LV - 9. kapitola

Překlad: Romana
Kor.: Marta

3 roky

17 týdnů

4 dny

Jack Hunter jde ke mně bez trička a je to napůl nádherné a napůl na infarkt a něco v mém žaludku bublá, jako když chci zvracet. On se usmívá, ale ne tak, jak se usmíval s Madison. Usmívá se jako, že to myslí vážně, jemná zlatá křivka jeho rtů a to ho nějak dělá, že vypadá dokonce víc hloupě nádhernější.

"Jack," začnu, mé hrdlo napjaté. "Jsi napůl nahý!"

Pro nějaký důvod mám na sobě krátce střižený korzet, ale nemůžu si vzpomenout, jak sem se dostala do jednoho z těhle. Je to něco přímo z levné romantické novely a já chytnu Jacka, jak si mě prohlíží v knihovně.

Jack se opře naproti mně, vůně jeho medové-kořeněné kolínské je vanoucí, jeho jasně modré oči se do mě zapichují, jak se nakloní dolů a otírá se o můj krk. Jeho rty jsou jemné a teplé, jak říká jeho nízkým hlasem:

"Ráda by si mi pomohla s druhou půlkou?"

A pak najednou je místnost červená a jsou tu všude růže a recepční eskortního klubu, kterému jsem volala, sedí za stolem a sleduje nás, ale pro nějaký důvod vypadá jako Kayla, která se mračí vidící Jacka líbajícího můj krk a vrávorá přes, mrtvá.

"Ahhh!" vyšvihnu se do sedu v moji posteli, pot chladící se na mém čele. Je to uprostřed noci. Jsem ve svém pokoji v realitě, objímajíc slečnu Maffin. Jackovy svaly zmizí do vzduchu a Kayla není mrtvá. Alespoň v to doufám. Natáhnu se, abych cítila svůj krk, a vrtím se - připadalo mi to, tak živé! Vstanu a poliju svůj krk peroxidem vodíku pro dobrý pocit. Snový Jack nebo ne žádný a celý Jack potřebuje být dezinfikovaný okamžitě, pro případ, že chytnu jeho omezené miminkovské bakterie.

Další ráno ve škole se musím ujistit, že Kayla není ve skutečnosti mrtvá, protože můj celý svět končí a já si o tom s ní potřebuji promluvit. Stojí pod stromem mluvíc s Avery, ale musím se dvojnásobně ujistit, že není mrtvá, takže ji štípnu do zadku. Několikrát.

"Isis! Co to děláš?"

"Oh, díky Bohu Kaylo. Tvůj dokonalý zadek je nedotčený! Stabilita světového míru zaleží na tom zadku."

"Vypadni odtud, zrůdo," Avery se posmívá.

"Dobré ráno Avery-bobavery," zacvrlikám. "Jak se k tobě chovají prášky?"

Další holka, s kterou mluví, vypadá zmateně. "Prášky? Jaký prášky? Ty máš prášky a nedala jsi mi žádný Ave?"

Avery je moc zaneprázdněná mračením se na mě než, aby mě zastavila od odvlečení Kayly pryč k jinému stromu.

"Isis, jsi v pořádku?"

"Kaylo, myslíš si, že je Jack sexy?"

Udělá zvuk umírajícího prasete a já ji z toho vytřesu. Slušně.

"Měla jsem tuhle noční můru, kde jsem si myslela, že Jack je sexy a ty jsi umřela."

"O-oh. Dobře. Nejsem mrtvá! Takže to je dobře, správně?" Kayla se usmívá.

"Oh, Kayla, ty jsi nádherný, sladký neuvěřitelně načechraný motýl, ty nejsi žádná pomoc právě teď a máš rande s Jackem v sobotu v The Red Fern v sedm. Já jsem to zařídila a musím jít."

Nechám jí chemickou vznětlivost a najdu Wrena v jeho kanceláři studentské rady vyplňovat extrémně zajímavé papírování. Je pohřbený pod fůrou věcí. Sotva můžu vidět chomáč jeho blond vlasů vykukující zpoza té kupy. Natáhnu se do papírování a posunu dvě poloviny na stranu. Stovky z nich spadnou ze stolu na podlahu. Papíry se nesou skrz vzduch jako sněhové vločky. Tlusté, nudné vločky. Wren vzhlédne s šokovaným obličejem.

"Co děláš?" ptám se.

"Dělím dotace pro ostatní kluby," šeptá zjevně rozrušený. Papír dopadne na jeho hlavu a sklouzne deprimovaně dolů. Jsem zdvořilá na tři vteřiny.

"V každém případě, měla jsem noční můru, ve které Jack byl sexy a Kayla umřela."

"Já… Mrzí mě, že to slyším?"

"Copak to nevidíš? Jack nemůže být sexy! Nemůžu dokonce myslet tak podvědomě nebo jinak válka bude ztracená! Nespočet vojsk zápasících v mém mozku ztratí morálku, pokud zachytí ždibec potenciální svůdnosti v Jackovi! Budou zmatení! Nemůžu ho mít ráda! Ani trochu ne! Nebo se celá ta věc rozpadne!"

"Smím navrhnout-"

"A to neberu v úvahu můj čas!" říkám, skloním se a posbírám pro něho papíry. "Tři celé roky Wrene! Tři zatracené roky nebytím blbcem! Nemůžu…Nemůžu to porušit! Nebudu nikdy blbec znovu. Nebudu! Sexy myšlenky vedou k sexu a sex vede k lásce! Nebo je to opačně?"

"Jsem si celkem jistý, že je to-"

"Nemůžu to udělat, Wrene!" naříkám. "Musíš mi pomoct! Pokud začnu mít ráda Jacka a Jack to uvidí, sestřelí mě, protože za A. jsem tak trochu ve válce a za B. protože jsem tlustá, ošklivá kráva a můj časovač se resetne a já ztratím tři roky a já jsem si slíbila, že to neudělám znovu, Wrene, slíbila!"

Třísknu s kupou papíru na jeho stůl, můj hlas se chvěje.

"Co mám dělat?"

Povzdychne si. "Podívej, Isis, já nevím přesně, o co jde ale, jestli tě myšlenka, že máš ráda Jack děsí až k slzám, nemyslím si, že je to dobré pro tebe. Měla by si přestat."

"Pokouším se!" řvu a pak skuhrám. "Snažím se."

Wren si povzdychne, vstane a položí ruku kolem mě.

"Je to pochopitelné, okay? On je dobře vypadající kluk. Možná tak to prostě je. Možná ho máš ráda jen pro jeho tělo. Jsme puberťáci. Ta úroveň libida je normální."

"Oh, bože ty jsi použil 'libido' a 'puberťáci' ve vážné větě, co jsi osmdesátíletý s PhD?"

"A," Wren říká tvrdě, aby potopil moje naříkání, "políbil tě."

"Jako vtip."

"Ano, tedy-"

"Neznamenalo to absolutně nic."

"Ano, ale musíš zvážit, že dokonce i když to tvůj mozek ví, tvoje tělo možná ne. A…. tvoje srdce může být trochu zmatené taky."

"Pffft," brnknu mými rty. "Jaké srdce? Ta věc, které jsem se zbavila před třemi roky? Posledně, když jsem to kontrolovala, je nemožné pro orgány, aby pořádně pracovaly mimo tělo. Ledaže by si to dal na pumpu. Ale to je fuj a já jsem rozhodně nedala moje pitomé malé srdce na pumpu. Vyhodila jsem ho oknem, když jsem řídila do Walgreen-"

"Isis!" Wren vezme mé ramena zírajíc do mích oči s tím upřením zrakem. "Poslouchej mě na pět vteřin!"

Jsem v šoku. Wren uvědomujíc si, že tohle je životní událost, zatímco má stále podlahu.

"Je v pořádku mít někoho rád," mumlá. "Dokonce, i když je to povrchní. Nemusíš nechat to, co udělal můj bratranec v minulosti, aby tě to definovalo. Vím, že udělal pravděpodobně něco hrozného. On dával žáby do mikrovlnky a smál se tomu. Vím jaký je. Vím, že ti ublížil. Ale jestli cítíš něco pro někoho znovu, je to dobře. To znamená, že se uzdravuješ. Musíš to nechat, aby se to stalo."

"Nemám ráda Jacka," šeptám. "Nemám."

Wren mě obejme. Vytrhnu se z jeho objetí a usměji se svým nejasnějším úsměvem.

"Opravdu. Nemám ho ráda! Jen ignoruj vše, co jsem řekla, okay? Jack je opravdu zábavný na dobírání víš? Jen jsem zmatená, to je celé."

"Isis-"

"Cokoliv on udělal, muselo být opravdu špatné, když jsi bledá, pokaždé když to zmíním a Avery navštěvuje cvočkaře, huh? On je pravděpodobně stejně špatný jako Bezejmenný!"

Wren okamžitě ztichne, zavře pusu a dá dlaně do pěstí.

"Plus Avery pila celý čas na bowlingu zatímco on tam byl. A ty ses na něho podíval pouze dvakrát takže. Jo. Myslím si, že to muselo být opravdu, opravdu strašné," poklepu si na bradu přemýšlivě, " má to něco dočinění se Sofií, že?"

"Přestaň."

"Udělal ji to samé, co Bezejmenný udělal mě? Jen se jí musím zeptat a-"

"Řekl jsem, přestaň." Wrenův hlas je tak jemný a temný, že si nemůžu pomoci, ale zachvějí se. Upraví si své brýle a podívá se na mě s těma pronikavě zelenýma očima." Neskrývej se za to, co udělal, jenom proto, co jsem řekl, udeřilo příliš blízko domovu. Jack je lepší kluk než Bezejmenný, slibuji. Jen to trvá, než si to lidé uvědomí."

"Avery řekla, že je nebezpečný, když lidi ho začnou poznávat."

Wren si povzdychne. "On je nebezpečný, tečka. Je tu důvod proč si drží lidi od sebe. Může se zdát bez srdce, ale on nechce zranit nikoho znovu."

"Znovu? Takže to znamená… On ublížil někomu. On ublížil Sophii."

Wren cukne. "Podívej, omlouvám se Isis, ale musíš odejít. Nemůžu o tom mluvit právě teď."

"Předstíral jsi, že neznáš Sophii poprvé! Lhal jsi mi!"

"Odejdi, prosím. Teď."

Zírám zběsile na Wrena, pak se otočím na podpatku a třísknu za sebou dveřmi. Tak moc za pomoc od Wrena. Jsem na to sama. Jsem na to sama a děsivé myšlenky, že nemůžu absolutně nenávidět Jacka Huntera, se vlévají do mého mozku jako gilotina. A záhada se Sophií se dostává hlouběji a extrémně otravné. Musím najít tu holku a fofrem, pokud chci odpovědi.

Ale chci? Opravdu mi vrtání se kolem Jackovy minulosti pomůže, abych ho neměla ráda? Samozřejmě že pomůže, co to říkám? On zřejmě zranil Sophii. Jen kdybych věděla jak moc mužů dostat tenhle zatuchlý nápad z mého mozku, že jsi myslím, že je roztomilý. Je to perfektní taktika. A do té doby zmáčknu každý debilní pocit, který roste pro něj pod sedm tun cihel napsaných se slovem NE. Mám válku na vyhrání, rande, na které se musím připravit a arogantního kreténa konečně donutit, aby se omluvil mé jediné kamarádce.

Jack Hunter není sexy.

Jack Hunter je na mém seznamu, navždy.

A abych mu to dala vědět, vplížím se do zemědělské budovy a naberu plastový sáček plný kozího-a-kuřecího-a-bůh-ví-co-ještě-zvířecích-hoven kompost a hodím to na jeho čelní sklo. Cákne to na novou holku z dramaťáku milující poznámky zatrčenou za stěrači a usměji se pro sebe a utíkám právě, když školní ochranka řve za mnou. Na chodbě není moc lidí, ale skoro vběhnu do kluka s nožem, jak zahnu za roh.

"Ahoj," řeknu bezdechu. "Mužů použít tvou bundu?"

"Uh," podívá se dolu na vojensky inspirovanou zelenou bundu. "Jasně. Jen buď opatrná. Je to zastarale. Vidíš ty díry s tmavým kolem nich? To jsou rány z Vietnamu-"

"Fascinující. Díky!" seberu to a obleču si ji, běžící jak zvuk nohou se zvyšuje za mnou. Stáhnu gumičku z mého zápěstí a dám si vlasy do drdolu a sroluju nahoru kalhoty. První člověk, kterého uvidím za rohem, musí se mnou spolupracovat, nebo jsem hotová. Musím předstírat, že jsem s nimi mluvila dlouho a musím se nedívat na ochranku, takže oni uvidí pouze má záda. Zatočím vlevo a závodím dolů chodbou, moje srdce zpívá, když uvidím někoho s jeho hlavou ve skřínce. Zatáhnu za jeho paži a třísknutím zavřu skřínku.

"Rychle," zasyčím. "Předstírej, že spolu mluvíme dlouhou dobu a pokud ochranka přijde, ukaž v jiném směru."

"Proč bych to měla dělat?" Avery se mračí.

"No, tak, prosím!"

"Budeš mi dlužit."

"To je skvělý. Jasně. Miluji dlužení laskavostí ďáblovi."

Ochranka přijde valící se zpoza rohu a Avery zvýší hlas.

"Takže jsem mu řekla, aby mi už nevolal, ale on prostě nemohl dostat tu zprávu, víš? Každopádně máš Angličtinu po tomhle?"

"Kterou cestou utíkala ta holka?" holohlavý policajt funí. Stáhnu bundu trošku přes moji bradu. Avery ho sjede od shora dolu a cukne palcem za sebe.

"Děkuji," druhý policajt sípe. Jdou dolu chodbou, břicha kymácející se. Když jsou pryč, Avery se ušklíbne.

"Myslela by sis, že si budou schopni pamatovat jak holka s fialovýma parmenami ve vlasech vypadá. Idioti."

"Správně, takže dlužím ti? Pojďme se přes to dostat Shelob."

"Srovnáváš mě s obrovským pavoukem?"

Když přikývnu, vypadá mírně ohromená a pak najednou ukáže na mě.

"Pomůžeš mi se vkrást do domu Jacka dneska po škole."

"Wow, uh, normálně bych byla stoprocentně pro loupež, ale tak nějak mám krizi příslušející mu a-"

"Wow, duh, je mi to jedno. Mám zavolat tyhle tlusté zadky zpátky? Oh, kluci! Mám někoho tady-"

"Fajn!" zasyčím třísknutím ruky na její zápěstí. "Jen mi řekni, co mám dělat."

"Počkej na mě na parkovišti po škole. Budeš řídit. Jsi v nějaké AP třídě?"

"Ano-"

"Co to říkám, samozřejmě, že jsi, jsi ošklivá. Přines nějaký nedokončený domácí úkol z jedné z těch tříd."

A to je příběh, jak jsem byla rekrutovaná Satanem, abych se stala kočičím lupičem.

***

Jackův dům je luxusní a drahý - štěrkový kruhový objezd vepředu rozděluje zelený přední trávník na dva. Keře růží, masivní lilie a jabloně kolem domu. Kolibříkové krmítko září červeně s cukrem a džusem jako malí šperk-tónovaní ptáci poletují kolem, usrkávající nektar. Zahradník zalívá růže opatrně, jeho vlnitá hlava se houpá, jak kýve na každého, spokojený, že rostou dobře. Zaparkuji naproti ulici, jak mi Avery říká. Vezme obě mé tváře a nutí mě se na ní podívat.

"Dávej pozor, tlustá holko."

"Dávám tisíckrát pozor," zapištím.

"Jsi Jackův projektový partner pro AP Bio. Donesla jsi věci na pracování s ním. On tam není právě teď a tohle vím určitě, protože on navštěvuje Sophii. Jeho matka je nechutně sladká. Pustí tě dovnitř bez problémů. Zeptej se na koupelnu. Jdi nahoru a vstup do druhých dveří na tvé pravé straně."

"Budu zvracet."

"Nechej si to, až se dostaneš z domu!" Avery práskne a nechá můj obličej. "Je to jen Jackova máma a jeho pokoj. Není to on. Budu držet hlídku. Pokud přijde domů dřív, napíšu ti, takže si dej vibrace a vypadni odtamtud, jestli budeš cítit, že to jde špatně. Jestli tě chytne čmuchat kolem…" Avery se zachvěje. "To co udělal s tvým tlustým zadkem, bude vypadat pěkně v porovnání. Chápeš?"

"Chápu!" zasalutuju.

"Co hledáš?" zkouší mě.

"Cigaretovou krabici s dopisy."

"A který dopis vezmeš?"

"Ten poslední."

"A co uděláš, jak ho budeš mít?"

"Vypadnu sakra z toho domu a definitivně nikdy neotevřu ten dopis dokonce ani centimetr."

"Dobře, udělej to a jsme si vyrovnaný, slyšíš mě? Nebudu mluvit o tvé krádeži a ty nebudeš mluvit o tom, že chodím ke cvokaři."

"To zní fantasticky vyrovnané a vše, ale ty zapomínáš mírný problém, že on si všimne, že dopis chybí, protože on není slepý a se zeptá jeho mámy a bude vědět, že jsem to byla já a potom budu zmrzačená."

Aveřino zamračení se prohloubí. Stáhne její červené vlasy zpět a dá je do neuspořádaného copu.

"To je mi jedno," konečně říká.

"Já se extrémně starám!"

"Nebudu riskovat jeho hněv. Ale ty už riskuješ jeho hněv s touhle blbou válkou, kterou vy dva máte, okay? Musím vědět, co je v tom dopise rozumíš? Pokud to nezjistím-"

Avery zavře její panenkovské oči.

"Sophia se mnou už nemluví, nebo mě nedovolí ji vidět. Je to moje chyba. Co se tehdy stalo, je moje chyba a Jack to uklidil, okay? Ale ona viní mě. A má pravdu- Zasloužím si vinu. Byla jsem hloupé, zlé dítě a udělala jsem něco, čeho lituji. Pracovala jsem roky na omluvě. Roky, tlustá holko. Pět zkurvených let práce, abych řekla promiň. Ale pokud neuvidím, co je v tom dopise možná nedostanu nikdy šanci."

Sleduji její obličej opatrně. Nelže. Pro jednou její výraz je něco jiného než znechucený- je bolestivý. Proud emocí soupeřící v ní a to bolí jako čert. Znám ten pocit.

Vystoupím z auta a zavřu za sebou dveře.

Hunterova brána je zastrašující- celá zpracovaná v železném zakřivení a kudrlinky natřené čerstvě bíle- ale je otevřená. Kráčím příjezdovkou a usměji se na zahradníka, který zdvihne jeho čepici ke mně. Vystoupám schody a zazvoním a žena v kanárkově žlutých šatech odpoví. Ona je tak nádherná, že jsem němá na přibližně pět vteřin- její vlasy jsou jemné a žlutohnědé, krátké a houpající. Je jí možná čtyřicet s oslnivým úsměvem a křehkou slonovinovou kůží. Drží sklenici špinavé vody v jedné ruce a kapající štětec v druhé. Její oči jsou stejného mandlového tvaru, jasné jezírkově modré jako Jackovi, ale její jsou veselé, kdežto Jackovi jsou vždy ztlumené nudou.

"Ahoj! Jak ti můžu pomoct?" září klesající trochou vody, jak balancuje, dveře dokořán s jednou nohou. Její ponožky jsou duhově pruhované a tak nějak mě to víc uvolní.

"Uh dobrý den paní Hunterová? Jsem Jackovův laboratorní partner v biologii, Isis Blake. Měli jsme pracovat na projektu společně dneska?" mávám papíry. Její obličej poklesne.

"Oh, kravina! Já -já myslím, zalátat!" opraví se rychle. "Víš ty co? Jack odešel před chvilkou, ale bude zpět brzo. Proč nejdeš dovnitř a nedáš si nějaký čaj. Máš ráda čaj? Nebo jsi kávový člověk? Můžu udělat kafé jen varuji chutná to jako prdel a vypadá to jako prdel- myslím zadek."

Bojuje s držením dveří otevřené a já je otevřu pro ni. Usmívá se.

"Díky. Pojď dovnitř!"

Nemůžu si pomoct hvízdnutí, které unikne z mých rtů, když vidím vstupní halu. Masivní schody vedou nahoru, koberce jsou bohaté a červené a pravděpodobně turecké, ne ten krocanový druh, ale ta země, protože krocan nemůže dělat koberce (poz. překladatele Turkey je stejný název pro Turecko i krocana) a tam je dřevěná podlaha a obrovská francouzská okna pouštějící světlo a vše voní jako levandule a je to obrázek, Jack v jeho plenkách, pane bože, on vypadá jako malý tlustý Buddha-

"Vypadá jako tlustý mnich," paní Hunterová říká vznášející se nad mým ramenem.

"Já jsem-já jsem právě na to myslela!" říkám. "Jako Buddha nebo něco!"

"Byla jsem zvyklá ho nazývat různými otřesnými jmény," povzdychne si. "Byl tak malý na to, aby jim rozuměl samozřejmě, a já jsem byla tak spánku zbavená kvůli jeho pláči, že jsem byla připravená někoho uškrtit, takže místo spáchání vraždy vyhrožovala jsem mu v mdle sladkém hlase a on se jen usmál a vrkal na mě. Hrozné ode mně já vím. Možná proto je takový, jaký je."

"Divný?" nabídnu.

"Oh, definitivně divný." Její oči se třpytí, jak mě vede do vzdušné, jasné kuchyně. "On byl takové šťastné miminko. Ale teď se bojím. Stal se většinou smutný."

Potřese svou hlavou, jako když ji chce pročistit a naplní konvici vodou. "Je mátový čaj, okay?"

"Jo." Sednu si na barovou stoličku. "Myslím, nechci vyrušovat, vy vypadáte opravdu zaneprázdněně-"

Paní Hunterová se směje. "Zaneprázdněná? Nechci se chlubit, ale já si můžu dovolit nebýt nikdy zaneprázdněna, nikdy. Stejně musím přiznat, že mi chybí moje kancelář někdy."

Umístí štětec a vodu dolů a to potom si všimnu plátna v místnosti, čelící některým oknům. Barvy potřísněné na paletě, tucet štětců vyčnívající tady a tam ve sklenicích napůl špinavé vody. Malba sama osobě je pěkná- kůň nebo něco takového. Paní Hunterová k tomu spěchá a otočí tu malbu kolem.

"Oh, ne, ne, ne! Není to hotové! Nemůžeš se dívat."

"Správně, omlouvám se."

"Ne, já se omlouvám. To jen já- mám tuhle hloupou věc, kde začnu být nervózní, když lidi vidí moji nedokončenou práci. Ne, že by byly nějak dobré, když je dokončím."

"Tamten byl krásný."

Červená se. "Děkuji. Začala jsem brát hodiny před měsícem. Líbí se mi, ale nechala jsem toho, protože všichni učitelé chtěli, abych malovala ošklivé, bezduché malé akvarelové krajiny. Žádné pocity. Žádná vášeň!"

"Koně mají tuny vášně. Jako sedmnáct celých vášní."

"Přesně!" tleská. "Ty rozumíš. Je to víc zábava malovat než kupu nudných stromů."

Malé víření derviš psí vběhne do kuchyně dělajíc měkký 'haf' zvuky na mě a kroutí ocasem. Je černý s roztomilýma knoflíkovýma očima a vlhkým čenichem, který tře o můj kotník v pokuse buď odměřit, jak dlouho by mu to trvalo žvýkání skrz achilovku nebo rozeznat ostatní psy, které jsem minula na ulici v posledních sedmnácti letech mého života.

"Darth! Dolů!" paní Hunterova prská. Pes poslušně vrtí zadkem a skáče na barovou stoličku vedle mě. Paní Hunterová vezme hadr na nádobí a utře ho do toho a on skáče ze stoličky a nadšeně štěká předtím, než dělá pár odhodlaných koleček kolem kuchyně pro očividně žádný důvod.

"On je tak roztomilý," říkám. "Darth je jeho jméno?"

"Tak nějak, Darth Vader mám na mysli, je celí černý. Jen jsem viděla Návrat Jediho a dávalo to dokonalý smysl v tu dobu!"

"Jeto lepší než Fluffy."

"Přesně!" usmívá se. "On je psisko. Napůl Yorkshire teriér a napůl nějaký druh veverky."

Konvice zazvoní a paní Hunterová nalije dva šálky čaje a posune jeden mě.

"Vaše kuchyň je úžasná. Celý dům je," zkusím. Usrkne si a usmívá se.

"Myslíš? Abych pravdu řekla já kuchyni moc nepoužívám- Jack je ten kdo dělá většinu vaření. Já jen věci připálím a dám barvu všude. To ho tak naštve."

Směje se a já se směju představující Jacka něco posrat, rozzlobený obličej, jak uklízí barvu z linky. Hořím zvědavostí se zeptat na hromadu otázek o Jackovi- tady je žena, která ho nosila po devět měsíců a vydržela s jeho sračkami po šestnáct a víc let. Vsadím se, že ví vše o něm- jak často se pomočil, čeho se bál, když byl dítě, jaký blbý kostým ho ona donutila nosit na Halloween. Pravděpodobně ví i o Sophii. Moje prsty se stočí kolem hrnku. Drž hubu, reflexy. Tohle není ten správný čas se zlobit. Drž tyhle rozpustilé touhy pro vědomí uvnitř, kde to ona nemůže vidět.

"Takže ty a Jack musíte být kamarádi potom?" paní Hunterová si pročistí krk. Darth Vader konečně vyčerpaný jeho statečným úsilím žuchne dolů k jejím nohám.

"Ah… hahaha," směji se. " Ani ne."

Přikyvuje soucitně. "Rozumím. Je těžké s ním vyjít, je velmi stáhnutý do sebe, trochu nevrlý někdy. Nebyl vždycky takový, ale někdy kolem základky se začal měnit. Hormony hádám. A bez otce-"

Usekne zírající na místo přes moje rameno na pár chvil. Potřese její hlavou a povzdychne si.

"Omlouvám se. Blábolím."

"Ne, to je v pořádku," rychle říkám. "Mám na mysli, není v pořádku, že nemá tátu nebo že váš manžel zemřel myslím, uh, sakra."

"To je v pohodě," usmívá se. "Není potřeba být opatrná na mě. Chybí mi Oliver. Bůh ví, že chybí. Ale po sedmnácti letech můžu říct jeho jméno bez zhroucení se. To je zlepšení správně?"

"Definitivně," kývám. "Já…Já mam taky někoho takového. Někoho, jehož jméno nemůžu říct."

"Oh, zlatíčko. Omlouvám se. Jaký blbý kluk by schválně zlomit tvoje pěkné srdce takhle? Ten, který si tě nezaslouží."

Stáhnu rukáv dolů přes ruku a přinutím se usmát. Pěkné. Řekla to tak bryskně, jako by to byla pravda. Ale není. Samozřejmě, že není.

"Potřebuji použít koupelnu," začnu "Víte kde-"

"Oh, jistě." Vstane ze své židle a ukazuje. "Přímo dolů chodbou skrz obyvák a po tvé levici."

"Díky."

"Když přijdeš zpět, otevřeme tenhle sáček Milanos! Máš ráda sušenky, že?"

"Nechci nikdy potkat člověka, který je nemá rád!"

Usmívá se a já klusám dolů chodbou, děláním show chozením hlasitě, takže si myslí, že jsem šla dolů celou cestu, šplhám schody potichu, jak jen můžu a druhé správné dveře otevřu, prokluzujíc skrz, když je to dost velké vtěsnat můj tlustý zadek.

Jackův pokoj je ponurý. Stěny jsou tmavě modré a tmavě modré závěsy visí přes masivní okna. Koberec je černý a postel je královské velikosti a ustlaná hezky v modrém taky. Ale modrá není to, co mi přijde divné- je to jak je to čisté. Není tu jediný kus špinavého prádla ležící kolem. Jeho stůl je hezky organizovaný- tužky v hrnku. Jeho knihovna není podle abecedy, ale je tu tuna působivých knih: klasika, nějaká manga a malé oddělení knih s papírovým obalem. Stáhnu obal z jedné knihy a ušklíbnu se. Romance. Má malou sekci na to vyhrazenou a pravděpodobně obalenou takže jeho matka je neuvidí. Musí byt Sophiiny oblíbené. Je tu televize a Playstation 4 v rohu a Xbox. Jeho počítač je notebook a sedí na jeho posteli, jako kdyby ho jen zavřel a odešel-

A jeho vůně je všude.

Je to vůně spánku a učení a čtení, kůže a zmačkaného oblečení, bitím puberťákem, ale bitím divným, čistým kdo se koupe s určitým typem mýdla a používá určitou kolínskou vyrobenou z máty a medu, že překryje jeho pot. Ale je to všude a je to opojné. Moje ruce se potí víc a víc s každým nádechem. Hraje si to s mými nervy- cítím se jako každou vteřinu se otočím a on tam bude stát, mračit se a vyhodnocovat moji poslední demisi.

Zajímalo by mě, jestli jeho máma ví jakou má práci? A proč musí být vůbec doprovod, když je jeho máma tak bohatá? Nedává to smysl. Dokonce, i kdyby chtěl mít nějaké své úspory, což respektuju, mohl si prostě najít nějakou brigádu jako zbytek z nás. Nemusel jít rovnou k doprovodu. S jeho vzhledem každý by ho najal. Mohl být model! Mohl hrát! Mohl prodávat kuřecí křidélka a válet se v těstě jak by se dámy hromadily u pultu denně, jen aby viděli jeho obličej. Proč doprovod?

Hodím zmatenost do time-outového rohu v mém mozku. Ty začínáš být neuvěřitelně riskující Isis. Žádáš si o obrovský proč otázky, zatímco jsi v srdci nepřítelova teritoria a posledně, když jsem to kontrolovala, tak lidé byly postřeleni a zabiti. Ty jsi generál! Celá válka záleží na tobě! Jestliže jsi chycená, je konec!

Odhodlaně sevřu své pěsti a podívám se kolem pokoje. Avery řekla, že to bude někde jasně viditelné, ale stále schované. Díky, Ave. To je základně extrémně užitečná rada. Zkontroluji to pod postelí, v šuplíkách, ve skříni. Nic, dochází mi čas. Pokud se nedostanu dolů rychle, paní Hunterová bude vědět, že se něco děje a přijde mě hledat. Je tu pouze jedno zbylé místo- jeho prádelník. Otevřu šuplík a prohrabu se všemi. Kromě šuplíku se spodním prádlem. Ta věc muže jít do hajzlu. Alespoň si neskládá jeho oblečení přesně, protože upřímně sériový zabiják tohohle pokoje nepotřebuje žádný další důvod jít nahoru.

A to je, kdy to najdu. Rozmačkané za hromadou triček je tvrdá dřevěná krabice. Vytáhnu to, sladká vůně tabáku se line nahoru z komplikovaně vyřezávané krabice Kubánských doutníků. Bylo to jeho otce nebo to tak řekla Avery. Krátce uvažuju, jak ona může vědět tolik věcí o Jackovi, když spolu vůbec nemluví. Oni zřejmě znají jeden druhého z minulosti, ale jak dobře? Pravděpodobně velmi dobře.

Cokoliv udělal, muselo byt neodpustitelné pokud Avery a Wren se ho, tak bojí teď.

Zatřesu tím asi po milionté a otevřu krabici. Uvnitř je kupa opatrně uspořádáních dopisů každý na stejném růžovém papíře s mraky kolem okrajů. Vezmu ten úplně nahoře, otevřu to trošičku, aby zkontrolovala datum, abych se ujistila, že je to poslední. Je. Hodím krabici zpátky za trička a váhám předtím, než zavřu šuplík. Kdo dokonce píše dopisy v téhle době? Je to tak staromódní a tak moc jak to nenávidím přiznat romantický. Konečně mám něco od Sophie ve svých rukách. Zdánlivá, záhadná Sophia je přímo tady čekající na mě si přečíst její slova. Bylo by to tak jednoduché jen otevřít dopis trošičku. Jen jedna věta. Jedna věta ještě nikoho nezabila. Kromě toho že může pravděpodobně někde dole tisíce let lidské existence, ale jako sakra mě to zastaví.

Rukopis je kudrnatý, elegantní a velmi holčičí.

Drahý Jacku,

Věříš tomu, že už je říjen? Dala jsem šnůru oranžových vánočních světýlek a papírových netopýru přes moji postel. Uvidíš to, jak přijde příště- opravdu mě to dostává do strašidelných vibrací. Sestřičky říkají, že vyrobíme dýni a dáme to do mého okna. Dám tomu knír a budu jí říkat paní Miyagi. Nebo udělám Hello Kitty. Která z nich myslíš, vyděsí víc lidí na ulici?

Vede se mi dobře! Doktor Fenwall myslí, že budu dost dobrá pro den venku po mojí další kole ošetřování. Měli bychom jít někam, kde chceš ty tentokrát. A nehádej se! Minule jsem tě vtáhla na karneval a vím, že to nenávidíš, takže mě můžeš vytáhnout, kde ty chceš a já si nebudu vůbec stěžovat! Slibuji. Okay, možná trochu skučet. Ale pouze když mě budou bolet nohy nebo uvidím něco roztomilého, co chci. ;)

Ona je opravdu nemocná. Ale zní tak vesele a sladce, že si nemůžu pomoc a už teď ji mám ráda. A Jack na karnevalu? Mužů si pouze představit tu intenzitu jeho pohledu kdykoliv se někdo pokusil nabídnout cukrovou vatu nebo ho zatáhl do hry házení kroužku. A na ruském kole? Posmívám se. Musel být znuděný po celou dobu. On je kazič zábavy jako takový. Ale pořád Sophia se zdá, že ho má ráda. Vidí nad to nějak.

Vím, že jsem se necítila dobře v poslední době a pracuješ extra tvrdě pro mě, ale neboj se doktor Fenwall říká, že mluvil s platícím oddělením a oni mají nadaci pro lidi, jako jsem já. Takže je to v pořádku, pokud nebudeš pracovat chvíli. Přihlásila jsem se a vím, že to dostanu. Takhle můžeš prostě odpočívat a mít zábavu místo, aby ses pořád bál.

Žvýkám svůj spodní ret. Pracovat? Je to proč… Je to proč pracuje jako doprovod? Aby zaplatil její nemocniční účty? Nemůžou její rodiče zaplatit? Má vůbec rodiče?

V každém případě jsem tak šťastná, že slyším o té nové holce. Isis si říkal je její jméno? Já vím, já vím, nenávidíš ji a nemůžeš pochopit proč, když o ni slyším mě dělá tak šťastnou, ale já jsem!

Moje srdce poskakuje kolem mé hrudi. Ona o mně mluví!

Ale Jacku opravdu. Kdy to bylo naposled, když tě někdo ovlivnil takto? Nikdy nemluvíš o svých spolužácích. Ona je první, kterou si mi zmínil. Musela mít docela vliv na tebe. Zní jako hodně zábavy. Jsem tak, tak šťastna že jsi potkal svojí druhou půlku. Ano, slyšel jsi mě. Druhou polovinu. Nakopává tvůj zadek a ty radši urychli, pokud chceš vyhrát!

To proto jsem šťastná. Máš někoho proti komu bojovat a já vím, že tě to dělá šťastného divným, soutěživým, perverzním způsobem. Vždycky sis stěžoval, jak každý na tvé škole byl tak nudný a hloupý. Nemáš moc přátel. A já se modlím každý den, aby si našel někoho, kdo by by tě za tvé peníze, někoho kdo tě přinutí cítit se naživu znovu, kdo může urážet tvoje zájmy dost aby jste se staly kamarády. Dobře! Tady je! Můžeš mi poděkovat později. Necháš mě ji poznat, že jo? Opravdu by se mi to líbilo.

V každém případě, radši tohle dokončím a pošlu to. Sestra Brownová strčila hlavu do dveří a chytila mě psát tohle ve čtyři hodiny ráno. Heehee.

Miluji tě jako bratra Jacku. To víš. Chybíš mi každý den. To víš taky.

Tvoje,

Sophia

Zařvu dopis a trhnu sebou. Cítím jako bych nějak porušila posvátnou barieru čtením toho dopisu, když jsem to teďka dokončila. Musím se dostat dolů a odejít. Držení téhle věci v mých rukou mě dělá špatně vinný pocit v mém žaludku s každou uběhnutou vteřinou.

Kroužím kolem a střetnu se s něčí tvrdou hrudí. Mrazivé modré oči planou s nejchladnějším ohněm, který jsem kdy viděla, obličej, který patří k vyřezání ve stínu a vzteku.

Zapištím a zaštítím se. "Nechej moje pěkné tělo pro moji mámu."