Priest - 7. kapitola

Překlad: Lili

Ahoj, po dlouhé době je tu další kapitola. Užijte si ji! :-) Lili

Moje dveře se zavřely a já vyskočil z mé kuchyňské židle, očekával jsem Poppy, nebo rozzuřeno hordu farníků nebo biskupa, který by mě odsvětil, ale byla to jen Millie, její paže byly naložené zmraženými rendlíky.

Proběhla kolem mě do kuchyně, podvečerní světlo, které svítí skrz její cihlově červenou paruku a začala vykládat svůj náklad.

„Jsi příliš čistý,“ řekla jen tak mimochodem jako pozdrav, mračila se úzkostlivě na čistý pult. „Kluci tvého věku by měli být nepořádní.“

„Jsem těžko kluk, Millie,“ řekla jsem a přišel jí pomoct s vykládáním věcí do mrazáku.

„V mém věku, každý pod šedesát je kluk,“ řekla přezíravě, odtáhla mě z cesty, takže mohla dát nádobí do trouby.

Millie byla přibližně sto třicet let stará, ale nebyla jenom můj nejaktivnější farník, ale ostrá jako břitva knihovnice pro kostel. Byla to ona, kdo trval na tom, abychom upgradovali na iPad a na náměstí, abychom tam prodávali naše dorty a rybí pátky a taky to byla ona, která se postavila do čela instalace optických vláken pro internet, když nikde jinde ve městě to nebylo.

Také mě přijala jako druh projektu, když jsem se sem přestěhoval, nový ve městě a nový v životě na jiném místě, než v trendy Midtownu jen pár kroků do Chipotle. Mlaskla jazykem nad mým věkem a mým vzhledem (její přezdívka pro mě byla „Otec Jaká-škoda“), ukazovala se tu jednou za týden s jídlem (i když jsem tisíckrát protestoval, že si pro sebe uvařím sám [většinou instantní nudle, ale stejně]). A po tom, co se seznámila s mou matkou a strávily spolu nějaký čas mluvením o nejlepší teplotě vody na krustu koláče, to bylo všechno. Millie přijala mou matku také, spolu s mými bratry, kteří dostali balíčky sušenek, které posílala do jejich kanceláře v Kansas City každý týden.

Až dnes jsem se cítil nehodný jejího rušné, rozčilující pozornosti. Cítil jsem se nehodný všeho – tohoto domu, této práce, tohoto města – já jsem jen chtěl sedět u kuchyňského stolu, dokud bych neumřel.

Ne, to byla lež. Chtěl jsem něco dělat – utíkat, nebo zvedat závaží nebo drhnout dlaždice dokud by mi ruce nekrvácely – chtěl jsem nějaké pokání. Vtipné, kolikrát jsem radil svému stádu o pravé podobně pokání, o opravdové váze Boží nepodmíněné lásce a odpuštění a moje první reakce na zhřešení s Poppy bylo, abych se potrestal.

Nebo alespoň, vyčerpat se natolik, abych už nemyslel na tyto myšlenky.

„Něco tě trápí,“ rozhodla Millie, posadila se za stůl a držela ruce sepjaté se starými prsteny. Někdo mi jednou řekl, že byla první inženýrkou v Missouri, měřila pro vládu, když budovali mezistátní systém přes Midwest. Bylo lehké tomu teď uvěřit, s těmi pohledy, které mi věnovala, s těmi ostrými oči, které hledaly v mém obličeji každý detail.

Udělal jsem to nejlepší pro lehký úsměv. Mám milý úsměv, to přiznávám. Je to jedna z mých nejefektivnějších zbraní, v těchto dnes to nejvíce využívám proti věřícím. „To kvůli tomu teplu, Millie,“ řekl jsem a postavil se.

„Uh-uh. Zkus to znovu,“ řekla a kývla zpátky k židli. Znovu jsem se posadil, vrtěl jsem se jako dítě. (Millie na mě měla vliv. Náš biskup jednou žertoval, po tom, co se s ní setkal, že měla být Matka Abatyše v klášteře před stovky lety, a všechno, co jsem na to mohl říct, že by mi bylo líto každé jeptišky, kterou by měla pod sebou.)

„Nic mi není,“ řekl jsem a udržel jsem si hlas. „Slibuju.“

Natáhla se přes stůl, pokryla mou velkou ruku její hubenou a vrásčitou. „Nejlepší věc na stáří je, že poznám, když někdo lže. Teď, naposledy co jsem tady byla, měl jsi na starost celou farnost. Nelhal by si jedné ze svých farníků, že ne?“

Jestli to mělo být o skoro-sexu na podlaze svatyně? Čerstvé vlně vinny, která se přese mě přelila, když jsem si uvědomil mé hříchy. Lhal jsem ( a lhal jsem dobré osobě, která nedělala nic jiného, než že se o mě starala). Náhle, jsem chtěl říct Millie o tomto odpoledni, o předchozích pár týdnech, o tomto novém pokušení, které bylo to nejstarší pokušení na zemi.

Místo toho, jsem zíral dolů na naše ruce a neodpověděl. Protože jsem byl pyšný a obranný a zuřivý sám se sebou. A to nebylo všechno.

Chtěl jsem to udělat znovu. Chtěl jsem Poppy znovu. A pokud někomu řeknu svůj hřích, byl bych zodpovědný. Byl bych povinen uposlechnout mé sliby, byl bych povinen se tak chovat.

Nic na Poppy Danforth mě nenutí chovat se.

Ale riskoval bych všechno nechováním se, mou práci, mou komunitu, mou povinnost a památku mé sestry a možná i mou duši.

Položil jsem si hlavu na Milliiny ruce, opatrně, abych nepoložil celou váhu na její křehké kosti, ale zoufale jsem potřeboval pohodlí. „Nemůžu o tom mluvit,“ řekl jsem do stolu. Nelhal jsem. (Kromě toho, kolikrát jsem řekl své mladé skupině o lživých opomenutích? Kdy přesně jsem začal být pokrytcem?)

Millie poplácala mou hlavu. „Nemá to co dělat s mladou krásnou ženou, která koupila starý Andersonův dům?“

Moje hlava se zvedla. Nevím, jak můj obličej vypadal, ale zasmála se. „Viděla jsem vás dva v kavárně minulý týden, i přes okno jsem mohla vidět, že vy dva připomínáte pár.“

Kurva. Tušila něco? A pokud ano, odsoudila by mě za to?

„Dívala se na rozpočtové tabulky. Má zázemí v oblasti financí a bakaláře na Dartmouthu.“ Nezmínil jsem, že má také zázemí v oblasti svádění bohatých chlapů tancováním na podpatcích. Nebo že její kunda chutnala lépe než ráj.

„Možná se já a ona sejdeme někdy na kávu,“ řekla Millie. „Vzhledem k tomu, že můžeš přidat dvě hostie sotva dohromady. Ledaže byste,“ řekla a pozorovala můj obličej, „že bys raději držel schůzky jen mezi vámi dvěma.“

„Rem acu tetigisti,“ řekl jsem a odtáhl své oči od jejích. Udeřila si mě nehty do hlavy.

„Přeložím ti to, ´Máš pravdu, Millie, jsem žalostný v matice´.“

Tak to nebylo.

„Vždycky jsem říkala, že jsi příliš mladý a příliš hezký, aby ses takhle stranil. ´Z toho budou potíže´, řekla jsem. ´Dejte na mé slova.´ A nikdo na mé slova nedal.“

Neodpověděl jsem. Znovu jsem zíral na naše uzamčené ruce, přemýšlel jsem nad tichem ve svatyni po tom, co jsem se udělat na své břicho, cítil jsem Poppyino teplo, jak na mě tlačí. Dal jsem si dvě sprchy, drhnul jsem se, až mě to bolelo, ale nic nevymazalo pocit její kůže na mé. Pocit tepla rozstřikovací se po mém břiše, jak se na mě dívala hladovýma, divokýma očima.

„Můj drahý chlapče, uvědomil sis tuhle perfektní přirozenost. Jaké bylo kázání, které jsi kázal první měsíc, co jsi byl tady. Ta část o léčení, že by se mělo slavit normálně, konsensuálně, Boží sex?“

Kázal jsem to. Ponecháme–li stranou skutečnost, že jsem si užíval sdílet svůj konsensuální sex na koleji (konsensuální, ale ne normální, připomínám), měl jsem svou pevnou teologickou víru potřebnosti lidské sexuality. Skoro každá varianta křesťanství měla business potlačeného sexu a jeho užívání, ale potlačované touhy jen tak nezmizí. Zanítily se. Vytvořily vinu, hanbu, a v nejhorších případech, deviaci. Nestyděli se užívat si jídlo, alkohol – proč se tolik bály sexu?

Ale samozřejmě, jsem myslel tuto zprávu pro mou kongregaci, ne pro mě.

„Co byl tvůj citát?“ zeptala se Millie. „Jednoduché křesťanství? ‘Hříchy těla jsou špatné, ale jsou ty nejméně špatné z těch všech…to proto jsou chladné, sebe-spravedlivý zloděj, který pravidelně chodí do kostela, to může být blíže k peklu než samotná prostituce.‘“

„Ano, ale Lewis skončil paragraf s tímto: ‘Samozřejmě, že je to lepší.‘“

„Ty jsi lepší. Vážně si myslel, že když budeš každý den nosit límeček, přestaneš být mužem?“

„Ne,“ říkám rozrušeně. „Ale myslel jsem si, že budu schopný kontrolovat mé touhy modlitbami a sebekontrolou. Je to moje poslání. Vybral jsem si tenhle život, Millie. Mám ho zahodit při prvním pokušení?“

„Nikdo neřekl nic o zahazování. Jenom říkám, můj drahý chlapče, že si mohl vybrat nemučit se. Jsem naživu už dlouho, a muž a žena se chtějí už dlouho, je to ta nejméně hříšná věc, kterou jsem kdy viděla.“

~*~*~*~*~*~

Stanovil jsem studijní osnovy Bible pro mužskou skupinu na začátku roku, takže to nebyla nic víc, než strašná náhoda, že dnes v noci byl začátek naší diskuse o mužské sexualitě. I přes Milliinu praktickou radu, strávil jsem zbytek odpoledne a brzký podvečer pěstováním velmi robustný formu sebepohrdání, dělal jsem kliky v mé tělocvičně, dokud jsem nemohl dýchat, nebo se hýbat, nebo myslet, dokud nebyl čas přijít do malé dřevem obložené učebny na druhé straně kostela.

Věděl jsem, že se Millie snažila, abych se cítil lépe, ale já si nezasloužil cítit se lépe. Nevěděla, jak daleko už jsem ve skutečnosti byl, jak moc z mých slibů byly už porušeny. Asi, protože si nikdy nemyslela, že je její kněz tak slabý, aby konal podle jeho aktuálních tužeb.

Energicky jsem si protřel obličej. Kurva, probuď se Tylere, a vymysli, jak z toho ven. Bylo to jen pár týdnů a já naprosto selhal v držení svých sraček pohromadě. Co jsem mohl dělat další dva měsíce? Další dva roky? Byla tady a zůstala já taky, a nemohl jsem dovolit, aby se to, co se stalo dneska odpoledne, stalo znovu. Myslím tím, pokud nás Millie jednou viděla spolu (nevinně a na veřejnosti) a dodalo jí to nápady, tak co by se stalo, pokud bychom se začali skutečně vídat?

Zvedl jsem hlavu a poděkoval jsem mužům, že vcházeli dovnitř. Ze všech skupin a aktivit, jsem byl nejvíce hrdý právě na tuto skupinu. Typicky, nejvíce chodilo do kostela žen; většina mužů chodila na mši jen proto, že to chtěly jejích ženy. A zvláště po zločinech mého předchůdce jsem věděl, že zvláště muži – mnoho z nich měli syny ve stejném věku, jako byly oběti – skrývali hluboký hněv a nedůvěru, která nemohla být překonána typickými metodami.

Tak jsem si vyrazil do místního baru a sledoval Královské hry. Užíval jsem si prostředí cigaret v městském tabáku. Koupil jsem si nákladní auto. Zorganizoval jsem lovecká klub v kostele. A celou tu dobu jsem pokračoval v otvírání mé rodinné minulosti a hledání všechno způsobů, které kostel potřeboval – a měl by – ke změně.

A postupně tato skupina splynula, vyrůstajíc ze svou starých mužů, kteří chodili do kostela ta dlouho, že zapomněla, jak přestat, do skupiny čtyřiceti, od čerstvých absolventů až k nedávno odešlým důchodců. Vlastně, rozrostli jsme se tak moc, že příští týden začínala druhá skupina.

Ale, co když jsem právě nedodělat tři roky tvrdé práce? Tři roky dřiny vyhozené za půl hodiny s Poppy?

Kdybych se zdál nepozorný, nikdo si toho nevšiml nebo to komentoval, a podařilo se mi nezadusit na mých vlastních slovech, jak čteme pasáže ve 2. Timotheovi a Písni písní. Alespoň jsem se nezadusil, dokud jsme nedosáhli jedné verze v Římanech, a pak jsem cítil, jak se mi hrdlo uzavřelo, a prsty třásly, jak jsem četl.

„Nerozumím tomu, co to dělám. Pro co to chci udělat, nedělám, ale co nenávidím dělat…pro touhy, které mám, ale nemůžu se o ně postarat. Co za ubohého muže to jsem.“

Co za ubohého muže to jsem.

Co se ubohého muže to jsem.

Přišel jsem do města, velmi zničeného odpornými činy predátora, a já jsem přísahal, že to napravím. Proč? Protože, když jsem se podíval v noci na hvězdy, cítil jsem, jak se na mě Bůh dívá. Protože jsem cítil vítr, jako Jeho dech na mém krku. Protože jsem přinesl mou víru s velkou dohodou boje a bolesti, ale věděl jsem, že moje víra byla také to, co dívalo mému životu tvar a podporu, a nechtěl jsem, aby selhání církve zbavilo celé toto město daru.

A pak, co jsem dneska udělal? Zradil jsem všechno. Zradil jsem všechny.

A to nebylo to, co mi uzavřelo hrdlo a kvůli čemu se mi třásly ruce. Ne, to bylo uvědomění, že jsem zradil Boha, možná víc než, že jsem zradil lidi v této místnosti.

Můj Bůh, můj zachránce. Příjemce mé prudké nenávisti po Lizzyině smrti a také přítomnost, která trpělivě čekala na svůj návrat o několik let později. Hlas v mé snu, který mě utěšoval, osvítil, řídil. Ten hlas, který mi řekl, co musím udělat s mým životem, kde si musím najít místo.

A nejhorší věc byla, že jsem věděl, že se On na mě nezlobí. Odpustil mi, než se to stalo, a já si to nezasloužil. Zasloužil jsem si být potrestaný, krupobití ohně seshora, horkou vodu, něco, sakra cokoli, protože jsem byl mizerný, odporný, žádostivý muž, který využil emociálně zraněné ženy.

Co za ubohého muže to jsem.

Skončili jsme čtení Bible, uklidil jsem jako robot kávu a brambůrky, moje mysl byla stále omámená novým přívalem hanby. Tento pocit být příliš malý, příliš strašný, pro nic jiného než pro peklo.

Nemohl jsem snést chůzi kolem kříže na mé cestě zpátky na faru.