POS - 23. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

MÁLA CHATKA, kterou nazýváme domovem již téměř tři měsíce se dneska v noci zdá prázdná. Coleovi zavolal Jason ohledně nájemce, kterému přestala téct teplá voda, takže jsme Emmy a já šly domů, zatímco on to šel spravit. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat, takže jsme si neudělali žádné plány na to, kdy se uvidíme nebo kdy si spolu později promluvíme. Možná to je důvod, proč se cítím mimo.

Zdálo se mi, že si Emmy toho ticha všimla, když jsme sem prvně přišly, ale teď spokojeně leží na podlaze v obýváku a maluje si. Hráli jsme hru a četli si příběh, tak odhodlaně, aby si nevšimla jeho nepřítomnosti. Nebo mé reakce na to. Cokoli dalšího se děje v mém životě, tak je důležité, aby tím Emmy nebyla dotčená. A ta melancholie, se kterou bojuji, mě přivedla k zamyšlení, jestli mít Colea v našich životech byl tak dobrý nápad

Teď už je ale pozdě a jen pomyšlení na to, že bych se ho vzdala se stává čím dál víc nepříjemným.

Sedím tiše na židli, dívám se na svou dceru, jak maluje a poslouchám její pobrukování, když odhodí svoji pastelku a zhoupne se na nohy. Utíká tu krátkou vzdálenost ke mně a vrhne se do mého náručí. Položí své malé ručičky na obě mé tváře a zmáčkne, čímž mi udělá „rybí hubu“, jak to tak ráda dělá.

Usmívá se na mě, jak to pozoruje, „Dneska ses hodně smála, mamko.“

„Opravdu?“

„M-hmm.“ Výraz na jejím obličeji je takový, jako když někdo odhalí nádherné tajemství. „Máš ho ráda, že jo?“

Hmmm. Jak na to opatrně odpovědět…

„Myslím, že je velmi milý. Ty ne?“

Nadšeně přikývne. „Dělá dobré francouzské tousty. A vtipně tancuje.“

Nakrčí svůj nos a já udělám to stejné a souhlasně přikývnu. „To ano, že jo?“

Emmy se zahihňá. „Ale mě se to líbí.“

„Mě taky.“

„Dělá tě šťastnou, že?“

„Ty mě děláš šťastnou,“ vyhnu se odpovědi.

„Ale on by tě mohl udělat šťastnou, kdybych tu já nebyla, že?“

„Nic by mě nemohlo udělat šťastnou, kdybys tu ty nebyla. Mám tě až moc ráda, miláčku.“

Její usměj se rozplyne do zklamaného obličeje. „Ale pokusila by ses, že?“

Snažím se nedělat velkou vědu z jejích podivných otázek a její starosti o mé štěstí. Říkám si, že to musí mít co dočinění s jejími emocionálními jizvami z toho, co se stalo. Ani nepředstírám, že vím, jakým způsobem funguje dětská mysl, ale dělá mi starosti, když začne s těmito věcmi.

„Emmy, proč si děláš starosti o to, abych byla šťastná bez tebe?“

„Protože bych tu nemusela vždycky být.“

„Proč si to myslíš?“

Pokrčí rameny, nechá své ruce spadnout na můj hrudník. „Někdy andělé odcházejí do nebe. A ty si řekla, že jsem anděl.“

„Ty jsi můj andílek, ale to neznamená, že někdy v blízké době půjdeš do nebe. Většinou nechá Bůh mamky a taťky, aby si nechali své andílky po dlouhou, dlouhou dobu.“

Jak nad tím uvažuje, špulí své rty dokola, jakoby dávala pusinky. „Ale pan Danzer si nemohl nechat svého andílka.“

„Ne. Ale tím by ses neměla trápit, zlatíčko. Já jsem tady. Udržím tě v bezpečí.“

Vím, že bych neměla dávat sliby, které nemohu dodržet, ale dokud jsem naživu a schopná, udržím ji v bezpečí. A doufám, že můj slib uklidní její mysl. Emmy má dost věcí, se kterými se ve svém životě musí vypořádat i bez toho, aby si dělala starosti se smrtí a s tím, co by se stalo její matce, kdyby měla umřít.

Jen to pomyšlení procházející mou myslí je dostatečné na to, aby mi ucpalo hrdlo a svázalo můj žaludek do uzlů.

Odložím stranou své vzrůstající emoce a komicky podezřívavě se z boku zadívám na svoji dceru. „Je tohle nějaká takticky oddalující záminka? Snažíš se vymanit z koupání?“

„Ne,“ odpoví. A já si nemyslím ani na sekundu, že by to mělo co dočinění s její koupelí, ale potřebuji, aby přišla na jiné myšlenky.

Tancuji prsty dolů po jejích bocích, což vyvolá zakvičení. „Jsi si jistáááá?“

„Jsem si jistááá!“ směje se, snaží se vykroutit od mých lechtajících prstů.

„Neslyšela jsem tě.“

„Jsem si jistá!“ řekne znovu skrz své smějící se rty.

„Myslím, že jediný způsob jak to dokázat je dostat tohle malé tělíčko do vany. Pojďme, slečinko,“ řeknu a nabírám ji nahoru do svého náručí. „A pak… zmrzlina!“

Její oči se rozšíří. Snažím se ji nenechávat jíst po koupeli a kontroluji její přísun cukru tak moc, jak dokážu, ale dnes večer… no, dneska večer si myslím, že je zmrzlina dobrý nápad.

⌘⌘⌘⌘

Včera v noci jsem o Coleovi neslyšela. Teď je znovu čas na Emminu koupel a stejně mi o sobě stále nedal nic vědět. Zvedla jsem telefon nejméně tucetkrát, že mu napíšu, jen abych zjistila, jestli se mu podařilo spravit ten oteplovač vody. Ale neudělala jsem to. Strávila jsem posledních dvacet čtyři hodin tím, že jsem si sama sobě říkala, že bude možná nejlepší, když už o něm neuslyším nikdy. Nemohu se rozhodnout, jestli je to pro Emmy dobré nebo špatné.

Na jednu stranu se zdá, že se jí líbí. Od prvního dne na pláži se zdá být jím tak zaujatá, tak nevysvětlitelně ji to k němu táhne, jako mě. Jen v jiném slova smyslu, samozřejmě. Ačkoli před ním nepromluvila nic jiného, než když na mě to první ráno zavolala, otevírá se v jeho blízkosti a z toho se mi vznáší srdce. Navíc se zdá být upjatá na to, abych byla s někým v životě šťastná. Možná je to pro dítě přirozená obava, ale myslím, že je trochu mladá na to, aby s takovýma myšlenkami začínala.

Ale navzdory těmto pozitivům, se obávám, že pokud k němu příliš přilne a věci mezi námi nevyjdou, tak bude zdrcená. A už jí ublížilo v jejím životě dost mužů. Nechci riskovat, že ji budu ještě více jizvit.

Možná, že pokud mi Cole zavolá, měla bych si s ním promluvit o hranicích. Možná bych si měla promluvit sama se sebou o hranicích.

Po koupeli mi Emmy přečte dvě ze svých oblíbených pohádek před tím, než jde spát. Jak pozoruji její rty se hýbat a její oči skenovat, jak poslouchám brilantní způsob, jakým její mysl funguje, modlím se, abych neudělala nic, čím bych ji ublížila, ať už vědomě nebo ne. Děti by neměli poznat bolest a strach takovým způsobem, jakým to poznala ona. Možná je to dost na to, aby jí to vystačilo na celý život. Možná ten zbytek bude už snadnou plavbou.

Když spí a její přítomnost neodvádí mou pozornost, noc se táhne. Snažím se dívat na televizi, ale nic mě nezajímá. Přistihnu se, jak opakovaně vykukuji ven, co hledám, netuším.

No, ano vím. Není to co; je to koho.

Colea. Když aktivně nemyslím na něco jiného, je v mé mysli on. Vypnu televizi a jdu si do kuchyně pro vodu, mé oči se automaticky stočí k domu úhlopříčně od mého. Uvažuji, jestli tam přes noc zůstává. Evidentně tam zůstával tu noc, kdy jsem pro něho šla. Kolik dalších nocí tam strávil? Je tam teď? Jestli ano, tak proč se nestavil? Proč se mi neozval?

Mé nekonečné přehrávání nezodpovězených otázek je dost na to, aby mě z toho začala bolet hlava, takže si vezmu dva ibalginy a seberu si knihu, kterou jsem si koupila z Jordanina omezeného výběru před pár týdny. Dělám co můžu, abych se ztratila v ději, a abych nechala teplo z krbu odnést mé napětí.

Vzbudím se o téměř dvě hodiny později, knihu mám otevřenou a spočívající na mé hrudi, oheň téměř vyhořel. Jsem téměř vděčná za vyhlídku spánku. Snažení nemyslet na Colea bylo stejně tak frustrující jako vyčerpávající.

Přiložím do ohně, zhasnu světla a zamířím do postele. Musela jsem okamžitě upadnout do spánku, protože se to zdá jako sen, když cítím jemné-přesto-pevné rty otírat se o mé a studenou ruku bruslící po vnitřku mého stehna.

Unáším se tím prostorem mezi snem a skutečností ještě pár sekund, užívám si teplý, harmonický pocit v žaludku a bolest, která začala mezi mýma nohama. Ale když mě udeří chladný vzduch, jak jsou přikrývky z mého těla odtahovány pomalu pryč, omámeně se proberu.

„Sním?“ řeknu nahlas.

„Ne, ale mohla bys,“ řekne smirkový hlas.

Cole.

Mé srdce dvojnásobně zrychlí oproti svému normálnímu tempu a rozběhne se mnou vzrušení, což mě úplně vzbudí.

„Rozbít a vstoupit, huh?“ škádlím ho hravě, šťastnější, než jsem ochotna přiznat, že je tady. Konečně. Zdálo se, jako bych čekala věčnost.

„Nic jsem nerozbil, ale rozhodně plánuji vstoupit. Několikrát vlastně.“

Ušklíbnu se, poslouchám šustění jeho oblečení, které jde ve tmě dolů.

„Tohle je nelegální, víš. Vstoupit neohlášeně do nájemníkova domu.“

Slyším zaskřípat pružiny a cítím, jak se matrace prohnula, když Cole položil koleno a jednu ruku na konec postele. Klouže svýma rukama nahoru po mých nohách, odtahuje je od sebe, jak pokračuje. V jednu chvíli ucítím škrábnutí jeho strniště, nahoře poblíž mých slabin a vytryskne do mě nestydaté bodnutí chtíče.

Cítím, jak se na mě pokládá jeho váha, přišpendluje mě pod jeho nahé teplo. Odpoví mi těsně předtím, než jeho rty uzmou ty mé. „Tak mě zažaluj.“

⌘⌘⌘⌘

„Jsi naštvaná, že jsem přišel?“ zeptá se Cole, jak si líbá cestičku od mé brady k mému uchu, jeho tělo stále kompletně pokrývá to moje.

„Vůbec ne.“

„Dobře.“ Slyším v jeho hlase úsměv. „Stýskalo se mi tobě až příliš na to, abych byl od tebe pryč druhou noc.“

„Proč si vůbec zůstával pryč?“

„Bylo pozdě, když se mi včera večer podařilo rozložit ten oteplovač vody a pak jsem se dneska musel svézt s Jordan do Ashbrooku pro nějakého součástky, které tady neměli. Když jsem to měl hotové, věděl jsem, že zrovna budeš uprostřed toho připravovat Emmy do postele. Nechtěl jsem vyrušovat, tak jsem čekal. Ale to stačilo. Maximum čekacího času. Musel bych ti rozmlátit dveře, kdyby to byly ještě další dvě minuty,“ přizná se s toužebným zavrčením.

„Skutečně, pane Testosterone?“

„No to víš že sakra ano,“ řekne, napíná své boky a způsobuje tím, že sténám nad jeho tvrdostí, která se už začíná tvarovat uvnitř mě. „Stěžuješ si na můj testosteron?“

Protočí boky, hladí mě přesně na tom správném místě. „Bože, ne,“ tiše zasténám, naklápím svou pánev tak, abych ho lépe uchytila.

„Protože mohu odejít, pokud tě obtěžuji.“ Připevní svá ústa na jednu bradavku, jak se odtahuje a pak se celou cestu zpátky zase přitlačí, dostatečně hluboko, že zhoupne mé boky dozadu.

„Obtěžuješ mě to jo,“ řeknu mu bez dechu, „ale nechtěla bych to jinak.“

„Dobře, protože si říkám, že dokud jsi tady, tak mě budeš muset snášet.“

Nemusím si dělat starosti nad tím komentářem, protože se Cole nakloní dozadu a vytáhne mě nahoru do sedu, drží mě v rukou a nabodává mě na svou délku. Ale když ležím vykostěně vedle něj o hodinu později, mohu přemýšlet nad malinko něčím jiným.

⌘⌘⌘⌘

Hrozně ráda bych se probudila vedle Colea, ale obávám se, že Emmy opět vstane brzy, jako na potvoru, a najde nás společně v posteli. Nemyslím si, že je na to připravená, nehledě na to, jak moc se jí Cole líbí nebo jak si myslí, že mě činí šťastnou.

Ale za časných ranních hodin, mi Cole, skoro jakoby byl naladěný na Emmino blaho jako já, dá dlouhou, vášnivou pusu a ohlásí, že odchází.

„Pravděpodobně bych tady neměl být, až se Emmy probere.“

Neoponuji mu, protože je to přesně to, co si myslím já.

Sednu si, dívám se, jak se obléká, paprsky slunečního svitu proudí skrz závěsy, na kterých trval, že musí roztáhnout. Chci tě vidět, řekl. Chci vidět tvůj obličej, když se uděláš. Chci vidět tvé krásné nohy, jak se roztáhnout a chci, aby ses dívala, jak moje péro klouže do a z tebe. Nechci, abys někdy zapomněla na to, jak to vypadá.

Jak jsem na to mohla říct ne? A teď dostávám odměnu. Mohu vidět, jak se jeho svaly napínají, když si natahuje kalhoty, jako titanové stroje, které hladce kloužou pod bezchybnou kůží. A mohu vidět jeho obličej, částečně zastíněný, když se na mě podívá. Ten pohled, který říká, že by tu mohl zůstat a milovat se se mnou navěky a nikdy by se mu to neomrzelo. Ten pohled, který říká, že mě chce víc, než by chtěl jíst. Ten pohled, který říká, že chce… víc. Jenže já přesně nevím co je pro něho „víc“

„Uvidím tě později?“ zeptám se.

„Co takhle dneska večer večeře? Uvařím.“

„Slíbila jsem Emmy, že ji dneska večer vezmu k Baileymu na cheesburger. Vedla si dobře u svých testů z matika a to je to, co chtěla jako odměnu, takže…“

„Můžu jít taky?“

Skryju úsměv, který mi chce rozsvítit obličej. „Asi bychom se mohli smířit s tvým nepřetržitým klábosením ještě jednu noc.“ Vidím jeho jízlivý výraz. „Co máš teď v plánu? Myslím tím, je ten dům naproti přes ulici hotový? Nebo budeš pracovat na něčem jiném?“

„Budu zpátky naproti přes ulici zítra,“ odpoví nejasně.

„A dnes?“

Vidím, jak zastavuje. Vidím jeho zaváhání. Přehnala jsem to.

„Dnes budu na pláži.“

Je neděle.

„Stavět hrad z písku?“

Jednou přikývne, jeho obočí se zamračuje tak, jako jsem to viděla už tak často předtím od té doby, co jsem ho poznala. Věc se má tak, že jsem ho neviděla posledních pár dnů moc mračit.

„My, um, mohli bychom přijít a pomoct, kdybys chtěl. Nebo jestli to raději děláš sám…“ Nechám větu nedokončenou, ohromená svou troufalostí. Co to sakra se mnou je? Jako bych ho snad vlastnila, jako by snad nemohl strávit minutu beze mě nebo klidně celý den, když jsme tak u toho.

„Díky, ale-„

„Ach Bože! Moc se omlouvám! Posloucháš mě! Zním jako kontrolující stíhačka. Prostě zapomeň, že jsem něco řekla,“ soudím se, zakrývám si obličej oběma rukama. Jak. Ponižující. Jestli někdy uvažoval nad tím, jestli jsem někdy v minulosti měla nějaký normální vztah, jsem si naprosto jistá, že má nyní svůj odpověď.

Cole odtáhne mé ruce z mého obličeje. Jeho výraz je milý, ale neproniknutelný. „Neomlouvej se. Chci být s tebou. Ale,“ přidává, s malým úsměvem, „To je prostě něco, co… to je prostě něco, co musím udělat sám.“

„Já tomu rozumím, Cole. Opravdu ano. Nevím, proč jsem se vůbec nabízela.“ Zatřesu hlavou.

„Protože jsi starostlivá a zábavná a chceš se mnou také být.“

Ani to nepotvrdím ani nepopřu jeho domněnku, ale má pravdu. Chci být s ním.

„Vyzvednu vás v šest. A oblečte si něco formálního. Nikdy jste ještě večer u Baileyho nebyly.“

Na zlomek vteřiny uvažuji, jestli to myslí vážně. „Děláš si srandu, že?“

Jeho smích je krátkým zaštěknutím. „Samozřejmě, že si dělám srandu. Viděla si to u Baileyho? Nemusíš mít ani zuby, aby tě tam obsloužili.“

„Dobrá pointa,“ připustím. „Jen jsem se chtěla ujistit.“

Cole se nakloní ke mně tam, kde sedím na posteli. „Kdyby to bylo na mě, mohla bys přijít nahá. Byla bys tam nejlépe oblečená osoba. Ale je tu Emmy. A policie, samozřejmě. Pravděpodobně by to neskončilo tak, jak bych chtěl – že bys jezdila na mém péru na baru.“

Zamhouřím obličej. „To je to na co si myslel, když si mě zval na večeři u Baileyho?“

„Nedívej se na mě takhle. Kdybys nebyla tak rozkošná, tak neodolatelná, tak sakramentsky návyková, nemyslel bych na tebe po celý ten čas, jak to dělám. Je to tvoje vlastní chyba.“

Skloní hlavu, aby mě kousnul na prsa zubama. „Jestli odcházíš, měl bys toho nechat,“ varuji ho.

Jeho povzdech je dlouhý a hlasitý. „Fajn. Asi půjdu. Měl jsem dobrý důvod, že?“ škádlí mě.

„Emmy.“

„Ano ano. Velmi dobrý důvod.“

Zašklebím se, jak mě ďobne tvrdě na ústa a odchází pryč, jako bych mu sebrala jeho oblíbenou hračku.

Říkám si pro sebe, když slyším zavření předních dveří a cvaknutí zámku, že není jediný, kdo je závislý.