NLTL - 27. kapitola

Překlad: Raduš
Kor.: Yanica

~ Anna ~

Když jsem se v sobotu ráno začala pomalu probouzet, uvědomila jsem si, že mi buší v hlavě. Zasténala jsem, chytila se rukama za hlavu, mačkajíc si spánky, a doufala, že bolest ustoupí. Předchozí noc byla dámská jízda a já si jí určitě maximálně užila. I když mi teď moje hlava říká, že toho chichotání, pizzy, popcornu a vodky bylo opravdu moc.

"Utrpení?"

Znovu jsem zasténala kvůli příliš silnému hlasu, který se posměšným tónem ozval nedaleko mých uší. Stiskla jsem zavřená víčka pevněji, a kývla. Zasmál se a moje uši okamžitě zabrněly. "Psst!" Zamumlala jsem, přetočila se na břicho a zakryla si polštářem hlavu. "Fuj, už mě nikdy nenech pít!" Zaúpěla jsem.

Zasmál se a ponořil se do matrace vedle mě. "Tady, něco jsem ti přinesl. Myslel jsem, že dnes ráno potřebuješ trochu delikátní péče," zašeptal pobaveně. Zvedla jsem polštář z mé hlavy, abych ho viděla, jak sedí vedle, úplně oblečený, podával mi sklenici vody a dvě pilulky.

"Díky," zamumlala jsem vděčně, posadila se a rychle je spolykala. Pak jsem se pořádně prohlédla. Zjistila jsem, že mám na sobě stále tu stejnou košili, kterou jsem měla minulý večer. Moje džíny ležely na hromadě na podlaze. Nepamatuju si ani, jak jsem se dostala do postele, ale je jasné, že jsem byla příliš opilá na to, abych se převlékla do pyžama.

Ashton se široce usmál. "Tak pojď, vstaň a oblékni se, vezmu tě na snídani, aby ses cítila lépe."

Pozorovala jsem ho, když mluvil. Vypadal dnes super sexy. Měl na sobě pár světle modrých roztrhaných džínů a bílé tričko s černou kapucí nahoře. Rychle jsem zahnala vlnu touhy. Byl to skoro týden, co jsme se vrátili z LA, a udržet věci na čistě kamarádské úrovni byl těžký boj. Teď, když jsem věděla, jak dobře mi s ním může být, nemohla jsem si pomoct, a chtěla jsem, aby se to stalo znovu a znovu, ale zatím se mi dařilo pohybovat se kolem něj a chovat se slušně.

"Dneska ti to sluší," zamumlala jsem, padla zpět a přehodila si ruku přes oči, aby mě neoslňovalo světlo.

Zasmál se a lehl si vedle mě. "Jsi ještě opilá? Myslel jsem, že jsi flirtování zakázala, teď když jsme doma," škádlil mě, chytajíc mě za ruku. Šklebil se na mě.

Zavrtěl jsem hlavou. "Byla jsem opilá a zase jsem s tebou flirtovala?" Zeptala jsem se s omluvným úsměvem.

"No jo, holčičko. Potom, co jsem tě dostal do postele, jsi mě prosila, abych ti vyšukal mozek z hlavy, a byla jsi proklatě rozzlobená, protože přezka mého pásku nešla rozepnout, tvrdila si, že za to můžou oškliví skřítci, kteří nesouhlasili se sexem, a pak nakonec, když jsem tě otočil, jsi na mě usnula," řekl se smíchem.

Rozpačitě jsem se usmála, cítila jsem, jak se červená plíží na můj obličej a krk. "Je mi to. Myslím, že jsem se neovládla, když jsem byla opilá."

Usmál se a souhlasně přikývl. "Neboj se, byl jsem dokonalý gentleman. A nenechal jsem se vyprovokovat, ani když jsi žebrala."

Vyjekla jsem a hodila si ruce na obličej. "Ach bože, přestaň. To je důvod, proč si lidi dopoledne raději na nic nepamatují, a ty mi to nemáš připomínat! Alkoholem indukovaná ztráta paměti je jen forma ochrany před všemi těmi hloupostmi, které jsi dělal noc předtím."

Zlomyslně se zasmál. "Dobře, dobře. Neřeknu ani slovo." Posadil se. "Můžeme se jít najíst? Mám hlad."

Posadila jsem se a trhla sebou, jak mi pohyb způsobil rozmazané vidění. "Pořád hladový," škádlila jsem ho.

Usmál se a naklonil se, měkce mě políbil na čelo, než vstal a odešel z místnosti.

Vzdala jsem sprchu, protože jsem na ni neměla energii, oblékla jsem se a pak jsem si nasadila obrovské brýle, aby mi denní světlo nedráždilo oči.

"Hej, jsi připravená?" Zašvitořil, když jsem vyšla z ložnice.

Přikývla jsem, zvedla svou kabelku.

"Mám chuť na slaninu, co ty?" Zeptal se, vzal mě za ruku a propletl naše prsty.

Pokrčila jsem rameny. "Cokoliv, hlavně, aby to bylo mastné a dobré."

V místní kavárně, která byla pět minut jízdy autem od našeho bytu, jsem si objednala obrovský talíř slaniny a vajec, a překvapivě jsem se cítila líp. Nebo možná, že to byla ta dvě espresa, která jsem měla k tomu.

"Takže, o našem rande dnes večer, už vím, kam chci jít. Ujisti se, že budeš mít na sobě něco ležérního a teplého, a žádné podpatky, "instruoval mě Ashton, usmíval se, když jsme čekali na číšnici, aby si vzala jeho objednávku. Zamračila jsem se. Naše noční rande bylo obvykle v pátek, ale proto, že jsem včera byla s holkami, posunul naše rande na dnešní večer.

Naklonila jsem hlavu na stranu. "Kam jdeme?"

Se škádlivým úsměvem zavrtěl hlavou. "Překvapení."

"Ale no tak, řekni mi to, prosím?" Zakňučela jsem. Nenáviděla jsem překvapení, a on to věděl.

"Ne," odpověděl, napínajíc mě. Zvonek nade dveřmi zazvonil, signalizujíc, že někdo buď přichází, nebo odchází z kavárny. Jeho oči zalétly ke dveřím a jeho tělo ztuhlo. Podívala jsem se mu přes rameno ve chvíli, kdy skupina pěti kluků vešla dovnitř. Všichni byli hlasití a hluční, jako by byli ještě opilí nebo sjetí ze včerejší noci.

"Můžeme jít?" Zeptal se, stále nenápadně sledujíc skupinu kluků, jak začali obtěžovat pár žen o několik stolů dál.

Přikývla jsem a vstala. Ashtonova ruka se omotala kolem mého pasu, přitáhl si mě blízko k sobě, na opačné straně, než se ti kluci smáli, posmívali hostům, navzájem se pošťuchujíc.

Když jsme byli asi čtyři stopy od dveří, jeden z nich se postavil před nás a usmál se. "Tak brzy odcházíte?"

"Jo, omluvte nás." Ashton se zdvořile usmál, zpevnil sevření ruky.

"No, možná by vaše paní raději zůstala tady," navrhl ten chlap, usmívajíc se na mě.

Nevěřícně jsem odfrkla. "Ne děkuji."

Ashton se zhoupl na špičkách nohou. "Vážně, chlapče, uhni, než přijdeš k úrazu," zavrčel.

Ten chlap se zasmál, ale uhnul z cesty, ukazujíc gestem cestu ven. Jak jsme procházeli kolem něj, chytil mě za ruku, a škubnul mnou dozadu. Projevily se moje instinkty, a já se otočila a kopla ho kolenem do rozkroku. Sténal bolestí a Ashton mě postrčil směrem ke dveřím, když jeden z ostatních kluků udělal krok vpřed.

"Zkurvysynu!" křičel.

"Najdi Deana!" Zavrčel Ashton, opět mě tlačíc ke dveřím.

"Cože? Ne!" Vykřikla jsem, zděšená. Neexistoval způsob, jak bych ho tu mohla nechat s pěti kluky.

"Hned, ANNO!" Nařídil.

Trhla jsem sebou nad rozkazem v jeho hlase a rychle se otočila ke dveřím. Jakmile jsem byla venku, běžela jsem k Deanovi, který byl asi o sto metrů dál, ležérně opřený o zeď. "Je tam bitka. Jdi mu pomoct!" Křičela jsem, ukazujíc zuřivě na kavárnu. Obavami mi bylo špatně. Bála jsem se, že mu ublíží. Srdce mi bušilo v hrudi.

Deanovi se rozšířily oči, když se podíval zpátky ke kavárně, ale ani se nepohnul. Najednou zavrtěl hlavou. "Ne. Musím tě dostat pryč." Jeho ruka mě chytila za loket a začal mě táhnout dopředu.

Co to sakra je? Chystá se nechat Ashtona bojovat na vlastní pěst? "Deane, co to sakra děláš? Ashton je tam sám na pět chlapů!" Křičela jsem, zoufale se snažíc setřást jeho sevření.

"Pak lituji ty kluky. Moje práce není jít mu pomoci, ale dostat tě pryč, jestliže vznikne problém," odpověděl prostě.

Nechtěla jsem mu ublížit, ale pokud se bude snažit odtáhnout mě pryč, budu mu muset ublížit. "Pro rány boží! Nemůžeš ho tam jen tak nechat. Vypadnout pryč! Deane, zastavíš se? Ashton je tam sám, běž tam a pomoz mu!" Zařvala jsem, snažíc se zastavit.

Další pár rukou mi sevřel boky, a já jsem vyjekla z šoku.

"Klídek, holčičko, já jsem tady," řekl mi Ashton do ucha.

Můj dech se zadrhnul. Otočila jsem se k němu, hodila své paže kolem jeho krku, objímajíc ho pevně. "Co se stalo? Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se a držela se ho jako o život, pravděpodobně jsem ho málem udusila.

Místo odpovědi mi rukama kroužil kolem pasu a nadzvedl mě. "Deane, dostaňme ji do auta," nařídil. Přestěhoval jednu ruku pod zadek a přinutil mě omotat mu nohy kolem pasu a běžel směrem k vozu.

"Můžu chodit, Ashtone," protestovala jsem, uvolnila jednu z mých nohou, ale on ji tam prostě dal zpátky a pokračoval v běhu směrem k parkovišti, kde jsme nechali auta.

"Vím, že ano, jen laškujeme, jo?" Opáčil, pevně mě svírajíc. Můj dech začal zpomalovat, a můj žaludek povolil teď, když tady byl se mnou. Když jsme se dostali k Deanovu autu, Ashton mě posadil na sedadlo spolujezdce a zabouchl za sebou dveře, mluvil s Deanem venku. Vzala jsem to jako možnost prohlédnout si každou píď jeho odhalené kůže, snažíc se zahlédnout červenou značku nebo vadu, která by znamenala, že byl zraněn, ale nic.

Najednou plácl Deana přes rameno, otočil se na patě, znovu zamířil ke kavárně. Zalapala jsem po dechu a pokusila se otevřít dveře, abych ho mohla následovat, ale Dean mě zatlačil zpátky do auta a zamkl dveře, než došel na stranu řidiče.

"Co se děje? Kam šel? Je v pořádku?" Vykřikla jsem, když nastartoval auto, vyrazil, aniž si zapnul bezpečnostní pás.

"Je v pořádku. Někdo zavolal policii, musel se tam vrátit a zvládnout to. Je to nejlepší, že tam nejsi, takže nemusí vysvětlovat celé to utajení." vysvětlil.

Zalapala jsem po dechu, ohlédla přes rameno, nenáviděla jsem, že jsme jeli pryč a opouštěli ho. "Někdo zavolal policii? No, co se stalo?" Vykřikla jsem, otírajíc si tvář, dokud jsem to neudělala, ani jsem si neuvědomila, že jsem plakala.

Dean pokrčil rameny. "Postaral se o to.

Postaral se o to? Co to sakra má znamenat? Tam bylo pět chlapů, proboha! "Cože? Jak?"

Dean se usmál a zavrtěl hlavou, jako kdybych řekl něco hloupého. "Annabelle, je to výborný agent. Neměla bys o něj mít strach."

Já se na něj zamračila. "Já bych si dělala starosti i o tebe, víš. Prostě si nemyslím, že bychom ho měli takhle nechat! On by to neudělal, pokud by šlo o tebe. Neopustil by tě!" Křičela jsem vztekle.

Hlasitě se zasmál. "Annabelle, Ashton by mě zabil sám, pokud by to znamenalo, že tě uchrání od zranění. Nepochybuji o tom." odpověděl se smíchem.

Rozzlobeně jsem si povzdechla a vyhlédla z okna, protože jsem v tom hovoru nechtěla pokračovat. Nenáviděla jsem pomyšlení na to, že Ashton právě odešel vyřešit problém na vlastní pěst. Mohlo se mu stát cokoliv, mohl být vážně zraněn a ta myšlenka mi stáhla hruď starostí.

Když jsme dorazili do našeho bytu, Dean mě zastavil, aby rychle zkontroloval místnosti, že jsou prázdné, než odešel čekat za dveřmi. Posadila jsem se na pohovku a dala si hlavu do dlaní. Ticho bylo ohlušující, jak jsem tam seděla a sledovala pomalý tikot hodin. Byla jsem na nervy. Tiše jsem plakala a nemohla tomu zabránit, jak jsem si představovala všechny hrozné věci, které by se dneska mohly Ashtonovi stát. Sotva jsem dýchala. Nevědomky, jsem si prsty svírala vnitřní stranu lokte a štípala se do kůže, jak jsem se snažila znovu získat kontrolu nad svými emocemi.

Více než o hodinu později se otevřely dveře. Vyskočila jsem, srdce se mi rozbušilo v hrudi. Moje roztřesené nohy mě sotva unesly, když jsem zabočila za roh a podívala se do chodby. Když jsem uviděla jeho černovlasou hlavu, uháněl jsem k němu, a skočila na něj. Samozřejmě jsem ho zaskočila, protože zavrávoral pod mojí váhou a oba jsme narazili s hlasitým bouchnutím do dveří. Moje rty udeřily proti jeho, jak jsem ho divoce políbila. Zdálo se, že je v šoku, ale po vteřině nebo dvou mě políbil zpátky, omotal se kolem mě, když jsme se zhroutili na zem v hromadě propletených končetin.

"Všechno, co jsem musel udělat, bylo se porvat, aby ses na mě tak vrhla? Kéž bych to věděl před dvěma měsíci," zažertoval.

Znovu jsem začala nekontrolovaně plakat, políbila jsem každý čtvereční centimetr jeho tváře, než jsem pohřbila obličej do jeho krku a vzlykala úlevou, že je nezraněný a v bezpečí. Z pomyšlení na to, že bych ho mohla ztratit, stejně jako Jacka, mě zabolelo srdce tak, že to bylo až nesnesitelné. Zabořila jsem mu prsty do ramenou, jak jsem ho pevně tiskla k sobě, úplně ztracená v mých ohromujících emocích.

"Ale no tak, holčičko. Ššš, všechno je v pořádku," řekl a konejšivě mě hladil po vlasech.

Najednou všechen ten vztek vařící uvnitř mě, vybuchl, když jsem si uvědomila, proč se takhle cítím. Protože mě nenechal mu pomoci. Tuhle bolest jsem už nechtěla zažít, nepotřebovala jsem to.

Stáhla jsem se od něj a praštila ho do hrudi tak tvrdě, jak jsem mohla, ale jenom mě z toho bolela ruka. "Nikdy už mi to nedělej!" Křičela jsem vztekle.

Otevřel ústa v šoku, a díval se na mě, jako bych ztratila rozum.

"Ty zatracený hloupý kluku! Neuvědomuješ si, jaký jsem o tebe měla strach? Proč jsi mě nechal čekat tak dlouho, abys mi řekl, že jsi v pořádku?" Zařvala jsem, odtlačila se od něj, když jen otevřel a zase zavřel ústa, vypadal, jakoby trochu ztratil řeč.

"Anno, uklidni se," řekl nakonec, zvedl se na nohy. Rozzlobeně jsem se zamračila. Byla jsem tak naštvaná, že jsem na něj ani nechtěla podívat. Otočila jsem se a vyrazila pryč do ložnice, ale on mě tam následoval. "To je moje práce," řekl přísně.

"To je tvoje práce?" Opakovala jsem nevěřícně. "Je tvým úkolem dělat, abych se o tebe musela bát, kurva? Nemohl jsi tam minutu zůstat, abys mi ukázal, že jsi v pořádku? Nemohl jsi nechat otevřené dveře od auta, zatímco jsi mluvil s Deanem, abych mohla slyšet, co se děje?" Málem jsem vykřikla. Byla jsem tak naštvaná, že jsem chtěla něco rozbít.

"Anno, uklidni se! Mým úkolem je, držet tě co nejdál od problémů tak, jak je to jen možné," opáčil a sáhl po mé ruce.

Prudce jsem od něj uskočila dřív, než se mě mohl dotknout a upřeně se na něj dívala. "Nebyl sakra žádný problém! Nesl jsi mě do auta, jako zasraný dítě!" Odplivla jsem si a vztekle si otřela zrádné slzy.

Podrážděně rozhodil rukama. "Co sakra chceš, abych řekl? Chceš, abych se omluvil za svou práci?" Zeptal se zoufale.

Zklamaně jsem zavrčela. "Oh, jdi pryč, Ashtone! Děkuji ti, že děláš svou práci. Děkuji ti za to, že jsem byla v bezpečné vzdálenosti od problémů. Děkuji, že se o mě tak zatraceně moc staráš, až se cítím jako blbec. Děkuji, že si o mě myslíš tak málo, že tě ani nenapadlo, že bych o tebe mohla mít strach. Jen ti chci poděkovat, agente Taylore!" Zakřičela jsem skoro hystericky. Můj dech byl mělký. Uvnitř mě se začala budovat plnohodnotná panika, pocity bezmoci, opuštěnosti, a zranitelnosti a začaly se mě snažit táhnout dolů. Moje ruka vylétla k lokti, který už byl červený z toho, co jsem si sama sobě způsobila dříve. Pomocí nehtů jsem si drásala kůži tak tvrdě, jak jsem jen mohla, cítila jsem, jak se zařezávají do mého těla, ale ne dost.

Ashton zasténal a udělal krok vpřed, objal mě pažemi a drtíc mě na jeho hrudi. "Prosím tě, uklidni se, holčičko," prosil, sevřel svou ruku v zadu na mých vlasech, držel mou tvář bezpečně u jeho krku. "Omlouvám se. Měl jsem zůstat a ukázat ti, že jsem v pořádku. Nemyslelo mi to. Všechno, po čem jsem toužil, bylo vědět, že jsi v bezpečí a co nejdále od problémů, jak je to možné," zašeptal, třel mi konejšivě záda. Jako by věděl, jak si ubližuji, jeho ruka sevřela moji, tu kterou jsem si ničila loket a táhl ji pryč, dávajíc ji místo toho kolem pasu. "Nech toho," zašeptal. "Jsem v pořádku, slibuju. Prosím, jen dýchej a uklidni se."

"Nenávidím tě," zamumlala jsem do kůže na krku.

"Ne, to ne," zašeptal, přitiskl ústa do mých vlasů.

Popotáhla jsem a omotala své paže pevně kolem něj, nechala jeho známou vůni vyplnit mé plíce. "Nesnáším, že mi na tobě záleží," přiznala jsem, vrážejíc mu prsty do zad a tiskla se, abych byla k němu blíž.

Zasmál se tiše. "Já vím." Tiše mě políbil na spánek.

Zakňučela jsem a pevně se ho chytila. "Opravdu jsi v pořádku?" Zeptala jsem se a snažila se znovu získat kontrolu sama nad sebou.

"Jo, slibuju. Je mi to líto, nemyslel jsem," zašeptal. Jeho ruce kroužily po mých zádech, a můj dech se začal zpomalovat. Jeho paže se ovinuly kolem mě, zvedl mě, šel k posteli a posadil se na okraj, přitáhl si mě na klín, a jemně mě houpal. Když jsem se odtáhla, abych se na něj podívala, usmál se smutně a palci miotřelpryč slzy. "Nenávidím, když takhle pláčeš."

Hlasitě jsem popotáhla, pak jsem ho chytla za bradu a otočila hlavu na jednu stranu a pak na druhou, kontrolujíc modřiny. "Opravdu nejsi zraněný?" Zeptala jsem se, konečně spokojená, když jsem přitiskla čelo na jeho.

"Nic se mi nestane."

Zavřela jsem oči a trochu zakňučela. "Nikdy už mi to nedělej. Tolik jsem se o tebe bála. Začala jsem přemýšlet o všech těch strašných věcech, a představovala si, že jsi zraněný. Nevěděla jsem, jestli se ti něco nestalo, Ashtone. Prosím, nedělej mi to znovu," prosila jsem tiše.

"Nebudu, slibuju. Nechtěl jsem tě rozrušit," zašeptal, pevně mě držel, hladil mě po vlasech. Pohnul se pode mnou a chytil mé zápěstí, narovnal mi ruku a díval se na poškozenou kůži na vnitřní straně mého lokte. Modřina se už tvořila, krev byla těsně pod povrchem, a byly tam malé škrábance, jak se nehty zarývaly do mého těla. "Ježíši, Anno," zasténal, zavrtěl hlavou. "Proč to-"

"Ne," přerušila jsem ho. Natáhla jsem se a zatáhla za rukáv košile, zakrývajíc to, jak nejlépe to šlo. Nechtěla jsem o tom mluvit. Nemohla jsem mu to vysvětlit, že bolest byla občas jediná věc, kterou jsem ve svém životě mohla řídit, nebo že bolest byla konstantní, nikdy mě neopustila, a byla to jediná věc, která mi dovolila myslet na něco jiného, když se všechno ostatní kolem mě rozpadlo.

Zavřel oči a zaťal čelist, paže ovinuté znovu kolem mě, drtil mě proti němu. Tiše jsem relaxovala v jeho objetí. Moje tělo se uvolnilo, když jsem mu položila hlavu na rameno. Byla jsem citově vyčerpaná.

"Co se stalo v kavárně?" Zeptala jsem se pár minut později.

Lehl si a převalil se na bok a pevně mě přitisknul k hrudi. "Zatkl jsem je," řekl prostě.

Nemohla jsem si pomoct, ale smála jsem se. Bylo tam pět chlapů, kteří mu chtěli rozbít fasádu. "Jsi ohromný," zasmála jsem se. On se jen usmál a políbil mě na nos a pár minut jsme tam jen leželi, a tiše se na sebe dívali. Bylo příjemné jen být blízko němu, opravdu jsme to dělali jen v noci, a pak jsme se obvykle snažili spát. Po několika minutách mu zazvonil mobilní telefon.

Zasmál se a zavrtěl hlavou. "Wow, dobré načasování, Deane," zabručel, když se podíval se na obrazovku. Zvedl svůj telefon, pořád mě držel pevně.

"Hele, co se děje?" Zeptal se a obrátil oči v sloup.

Neslyšela jsem Deanovu odpověď, ale cítila jsem, jak Ashtonovo tělo reaguje.

"Opravdu? Jo, jo, to je v pořádku. Jo, trochu. Rozhodně." Odpojil hovor. Jeho obličej byl napjatý obavami, ale snažil se to zamaskovat.

Usmála jsem se a natáhla ruku, vracejíc pramen jeho vlasů zpět na své místo. "Když nesmím slyšet ten rozhovor, možná bys měl jít ven," řekla jsem sarkasticky, protáčejíc na něj oči.

Zasmál se a překulil se tak, aby byl na mě. "Hmm, víš, že nemáš zájem o tajné agenty a jejich záležitosti," škádlil mě, šklebíc se na mě.

"Jo, totálně nudné věci," potvrdila jsem, chytajíc mu boky koleny, zastavujíc ho, aby nikam nešel.

Zasmál se a něžně mi odhrnul vlasy z obličeje a usmála se na mě. "Takže o tom rande… řekněme v sedm?"

Dramaticky jsem si povzdechla. "Nemůžeš mi říct, co to bude? Víš, že nenávidím překvapení."

"Ne," odpověděl a políbil mi nos a odtáhl se mimo mě.

Pevněji jsem přilnula k jeho bokům, ušklíbla se na něj. "Pokud mi to neřekneš, pak tě nebudu moci nechat jít."

Pokrčil rameny, jeho smaragdově zelené oči jiskřily neplechou. "Hmm, no možná nechci, abys mě nechala jít. Tohle je moc hezká pozice," odsekl, hýbajíc obočím.

"Perverzáku," nadávala jsem a plácla ho do hrudi. Zbytečně jsem se exponovala.

Vstal, chytil mě za ruce a tahal mě na nohy. "Jsem perverzní jen kolem tebe." odpověděl s rozpačitým smíchem.

"Jo, dobře, hráči," ušklíbla jsem se sarkasticky, když mě vytáhl z místnosti.

"Nejsem hráč!" Protestoval.

"Mmm, hmm, jo, cokoliv."

Když jsem se otočila, abych odešla, malé plácnutí po zadku mě donutilo zakvičet překvapením.

"Nejsem hráč! Jsem monogamní člověk," prohlásil a zavrtěl hlavou.

"Opravdu? Takže to prostě znamená, že jsi nikdy neměl trojku?" Žertovala jsem.

Na můj komentář obrátil oči v sloup. "Slečno Spencer, vy jste pro mě jediná dívka na světě," odpověděl, teatrálně se klaníc.

Zahihňala jsem se. "Cokoliv řekneš, příteli." Dala jsem mu pusu a zamířila do společenské místnosti pracovat na svém projektu pro školu. Neobtěžovala jsem se pokoušet poslouchat, když vyklouzl z předních dveří, aby s Deanem mluvil o věcech tajných agentů, které jsem neměla dovoleno znát.

Ashton

Usmál jsem se pro sebe. Slovo 'přítel' mi poskakovalo myslí, když jsem šel ke dveřím, abych si promluvil s Deanem. Když jsem vstoupil do haly, uviděl jsem ho tam stát a čekat na mě, jeho tvář byla bledá a ustaraná. Poplácal jsem se ho po rameni a vzal mu dopis z ruky, snažíc se vypadat bezstarostně. "To je ono?" zeptal jsem se, polykajíc svůj hněv. Kývl na potvrzení. Podíval jsem se na adresu uvedenou na obálce. Bylo to adresované Anně, ale bylo to poslané na adresu kanceláře školy, takže alespoň nezná adresu našeho bytu.

"Škola to právě poslala po poslíčkovi," odpověděl Dean, vrtíc nervózně hlavou.

Zamračil jsem se, když jsem ji otočil a uviděl na zadní straně adresu věznice. Nechtěl jsem si to přečíst, ale musel jsem.

"Možná bychom to měli poslat senátorovi Spencerovi a neotvírat to."

"Ne pošlu mu to to později," nesouhlasil jsem. Musel jsem vědět, co napsal. Jestli tohle byla výhružka proti ní, bylo by to ztráta času posílat to do domu u jezera a pak zase zpátky.

Roztrhl jsem dopis a zadržel dech, zatímco jsem to četl, naštěstí to bylo docela krátké.

Milovaná princezno,

Vidím, že jsi začala na nové škole. Z toho co jsem slyšel, jsi tam už několik měsíců, takže doufejme, že na téhle zůstaneš déle, než na té poslední.

Chybíš mi a nemůžu se dočkat, až tě uvidím. Proces začne už za méně než tři měsíce, a nemůžu se dočkat, až budeme znovu spolu. Sním o tom každou noc, jak chci přejíždět jazykem každý kousek tvého tělo a slyšet volat mé jméno. Bože, ta tvoje nádherná tvář mi tak moc chybí a doufám, že já chybím tobě.

Možná jednou až tohle všechno skončí, přestěhujeme se někde, kde je to krásné. Vím, že nestojíš moc o Miami, takže si o tom můžeme promluvit. Doufám, že se chováš slušně, zatímco tam nejsem. Jestli zjistím, že jsi byla s někým jiným, zatímco jsem byl zamčený v téhle díře, hrozně se budu zlobit, princezno. Jsi moje a jenom moje. Nemůžu unést myšlenku na tebe s jinými muži, ale vím, že ty bys mi to neudělala, takže se snažím nad tím příliš mnoho nezabývat. Myslím, že to je prostě jen mé obvykle žárlivé já. Jsem od tebe prostě pryč už tak dlouho, že z toho začínám šílet. Sotva dokážu myslet na jiné věci, než jak tě držím v náručí a znovu si tě beru do naší postele.

Život tady je skoro stejný jako obvykle, nic se tady nezměnilo, myslím, že to je proč to tady tak moc nenávidím - no, to a být pryč od tebe. Přál bych si, aby si mě navštívila, i kdyby jen na několik minut, tak abych mohl slyšet tvůj hlas a více znovu tvoji tvář. Někdy si myslím, že si tě nedokážu udržet, čas od času si nemůžu vybavit přesný odstín tvých vlasů, nebo přesnou vůni parfému, který upřednostňuješ. Vše z toho se, ale brzy změní Princezno, jen pár měsíců a pak budeme znovu spolu a nic nás tentokrát nerozdělí.

No, napíšu ti znovu příští týden. Hodně štěstí na tvé nové škole; uvidíme se za pár měsíců.

Miluji tě jako vždy.

Carter

Xxx

Sotva jsem přes svůj hněv dokázal dýchat. Dean mě zvědavě pozoroval, takže jsem zavrtěl hlavou. "Není to výhrůžka. Je to milostný dopis od Cartera," prohlásil jsem, téměř plivajíc jeho jméno.

Deanova tvář se změnila také na rozzlobenou. "Raději bych měl zavolat jejímu otci. Řekni o tom Peterovi, až vstane. Neříkej nic Anně, znovu se zeptám jejího otce, jestli ji to může být řečeno, opravdu si myslím, že by o tom měla vědět." Zasunul jsem si vzkaz zpátky do obálky a strčil si ho do kapsy. Nenabídl jsem Deanovi si to přečíst, nebyla to to jeho starost, a jestli se tyhle vzkazy někdy dostanou zpátky k Anně, věděl jsem, že by nechtěla, aby lidé o nich vůbec věděli. Cenila si té trochy soukromí, co měla.

Dean mě pozoroval, čekajíc na nějaké pokyny; zavřel jsem oči a vše si promýšlel. Nemohl se k ní dostat; jestli se někdo dostane někde poblíž k ní, zabiju je. Mluvil o tom, že ji uvidí u procesu a o budoucnosti, takže by nenařídil nikomu, aby ji nějak ublížil. Miloval ji.

Otevřel jsem oči. "Dobře, potřebuje mít docela ještě lepší ostrahu; myslím, že musíme zajít trochu dál. Zmenšíme odstup vzdálených strážců ze sto na padesát yardů. Ujisti se, že máš pořád u sebe svou zbraň. I tak půjdeme dnes večer ven, jinak by mohla dostat podezření, ale myslím, že ty i Peter byste měli jít, pokud ti to nevadí. Povolím placené přesčasy pro vás oba pro případné hodiny navíc, které budeme potřebovat, když půjdeme ven a tak," nařídil jsem. Přinutil jsem se usmát, snažil jsem se nedat najevo svoje zděšení, které se ve mně budovalo, protože byla v bytě sama, i když jsem stále venku jenom před dveřmi.

Dean přikývl, takže jsem vytáhl svůj mobilní telefon z kapsy a vytočil Maddyino číslo. "Kancelář senátora Spencera," odpověděla vesele.

"Tady agent Taylor, madam. Potřebuji mluvit se senátorem Spencerem, prosím."

"To není možné, agente Taylore. V tuhle chvílí je na zasedání," odpověděla omluvně.

"Prosím madam, spojte mě s ním okamžitě a řekněte mu, že s ním potřebuji mluvit," nařídil jsem přísně

"Hm, dobře, vydržte," odpověděla nervózně. Byl jsem na lince minutu, než zvedl telefon, znějíc mírně zděšeně.

"Agente Taylore co se stalo?"

Zhluboka jsem se nadechl. "Obdrželi jsme dopis od Cartera tady na škole, pane. Byl adresovaný kanceláři školy, naštěstí a ne našemu bytu, takže je zde dobrá šance, že neví naši přesnou polohu. Je to další milostný vzkaz, ne výhružka," uvedl jsem.

Prudce se nadechl. "Ach bože. Myslíte si, že musí opustit školu a vrátit se domů?"

"Ne pane, nemyslím. Nemyslím si, že ji chce ublížit. Ve svém vzkazu se zmiňuje, že ji uvidí u soudu; upřímně nevěřím, že by chtěl na ní ve skutečnosti zaútočit."

Zněl, jakoby si oddechl úlevou. "Dobře, takže co uděláme?"

"No, už jsem zpřísnil její ostrahu. Byl bych rád, kdybyste mi schválil povolení zaplatit přesčasy, když budu chtít vzít další agenty s sebou. Například jako dneska v noci, bylo by nápomocné, aby agent Michael pracoval navíc několik hodin, protože jdeme ven mezi lidi. Tak podobně," vysvětlil jsem.

"Ano, ano samozřejmě, máte povolení na vše, co potřebujete. Chcete, abych vám také poslal nějaké další agenty?"

"Momentálně ne pane. Jestli přijde nějaká vyhrůžka, pak možná o jednoho požádám, ale v tuhle chvíli nevěřím, že nebezpečí je nějak větší než bylo," přiznal jsem. Jistě věděl, na jaké škole byla, zřejmě měl někoho, kdo ji sledoval, protože věděl, že je tady už několik měsíců - ale to neznamenalo, že se chystá s tím něco udělat.

"Dobře. Dejte mi vědět, kdybyste cokoliv potřeboval," povzdechl si ztěžka senátor Spencer.

Odkašlal jsem si. "Opravdu si myslím, že už je na čase říct Anně o těch dopisech. Byla by víc v bezpečí, kdyby pochopila, proč jsme vždycky tak obezřetní s její ochranou," vysvětlil jsem, zavírajíc oči a doufajíc, že řekne ano. Věděl jsem, že by se bála, ale aspoň více vstřícná k nám, s chráněním ji.

Na minutu byl zticha, zřejmě o tom přemýšlel.

"Ne opravdu si myslím, že nejlepší ji udržet v nevědomosti. Nemusí se strachovat, že si pro ni přijde."

Povzdechl jsem si a přejel rukou skrz vlasy. Část mě se chtěla hádat, že není morálně správné, zatajovat jí tuto informaci, ale té části mě, která ji milovala a chtěla ji chránit od všeho špatného, se ve skutečnosti trochu ulevilo, že stále nic netuší. Stále jsem si pamatoval, jak na mě zareagovala, když jsem vytáhl zbraň na Natea. Nebála se toho, že by se pro ni Carter vrátil. Nechtěl jsem, aby se toho začala obávat teď. Rozhodl jsem se, že na něj nebudu tlačit, aby změnil názor.

"Dobře pane, je to vaše rozhodnutí. Přepošlu vám ten dopis a budu vás informovat o situaci." Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem na něj trochu naštvaný, protože dělal špatné rozhodnutí. Ačkoliv jako její strážce, jsem nebyl na pozici, abych utvořil tento druh rozhodnutí a musel jsem souhlasit s tím, co řekl.

"Dobře, děkuji vám agente Taylore."

Ukončil hovor a já si povzdechl, dívajíc se na Deana. "Stále ji to nemůžeme říct. Děj vědět Peterovi, že jdeme ven v sedm. Jestli byste mohli být oba připravení, bylo by to skvělé. Pokud je toho na vás moc, pak mi dejte vědět. Dostal jsem povolení vzít dalšího agenta," řekl jsem, šklebíc se, protože jsem neměl ponětí, jak bych Anně vysvětlil přítomnost dalšího agenta.

"Dobře, uvidíme se v sedm," přikývl a zamířil znovu na jeho pozici před výtahem.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil a vešel zpátky do bytu, přejíc si aby nikdy nic neublížila mé dívce.

V kuchyni jsem vyhledal obálku, zastrčil do ní Carterův vzkaz a adresoval ji do domu u jezera. Peter by to mohl zítra zařídit, aby to bylo posláno zítra expresní zásilkou.

Chvíli jsem se poflakovat po kuchyni, snažíc se uklidnit nervy. Anna jakoby mi někdy četla myšlenky, dokázala jenom pohledem na mě poznat, pokud bylo něco špatně. Když se mé tělo uvolnilo, udělal jsem dvě kávy a vešel do obýváku, sledujíc ji jak pracuje na svém projektu do školy. Srdce mi bolestně bušilo s potřebou ji obejmout a držet ji v bezpečí a nikdy ji nepustit, ale odmítal jsem jí to ztěžovat víc, než byla každodenní nutnost. Potřebovala se bavit a dnes večer ji přesně tohle dám.