LV - 5. kapitola

Překlad: Romana
Kor.: Marty

3 roky

12 týdnů

5 dní

Děláním trochu hledání na Googlu o Klubu Růže se dozvím dvě věci:

1. Není žádný klub Růže. Alespoň ne otevřeně venku. Lidé na útržkovitém Ohio sex fórum doporučují něco nazývaného 'Klub', ale oni nikdy nezmínili jméno. Hádám, že to dává smysl - věci jako tyhle jsou pěkně ilegální. A pokud ten klub najímá nezletilé, je to dokonce drsnější a ilegálnější. Nebo možná Jack lhal o jeho věku - jeho padělaná občanka určitě vypadá dost přesvědčující.

2. Kluby s dobře vypadajícími muži pro najmutí doprovodu jsou obvykle gigolo kluby pod dohledem chytrého staršího gigola z ciziny, kde praxe je více známa v Evropě. Není to neslýchané pro bohaté, zámožné dcery k najmutí vyrovnané, krásné chlapy pro plesy, svatby, rodinné funkce a víkendové obvyklé divoké bláznivé noci. Vévodkyně z Orlan-Reis (osmnáct a nádherná) byla vězněná minulý měsíc v Los Angeles za DUI s patnácti librami krejčovského umění Versace a dvěma Portugalskýma gigolama i autě. Dcera Billa Gata chodila ven s pověstným gigolem rok a půl. Bohaté holky mají rady hezké kluky. A Jack je hodně nesmírně negativní věcí, ale on je nesnáší, že to musím přiznat, hezký kluk. Ale je těžko uvěřit, že gigolo klub by byl tady v Ohiu. Myslím, že tady jsou nějací pěkně bohatí lidi v Colombusu, takže to dává smysl, ale pouze kousíček koláče smyslu proti velikému koláči smyslu. A proč by se Jack upsal, aby byl jeden z nich? Posledně co jsem to kontrolovala, sex-na-najmutí není přesně jedna z těch prací, které máš ráda. Nebo jo?

Zatřesu hlavou a otevřu plechovku tuňáku. Pojďme nepřemýšlet o sexu. Oškliví lidé mají sex samozřejmě, ale já? To není v mé budoucnosti. Zvládla jsem to skrz střední školu bez toho, abych to měla, a pravděpodobně to zvládnu pár let navíc. Dokonce, i kdybych ho měla, nebude to s někým, komu se vlastně líbím taková, jaká jsem a s kýmkoliv to budu mít, bude muset mít rád strie a měkkou tukovou tkáň a beďary a posledně co jsem to kontrolovala, významná část populace si myslí, že všechny tři jsou hnusné jako peklo. Vypnu světla nebo něco a dostanu se přes to. Bude to jako pokus. Barová věc. Co dělají dospělí, aby mohly mít sex znovu? Seznamky, hádám. Je to pěkně neradostná budoucnost, ale není to tak jako bych očekávala něco jiného - Já odděluju lidi od sebe a to včetně vztahu. Pokud někdy budu mít sex, bude to s nějakým klukem, kterého víckrát neuvidím. Tohle cestou není žádná šance na něco navíc než jeden večer. Je to nejvíc prakticky, logicky znějící plán, se kterým jsem přišla, pokud to mužů říct sama sobě.

"Zlato." Máma vejde. "Tvůj otec chce vědět, na které školy se přihlašuješ."

Plácnu se s rukou přes čelo, ale mám v ní otvírák na konzervy. Jak si protřu čelo od modřiny, povzdechnu si.

"Řekla jsem mu to milionkrát, Stát Ohio, Oregon U, Idaho U a ta jedna Mormon college v Seattle s tou strašidelnou brožurou."

"Proč se tam hlásíš, když to vypadá strašidelně?"

"Protože strašidelné je skvěle? Oni jsou jako sekta. Jsem celá do těch sraček."

Mama po mě střelí nesouhlasný-mamovský-tajemný-ret-zamračení.

"Jsem celá do hovna," opravím jemně. Ona se směje a to je dobrá známka. Dvě dobré známky v jednom měsíci. Zastavím můj optimismus pro naprostý realizmus - nepotrvá to. Doufám, že jo ale nepotrvá. To měla, ale nezastaví od užití chvíle, co můžu. Shromáždím roztátého tuňáka a dám sendvič do trouby, aby se dobře rozpustil. Zvonek u dveří zazvoní a já odpovím. Avery tam stojí, ohnivé vlasy osvětleny zpoza ní napůl zapadajícím slunkem a trochou zamračení na její tváři.

"Skvělé, díky že jsi přišla!"

"Nezůstávám," Avery mluví ospale, "jen mi dej ty peníze, takže můžu odejít."

"Uh, dobře! Kolik ti dlužím?"

"Dvacet babek."

"Okay, vteřinku nech mě si jít pro peněženku."

Vezmu schody po dvou k mému pokoji a zběsile hrabu v mé peněžence. Vytáhnu dvě desítky a ženu se dolů. Avery mi podá hnědou papírovou tašku a já jí dám peníze.

"Díky za tohle," usměju se, "znamená to hodně."

"Zůstaň ve škole," vysmívá se tomu, co jsem řekla tu noc na party.

"Haha," směju se trapně. "Oni nejsou pro mě. Jsou pro vysoce nedočkavou dceru… tetina… přítele,… která je má sestřenice."

"Samozřejmě," Avery zafrká. "Cokoliv."

Je tu chvíle ticha což si myslím, že se obrátí a odejde nebo obchod skončil, ale ona zůstává.

"Můžu ti dát kousek rady?" zúží na mě svoje oči.

"Samozřejmě."

"Drž se dál od Jackovy minulosti."

Pozvednu obočí. "Nějaký konkrétní důvod? A jak si věděla-"

"Wren a já mluvíme. Zeptala ses Wrena na Jacka. A já ti říkám drž se dál od Jackovy minulosti. Lidé nedělají dobře, když se do toho pletou."

"Jako že je zasáhne hrozivá nemoc? Ukradl křišťálovou lebku z hrobky? Řekla jsem mu, že to nebyl nejbystřejší nápad-"

"Je nebezpečný," skočí mi do řeči. "Ok? Je zkurveně nebezpečný, když se pokusíš se k němu dostat blíž a pokud to budeš stále zkoušet, on změní to nebezpečí na tebe a já nebudu schopna ho zastavit tentokrát."

"Oh, to je kamarádka, Isis?"

Okamžitě strčím papírovou tašku pod triko. Vyboulí se to trapné a já se modlím, aby to nezaznamenala. Najednou jsem zvýšila celý hrudník.

"Um, jo. Mami to je Avery. Avery toto je Patricia Blake moje mama."

Avery vezme jeden pohled na můj župan, skelné oči křehce vypadají matky a ušklíbne se.

"Musím jít."

Je pryč v jejím zeleným Saabu předtím, než má máma šanci vtáhnou ji do obýváku. Chytrá holka. Taky tak trochu zatraceně hrubá, ale taky chytrá.

"Ta holka- připadá mi známa," začne mama.

"Jo? Viděla jsi ji předtím?"

"Viděla. Jen si nepamatuji kde."

***

Zvládla jsem proklouznout s papírovou taškou kolem školní ochrany zadním východem, jak přijel školník na parkoviště v pondělí ráno. Vystoupí obličej červený jak řepa, beďar připraveny k prasknutí a přednáší o bezpečném řízení a kontroluje můj nárazník, aby se ujistil, že ani smítko jeho červené barvy tam není. Propašuji tašku na korbu pod plachtu. V ranní přestávce jdu za uměleckou místnost, kde vrátný parkuje a vysypu věci z jeho náklaďáku ven. Kupa hrábí, smetáků, sava, žínek a kladiv vytlačím na zem a papírová taška vypadá perfektně doma. Rychle vytáhnu tašku z pod tyče na umývání oken a prásknu do bot.

Spousta lidi ve filmech se vloupá do skříněk s vypracovanou technikou poslouchání, a když to selže, jsou tu vždy staré dobré pákové kleště. Ale co ti ve filmu neřeknou je, že je to tisíckrát snadnější jít prostě přes dveře. Federální škola obvodní financuje, že zabezpečení kovu je nejnižší kvalita niklovo-cínového hybrida a všechny středoškolské skřínky jsou v podstatě vyrobené z dvou šroubovitého systému, což znamená, že pokud vezmeš sponku do vlasů a pár pinzet a vklíníš to do díry, tak se otevře. Dva pytle trávy, co definitivně jsou Jacka Huntera, protože ony jsou v jeho skřínce teď. Jdu do koupelny a zavolám do školní kanceláře anonymní typ, že ze skřínky 522 jde vůně trávy.

Kolejová ochranka je cela nafoukaná po chycení toho 'zločince' další den. Kluk s nožem je vyloučeny na týden a každý se chichotá o faktu, že třem z ochranky dalo zabrat chytnout jednoho nahého kluka, ale na tom nezáleží policistům. V jejich myslích to byl triumf dospěláckýho dobra před obyčejným zlým puberťákem a to je dost pozvedající. Za deset minut jsou u skřínky 522 a školník stříhá zámek a ochranka jde skrz Jackovy věci. Sleduji to z rohu chodby, jak vytáhnou jeho knihy, jeho tužky odhazujíc je na zem bez dlouhých řečí. Když najdou balíčky, tak si k nim čuchnou a zjistí, že je to tráva. Zachichotám se jemně na mé cestě od třídy.

Jack Hunter:2. Isis Blake:1. Je to velký rozdíl, ale já ho rychle doženu.

Drb se rozšíří jako oheň na rozlitém oleji - Jack Hunter je vyloučen na dva dny za držení drog.Život je sladký. Kousnu do sendviče a těžce zaznamenám, že je to třetí den v řadě co jím tuňák - moji chuťoví kámoši můžou pouze chápat sladké, sladké vítězství.

"Co děláš?" zeptá se Kayla zírající na mě s táckem chilli v jejích rukách.

"Chutnám mé vítězství," říkám.

"To jsi byla ty, že!" Kayla praští s jejím tácem dolu a zasyčí. "Ty jsi jediná, kdo dal trávu do Jackovy skříňky!"

"Uh, ne? On je uživatel, ne já. Já bych dokonce nevěděla, kde koupit trávu."

"Avery řekla, že ti prodala dva baličky."

"Oh. Dobře, v tom případě, ano. Vím, kde koupit trávu."

Ona dělá znechucený zvuk, ale její obličej je opak znechuceného. Je to krásné. Je to jako sledovat čistokrevnou kočku osekanou na kouli chlupu.

"V mé sebeobraně-," vyhodím ruce do vzduchu, "každý ví, že populární lidé mají trávu, ok? Je to jako všeobecné pravidlo tam nahoře 'jablko padá na Newtonské hloupé stádo' a 'obloha je výrazná namodralá barva'."

"Nemůžu ti uvěřit," povzdychne si Kayla. "Myslela jsem si, že jsi super a teď se na sebe podívají: ušití drog na nějakého kluka, kterého nemáš ráda?"

"Uh, je to trochu víc než 'nemám ráda'."

"Důležitá zprava - zbytek nás ho má rád, ok? Takže můžeš mu dát pokoj?"

"On se pořád neomluvil, že tě přinutil brečet, Kaylo!"

"On mě pořád nutí brečet, ok? Tak trochu brečím denně do mého polštáře kvůli němu už 6 let!"

"Dokonce víc důvodu nakopat jeho prdel!"

"Tohle už není druhá třída Isis!" Kayla křikne. "Bití a kopání není vychované a taky tě to nedostane nikam s žádným klukem."

"Možná, že nechci žádného zkurveného kluka!" Můj hlas je tak hlasitý, že to přitáhne pozornost.

"Možná všichni kluci jsou zmrdi! Možná jsem jediná, kdo očividně může myslet jasně a vidět kreténa, kterým on opravdu je!"

"On není kretén-"

"Nebudu poslouchat tvoje výmluvy Kaylo! Znám je všechny. Řekla jsem všichni do jednoho, ok?"

"Těžko se mi to věří," říká odporně.

"Jo? Věř tomu!"

Trhnu mým rukávem nahoru a Kayla udělá tři věci v rychlém pořadí - vidí to, rozumí tomu a cukne sebou a ustoupí pryč od toho. Ode mě.

Stáhnu svůj rukáv dolu a vezmu mou tašku. Nechám tam sendvič. Nechám tam ten krátký triumf proti Jackovi, který jsem tam měla. Nechám tam své tajemství s ní.

Zbytek dne je rozmazaná polívka vzteku a polovičního zadržení slz. Když přijdu domů, dům je temný. Všechna okna jsou zavřená a závěsy zatažené jako obvykle. Dům spí nebo aspoň tak to cítím. Zavolám na mámu - ona dneska neměla práci nebo schůzku s psychologem a její auto je stále v garáži. Měla by být doma. Vezmu schody po dvou a zamrznu, když uvidím její pokoj otevřený.

Vše je rozházené. Lampa je rozbitá, jantarové sklo rozdrcené na koberci. Její dokumenty a pracovní plány jsou rozházené jako škála papírového hada. Některé z nich se rozpadaly na cáry, její postel rozházená. Její make-up visí z její skříňky v ošklivé masově-zbarvené barvy tekuté reky. Zrcadlo v koupelně je rozbité, její lahvička s prášky otevřena a prášky ucpávají umyvadlo. Voda přetéká z vany na podlahu a bazén se začne tvarovat. Moje srdce se zastaví, moje prsti jsou otupěle.

"Mami?" křičím. "Mami!"

Zkontroluji to pod postelí, její skříň, trhající oblečení a židle dám na stranu, jak ji hledám. Není v obýváku nebo v mém pokoji nebo v kuchyni. Vytočím její telefon, ale zvoní to nahoře pod jejím polštářem. Moje mysl se plní obrazy jak je zbita, unesena tím chlapem, který ji držel za ruku a táhnul ji zpět do Nevady zpátky, kde byla nešťastná -

Vytočím tátu. Ale zazvoní to pouze dvakrát, než uslyším vzlykot. Máma. Nakloním se k tomu následujíc zvuk do garáže. Je schoulena na zadním sedadle auta. Trhnu dveřmi a dotknu se jejího obličeje, ramen očekávajíc ji zraněnou a pořezanou.

"Mami, co se sakra stalo? Jsi v pořádku?"

"Přišel," máma zalapá po dechu do mých vlasů, přiléhává ke mně jako malá opička přiléhavá k větší.

"On mě našel."

Policii trvalo patnáct minut se sem dostat. Prohledali dům, vyslýchali mámu opět k slzám a vše co můžu udělat je, ji držet, aby mě žádný z nich nemohl odtáhnout stranou.

"Podívejte, slečno Blaková, řekla jste, že vaše máma má v historii duševní nemoci -"

"Ona má PTSD," opravím ho naštvaně. "Od nedávného zneužívajícího přítele. Ne, celou historii zkurvených psychických nemocí."

"Já rozumím -"

"Rozumíte?" směju se napůl hystericky.

"Podívejte, omlouvám se. PTSD může být peklo. Do prdele, někteří naši chlapi to taky mají. Někteří naši chlapi musí odejít kvůli tomu. Skutečnost záležitosti je, že tady v domě nejsou žádné otisky bot mužské velikosti a zámek nebyl násilně otevřen. Nic nebylo ukradeno. Nejsou tu žádné známky zápasu mezi dveřmi osobami v místnosti."

"Ona řekla, že ho slyšela chodit v přízemí."

"Mohla to být velmi dobrá vzpomínka. Říkala jste, že je na prášcích, správně?"

"A vídá psychologa každý týden."

"Dobře, omlouvám se, dítě, ale pokud dělá takové věci, není tu moc, co pro ni můžem udělat."

"Ona není blázen! Přestaňte se k ní chovat jako by byla!"

"Nechovám se tak, ok? Já jen uvádím skutečnosti. Můžeme nechat venku policistu na 72 hodin, pokud se budeš cítit lépe, ale to je vše."

"Jo. To by bylo skvělé."

Poklepe na moje rameno. "Drž bradu nahoře. Zlepší se."

Sleduju jeho ústup zpátky a zamumlám: "To je to co všichni říkají."

***

Potom co je mamka vystrašená, spím v jejím pokoji na nafukovací matraci každou noc. Dělám tam úkoly, když si čte nebo odpočívá. Jíme jídlo nahoře od té doby, co se nemůže přinutit jít sama dolů na víc než pár minut. Můj vlastní pokoj začíná vypadat divně a cize, když tam vejdu - jako že jsem cizinec. Policajti venku pomáhají. Když uprostřed noci vyskočí, ukážu k jejímu oknu na policejní auto stojící pod pouliční lampou a ona se uvolní a zvládne zase spát. Já ne. Zůstanu vzhůru, poslouchám zvuky těžkých kroků. Čekám. Modlím se. Modlím se, aby ten bastard přišel a dal mi důvod k podřezání jeho hrdla.

Čekám a modlím se a děkuji kterémukoliv bohovi, který poslouchá. Bezejmenný mě mohl zkurvit ale ne tak moc jako ten chlap co to udělal mámě. Moje věc je nic v porovnání s její. Dokonce si to ani nezaslouží být nazýváno věcí ve světle toho, co se stalo mámě. Co se stává ženám všude, každý den.

Volám do kanceláře školy a máma řekne, že jsem nemocná, i když nejsem. Volá do práce a použije její všechny nemocné dny, ale v pátek se zlepší natolik, že jde. Nebo to tak říká. Nevěřím ji, ale snažím se. Pokud bych věřila, možná to bude víc reálné.

Patky ve škole jsou vždy dobré dny, ale dnešek je jen posraný na posraném sendviči. Každá moje část se cítí, jako když hniju z vnitřku ven - sotva jsem spala a nemůžu se soustředit na práci, kterou musím dohnat. Vše na co můžu myslet je máma - jestli je v pořádku v práci, jestli kopíruje správně, jestli si sní oběd, který jsem ji udělala. Všechny myšlenky o válce s Jackem Hunterem vyletí oknem. Nemam žádné taktiky, žádné nutkaní mu ukázat. Nic. Jsem vyčerpaná a unavena. A hotová.

Kayla se nervózně přiblíží ke mně o přestávce. Pročistí si krk a sedne si na své místo na trávě.

"Ahoj," začne

"Čau."

"Co to děláš?"

"Snažím se dohnat nějaký spánek."

"Oh, nespalas dobře?"

"Pár nocí," souhlasím. "To jen víš mizerná nespavost. Typický šíleny puberťácký denní rytmy."

"Chyběla jsi."

"Jo, byla jsem nemocná."

"Oh," kouše si její ret a dívá se na její boty předtím, než rychle odpoví, "Opravdu se omlouvám. Za to co jsem řekla dříve tenhle týden. O tobě a věcech. Omlouvám se. Nevěděla jsem."

"V pohodě. Byla jsem taky k tobě nedávno pěkně zlá."

"Nu-uh!"

"Byla jsem necitlivá. O Jackovi a jak ho máš ráda. Omlouvám se."

Je tu dlouhé ticho. Napřáhne ruku.

"Pojďme začít od začátku? Jsem Kayla Thermopolis."

Potřesu ji rukou. "Isis. Isis Blake."

"Jsi opravdu dobrá v té historii planet-věcí."

"Světová historie," usměji se, jak zopakuje naši první slovní výměnu na Averině party. Mluvením o rohaté červené s trojzubcem - Avery vkročí v tom momentu. Kayla ji jasně vidí, ale ne jako většinu času ona necupitá pryč k Averyině straně. Zůstane přede mnou a pořád mluví.

"Já…Já pořádám party dneska večer. Moji rodiče jsou pryč z města. Je to jen malá sešlost. Bylo by to úžasně, pokud by si tam mohla být. Budou tam preclíky. A piňata. Můžeš dokonce někoho praštit! Ale pouze pokud opravdu musíš. Jako, opravdu, opravdu musíš. Jako pokud na tom závisí tvůj život," přemyslí o tom na chvíli, "vlastně můžeš nepraštit nikoho tam vůbec?"

"Pokusím se," směji se.

"Okay! Začíná to v osm, takže tam buď."

Pohlédnu na Avery, která na mě střílí meče. Dvousečný meč. Sekery.

"Přijde Avery?" zeptám se. Kayla pokrčí rameny.

"Ne. Řekla, že už má něco jiného."

"Jsi si jistá, že jsi ok s tím, že tě vidí se mnou mluvit?"

"Jsem- Já nevím. Ona to nemá ráda, ale dlužím ti omluvu, takže. Ona je opravdu úžasná a tak, ale nenechám ji, aby mně zastavila od toho být zdvořilá."

"Správně. Super. Uvidíme se večer teda."

Kayla pospíchá zpátky na Averyinu stranu a Avery do ní drcne a uchopí ji, rychli slova a ostnatý letmý pohled zpět na mě.

Po škole se prohrabávám mým šatníkem po něčem drsném na nošení a zůstanu na černém tričku s červeným flanelem přes to a černou sukni s punčochami. Nebývalo mi oblečení. Je to těžké, aby mi padlo oblečení, když jediná věc, kterou lidé na tobě vidí je tuk a ne móda. Po zhubnutí všechny té váhy nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem kultivovat nově objevenou radost v oblékání těla, na kterém jsem tak tvrdě dřela.

"Jdeš dneska ven?" Máma nakoukne do mého pokoje a nachytá mě, jak si dávám tužku na oči. Zašklebím se rozpačitě.

"Uh, jo. Kayla mě pozvala na poslední chvíli."

"A kdo je tahle Kayla?"

"První osoba na škole, která mě nazývala jinak než 'Nová Holka'."

Mama udělá trochu aplaus. "Už teď ji mám ráda."

"Jsi…," zastavím se. "Budeš v pohodě tady sama?"

"Budu v pořádku, neměj obavy o mě. Kdy přijdeš domů?"

"Já… Já nevím. Před půlnocí, určitě."

"Dobře."

"Polda bude pořad venku dneska večer, takže se nemusíš bát."

Natáhne se a políbí mě na temeno hlavy. "Já vím. Omlouvám se, že tě tak straším. To bylo jen moje bláznivé já."

Chci se s ní hádat, že to není bláznivé, ale ona mě poplácá po ruce.

"Teď si pospěš. Nechceš mít zpoždění."

"Ale já si dělám starosti! Připadá mi to důležité!"

Ona se směje. Stáhnu si vlasy do copu na stranu a vezmu moji peněženku. Žvýkačka - mám. Peníze - mám. Tampony - mám. Nikdy nevíš, kdy někomu začne jeho perioda nebo kdy někoho praštíš a začne mu téct krev z nosu, alespoň s tampony můžu být ohleduplná k mým nepřátelům.

Mluvím o nepřátelích. Nemam ponětí, jestli tam bude Jack a upřímně mě to nezajímá. Stále se necítím na celou tu věc s válkou a jsem sotva v náladě na to začít na party. Hodím hovězí do trouby pro mámu předtím, než půjdu a ona mi zamává, jak odjíždím. Na půl cesty ke Kayline domu mi napíše, abych vyzvedla červené plastové kelímky. Hazardně se otočím na cestě a jedu k nejbližšímu supermarketu pro nadčasové party věci. Stále se cítím jako hovno takže vezmu sklenici polevy na zakousnutí. Po utracení 85 liber, položením věcí do auta a mluvením o zločinu, sedím v autě připravená vyjet.

'Mluvením o zločinu,' zašeptala jsem, jak jsem se podívala do zpětného zrcátka. Nějací dva lidé se procházeli po chodníku naproti supermarketu, vycházejíc z fantastické italské restaurace. Klukovy nepořádné, ale svým způsobem- moc- perfektně-neuspořádané-vlasy a čnící výška mu přidává- Jack Hunter. Ale on se usmívá. Teplý upřímný úsměv zdobící jeho hranaté lícní kosti a dělá ho, že z něj má člověk výpady víc než kdy jindy. Mladá žena v kožichu svírá jeho ruku. Vím, že Northplains jsou většinou bohatí, ale tahle žena vypadá Columbuni třída bohatá. Ona patří k hlavním v Seattle La ne tady - její perfektně červené vlasy a její jemné rty. Nemůže by víc než o čtyři roky starší než já. Pravděpodobně nějaká dcera bohatého chlapa.

Uhodí mě to pravé poté: Jack pracuje. To by vysvětlovalo ten úsměv. Dostává zaplaceno za to, že se usmívá. Bojuji s nutkáním vyskočit z auta a sledovat je. V rekordním čase 4 vteřin si dám kapuci přes hlavu a zamknu auto a sleduju je. Je to romantická procházka, musím přiznat. Pouliční světla jsou z tepaného železa ve starém viktoriánském stylu a teplá rukavice, kterou ony produkují, řídí chladnou říjnovou noc. Malá turistická past, obchody jsou naplněny špinavým oknem zvířat a bezduché vodové barvy jezera davu ulice. Schovám se za rostliny a nápis kavárny, kdykoliv se Jack nebo hlava tě holky se otočí moc daleko. Jsem tak nervózni a vzrušená, že otevřu polevu a ponořím prst dovnitř a jím, jak je následuji. Je to jako sledovat film s popkornem až na to že je to stokrát zábavnější, protože je to sledování ledového-pole-jeho-zadku Jacka, jak se snaží byt milý. Taky je to prudce rušící. Vidět ho se usmát je stejně nepřirozené a divné, jako pamatující si tvoje rodiče, když museli mít sex, aby si tě pořídili.

"Nevěděl jsem, že tvůj táta byl idiot," říká Jack. Jeho hlas je… škádlící. Lehký. Nic, jako to je nudně plochý jako obvykle. Žena ho hravě plácne do paže.

"Nedělej si z něho srandu. On je ten jediný, který ti platí, technicky."

"Ah, ale já bych tohle udělal zadarmo. Jo je tak jaksi krásné rozptylující, Madison."

Dám si víc polevy do pusy předtím, než se utrhnu díře ve vesmírném časovém kontinuum s mým výbušným smíchem. Žena to myslí víc upřímně a zachichotá se pokládajíc její krásnou hlavu na jeho rameno, jak jdou.

"Chceš ji zpátky na hotel?" zeptá se tiše. "Koupila jsem nové lano, které potřebuje rozbít."

Zakňučím, jak se kousnu do mého vlastního polevou pokrytého prstu. Madison se podívá za sebe jako první. Její vyraz neklidný a zmatený. Jack se otočí a jeho obličej jde ze slabé usměvavé masky do mrtvé-naštvané-masky v méně než za 2 vteřiny. Polknu a zvednu ulepenou ruku v pozdravu.

"Uh, ahoj! Nevšímejte si mě. Jen se procházím za vámi. Nesleduji vás."

"Jsi opravdu blízko," říká Madison opatrně.

"Jen jsem… sledovala, takže můžu zvládnout věcí!"

"Zvládnout?" pozvedne Madison obočí. Jackovy ledově*-modré oči jsou chladnější než úlomek zmrzlé horní řeky v prosinci.

"Jo! Já zvládám věcí! Já jsem… manažer! Jsem jeho manažerka!" ukážu na Jacka a mrknu a použiju starý dobrý hlas, "Jedeš do Hollywoodu, dítě!"

"Zaplatila jsem poplatek, pokud je to o tomhle," začne Madison. Jack se na ni podívá, blýskne úsměvem na moment.

"Nech mě si s ní promluvit. Dej mi vteřinku."

"Ok," Madison se hihňá. Políbí ji vášnivě, tak vášnivé, že skoro cítím v rozpacích za sledování. Když se rozdělí, ona je bez dechu a Jack kráčí ke mně s úšklebkem. Popadne můj loket a táhne mě opačným směrem.

"Je to jak si políbil mě?" zeptám se skoro klopýtající, jak mě táhne sebou. "Probůh jé, to vypadá jako nějaký druh zasraného ponížení! Žádný div, že lidi ve škole o tom mluvily týdny teď. Probůh jé!"

"Přestaň říkat probůh jé."

"Tallyho chlapi!"

"Přestaň říkat věci!" zavrčí, pustí mě, když jsme za rohem a čajový obchod, odděluje se od Madisonina výhledu.

"Věci!" zařvu.

"Jak jsi mě našla? Jestli ses nabourala do klubového počítače, aby ses podívala na moje schůzky- "

"Whoa. Myslím, že mě přeceňuješ. Posledně, když jsem to kontrolovala, byla jsem na špatném místě ve správný čas. Viděla jsem tě a musela - "

"Sledovat mě."

"- se jemně přibližovat k tobě. Bočním způsobem. Zezadu. Bez toho, abych byla vůbec viděna. Na deset minut."

"Proč jsi dokonce venku? Myslel jsem, že si byla nemocná."

"Byla. Vidíš, je to tahle věc zvaná imunní systém - "

Podrží ruce nahoře a tře si oči. "Okay, stop. Zastav všechny systémy a prostě. Přestaň. Mluvit."

"Proč?"

"Je to otravné."

"To mě nikdy předtím nezastavilo!"

"Proč jsi mě sledovala?"

"Byla jsem…zvědavá?"

"Ne, dost dobré."

"Chceš, abych byla upřímná?"

"Přednostně, ano, takže nebudeš plýtvat více mým casem."

"Jsme ve válce. Války přesně nepožadují upřímnost. Jak si užíváš suspendaci mimochodem?"

"Úžasně. Děkuji," jeho hlas kapající sarkazmem. "Byl jsem zamluvený sedmi novými klienty a vydělal tisíc navíc tenhle týden."

"Působivé. To je tolik kolik zaplatí za tvého ptáka nebo za veselé laciné komplimenty? Nebo jsou tyhle extra? Pokud jo počítej se mnou! Chci tě slyšet serenádu, zatímco se budu dusit vlastní žlučí."

Podívá se dolů na sklenici polevy v mých rukou. "Ty to jíš ze sklenice?"

"Jsi král v blbých otázkách?" střílím zpátky. "Samozřejmě že jo! Poleva je ambrozie bohu. Bože, pokud jsi do těch náboženských věcí. Jsi pobožný? Nějak mám pocit, že jediný kostel, ke kterému ses připojil, je kostel sebeuctívání. Tvoje tělo je tvůj chrám. Pracuj, chlapče."

"Co to říkáš?" zavrčí. " Ty blábolíš!"

"Aspoň se nekurvím!"

Protočí jeho oči. "Není to tak jednoduché."

"Uh, opravdu? Protože to znělo tak jednoduše, jako kupa nových lan a hotelový pokoj a upřímně ten recept znamená, že buď dostaneš nějaký výstřední sex, nebo se jdete oběsit."

Povzdechne si. "Má rada být uvázaná, okay? Já ne. Nemam rád nic z toho, okay? Dostavám zaplaceno. Takže ty potřebuješ odtáhnout a jít na nezralou party, na kterou jsi šla na prvním místě."

"Jak víš, že jdu na party?"

"Příjem pro červené plastikové kelímky vykukující z tvé bundy. Tvoje oční linky. Holky si nedělají oční línky tak velké, pokud neplánuji se opít."

"Přistižena. Jsi chytřejší než za co jsem ti dala kredity."

"A ty jsi daleko otravnější, než jsem poprvé myslel. Pokud bych věděl, že mě sleduješ jako všechny ostatní nicky bych tě nepolíbil ani jako odplatu."

"Vážně ty líbáš každého takhle! Nebylo to nic speciální."

"Přesně. Nebylo to nic speciální. Takže ustup a nech mě na pokoji."

On se otáčí a kráčí pryč a já bláznivě zamávám na jeho záda a skáču nahoru a dolu.

"Ahoj, nulo! Zkus nestát za houby! Nebo hádám, že ty musíš od té doby, co ti za to platí, huh?"

Ohlédne se přes rameno, ale to mě pouze nutí se smát a pěsti pumpují v blahopřání sobě. Tohle je poprvé, kdy jsem ho opravdu viděla rozrušeného. Všechno předtím bylo jen kupa chladného sarkazmu a kamenné pohledy. Dostala jsem se mu pod kůži tentokrát. Já Isis Blake jsem se dostala pod jeho kůži. Přeskočila jsem celou cestu k autu a výbuch triumfu Katy Perry písničky na mé cestě na party. Já dokonce nijak zvlášť nemám ráda Katy Perry. Pro tuhle vteřinu mého vítězství je tak sladké, že dokonce únavné pop zvuky zní jako bitva trumpet římských gladiátorů a já řvu spolu s tím.