MMM - 9. kapitola

Překlad: Marta

Sky

Proboha, je hezký. Matt má na sobě šedé tričko a džíny a vlasy si stáhl dozadu gumičkou. Je tak vysoký, že musím zaklonit hlavu, abych se na něj podívala. Kření se na mě. Dýchá trošku ztěžka a musím přiznat, že já také.

„Jaký byl tvůj den?“ ptá se. Výtah vedle nás cinkne a vstoupíme dovnitř. Opře se bokem o lištu a překříží si ruce na hrudi.

Vyběhla jsem z bytu, protože jsem byla trošku přemožená emocemi. Je to ubohé, že díky dítěti ztratím svou pevně sevřenou realitu jen proto, že je na mě milé. Ale když mě Seth popadl a řekl, že si o mě dělal starosti, že mám zpoždění, uvědomila jsem si, že jsem částí rodiny a stejně jako Grinchi, který ukradl vánoce, moje srdce se zvětšilo na dvojnásobek. Pak prasklo a oči se mi zaplnily slzami a musela jsem se odtud dostat, než bych ztratila nervy.

Přejedu si konečky prstů pod očima a usměji se na Matta slabým úsměvem. Přála bych si, aby mi dal pár minut pro sebe, ale teď už je příliš pozdě. Vypadám jako idiot před atraktivním mužem.

Z koho si dělám srandu? Je žhavý jako peklo. A já asi začnu vzlykat. Proč je to tak, že jsem vždycky tak uslzená, když je tenhle muž kolem?

„Sky?“ ptá se tiše. „Co se děje?“

„Nic,“ zaskřehotám. Pročistím si krk, protože tam mám knedlík velikosti Texasu.

Jde přede mne a dotkne se mé brady jemnými prsty, nakloní mi tvář k jeho. „Tak proč brečíš?“

„Protože jsem holka,“ vypísknu, jako by to byla omluva.

„Lhářko,“ říká. Vezme mi tvář do dlaní, konečky prstů lechtá kůži před uchem, přejíždí tam a zpátky.

„Budeš si myslet, že je to hloupé,“ říkám.

„Zkus mě,“ diskutuje.

„Ne.“ Popotáhnu. Srovnám ramena. „Jsem v pořádku, opravdu. Nic to není.“

Dveře se otevírají na spodním patře, vystupujeme, ale místo abychom šli k předním dveřím, bere mě za ruku a tahá mě s rychlým trhnutím ke schodišti. Zavírá dveře a sedá si na nejnižší schod. Poplácá místo vedle sebe. „Dejme si pauzu na sekundu.“

Opatrně si sedám vedle něj. Přisune se blíž, až se jeho bok dotýká mého. Sunu se od něj pryč, ale přisune se ještě blíž. Vzhlédnu a nemůžu se udržet, abych se na něj nekřenila. „Jsi v mém prostoru,“ upozorňuji ho.

„Mám rád být v tvém prostoru. Tak trošku chci být celý ve tvém prostoru,“ říká, jeho hlas je škádlivý a hravý. Ale pak se poplácá po rameni. „Bůh mi nedal široká ramena, aby jen držela moje tričko.“ Použije ruku, aby mi posunul hlavu na jeho rameno. Je na moment tiše, ale pak říká, „Dovol mi vzít trochu z tvé zátěže, Sky. Řekni mi, co se děje.“

Tiše sedí a jen dýchá. Neříká nic víc. Sedím tady a beru si jeho vůni. Je dřevitá, mužná a čistá. Je to Matt a líbí se mi to. Nechci už dál brečet. Chci mu vlézt na klín a políbit ho. „Oh, Bože,“ zasténám.

„Ne. Jsem jen Matt,“ říká se zachechtáním.

Hravě ho praštím do ramene. Předstírá, že padá na stranu, ale hned zase vyskočí zpátky a dostává se ještě víc do mého prostoru.

„Je to kvůli tvému příteli?“ ptá se tiše.

Zavrtím hlavou. Téměř jsem na Phillipa zapomněla. „Ne,“ začnu. Ale nemůžu dát slova dohromady. „Nevadí.“

Sedí tiše a pak si začne pískat. Nepustí mě bez vysvětlení.

„Je to jen, že jsem nikdy neměla rodinu.“ Tak, řekla jsem to. Teď mě může litovat. „Takže když si Seth dělal starosti a ne jen o jeho sestry, ale také o mě, způsobilo to, že jsem se cítila trošku emotivně.“ Pokrčím rameny. Zní to teď dokonce ještě víc hloupě, když je to venku z pusy. „To je všechno. Vím, že je to hloupé.“

Nic neříká. Prostě přikývne.

„Jen prostě těžko hledám své místo v téhle situaci. Ale myslím, že jsem ho našla a je to dobrý pocit.“

Vyklene obočí. „Takže tohle byl dobrý pláč?“ ptá se.

„To byl velmi dobrý pláč.“ Úsměv mi škube za koutky rtů, dokonce i když se cítím pořád hodně emotivně.

„Ok,“ říká s přikývnutím. Poplácá se po rameni. „Chceš na mě ještě brečet? Tak trochu se mi líbí, když se mě dotýkáš.“ Kření se a otevírá ruce v pozvánce. „Jsem také opravdu dobrý v objímání.“

Skousnu si spodní ret a snažím se nesmát.

„Budu předstírat, že je to nepříjemná povinnost, jestli se budeš cítit lépe. Budu dokonce nahlas sténat.“

Tentokrát se rozesměju. Nemůžu si pomoct. Je tak zatraceně sladký.

„Je to ne?“ ptá se s kamennou tváří.

„Obvykle nejsem takhle emotivní,“ říkám.

Pokrčí rameny. „To říkají všechny ženy. Obvykle to předchází epizodu nekontrolovaného šílenství.“

„Nazýváš mě šílenou?“

Vehementně vrtí hlavou. „Definitivně ne.“ Usmívá se. „Je tu hodně slov, kterými bych tě mohl nazývat. Šílená není jedno z nich.“

Teď jsem zaujatá. „Povídej.“

„Jsi kurevsky po čertech úžasná,“ říká. Přejede očima po mém těle nahoru a dolů.

Teplo se mi plazí do tváře.

„A jsi chytrá. A loajální. A ukousla sis víc, než můžeš spolknout s třemi dětmi, které nejsou ani tvoje.“

Líbí se mi, že si myslí, že jsem chytrá a loajální.

„A nejsi moje.“ Dostane se na nohy a natáhne se, aby vzal mou ruku. „Takže bychom se měli raději dostat ven ze schodiště, než udělám něco hloupého, jako políbit tě.“

Vytáhne mě, opráším si zadek a snažím se přijít na to, co mám dělat. „Ty mě chceš políbit?“ zeptám se.

„Víc než cokoliv,“ říká rychle.

Zakřením se a podívám se od něj pryč. „Dobře.“ Otevírám dveře schodiště a projdu jimi.

„Co to znamená?“ ptá se mých vzdalujících se zad.

„Nic,“ prohodím přes rameno. Moje srdce je o hodně lehčí, než bylo před několika minutami, pravděpodobně protože je tu milion motýlů poletujících v mém břiše. Moje útroby se přetočí, když se setkám s jeho pohledem. „Jsem ráda, že mě chceš políbit, to je vše.“ Znova pokrčím rameny.

„Takže můžu?“ ptá se tiše. Následuje mě na ulici a rovnou k mému autu. Pípnu zámkem, takže můžu odevřít dveře. Začínám vytahovat tašky a nakládat je Mattovi.

„Můžeš co?“ ptám se.

Ušklíbne se. „Ty víš co.“

Snížím svůj hlas do šepotu. „Možná to pro mě musíš hláskovat, Matte.“

„J-Á  T-Ě  CH-C-I  P-O-L-Í-B-I-T,“ hláskuje a směje se.

Taky se směju. „Dobře,“ říkám znova. Vyndám poslední tašku. Nese většinu z nich, takže moje zatížení je docela malé. Stoupnu si na špičky a opravdu rychle ho políbím na tvář. „Děkuji za pomoc s taškami. A za pizzu. A za spěchání, když ti Seth zavolal. Omlouvám se, pokud zničil tvůj večer.“

„Můžeš mi to vynahradit,“ říká. Našpulí rty.

Nemůžu sundat úsměv z tváře. „Jdeš nahoru?“ zeptám se.

Zvedá tašky, jako kdyby neměl na výběr.

„Utečte, dokud můžete, pane Reed,“ říkám a snažím se od něj vzít tašky.

„To si nemyslím,“ říká.

Moje břicho znova udělá to malé salto a nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, kam tohle povede.