cestují po celém světě, tam, kde je válka nebo hladomor je jich nejvíce potřeba. V Africe, Jižní Americe... Nezáleží na tom, jak daleko."

"Takže to dělají od té doby, co jste odešli z domova?"

"Ne, dělali to už dlouho předtím, i když jsme byli malí. Kamkoliv šli máma s tátou, šli jsme Tom, já a naše malá sestra Natalie s nimi. Jasně, mysleli jsme si, že jsou humanitární pracovníci, což je jejich krycí příběh."

"A to si vás jen jednou všechny posadili a vyvalili na vás pravdu?"

"Jen mě a Toma.... Máma s tátou si včas uvědomili, že Natalie nezdědila ten dar. Zřejmě vedli spoustu diskusí v našich dospívajících letech, obvykle je to jen jeden sourozenec, který zdědí ten gen, ale asi protože jsme s Tomem identická dvojčata, zdědili jsme ho oba. Natalie je nicméně úplně normální."

Přetáčela jsem kámen v mých rukou, zhluboka se nadechla a snažila se napodobit Danův pohyb, když jsem hodila kámen směrem k jezeru. Oba jsme poslouchali, kdy udeří kámen o hladinu, ale ozval se jen jeden nezaměnitelný zvuk dopadajícího kamene.

"Jejda, myslím, že potřebuji víc trénovat."

Podívala jsem se jsem na Dana a čekala, že se mi bude smát. Ale on se na mě díval se stejným výrazem, jako když byl u mě doma po přeskoku. Natáhl ruku, propletl si se mnou prsty a dali jsme se zase do pohybu. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se chovat přirozeně.

"To zní, jako by jste měli pěkné dětství, cestování po světě." Myslela jsem na to, jak jako rodina drželi při sobě, na rozdíl od našeho nekonečného utíkání od táty.¨

"V té době jsem to neviděl tak perfektní, Gracie. Mám-li být upřímný, nenáviděl jsem to. Pokaždé když jsme se vrátili do Anglie, bylo těžké zase odejít. Nechat za sebou všechny kamarády, fotbal dokonce i svou postel. A celou tu dobu bylo takhle myslet podle mých rodičů sobecké. Chci říct, vím ,že bylo, ale tenkrát jsem to vážně nesnášel. Chtěl jsem normální život. A pak, když jsem se dozvěděl celou tu věc o Ochráncích duší, nenáviděl jsem, že jsem jedním z nich. Nechtěl jsem svůj život takový, jako byl mámin a tátův. Jen jsem chtěl dělat to, co budu chtít."

"Ach, dobře, to jsem nevěděla."

"A nenáviděl jsem lhát mé sestře. Nejdříve jsme si s Nat byli vážně blízcí, ale když se pak celý můj svět změnil, nemohl jsem jí nic říct. Poté, co jsme se s Tomem dozvěděli pravdu, už to nebylo mezi námi stejný. Myslím, že cítila, že je něco jinak, anebo to bylo ve mně, ale i tak jsme ztratili to pouto mezi námi. Už nejsme v kontaktu."

Vypadal smutně, když mluvil, a já ho moc chtěla obejmout.

"To opravdu musí bolet."

Přikývl. Jeho tvář změkla, když změnil téma. "Tak co děláš ty, Gracie Reynoldsová, jen tak pro zábavu?"

V hlavě mi to začalo pracovat. Co z těch věcí, co ráda dělám, bylo nejvíc vzrušující? Nakupování? Chození ven na jídlo? Sledování filmů?

"Bože můj, Dane, jsem tak nudná oproti tobě."

Zastavil a podíval se na mě.

"Rozhodně nejsi nudná. No tak. Řekni, jak se bavíš - ty a tví přátelé?"

Nelíbilo se mi, jak čeká něco zajímavého, ale když už se zeptal.

"No, většinou chodíme ven ve třech. Kerry, moje nejstarší kamarádka, a pak je tu Lydia... To je ta, od které jsem si vypůjčila tělo, když jsi mě čapnul na ulici." Pořád jsem se chtěla přikrčit, když jsem si na to vzpomněla.

"Ach ano, Lydia. Už ti odpustila, žes ji tenkrát nepustila do bytu?"

"Ne, ještě ne. Vím, že mi odpustí, ale ona si užívá nechávat mě trpět."

"To zní, jako bys už měla nějaké zkušenosti. Už si se Lydii omlouvala víckrát?"

"Ne. Ale nikdy jsem ji ještě neodmítla vidět. To je něco, co se Lydii nedělá.Ona je jako včelí královna a my všichni kolem její dělnice."

Dan protáhl obličej a já se začala smát.

"Nevadí mi to, znám ji už roky a vždy to tak bylo, i když jsme byly děti."

"No, to zní jako skvělá kamarádka."

"To ona je. Takhle to vypadá horší než ve skutečnosti je. Je s ní legrace, má dobré nápady a věř tomu nebo ne, má také velké srdce. To jen, že..."

"Ty jsi křoví a ona ta hvězda?

Přestala jsem mluvit a zašklebila se na něj. "Myslím, že jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Víš, často jsem si přála, abych byla jako Lydia. Proplouvá životem bez námahy. Prostě se jí dějí dobré věci, nikdy se nemusí snažit jako ostatní."

S Danem bylo opravdu snadné mluvit, ale nechtěla jsem se pouštět do hlubokomyslné diskuze, ještě ne.

"A zdá se ti, že je šťastná? Myslím uvnitř, upřímně šťastná."

Zastavila jsem se a skousla si ret.

"Ne, asi ne. Vlastně ona je nejspíš nejméně šťastný člověk, kterého znám. Myslím tím, že ona sice má většinu věcí, co lidé chtějí, ale potom tráví hodně času naříkáním o všech maličkostech. Nic jí není dost dobré."

"A to nedává smysl, viď?"

"Mám ji ráda, ale myslím si, že po tou dokonalou slupkou se sama ničí. Není to její vina. Myslím, že to prostě měla jen příliš snadné."

"Je krásná pouze z vnějšku?"

"Dane, to zní opravdu hrozně, když to řekneš takhle. Ona je krásná na venek a ... já nevím jestli i uvnitř."

Dan zvedl obočí.

"Vsadím se, že to není ani z poloviny tak dobré, jak to vypadá zvenku. Všichni, dokonce i lidé jako Lydia, mají své kostlivce, které jen čekají, až se otevře skříň."

"No, pokud je to pravda, někteří to dokážou skrývat lépe než jiní."

"To by ses divila, co všechno lidé dokážou skrýt. Už jsem přeskočil do spousty lidí, kteří se zdají být v pořádku, ale uvnitř jsou plní nejistoty."

"Vážně?"

Přikývl. "To, jak nám lidé připadají na první pohled, není vždy odrazem jejich vnitřního já. Jakmile pochopíš, že nejsi jediná, kdo se někdy cítí trapně nebo nejistě, budeš se sama cítit lépe. Všichni jsme jen lidé."

"Myslím, že máš pravdu."

"Je to opravdu nejlepší práce na světě, Gracie." V obličeji se mu zračilo očekávání, když se díval na mě.

"Ne, tohle už ne, řekla jsem ti mou odpověď a to je velký, definitivní NE."

Povzdechl si. "Dobře. Žádný tlak. Ale pokud někdy změníš názor..."

"... vím kde tě najdu," dokončila jsem za něj. "Vlastně, Dane, nemám ponětí, kde tě najít. Jsi muž mnoha tajemství."

Sáhl do kapsy, vytáhl vizitku a podal mi ji. Vzala jsem si ji a prohlédla. Žádné jméno firmy, žádné logo, jen jeho jméno, adresa a číslo mobilního telefonu. To bylo vše, co jsem potřebovala. Zastrčila jsem si ji hluboko do kapsy, abych ji neztratila.

Před námi byl dřevěný most. Šli jsme na něj, zastavili se uprostřed, abychom se podívali na jezero. Ten pohled byl z tohoto místa kouzelný. Pustila jsem Danovu ruku a vyskočila na lavičku vedle zábradlí, abych měla lepší výhled na světla města odrážející se ve vodě.

"Tam s Tomem žijeme," řekl Dan a ukázal na západ od města. Sledovala jsem jeho prst a mžourala na světla v dálce, ale bylo nemožné soustředit se na ulici natož na dům.

Když jsem tak stála, užívajíc si krajinu a chladný vzduch, cítila jsem, jak se ke mně přiblížil. A i když se mě sotva dotýkal, cítila jsem jeho teplo skrz oblečení. Zdržela jsem dech. Zdálo se, jako by všechno ustalo, vítr, auta, všechno.

Jeho prsty se mi jemně vplétaly do vlasů a lehce se mě dotýkal vzadu na krku. Vlasy mi stáhl na stranu a moje srdce z toho změnilo rytmus. Držela jsem se dřevěného zábradlí a sklonila hlavu.

Nahnul se dopředu a začal mě líbat na odhalenou kůži; jeho rty a dech byli příjemně teplé. Když jsem úplně propadla jeho kouzlu, položil mi ruce na ramena a pomalu, abych nespadla z lavičky, mě obrátil k sobě.

"Hej, třeseš se," řekl chraplavým hlasem. "Je ti zima?"

Přikývla jsem, šťastná, že mám výmluvu. Nikdy jsem se necítila takhle jen kvůli pár polibkům.

Sundal si sako a dal mi ho kolem ramen. To bylo asi desetkrát větší, ale krásně vyhřáté.

Když jsem tam stála na lavičce, byla jsem skoro stejně vysoká jako on. Dívala jsem se mu do očí a viděla jak je napjatý. Jednu ruku mi přiložil na tvář a prsty sledoval mou čelist, než mi jemně zvednul bradu. Byla jsem ohromena těmi všemi pocity. Jeho blízkost, pikantní vůně vody po holení, brnění z jeho doteku. Byla to opojná směs a já se v něm úplně ztratila. Naklonila jsem se, abych překlenula tu mezeru mezi námi.

Tentokrát neustoupil. Převzal kontrolu a začal mě pomalu líbat. Škádlil mou divokou stránku. Přejela jsem mu dlaněmi po košili, sledovala jeho tvrdé, vyrýsované svaly, milovala jsem ten kontrast o proti měkkému materiálu košile.

Přerušili jsme polibek a podívali se na sebe, zatímco jsme oba lapali po dechu.

"Páni," vydechla jsem a málem spadla z lavičky.

Chytil mě a jemně postavil zpátky na můstek.

"Až tak dobré, co?"

Moje srdce se postupně zpomalovalo a já cítila, jak se mi rozlévá teplo po tváři. Proč to vždycky musím zničit? Podívala jsem se na něj a rozpačitě přikývla.

K mé úlevě ovinul paže kolem mě. "Nikdy jsem nepotkal nikoho takového, jako jsi ty, Gracie Reynoldsová."

Tiskla jsem se k jeho teplému tělu a nemyslím si, že bych se někdy cítila šťastnější.

Naléhavé pípání jeho mobilu přerušilo tu chvíli. S povzdechem mě pustil, sáhl do saka, které jsem měla pořád na sobě, a vytáhl telefon. Když poslouchal volajícího, postupně se začal mračit. Odpověděl jen třemi slovy: "Jsem na cestě."

Ramena mi poklesla, když vysvětloval, že musí na další zátah.

Až příliš brzy jsem zase stáli před mým domem.

"Omlouvám se, Gracie, za ten rychlej odchod. Opravdu jsem si to s tebou užil. Ozvu se."

Naklonila jsem se a doufala v další polibek, ale on mi dal jen pusu na temeno hlavy.

"Musím jít. Je mi to líto." S tím už prakticky běžel k autu.

Cítila jsem se pokořená, když jsem sáhla do kapsy a vytáhla jeho vizitku. Přetáčela jsem si ji v prstech a pohladila nápis s jeho jménem. Řekl, že se ozve. Dovolila jsem si mu věřit.