NBA - 2. kapitola

Překlad: Sisi

Maddy se probudila, její oční víčka se s námahou otevřela, její dech byl rychlý a mělký. S lapáním po dechu se posadila na posteli, nechávající její noční můru pomalu odkrvácet z jejího těla. Studený lesk, nemoc značícího potu jí ulpěl na kůži. Byl to jen sen, říkala si Maddy. Jenom sen. Zvedla hlavu a podívala se z okna. Bylo to tam, poloviční světlo (half-light), znamení andělského města. Tyčil se tam, obrovský a tichý na kopci, perfektně rámující okno Maddyiny ložnice. Povzdechla si. Konečné zbytky snu vybledly, až z nich nic nezbylo, nahrazen realitou, že stále ještě žije v Los Angeles, v Imortal city(nesmrtelném městě).

Podívala se z okna na nádherné ráno Jižní Kalifornie. Tráva na kopci byla hnědá a suchá z horkého léta, tam tyčící se 15metrů do výšky písmena Angel City, nad nimi se ve slunečním světle leskla znamení. Nechala oči od okna sklouznout k jejímu pokoji, připadal jí prázdný, stěny pokryté plakáty z dětství, a dalšími důkazy jejího mládí, potom jí oči sklouzly k téměř prázdnému šatníku v kterém bylo několik osamělých drátěných ramínek.

Noční můra trápila Maddy kolikrát více než teď. A to byla vždycky ta samá: Jackson Godspeed vstoupil do strýcovy restaurace, stejně, jako když se poprvé setkali, až na to, že v tom snu měl na sobě ležérní tričko a vybledlé modré džíny. Pravda byla, že nezáleželo na tom, co měl na sobě. Byl nejznámější anděl strážný, měl trvalý vzhled modelu, který právě vyšel v módním časopisu nebo z billboardu. Přišel tam, podíval se na ni těma jeho bledě modrýma očima, a řekl jí, že ji bude trénovat na strážce. Stejně jako to udělal v reálu devět měsíců před tím.

V tom snu vždycky zaváhal.

"Já... já nevím co na to říct, Jacksi," řekla mu "Myslím, že potřebuju čas na rozmyšlenou."

"Maddy," řekl, podíval se na ní, jako by viděl za ní, oči vzdálený způsobem, kterého nikdy v reálném životě nebyla svědkem. "Nemáš na výběr. Asi jsi mě špatně pochopila. Už se měníš."

Ve snu, když otevřela pusu, aby promluvila, ostrá bolest jí vybuchla v zádech. Svaly na zádech uzavřely smlouvu s násilím, začaly se kroutit do nesnesitelných uzlů. Maddy se zapotácela dozadu přes jídelnu. Její ruka vyletěla ve snaze se něčeho chytit, ale jen se jí podařilo shodit nádobí ze stolu, které se následně rozbíjelo o zem.

Jacks se ani nepohnul.

Znovu ta křeč, a pak si to uvědomila, byla to víc než normální svalová křeč v zádech. Mnohem víc. Něco se za ní pohybovalo. Něco v ní žilo. Kůže na zádech se jí natáhla jako na bubnu. Zvrat, tlačilo to proti ní, zoufale snažící se dostat ven. Musela potlačit vlnu nevolnosti, když ucítila tu věc - ne, věci.

Pak to uslyšela.

Začalo to jako zvuk při trhání čtvrtky, potom se ozvalo obrovské POP. Byl to zvuk rozdělující se kůže na jejích zádech. Cítila, jako by jí něco explodovalo ze zad, a pak s náhlým náporem vzduchu byla tvrdě zatlačena na zem.

Měla křídla.

Vyčnívala jí ze zad, přes její zničenou uniformu servírky a ostatky na zádech. Podívala se na svůj odraz v okně z plochého skla. Její křídla vůbec nevypadala jako Jacksnova křídla, nic tak krásného, jako zářící křídla strážců. Maddyna křídla byla strašná. Deformovaná a vypadající nemocně. Klátila se jí nekontrolovatelně na zádech, jako špatné končetiny něčeho, co by nikdo nechtěl být.

Měla křídla jako příšera.

Znovu si připomínající noční můru se Maddy otřásla a přejela si rukama po zádech. Položila nejdřív jednu, a potom i druhou nohu na podlahu vedle postele. Vyhrnula si tričko ve kterém spala a otočila se rychle k zrcadlu, aby zkontrolovala svá záda. Věděla, že to byl sen, ale stejně se chtěla ujistit.

Křídla z její noční můry na svých zádech v zrcadle nenašla, místo toho tam bylo něco co vypadalo jako dvě elegantní tetování. Byly to její nesmrtelné značky (immortal marks), značky každého anděla. Znamenalo to, že Maddy nebyla - alespoň ne úplně - člověk. Byly odlišné od Jacksnových značek, i od těch, které měli ostatní andělé, když už je o tom řeč. Plnokrevní andělé měli své značky komplikované a zdobené. Značky, které se začali posledních pár měsíců tvořit na Maddyniných zádech byly jednoduší a menší, než měli ostatní. I přes to, ale byly nepopiratelné. Byly znamení, že tajemství, které se dozvěděla o její minulosti bylo pravdivé.

Lékaři si myslely, že její značky se "aktivovaly" s koncem její puberty. Podle nich jsou na cestě ještě další změny. Jako jsou nadlidské schopnosti andělů, samozřejmě včetně křídel a schopnosti létat. Kromě toho, že neměla tušení, co se v ní ukrývá, nebo jak by se mohla změnit, ani nikdo jiný to nevěděl.

Maddy vydechla úlevou a nechala sklouznout zpátky její tričko až k pasu. Zajímalo jí jestli její noční můry zmizí, když bude mimo Angel City (Město Andělů). Podívala se do rohu na menší krabice, které měla připravené k poslání na Northwestern University, kde se za pár dní chystala nastoupit.

Na levé straně od krabic seděl kufr, který si zabalila už v noci. Po vytřídění věcí, které si brala sebou byla překvapená jak moc z jejích osmnáctin se dalo dát do úhledně postavených krabic v rohu jejího pokoje.

Už se viděla s její nejlepší kamarádkou, Gwen Moore, jak odjíždí na univerzitu v Arizóně, minulý týden. Věci se rychle mění.

Na nočním stolku začal zvonit Maddyin telefon. Podívala se na ID volajícího, byl to Jack.

"Ahoj!" řekla hned co to vzala.

"Ahoj!" odpověděl Jack na druhé lince. Dokonce i teď, téměř deset měsíců od jejich prvního setkání, jeho hlas způsoboval, že se Maddy usadila hejna motýlků v břiše. "Kdo je můj nejoblíbenější vysokoškolák(student), co?"

"Jaaaasně, zrovna jsem se vzbudila," řekla Maddy. "A technicky, Jacksone Godspeede, nejsem student, ne dokud se nezaregistruju na akademické půdě."

"Jen formalita," řekl Jack, snažící se zůstat v dobré náladě. Maddy věděla, že to Jackovi nebude příjemné, její rozhodnutí pro vysokou na druhé straně země.

"Takže..." řekl Jack.

"Takže."

"Můžu tě pozvat někdy na zmrzlinu (v originále později)? V dnešní době je vzácná. Velmi brzy budeš mít volno v Illionis léčbě rakoviny, učení čínsky a čtení fylozofie, a vrátíš se nejchytřejší z těch, koho znám."

"Jacku, uvidíme se každý měsíc, podle plánu," řekla Maddy "A pak zase budu na léto jezdit zpátky, sem. Dokud budu shánět dobré stáže, v Angel City (Městě Andělů)."

Pod povrchem těžkého rozhovoru, od chvíle kdy Jackson vešel do restaurace Maddyina strýce a udělal jí nabídku, že by se mohla stát strážcem (Guardian), Maddy věděla, že to je jedno z největších rozhodnutí jejího života.

Jack chtěl, aby zůstala v Kalifornii a přijmula život Anděla. Něco takového byl sen pro většinu lidí, kterým by někdo nabídl být strážcem, stát se bohatým a mocným andělem strážným. Ale Maddy nebyla "většina lidí", a pravda byla, že se dostala do jedné velmi dobré univerzity, dokonce i se stipendiem, byla to její top volba - Northwestern. Vysoká, to byl její sen co si pamatovala. Navíc, pokud by se rozhodla rozvíjet své andělské já a prozkoumat své nadpřirozené schopnosti, kdo by mohl zaručit, čeho byla schopná? Dokázala by doopravdy zachraňovat lidem jejich životy? Bylo v ní dost z jejího otce (anděla)?

Objeví se vůbec někdy její křídla?

Maddyin strýc Kevin, který jí vychovává už od dětství, nebyl moc velká podpora v rozhodování. Říkal jí něco o samostaném rozhodování, jak i on něco takového musel udělat - rozhodnout se. Ale Maddy věděla jak se cítil okolo andělů, vinil je za smrt své sestry, Maddyiny mámy, mohla si jen představit, co by udělali jí.

Maddy už zbývalo jen několik posledních dní na Andělské střední, než se bude muset rozhodnout. Nakonec se ale chtěla rozhodnout pro její původní plán. Vypadnout z Města Andělů.

Cítila tajnou úlevu, i když bude chybět Jacksnovi. Andělský životní styl, který si zažila s Jackem jí úplně stačil. Ta trvalá pozornost - paparazzi stanující před jejím domem, nikdy nekončící hluk kamkoli se hnuli - Maddy nikdy o takovou pozornost nestála. Jen tím, že byl Jack okolo, dostala celkem dobrou představu jaké to je být strážcem.

Ale ona s Jackem se nemohli rozejít, ne, když toho spolu už tolik zažili. Chystali se skusit vztah na dálku, s nadějí, že to bude fungovat, i přes to, že byl Jack opravdu hodně zklamaný, že odjížděla.

Jackův hlas pokračoval do telefonu: "Nemůžeš mě vinit, že s tebou chci před tvým pátečním odjezdem strávit co nejvíc tvého času. A nezabráníš tomu, takže zmrzlina v pátek, jo?"

"To zní dobře." řekla Maddy s úsměvem. "Tak dlouho, dokud budou mít jahodovou. Vyzvedneš mě ve tři?"

"Mám do půl čtvrté léčbu. Ale ve čtyři jsem u vás." odpověděl Jack.

"Jak se cítíš?" zeptala se Maddy opatrně. "Je to... je to lepší?"

"Ne," zavrčel Jack v náhlém hněvu do telefonu. "Měl jsem včera další testy. Chystají se vyzkoušet od příštího měsíce nový postup."

Jakson byl málem přeměněn na smrtelníka v divném útoku, jeho křídla se ještě stále neobnovila. Mark Godspeed, Jackův nevlastní otec, platil všechna jeho ošetření, je známo, že Angelkind (andělské dítě?); se znovu pokusili pomocí chirurgie nasadit Jackovo křídlo zpět, ale Jack ještě nemůže - pokud někdy - znovu létat.

"Omlouvám se... jen jsem z toho frustrovaný, to je všechno." řekl Jacks.

"To je v pohodě, Jacku. Každý by byl." každý den Jackovi chybělo, že nemohl být ochráncem a Maddy to věděla. Cítila se z toho špatně, bolelo jí to.

"Tak ve čtyři?"

"To si nenechám ujít za nic na světě."

Maddy položila sluchátko s povzdechem a myšlenkou, že je jí líto Jacksnova křídla. Neustále se snažila, aby bylo vidět jak moc Jacka milovala, bez ohledu na to jestli byl, nebo nebyl ochránce. Její láska k němu se za poslední rok ještě prohloubila, cítila touhu s ním trávit stále víc a víc času, sdílet s ním své pocity, myšlenky i ty pitomý soukromý vtipy. Chtěli se spolu vytratit, zmizet z očí paparazzi, udělat si třeba piknik vysoko v Hollywood Hills, nebo si dát večeři v Jackově domě, kam ji pozval - v Empyrean kaňonu, mazlit se spolu, sledovat pořady z dob, kdy byli mladší.

I když to byl Jacksnon Godspeed, Maddy se s ním cítila dobře. Mohla s ním být sama sebou, vyjádřit se bez ostychu. A i když mluvili o sexu, Jack byl pořád gantleman. Samozřejmě, že to s ním Maddy chtěla - někdy k němu byla tak neskutečně přitahovaná, že tomu ani nemohla uvěřit, ale taky to chtěli udělat v tu pravou chvíli a ona nebyla schopná udělat první krok. Mluvili spolu bez rozpaků, schodli se, že by nejdříve měla udělat vysokou, začít univerzitu, před tím než začnou něco na fyzické úrovni. "Máme na to spoustu času." milovala ho za to.

Na televizním stolku v její ložnici měla zarámovanou fotku jí a Jackse spolu, v přední části rybníka v Central parku. Vzal si jí na sebou na jeho první výlet do New Yorku na jaře z maturity. (tahle věta mi moc nedávala smysl, v originále:he'd taken her on her first trip to New York City as a graduation present that spring.) Hotel Plaza a Midtown mrakodrapy stály za stromy na fotografii, na rybníku před nimi byly kachny. Ten týden byli tak šťastní. Zvedla tu fotku a začala zkoumat jejich zářící tváře před tím, než fotku dala do svého kufru. Neexistuje způsob, jak by jí někdy mohl odpustit.

Za svého zívání šla po schodech dolů, pod ní se ze schodiště ozívalo známé vrzání starého domu. Každý krok měl svůj vlastní, specifický skřípot. Tohle místo znala na zpaměť, bylo to zakódované hluboko v její mysli.

Najednou do Maddy něco narazilo. Její ruka vystřelila a pevně se chytla zábradlí, aby zabránila vlastnímu pádu. Její vize se rychle stávala rozmazanou a mlhavou. Neviděla nic konkrétního, cítila, jako by se chystala na výlet dopředu, do šedé prázdnoty, která by se mohla i sní propadnout na věky.

Najednou, ale ucítila teplo. Nejhorší druh tepla, který si kdy dokázala představit. Tvořily se jí nevyhnutelné puchýře. Objevil se kouř, plameny. Maddy začala závodit ven z domu, když zjistila, že je to požár.

Ze zakouřené tmy se najednou vynořil chlapec v pruhovaném tričku, ještě nikdy ho neviděla. Měl natažené ruce směrem k Maddy, jak se snažil uniknout plamenům. Dítěti lezli oči z důlků, jeho pleť byla bledá a on začal kašlat. Kašlat krev.

Maddy vykřikla.

A najednou zjistila, že stále stojí na neporušených schodech jejího strýce. Lapala po dechu, nehty dělala značky na zábradlí. Tady nebyl žádný oheň.

Musela to být vize. Občas byly zdánlivě náhodné, odštěpky, ponuré vize plné násilí a ničení. Podobné vize byly příznaky, příznaky že nebyla tak úplně člověk.

Ale, co ta vize měla znamenat?

Kdo byl ten kluk? Nikdy předtím ho neviděla. Doufala, i přes vizi, kterou právě měla, že ten kluk bude v pohodě. Nebyl žádný způsob, jak by mohla zjistit kdo byl a hlavně kde. Jediné, co měla byla její vize. Věděla, že vždycky vize reálné nebyly, někdy si s ní její napůl andělský mozek hrál.

Krok za krokem pomalu sešla schody až dolů, do kuchyně v přízemí. Kevin tam byl, běhal kolem v zástěře.

"Hey, Mads! Nevidělas někde můj telefon?" zeptal se jí Kevin.

"Nenechal jsi ho u mikrovlnky?" navrhla Maddy nepřítomě. Tam ho vždycky nechával.

"Dobrý nápad." obrátil se k mikrovlnce a zvedl z pultu mobil. "Aha!"

"Jak to ta nová servírka zvládá?" zeptala se Maddy, měnící téma na něco neškodného.

"Jo, ta bude v pohodě," řekl Kevin a hrál si přitom s kouskem svojí zástěry. "Je tady furt hodně lidí, víš. Měl bych si najít někoho na výpomoc v kuchyni."

Maddy jen zavrtěla hlavou a usmála se. Jasně. Neuměla si představit nikoho, kdo by splňoval Kevinovi požadavky na vaření. Přesto... změna se vznášela ve vzduchu.

"Jak to jde dneska?"

Kevin vykoukl mezi žaluziemi. "Mohlo to být i horší."

Mluvili spolu, samozřejmě, o paparazzi, od té doby, co byla venku s Jackem, jí pronásledovaly úplně všude. Byla to součást Jackova, a teď i jejího života, vlastně doufala, že jí na univerzitě nechají na pokoji. Snažila se jim vyhýbat, když to nešlo, tak se na ně usmála a snažila se být zdvořilá. Maddy si uvědomila strýcovu pozornost.

"Maddy, si bledá." podotkl Kevin. "Co se děje?"

"Nic," řekla. "Jen jsem měla takový... pocit."

Kevin jí pokynul ke kuchyňskému stolu.

"Tady, posaď se." povytáhl jí židli a donesl vodu.

"Vím, že to rozhodnutí pro tebe bylo těžké," řekl Kevin váhavě. Byl okolo těch věcí otec-dcera trochu ztuhlý. "Musíš být z toho odchodu, z Města Andělů (Angel City), velmi rozrušená."

"No, tak to ve skutečnosti není. Je to takový ten pocit... pocit z vize."

Přes Kevinův obličej přešel temný mrak.

"Já, prostě jen nevím co si o tom mám myslet." řekla.

Slyšela sirény, někde v dálce. Napřímila se na židli. Sirény stále nabíraly na hlasitosti. Vyskočila ze židle a rozrazila dveře, sanitky a tři policejní vozidla Města Andělů projeli kolem ulicí. Sirény jí zvonily v uších, když kolem projeli v co největší rychlosti.

Všichni sledovali akci z centra. Maddy došla na trávník a podívala se směrem k vysokým budovám Města Andělů. Paparazzi na ní začali křičet otázky, nevěnovala jim žádnou pozornost. Někde daleko mohla vidět proužek dýmu. Otevřela oči a přiběhla ke svému zmatenému strýci.

"Potřebuji půjčit auto."

Maddy pronásledovala pramen kouře přicházející z centra města kolem vysokých budov, směrem na východ, kam jí strýc řekl, že nemá nikdy chodit. Projížděla kolem čínských obchodů přeplněných žvejkačkami Gewgaw, kolem ulic plných lidí, bezdomovců. Smyková linie(Skid Row). Temná strana Města Andělů je hustá.

Brzy byla schopná vidět kouř a nouzová vozidla zaparkovaná na druhé straně ulice. Zaparkovala stré kombi jejího strýce a vystoupila, hned na to se setkala s jasně žlutou páskou zakazující jí vstup spolu s ACPD důstojníky střežícími obvod. Kouř i nadále vycházel z budovy, hasiči na žebříkách stříleli proudy vody na umírající plameny jejich hadicemi. Maddy se povedlo ze zbytku písmen přečíst název na budově: Město Andělů, mise pro bezdomovce. Přístřešek.

Hasiči a záchranáři dávali deky na ramena pokrytá sazemi, žen a dětí, jejich oči byly zarudlé, tváře bledé, jak se potáceli z budovy - přeživší.

Náklaďák s médii se objevil na místě. Maddy si zakryla obličej, aby nebyla poznána. Byla by to ta poslední věc, kterou zrovna teď chtěla.

Přikrčila se. Maddy se přiblížila k hasiči v blízkosti žluté pásky, který zrovna polykal vodu ze své sportovní lahve. Byl zpocený, tmavý popel rozmazaný po jeho žlutém požárním obleku.

"Co se stalo?" zeptala se Maddy nesměle.

Hasič kývl směrem k budově. "Oheň u rodinného útulku. Začalo to dál od strany mužů, ti se dostali ven v čas. Oheň se rychle rozšířil na stranu žen a jejich dětí. Dva ze tří východů na jejich straně byly zamčené. Neptejte se mě proč. Ne všichni se dali zachránit."

Jeho slova přeběhla po Maddyně páteři.

Dva záchranáři se vynořili z teď už kouřového vchodu s nosítky. Maddy je pozorovala s hrůzou. Na nosítkách bylo malé tělo pokryté černou plachtou. S odporným pocitem v žaludku si Maddy uvědomila, že to muselo být dítě. Plachta se nakrátko odsunula. Záchranáři ji rychle vrátili zpět. Na zlomek vteřiny Maddy viděla ruku pod plachtou.

Nemohla si být jistá, ale myslela si, že viděla pruhovanou košili.