LV - 2. kapitola

Překlad: Romana

3 roky

9 týdnu

6 dní

Odvezla jsem mnohem střízlivější Kaylu k jejímu skromnému domu v klidné, slepé ulici. Zakaleně na mě zírá její slzami zamazaný make-up a jemně mumlá.

"Díky."

"Člověče, mě je to líto," Povzdychnu si. "Opravdu, Kaylo."

Ona pokrčí rameny. "To je jedno. Uvidíme se v pondělí."

Není to jedno. Lidé to prostě říkají, když je situace příliš těžká na vyjádření slov. Pokud mě pořád považuje za hmotný předmět, hodný vizuálního zapsaní v pondělí, budu ráda jako peklo.

Jak řídím domů temná silnice vedoucí kolem kravské pastviny a kukuřičného pole otisk Jackových ledově modrých očích a jeho vzteklých slov se my ozývá v hlavě. 'Protože se to stalo tobě, že?'

Uchopím volant pevně. Nemá vůbec ponětí, co se mi stalo.

'Nechodím ven s hnusnými holkami.'

Nový hlas se ozývá. Bezejmenný - kluk, kterého jsem měla ráda. Milovala? Jako. Už ani nevím. Vše co vím je, že mi ublížil. Nazývám ho bezejmenným v mé hlavě. Jeho opravdové jméno mi pořád způsobuje fyzickou bolest. Rovnoměrně dýchám, dovnitř a ven, pokouším se zmírnit tu bolest v mé hrudi. Dostala jsem se přes to. Opravdu je to za mnou. Po třech letech, devíti týdnech a padesáti jedna dní, je to za mnou.

Vjedu na příjezdovou cestu a vypnu motor. Sedím ve tmě, tlačím ven všechny špatné vzpomínky a tlačím dovnitř nějaké nové. Udělala jsem si tak nějak kamarádku. Máma je tu šťastnější. Neviděla jsem bezejmenného přes dva měsíce. To je dobré. Tohle jsou dobré, nové věci k vyplnění děr ve stěně mojí mysli hned za zkaženými, špatnými věcmi. Ty dobré nové věci jsou tenké, ale drží chladný vítr pryč, pro teď.

Blýsknu se úsměvem v mém zadním zrcadle. Bytím cokoliv ale šťastný je nebezpečné kolem mámy v poslední době. Takže to musím tvrdě předstírat, nebo alespoň předstírat tak dlouho dokud se nedostanu do mého pokoje.

Nás dům je jednopatrový s bílými dveřmi a zdmi a modrým obložením. Zrezivělá zvonkohra cinká mdle přes nádvoří, a zahrada je nic než pár záplat neudržované, žluté trávy. Rozbitý gril sesunutý deprimovaně v rohu u unikající hadice a tucet nebo tak chřadnoucích možná-červených-možná-hovnových-barevných růží usilující se odtlačit od umírajícího keře, že rozděluje náš přední dvůr od ulice. Je to ošklivé ve dne, ale v noci se světlem zářícím skrz závěsy, předstíráním, že to není díra víc jednoduší. Je to jediné slušné místo, které si mama muže dovolit, ale je to daleko od zakřiknuté malé plážové chaty ve které jsem vyrostla na Floridě.

"Jsem doma!" Zatáhnutím otevřu stínidlo dveří. Naše kočka, Hellspawn alias Coco alias vypadni-od-té-lednice-ty-idiote mele jemně přese mě a otírá se o můj kotník, jak položím do mísy své klíče a sundám si kabát. Máma následuje její župan vytažený těsně kolem ní a její obličej netrpělivý. Je krásná, v jejím věku, s šedými pruhy ve vlasech a jemným usměvavými linkami. Její tmavé oči jsou jasné.

"Bavila ses? S kolika klukama si to dělala?" Zeptá se.

"Sedmdesát, minimálně."

"Kolik jsi měla panáků?"

"Čtrnáct. Pustila jsem se volantu na půlcesty domu a Ježíš mě svezl zbytek cesty."

Směje se a hladí mou hlavu. "Jsem ráda, že ses bavila."

Obě víme, že nepiju nebo nelíbám kluky, takže je to víc morbidní vnitřní vtip než cokoliv jiného. Šourá se do kuchyně, kde na ní čeká její noviny a čaj. Hellspawn skáče na židli oproti mámině a zdvořile začne lízat jeho koule.

"Vzala sis svoje léky?" Zeptám se. Máma si povzdychne.

"Ano. Samozřejmě. Nemusíš se o mě bát - Jsem dospěla žena. Můžu se o sebe postarat sama.

Podívám se na kuchyňský pult. Je zaplněný zaschnutými hrnci a pánvemi. Podlaha je špinavá a ona neodtáhla závěsy celí den - můžu říct. Ale to není její chyba. Některé dny jsou lepší než jiné. Je to kretén, který ji zbyl do černomodrá kdo je opravdu vinny. Kdyby tu byl táta, byl by schopný udělat víc pro ni - rozesmál by ji, alespoň. Ale není. Přestěhoval se s jeho novou rodinou. Já jsem tu, nicméně. Ale vše co můžu udělat je umýt nádobí a pokusit se nedělat ji starosti. Takže to dělám se vším, co mám.

Vytáhnu svoje rukávy a zapnu horkou vodu, mačkám jar na pánev.

"Zítra umyju okna po škole, ok? Jsou super špinavé - kdokoliv tu bydlel, musel mít rád přístroje na mlhu.

Mamka se slabě usměje, ale není to skutečný úsměv. "Děkuji, mám zítra práci, ale budu zpátky, než bude tma."

Máma je umělecký restaurátor - ten druh, kteří vezmou staré malby a historické vázy a opraví je pro muzea. Ale po nemocnici měla těžký čas najít - a udržet - si práci. Pracuje v místní vlakovém muzeu, pro teď.

"Zítra udělám večeři, jestli chceš." Nabídnu.

"Nesmysl. Seženu pizzu."

"Dobře." Zašklebím se a souhlasím. Ona zapomene. Není to její vina - bude jen pohlcená její prací nebo temnotou minulosti a zapomene se sama nakrmit, nechá mě samotnou. Vytáhnu kuře z mrazáku k rozmražení když se otočí zády.

"Jsem trochu unavená." Říká, a políbí mě na vršek hlavy. Voní jako levandule a smutek - a to voní jako roztrhaný kapesník a sluncem sušená sůl.

"Ok, spi dobře." Zmáčknu její ruku a ona zmačkne moji předtím než pomalu stoupá do schodů. Pohybuje se tak nesměle, jako by za každým rohem byl někdo, kdo ji chce ublížit. Dnes večer by měla být dobrá noc, pokud byla upřímná o vzetí jejích léků.

Neměla by muset brát léky vůbec.

Trhnu a drhnu hrnce tvrději. Usměrňuji svůj vztek a dám dostatek tuku na úklid kuchyně k namazání malého auta - pulty září, podlahy jsou hladké a dřez je víc bez poskvrny než trestní rejstřík hvězd Disney Channel. Vysvleknu svoje oblečení a skočím do sprchy, opláchnou poslední zbytky chlastu, cigaretového kouře a třpytek z večírku. Moje klouby jsou červené a odřené, horní vrstva kůže pryč. Ah, dobře - pár zranění jsou očekávány, když praštíš ledovec, jako je Jack Hunter.

Vyjdu ven míň vonící jako dospívající pocit úzkosti a víc jako mandlový šampon netestovaný na zvířatech. Obvážu si svoje klouby a prohlédnu škody na moji duši z dnešního večera v zrcadle. Máminé hnědé, kudrnaté vlasy a tátové teplé skořicové očí na mě zírají. Vypadají jako malé zlatě červené uprostřed. Táta říkával, že byly jako malé úlomky rubínu a topazu, ale lidé s hnědými očima hledají nejmenší kousíček barvy, aby jejich barva byla unikátní. Nazývám je skořicové hrdě, ale maškarně oblečený DMV paní odmítla dát 'skořici' na můj řidičák a tak jsem tady já, bojující za hnědookou rovnocennost. Oni neuslyší o mě naposled - povstanu z popela a tango s růžovým okováním obroučky náušnic DMV utlačují ještě jednou.

Je pořád divné vidět svůj tenčí obličej v zrcadle. Mívala jsem tlusté tváře s masivním balíčkem tuku připlácnutého na mé bradě a očních víčkách. Můj krk měl špek. Dokonce moje ušní lalůčky byly tlusté. Jela jsem do odtučňovacího kempu každé léto, ale nikdy to nefungovalo, protože jsem se schovávala ve spalovně, abych unikla sportům - riskantní ale nakonec efektivní taktika. Dávala jsem přednost stát se trapnou slaninou za ukazování mých poskakujícím špekům a nedostatku energie. Vzala jsem si celí autobus pro sebe. Musím sama sobě připomenou, že už nezabírám tak moc místa.

Kdybych byla bohatá jak moje stará kamarádka Gina, dala bych si k mým šestnáctinám jako dárek limuzínu spolu s BMW nebo něco takového. Pravděpodobně by si mohla pohanět BMW pár měsíců s olejem vytvořený z tuku, který jsem zhubla. Nosila jsem vrstvy oblečení a sledovala opatrně moje kalorie a běhala jsem každé ráno a večer, takže tam byly jen pozvolné svaly a ne chirurgické odstranění tuku přeměněného na něco k užitku. Pamatuji si každou nenáviděnou vteřinu z mé diety a cvičení, ale teď je to zamlžené bolestivá paměť opak čisté, ostré vzpomínky, jenž nakopaly můj zadek na prvním místě.

"Nechodím ven s hnusnými holkami."

Ošklivá.

Sáhnu si na obličej, můj odraz se pohybuje se mnou ve vlhkém zrcadle.

Ošklivá.

Ošklivá, ošklivá, ošklivá, ošklivá. Fialové pruhy mě neudělaly hezčí. Zhubnutí mě neudělalo hezčí. Můj obličej je stejný jako dřív - trochu tenčí, jo ale pořád stejný. Můj nos je rovný a moje brada je moc široká. Obyčejně trochu tužky na oči co nosím každý den je polovina umytá, že vypadám bledá a unavená. Bezejmenného hlas mě pronásleduje dokonce, když si suším vlasy, natáhnu na sebe trenýrky a pohodlné tričko, které souží jako mé pyžamo.

Moje strie - ošklivé.

Moje beďary - ošklivé.

Způsob jak se moje stehna pohybují - ošklivé.

Jsem ošklivá holka. A já se stým vyrovnávám. To je, kdo jsem. Právě teď jsem nová holka na East Summit High ale brzy to vybledne a oni mi dají další přezdívku a to bude ošklivá holka. Měla by to být, v každém případě. To bude nejvíce logicky přesná věc jak mě nazývat. Bezejmenný byl krutý, když to říkal, ale měl pravdu. On poukázal na mě, a proto jsem zatrpkle vděčná, stejným způsobem umělec je vděčny když někdo poukáže na jeho levou ruka, která se třese méně mistrovské. Pomohlo mi to znát moji slabost lepe a v tom je moje sila.

Laská, není jedna z mých sil. Randění není určitě také. Ráda si myslím, že bytím opravdu milým je jedna z mých sil ačkoliv, víš, minus praštěný kluků, kteří si to zasloužili. Takže budu milá. Budu se držet dál od ostatních. Nikdo nechce ošklivou. Dokonce, i když chtěly, nebylo by to dobře pro ně. Jsem hlasitá, rozzlobená a sarkastická. Nikdo to nechce. Bezejmenný mě to naučil. Naučil mě, že se ostatní beze mě obejdou. To je laskavá pravda.

Povzdychnu si a padnu do postele. Paní Muffin, moje vybledlá, ale nějakým způsobem pořád hříšně jemná plyšová panda čeká na mě. Obejmu ji a pohřbím svůj obličej do její Vyrobeno -v-Číně hrudi.

"Paní Muffin, posrala jsem to."

Její korálkovité černé oči vypadají, že říkají 'Ano já vím zlatíčko, to je to co děláš. Ale já tě za to nemiluji méně.'

Zvládnu spát čtyři hodiny nebo tak předtím než se světla v mém pokoji zapnou naráz. Rychle si sednu, protřu si oči, abych je vyjasnila. Venku je pořád tma. Mamka stojí ve dveřích, třese se jako list pod její róbou. Odhodím deku a kráčím k ní.

"Zase?" Zeptám se. Ona přikývne, oči skelné a zamčené na nějakém vzdáleném bodu. Položím ruku kolem jejich ramen a vedu ji zpět do její ložnice.

"Omlouvám se," zašeptá, jak vleze do postele a přetáhnu přes ní pokrývku a usměju se.

"To je v pořádku, dojdu pro nafukovací matraci a budu spát tady s tebou."

Když přijdu zpět s matraci z podkroví, je pryč.

"Mami? Mami!"

Okno je otevřené, spustím se k ni přes okraj. Prosím, ne. Prosím nenech ji být-

"Jsem tady."

Její hlas je slabý a vzdáleně-znějící. Následuji to do místa pod její postelí, kde leží její kolena přitáhnuté k hrudi.

"Mami co tady- "

"Je tady bezpečněji," Říka. "Můžeš přijít tady dolu?"

"Budeš víc pohodlná na posteli- "

"Ne!" vykřikne, mačkající její ruce přes uši. "Ne, ne. Nemůžu! Nemůžeš mě přinutit!"

"Dobře, dobře," ztiším ji a stisknu sama sebe rovně. Palec přes zaprášeny koberec, krabici pér tlačící do mých žeber a chytnu její ruku. "Je to v pořádku. Jsem tady. Zůstanu tady s tebou."

Její panika slábne a pomalu přikyvuje, svírá mé prsty s její vlastní chvěním, ledově chladné. Někdy bude skuhrat ze spaní slova, kterým nemůžu rozumět nebo nechci a vše na co můžu myslet je, jak bych pravděpodobně zabila toho chlapa, pokud bych tu byla. Měla jsem tu být. Měla jsem tu být s ní namísto u táty. Měla jsem ji ochránit, měla jsem vidět náznaky, když jsem přijela o vánocích na návštěvu, měla -

"Je mi to líto," Zašeptá z jejího spínku, dětsky a malí. Obtočím ruce kolem ní a přitáhnu si je na mou hruď a unáším se obtížně k spánku s vůní levandule a smutku v mém nose.

***

Škola v pondělí po party je opravdu trapná. Hodně lidí ví, že se stalo něco trapného, ale nikdo si nemůže vzpomenou co přesně. Někdo použil moc zubů při líbání něčí přítelkyně a možná někdo zapomněl říct někomu, že se rozešly a možná někdo dal Mentos do jejich ex-přítelovi coli a rumu. Nebo možná nějaký kluk a holka to dělaly a jeho pták byl příliš malí. Něčí pták je vždycky malí.

"To je to co budu dělat!" Vykřiknu na půl cesty skrz hnusně praktický tuňákový sendvič. "Rozmažu drb, že jeho pták je malí. To je jediná věc, o kterou se kluci starají - jejich ptáci. Udeřím ho tam, kde to nejvíc bolí, metaforicky ale taky nemetaforicky."

Kayla pozvedne obočí a okusuje její baby karotku. "Opravdu ho tak moc nenávidíš?"

Stahla jsem se na parkoviště a ona na mě čeká, celá váhavá a usměvavá. A teď se mnou jí oběd! Je to zázrak hodný knize odhalení. Je to úplně první v mé knize srát-na-poloviční-šťastné-konce, v každém případě. Ona je jemná jako králík a věrná jako pes a velmi, velmi jistá ale to může být opravené. Nadějně bez střelné zbraně.

"Isis!" Totálně náhodná holka, kterou jsem nikdy předtím neviděla, běží ke mně. "Je to pravda? Ty a Jack jste to dělaly na Averyně party a pak jsi ho praštila?"

"Uh, tam nebylo žádné Já a Jack, Jack mě nešukal." Opravím. "A slintal všude. To nebyla pusa byla to katastrofa. Bylo to tak špatné, že jsem ho musela praštit. Bylo to tak hrozné, že moje ruka se zformovala do neúmyslné pěsti a moje bicepsy škubly dopředu v obranném mechanizmu proti jeho sání. Všechny holky všude si potřebují dat pozor na jeho ponuré schopnosti. Pošli to dál."

Holka dychtivě přikývla a letěla do kruhy svých přátel. Kayla složila její ruce a 'harrumphs' na mě.

"Co?" Snažím se vypadat nevině

"Proč šíříš ten drb?"

"Pokud řeknu každému, že nestojí za nic v líbaní krásné a milé holky jako ty sama se do něho nezamiluji pro jeho podvody a nebudou s nim randit. Síla drbu udeří zlo v jeho doupěti, kde meče nemůžou dosáhnou!:

Potřese její hlavou. "Jsi tak divná."

"Jsem taky super nadšená z jeho zmrznutého výrazu v jantaru a udělám z toho náhrdelník, když si uvědomí, co každý o něm říká. Pomsta je sladká."

"Co ti řekl včera, že tě to přinutilo ho nenávidět tak moc?"

Pročistila jsem si hrdlo. "Jen, víš. Urazil tě. Pak urazil mě což je naprosto neúžasný, protože tu není opravdu nic, co by mě urazilo, objektivně. Pokud bych byla méně než perfektní pravděpodobně bych se trápila tou urážkou. Ale já nejsem. Nicméně on pořád dělal nejasnou, negativní věc a podle práva dělaní nejasné, negativní věci je někdy špatné. Takže jsem mu to musela vrátit. Oko za oko a tak."

Skloní hlavu, zmatená mrkev visí z její pusy. Vysvětlím to.

"Shakespeare to řekl. Ten chlap vyměňoval bulvy hodně, očividně."

Potom přichází Avery obklopená holkami nikdy si nemůžu vzpomenou na jmena, ale kdo zkusí a selže, vypadá jako tenký a slabý a prudce stylový jako Avery. Kayla okamžitě vstane, sebere její oběd a koktá.

"P-Promiň. Musím jít."

"Uh, jo? Určitě?"

Přeběhne přes Avery upustí baby karotku na podlahu, když jde. Vratný v rohu děla obličeje je to pouze nepatrně jiny od jeho obvyklého Já-bych-se-stal-sériovým-vrahem-tak-rychle-když-dáte-šanci obličeji. Kayla podle všeho nechce aby Avery věděla, že se semnou poflakuje, což je dobře, protože Avery mě nemá ráda a Kayla byla kamarádka s Avery přede mou. Takže je logické, že si vybrala Avery přede mou a říkám to alespoň s množstvím hořkosti Nikdy jsem si nedržela lidi v mém živote. Děla to upřímnou-k-Bohovi perfektní smysl. Krátce obveselená myšlenkou, že co Jack řekl minulou noc může být pravda- Kayla opravdu nenávidí, co její přátelé dělají a nutí sama sebe jít spolu s tím.

Zatřesu hlavou a zasměju se do sendviče, postřikujíc tuňák v elegantním vzorci přes stůl. Ne. Někdo tak okázalí a egocentricky nemá páru jak svázat ostatní lidi. Jack nemá tušení čím Kayla- nebo kdokoliv - prochází. A to včetně mě.

Vstanu a vyhodím můj oběd do koše a jdu na mojí další hodiny. Nemá smysl jíst sama v jídelně a vypadat jako bez-přátel debil víc než už jsem.

Zářijový den je křehký a sychravý ale slunce je teple. East Summit High vypadá jako každá jiná škola - bílé budovy, prosklené haly. Je tu obrovská čtvercová oblast ze skla a borovic, vodních fontán a laviček a všechny budovy se nachází kolem toho. Je tu vlajka před kanceláří a stadion vzadu kde víc prohrajeme, než vyhrajme. Je to střední Amerika v nejlepší kvalitě a nejchabější. Alespoň na mé staré škole jsme měly super banyánové stromy příležitostné mývaly invaze do okořeněných věcí. Ale tady je jen nic - nic ale staré vzpomínky a plahočení se skrz sérií hodin spolu s úkoly. Až do minulé noci, samozřejmě. Ted řídím střední na překroucené falešné popularitě s nereálnou trvající silou. Je to lehce užasné.

Jsem na půlcesty k třídě paní Gregoryové když ho uvidím.

Jack Hunter mluví s ředitelem Evansem - plešatící muž v obleku, který vždy smrdí jako směsice naftalínových kuliček a staré ryby. Vedle vysokého, nenuceného Jacka Evans vypadá jako malí nemotorný trpaslík. Jackův nos vypadá odsud v pořádku, což mě naštve. Chtěla jsem strup nebo alespoň malou známku něčeho. Nemůžou mě vidět, ale já je slyším perfektně oba.

"- neměl bys to nechat aby tě to drželo tady, Jacku. Já vím, že to bylo těžké pro tebe, ale není to dost dobrá výmluva k zničení cele tvé budoucnosti," Říka pan Evans. "Víš kolik telefonu z Princetonu a Yalu jsem musel přijmou denně? Oni tě chtějí Jacku. Mohl by si jít na jakoukoliv Ivy League zadarmo. Neznič si to."

Jackovi oči zůstávají chladné, ale na vteřinu myslím, že jsem viděla záblesk horkého vzteku běžet přes ně. Rychle to potlačí a jeho hlas je klidný a záměrně potěšený - druh potěšení, který si schováváš pro dospěle, které chceš aby se dostali za vaše zadá.

"Jsem si toho vědomí. Děkuji za váš vstup."

"Ale ty nejsi Jacku. To je ten problém - nejsi. Ona se zlepší, i když tu budeš nebo nebudeš-"

Jack mě postřehne zpoza ramene Evanse. Usměje se na Evanse nic kolem upřímného úšklebku a poplácání po ruce.

"Měl bych jít. Moje kamarádka na mě čeká."

K mému šoku Jack jde přímo ke mně a Evans to sleduje zpoza něho. Jack drží strašidelný ne-úsměv na místě.

"Hej, Promiň, že jsem tě nemohl potkat na obědě," Říka

"Uh, co?"

Jack se naklání, jeho prsty přes moje vlasy. Můžu cítí jeho kolínskou - nic silného ale jemný sladký-pot provoní pod vůní jeho svetru. Modré oči se do mě provrtávají. Jeho hlas tak nízko a chraplavý ze zní jako zvíře místo radostné osoby, kterou byl před vteřinou.

"Předstírej, že jsi moje kamarádka."

"Dejme jeden logicky znějící důvod, proč bych o tom měla dokonce přemýšlet." Zasyčím zpátky.

"Will Cavanaugh. To je jeho jméno, že?"

Záškub bolesti projede mou hrudí při jeho jménu. Bezejmenný. Jak sakra to mohl Jack zjistit?

"Podívej se na ten strašný pohyb oka. Máš fyzickou reakci na jeho jméno. Musíš byt v hrozné bolesti. Předstírej, že jsi moje kamarádka nebo to řeknu znovu. Hlasitěji.

"Neudělal bys -"

"Wil-"

"Nemohla jsem tě najít v jídelně!" Řekla jsem dostatečně nahlas, aby to Evans slyšel, ale nemůže vidět můj obličej. Oheň zazáří v Jackových očích, jak udělá jeho hlas lehký znovu.

"Pojď. Koupím ti pizzu. Moje potěšení." Mrští svou rukou kolem mých ramen a vede mě pryč. Každý nerv v mém těle se napne. Kluk se mě dotýká a já jsem mu nedala žádné svolení. Jsem připravena ho praštit jako WWE speciál ale kvůli neslyšení bezejmenného jmena znovu. Neudělá nic. Jeho žebra se tisknou na moje a naše kroky jsou děsivě synchronizované. Jack se ani jednou nepodívá zpět, ani já ne a jednou když jsme kolem kompletní G-budovy, Jack mě pustí a odtáhne se pryč jako bych ho bodla rozžhaveným pohrabáčem.

"Za co to sakra bylo?" Vztekám se.

"Já bych měl být ten dotčený" Říka Jack chladně. "Ty šíříš drby o mě. Že si mě praštila nebylo dost ty krvežíznivá krávo?"

"Užívám si sestavující konečný společenský pád," Řeknu "A kráva je opravdu nejlepší s čím umíš přijít? To je roztomile."

"Doufám, že si uvědomuješ jak přesné to je."

"Oh, uvědomuju. Ale ty možná chceš dostat něco trochu víc originálního. To nebodá vůbec. Slyšela jsem to tisíckrát předtím, věř mi."

"Nebudu. Věřit ti. Ale já tě zklamu - moje společenské postavení je v pohodě. Strávil jsem roky vytvořením si ho a pár vteřiny pomluv od vyčerpané malé nové holky nepoškrabe povrch."

"Jsem vyčerpaná?" Posmívám se. "Co tě to děla? Diamantovým?"

"pojďme neargumentovat sémanticky-"

"Do toho."

"Ne. Na rozdíl od tebe já mam život ke staraní se. Nemůžu si dovolit ztrácet čas dohadováním se co tě děla idiotem."

Pokouší se proplavat kolem mě, ale já ho zablokuju mým tělem.

"Pořád ses neomluvil Kayle."

Posmívá se "Tohle je daleko víc než jen ona. Přestaň používat tvé ochranné instinkty jako výmluvu k mému obtěžování. Udělej to normálně jako všechny ostatní hvězdné uhozené holky v téhle škole."

"Jsem překvapena, že jsi zvládnul dostat tvou hlavu z polštáře dneska ráno s egem jako tohle. Ne všechno s vaginou tě má rado."

"Tak proč si potom rozšířila ten drb o tom, jak líbám. Jestli to bereš na vědomí nebo ne, je to velmi specifický drb. Musela jsi to použit jako krytí na večírku. Myslela jsi na to za pochodu, že? Byla to první věc, co ti vyskočila v hlavě, že? Je tu velmi chytrý muž jménem Freud myslím, že by sis to mela přečíst."

"Tady je úžasný sendvič, který by se měl nazývat mé klouby, ale, co ty víš - ty už to udělal."

"Takže to je ne, potom k mé prosbě o nešíření více drbů?"

Jeho oči jsou mrtvě chladné, ale pro nějaký důvod mě to přinutí usmívat se zářivěji.

"Oh, Budu šířit drby dokonce víc, odteď. Díky, že jsi mi dal vědět, že tě to obtěžuje."

Zamrkám na něho a odejdu. Neukazuje moc emoci, ale zachytila jsem nejmenší záblesk mrzutosti přeletět pře jeho obličej předtím, než jsem se otočila. Tohle kolo jsem vyhrála. Zvonek k ukončení oběda zazvoní a lidi začnou proudit ven z jídelny a já se držím plánu. Budu ho obtěžovat jako teď dokud se neomluví Kayle, přinejmenším. Je to opravdu jeho chyba. Jsou to pouze dvě slova a pak po nechám uniknout z háčku. Ale ne - On musí byt tak paličatý, tak domýšlivý, tak-

Někdo chytil mé zápěstí, tvrdě. Otočila jsem se kolem, že začnu na ně křičet nebo třeba bojovat s nimi, když mě šmouha hrubě zatáhla těžké kyčelní klouby se zatlačili do mého žaludku a výška mě převyšovala ve stínu. Sotva jsem zaregistrovala záblesk modrých očí předtím, než se sklonili k mému obličeji a políbili mě, jazyk ochutnával roh mé pusy a ret sledoval křivku mého amorového luku. Polibek rozšířil hučící teplo z mého jazyka do mého krku, plic, srdce, celou cestu dolu do mého žaludku a dokonce pod. Vše je v ohni. Nemůžu dýchat - ten polibek mě zmrazil, uzamkl na místě, kompletně znehybnil. Tohle je můj první. To je můj první polibek a já budu slabá v kolenou. Dělám nějaký druh blbého, malého zasténaní. Jak pitomá jsem za reakci na takové klišé? Jak blba jsem za nechaní tohohle člověka-

A pak si uvědomí, že ty modré oči patří Jackovy.

A potom si uvědomím, že Jack Hunter ukradl můj první polibek před celou školou. Lidí pískají a houkají. Vůně Jackovy kolínské zavane nahoru a chuť jeho pusy na mém jazyku jak se nakloní, aby zašeptal:

"Jestli je válka co chceš, Isis Blake, je valka co dostaneš."

Čtyřicet celých vteřin poté co mě Jack Hunter políbil a odchází pryč jsem tak omráčena, že se nemůžu pohnout. Jenom tak. Jenom tak, že můj první polibek šel od East Summitského ledového prince. Ne od někoho koho opravdu miluji. Sakra ne dokonce od někoho koho mám ráda. Byla obětovaná bezmocně jako malí rituál kněžky na oltáři zatvrdlého kreténa.

A cela East Summit high to viděla. Nemohl vybrat lepší čas pro celou obědovou skupinou aby to viděla a jako idiot jsem zavrávorala do perfektního místa - jediné haly které spojuje jídelnu s hlavním vchodem. Nastavila jsem se a on se na mě sápal jako jaguár.

Jak můj šok opadl, dvě věci mě udeřili:

1. Je dobry. Velmi, velmi dobry. Ne v líbaní. Ne- definitivně ne. Jen jsem byla v šoku, to je všechno. To proto jsem nemohla dýchat. Ne, co myslím je, že je dobrý ve hře. Začala jsem ji na večírku zahalujícím drbem, ale on palbu opětoval, a bylo to perfektních deset. Zaleží to, na kolika hrnku dětské krve vypije za den.

2. Vzal mi můj první polibek. Ted když mě každý viděl slabou v kolenou z polibku (slabé kolena máme v rodině, všichni musíme dostat hůlky, není to nic zvláštního) oni nikdy neuvěří drbu, že špatně líbá. Že mě špatně políbil. Ted jsem lhář. Prokázal, že jsem lhář před každým v deseti sekundách. Můj titul se rozšíří z Nové Holky na Nová Holka Která Lže A Řekla, Že Jack Hunter Špatne Líba. Vzal mi můj první polibek a zruinoval moji reputaci ale víc důležité, že vzal můj první polibek, když jsem myslela, že ho nikdy nikdo nevezme. Ošklivé holky nedostávají pusy - to je skutečnost. Bezejmenný se nikdy nepokusil políbit mě. Pohřbila jsem mé naděje na dostanu ti pusy tak hluboko pod devět-trilion-stop pod zem, že obsahuje můj respekt pro muže.

Moje nohy mě zase začaly brát k třídě paní Gregoryové. Slyšela jsem mé jméno na lidských rtech a cítila jsem je zírat. Musím promyslet můj další krok proti Jackovy. Potřebu ji ho přinutit aby se omluvil Kayle a nezaleží co. Potřebuju nějak otočit tohle kolo a zachránit mou reputaci. Ale vše se smíchalo do nelibozvučné slabosti bzučící v mé hlavě, s třemi velkými slovy ozývajícími se přes to.

Dostala jsem pusu.

Dostala jsem pusu.

Zatřásla jsem s hlavou tak násilně k pročištěny mé hlavy, že moje beruškové náušnice skoro odletěli. Chytla jsem malé stvoření a pohladila jsem glazuru konejšivě. Ticho teď pane beruško. Nechoď nikam. Pořad tě miluju. Jsi jediná pro mě. Ta pusu vůbec nic neznamenala- byl to jen Jackův způsob abych vypadala jako lhář.

Jakmile pan beruška je klidný a jsem na mé místě pohodlně mimo zónu zatímco paní Gregoryová remcá o základní hmotě rovnice, já zkušeně dam kousky dohromady co se právě stalo, upravila jsem moji chuť, samozřejmě. Jsem bíla po polibku. To jde první - Nepotřebuji si na to znovu vzpomenou. Muži jsou spodina a Jack Hunter je nejhorší ze všech. Pokud se někdo zeptá, Ztratila jsem můj první polibek s Johnnym Deepem a nebo Tomem Hiddlestonem. Nejlépe ve stejnou dobu. Poznámka ke mně - ověř, že s tvým realistickou pravděpodobností kalkulačkou před dopuštěním toho.

Pro ostatní časti vím, že jsem viděla pana Evanse a Jacka mluvit. Očividné nějaké domýšlivé koleje chtějí, aby je Jack navštěvoval. Možná má dobré stupně nebo něco? Já bych to za něj byt chytrý- Vydělá jsem toho dost tím způsobem, měla jsem skvělé načasování v hale. A on použil velká divná slova, takže je pravděpodobně obrovsky blbeček. Jsem fér taky ale to je protože jsem skvěla. Jack nemá takovou výmluvu. Evans a Jack taky mluvili o 'ni' jako v, 'Ona se zlepši s tebou nebo bez tebe tady'. Kdo je 'ona'? A jak ona drží Jacka zpátky z nejití na vysokou?

Je to obrovská záhada a já zjevně na to nemam čas. Čmuchám informace pryč v mého mozku v případě nějaké opravdové těžké povinnosti střeliva proti Jackovi v dnech, které přijdou ale nechám to tak. Musím stahnout těmi intrika toho kluka ke dnu, ne však divně zaujatá jeho budoucností. Ledaže budoucnost zahrnuje, jak ho škrtím. Pak je to v pořádku měla bych se pravděpodobně obávat sama sebe, že v pořadí udělat jistotu, že to zamknu na permanentní rozměrový časový přehled. A jak sakra zjistil bezejmenného jmena? Není to tak jako bych byla v novinách zpátky na Floridě - je to opravdu osobní, citlivé a podrobné informace. A pokud Jack nějak zjistil bezejmenného jméno, je schopen zjistit co se stalo mezi mnou bezejmenným?

Rychle dolu napíšu bitevní plán na zadní stranu mé ruky s propiskou:

1. Odhalit hrozbu
2. Identifikovat slabiny
3. Zužitkovat slabosti
4. Vyhrát

"Isis?" Paní Gregoriová praskne. "Dáváš pozor na problém na tabuli?"

"72," Řeknu, vstanu ze své židle, abych seděla pod lavicí.

"Prosím?"

"Odpověď," Zavolám z pod dřeva. "72."

Vypadá překvapeně, ale rychle to vezme k tabuli a načmárá na vlny svazek, že si myslí, že nevidím. Celá třida na mě zírá se zadrženým dechem, udivení o co tady sakra jde. Paní Gregory konečně vzhlédne.

"Správně. Ale proč sedíš-"

Zvonek zazvoní pronikavý a i v krátkých slukách. Paní Gregoryová říká každému, aby zůstal v lavicích a zachoval klid. Její obličej je cokoliv jen ne klidný. Uzamčení trvá čtyři nebo tak napnutých minut, ve kterých vytáhnu černý lak na nehty, zatímco každý debatuje zda-li je to střelba nebo drogový zátah. Paní Gregory leze ke mně a mračí se.

"Isis, jak jsi věděla, že budeme uzamčeni? Jsi…" ztiší hlas a nahne se ke mě 'zapojena s pochybnýma lidma? Je v pořádku se mnou mluvit, víš. Mužů přesvědčit policii, že si nezpůsobila žádnou škodu. Jsou tu programy pro studenty jako ty-"

"Viděla jsem děti, které mají rady nože tak moc, že je strkají do spodního prádla."

Vypadá srozumitelně šokovaná. Ředitel Evans se dostane do rozhlasu a oznamuje, že je to bezpečné. Na mé cestě k parkovišti projdu kolem otevřené ředitelny, kde dítě s nožem sedí na židli obklopené třemi policajty projednávajících, co sním udělají. Postřehnu jeho palec nahoru a on udělá nůžky ze dvou prstů a táhne je přes jeho krk ve veselém pozdravu, ale to mě nemate. Jsem stále omráčená.

Dostala jsem pusu.

Jediná věc, o které jsem si myslela, že se mi nestane se stala.