Higher - 2. kapitola

Překlad: Lucka

New York, o týden později

„Zabil ji. Skutečně tohle řekl?“

„Jo. Řekl.“

„Ale … Nerozumím tomu.“ Keely vypadala zmateně, tímhle způsobem vypadala od té doby, co se Bethany zhroutila a prořekla se, vyklopila všechna ta odsuzující slova, která měla v hlavě.

Bethany měla prsty křečovitě sevřené okolo polštáře ve svých rukách. Ve snaze se uvolnit, přivinula si sametový polštářek ke hrudi, usilovně mrkala a soustředila se jen na svůj dech. Oči jí štípaly a bolely jí od slz, které prolévala během posledních sedmi dní. Zadek měla ztuhlý od toho, jak byl pořád přilepený k pohovce v obývacím pokoji a její srdce se tu a tam rozbušilo – obvykle když jí zazvonil telefon – až směšnou nadějí.

A to všechno kvůli Zachary Savagovi.

Keely vydala nevěřícně další nesouvislý zvuk a zavrtěla hlavou. Začala mluvit, ale Bethany ji přerušila.

„Dobře, řekl, cituji: Farah byla moje žena. Byli jsme manželé jeden den. Potom jsem ji zabil.“

Keely sebou trhla, potom se natáhla pro láhev červeného, kterou s sebou přinesla. „Ježíši.“ Nalila si a dala si řádný doušek. „Nemůžu uvěřit, že sis to nechala pro sebe celý zasraný týden, než si mi to řekla.“

„Já ne … já nemohla …“ zhluboka vydechla. „Ten způsob, jakým se mnou byl, Keel. Nikdy se o mě nikdo takhle nestaral. Nemůžu se vyrovnat se skutečností, že by mohl něco takového udělat … že by mohl … Ach Bože!“

Keely jí poplácala po koleni. „Je mi to líto holčičko,“ řekla jemně.

„Prosím, nedělej to. Rozbrečíš mě a jsem si sakra jistá, že už mi nezbyly žádné slzy.“ Dokonce i když mluvila, oči jí přetékaly. „Do prdele. Nenávidím se, že tohle dělám. Cítím se tak ubohá. Tak zasraně slabá. Po tom co řekl, ho pořád chci. Nemůžu na něj přestat myslet.“ Uvědomila si, že se jí celé tělo chvěje a zhluboka se nadechla. Ta zatracená bolest se jen zvětšovala. „Bože, jak jsem se dostala až sem?“

„Využila jsi příležitosti.“

„A příšerně to selhalo.“

Pro jednou neměla její kamarádka rychlou odpověď. Jen přikývla a znovu se napila. Ale Bethany viděla ty otázky v jejích očích, ten zmatek, když každou chvíli mírně zavrtěla hlavou.

Jo, pak vstup do toho zasranýho klubu.

Rozzlobeně si setřela slzy z očí a sáhla pro svou sklenku vína. Vyzývavě pohodila hlavou, vyprázdnila svou plnou sklenku a postavila ji zpět, zatímco ji Keely pozorovala, se svým perfektně upraveným obočím pozvednutým.

„Ehm … holčičko?

„Jo. Do mě.“

„Bethany, možná to nemyslel tak doslova? Možná –“

„Tys tam nebyla. Nevidělas tu vinu v jeho tváři. Ta muka. Vypadal, jakoby měl vyrvané srdce. Nebylo to, že by to jen tak plácnul, on to přiznal. Věř mi, myslel to tak. A víš co to o mně vypovídá? Že jsem spala s mužem, o kterým jsem vůbec nic nevěděla.“

„Ale nemyslíš si skutečně, že to udělal, nebo jo? Že někoho zabil?“

Bethany vyskočila, její vnitřnosti vířily bolestí a zármutkem. „Já nevím! Ptala jsem se sama sebe na stejnou otázku tisíckrát. A ano, ptala jsem se ho. Řekl mi, že o tom nemůže mluvit.“

„A proč sakra ne?“

Její srdce udělalo tu věc, ve které se zdokonalilo během posledních sedmi dní pokaždé, když pomyslela na Zacha. Vyskočilo jí z hrudi až do žaludku, zažehlo se asi tak jako pruhy ohňostroje.

„Protože byl tak zatraceně rozervaný? Protože jí miloval víc, než život samotný a příšerně se to mezi nimi pokazilo? Já jsem byla jenom žena, kterou důkladně šukal při každé příležitosti a která jen náhodou ve slabé chvilce zjistila jeho temné tajemství.“

Chňapla se rukama ve vlasech a sotva cítila bolest z brnění pokožky hlavy tím hrubým pohybem.

„Pointa je, že jsem zjitila, že ho to tak vyděsilo a on zarytě mlčel.“

„Jak ses dostala z Marakeše?“

„Jeho řidič mě vzal na letiště a jeho pilot se mnou letěl domů.“

„Okej, to mě trochu uklidnilo. Ale věřilas s ním svým instinktům, Beth, jinak by ses nikdy nevzdala výletu s klubem Indigo, abys byla s ním.“

„Já vím. Což je důvod, proč nemůžu jasně uvažovat! Něco uvnitř mě mi říká, že by nebyl schopný … cokoliv udělal, že je tam toho víc k doznání.“ Zachvěla se. „Ale moje hlava … nemůžu neslyšet ta slova.“

Její telefon hlasitě zazvonil. Obě vyskočily a zadívaly se na číslo na obrazovce.

„To vypadá, že není připravený se vzdát.“ Zamumlala Keely. „Neměla bych to vypnout?“

Bethany polkla, pokrčila rameny a snažila se nepřestat dýchat. Víc než cokoliv jiného, chtěla ten telefon zvednout a znovu slyšet jeho hluboký, temný, pulz devastující hlas. Těch sedm dní se zdálo jako věčnost. Chtěla ho slyšet říkat jí Bethany tím chraplavým způsobem, který sliboval neskutečně dekadentní věci. Chtěla vidět jeho nádhernou tvář, přejíždět mu palcem přes jeho spodní ret tím způsobem, jakým to měl od ní rád. K sakru, chtěla na něj vlézt a nikdy neslézt.

To je zatraceně špatný.

Odvrátila se od vyzvánějícího telefonu, její srdce se teď muselo více snažit, aby odvádělo svou práci.

„K sakru, ztichni už,“ odpověděla rozechvěle.

„Slyším zbožné přání, ale také slyším touhu a popření. Co z toho to je, holčičko?“ Keely si jí prohlížela, potom pohlédla na telefon, jako kdyby ho chtěla spálit jen svými myšlenkami.

„Nepřišla jsi sem, abys ode mě očekávala soudržnost. Ježíši, nesmím mít alespoň nějaký prostor, abych byla zmatená z mých zatracených myšlenek?“

Lítost zjemnili Keelyinu tvář. „Jasně. Promiň.“

Obě přestaly, když se uprostřed zvonění telefon přerušil. O vteřinu později pípla textová zpráva.

Bethany se podlomila kolena a klesla zpátky na pohovku. Keely se na ní znovu zadívala a popadla telefon ze stolu.

Přečetla si zprávu a potom se zhluboka nadechla.

„Co?“ Vyhrkla Bethany, neschopna zastavit svůj žaludek, aby se obrátil.

Keely jí mlčky podala telefon.

Musíme si promluvit. Ale než budeš připravená, potřebuji vědět, že jsi v pořádku. Budu respektovat tvoje rozhodnutí, držet se ode mě dál, ale jenom do určité míry, Bethany. Vyhýbat se mým telefonátům mě nedonutí zmizet. Myslím, že to oba víme.

Ježíši. Zachary Savage nedokáže popřít svojí aroganci dokonce, ani když respektuje její rozhodnutí. V tom textu byla mírná hrozba, která slibovala potrestání za její mlčení.

Potrestání. Jinými slovy její útěk za účelem léčení si naprosto roztříštěného srdce a rozvířených smyslů bude tolerován jen do určitého bodu.

Klouzala prsty po dotykové obrazovce a ťukala na klávesnici.

Nejsem v pořádku, Zachu. Myslím si, že „tohle“ oba víme. A nevidím v tom mluvení smysl, když nezodpovíš otázky, které mezi námi způsobily problémy. Sakra, je tady ještě nějaké „my“? Nebo jsem to byla vždycky jenom já, přeháněla jsem svoje pitomý city a tys toho využíval?“

Stiskla ODESLAT a odhodila telefon vedle sebe.

„Ještě víno?“ zeptala se Keely.

„Proč ne?“ Napřáhla svou sklenku a dala si další posilující, velký doušek. Opít sebyl blbej nápad, zvlášť když to bylo poprvé, co odpověděla na Zachovy ustavičné pokusy, kdy se jí snažil během celého týdne kontaktovat. Pravděpodobnost, že její slabost a bolest prosáknou, byla velmi vysoká, ale její vlastní mlčení jí zevnitř rozežíralo jako kyselina.

„Cítíš se líp?“ zeptala se Keely.

„Ani trochu. Ale pokračuj v tom.“

„Co –“ zvuk další textové zprávy ji zastavil. „Je kurevskyneodbytnej. To mu musím uznat.“

Bethany vydala zvuk připomínající něco mezi odfrknutím a vzlyknutím. „A to nevíš ani polovinu.“ Zvedla svůj telefon a přečetla si zprávu.

Keely přimhouřila oči, když slyšela její roztřesený povzdech. „Co napsal?“

„Během třiceti vteřin zavolá. Chce, abych to zvedla. Bože.“

„A uděláš to?“

Bethany napsala Ne, stiskla odeslání a podala telefon Keely.

Její nejlepší kamarádka pomalu přikývla na souhlas. „Víš, že tohle ti dalo k dobru tak jednu minutu, žejo. Ale hele, já mu za tebe ráda nakopu prdel, co?“

Bethany se pokusila o úsměv. „Děkuju, broučku. Vážím si toho.“

Telefon zazvonil. Obě ho ignorovaly. „Dobrá, pojďme mluvit o tvých narozeninách,“ řekla Keely rozzářeně. „Mohly bychom vyrazit do Shades, toho novýho klubu v centru. Minulý měsíc jsem tam zorganizovala prvotřídní ochutnávku tequily pro nějaký hlavouny z Mexika. Majitel byl tak ohromený, že mě dal na seznam stálých hostů. A nebo můžeme zajít na karaoke? Zmeškalas tu speciálku ke čtvrtému červenci … Oh, do prdele, co jsem řekla?“ Ten dotek něhy v jejím výraze zeslábnul a byl nahrazen podrážděností, když Bethany vytryskly slzy do očí.

„To není tebou. Zach mi řekl, abych si na mé narozeniny nedělala žádné plány … šmarjá, omlouvám se. Je to jenom trochu nesnesitelný.“

„Neopovažuj se kurva omlouvat. Pokud chtěl udělat tvoje narozeniny výjimečný, tak neměl přiznávat, že je pravděpodobněvražedný psychouš.“Keely zasténala, jak sebou Bethany škubla. „Kurva, promiň, ale právě teď bych mu tak trochu chtěla urvat hlavu. Vlastně,“ popadla telefon ze stolu a vyskočila.

„Keely! Co to děláš?“

„Sorry, Bí, ale tohle musím udělat.“ Vytočila číslo a dala telefon na hlasitý odposlech. Bethaniny vnitřnosti se přetočily, když poslouchala to hlasité vyzvánění.

„Bethany.“

Ach Bože. Jeho hlas se nezměnil. No jasně, že nezměnil. Pořád z něj odkapával sex, nebezpečí a temná tajemství. A navzdory všem srdcervoucím emocím, kterými prošla, se stále tak snadno ovíjel kolem jejího srdce a držel ho jako v sevření svěráku.

„Takový štěstí nemáš, Savagi. Narazil jsi na zlou nevlastní mamku.“ V Keelyině hlase zněl zlověstný požitek a Bethanina malá část na to byla pyšná.

„Dej mi ji,“ slyšela ho Bethany říct. „Teď, prosím.“

„To nemůžu udělat, fešáku. A teď mě poslouchej. Pamatuješ si, co jsem říkala o tom, že po tobě půjdu s tupým nástrojem, když ublížíš mojí holčičce?“

Hrobové ticho.

„Dobře, a víš ty co? Právě ses stal hlavním adeptem na zaražení toho nástroje do zadku, jestli nepřestaneš volat.“

„Nech mě promluvit s Bethany.“

„Tys to pořád nepochopil, Savagi. Přestaň. Volat. Nebo kurva cokoliv jinýho.“

Zase ticho. Trvalo dostatečně dlouho, aby našpulila rty a pozvedla na telefon obočí.

Potom, „Jak se má?“ Dokonce i na dálku, vážnost jeho hlasu přimělo Bethany zalapat po dechu. Bože, byl v tomhle tak dobrý. Tak dobrý v tom, aby ji přiměl věřit, že se stará.

Až na to, jak by mu na ní mohlo skutečně záležet, když jí odmítl dát tu jedinou věc, o kterou mu říkala znovu a znovu a která by věci mezi nimi urovnala? Žádala snad příliš mnoho?

„Řekni mi, jak se má. Prosím.“

Přímo před očima, viděla Keely váhat a začít povolovat. Bethany jí chtěla říct, že má co do činění s první ligou. Zach Savage nikdy neprosil. Ale byla příliš zaneprázdněná, jak se snažila zadržovat dech, aby mohla zachytit každé slovo, které řekl.

„Má se kurevsky dobře. Cos očekával?“ Keely se pokoušela odseknout, ale vyznělo to vlažně. Když se pohledem střetla s Bethany, obrátila oči v sloup a pokrčila rameny způsobem jako že Nejsem-si-úplně-jistá-jak-tohle-vyřešit. Další poprvé pro její kamarádku.

Bethaniny oči se rozšířily.

Jakoby si právě uvědomila, jak jednoduše podlehla kouzlu Zacha Savage, Keely zavrtěla hlavou. „Bylo to všechno? Protože máme taky nějaký život a právě potřebujeme naplánovat divokou narozeninovou párty.“

„Čí párty?“ vyštěkl, vážnost byla z jeho hlasu pryč. Keely přivřela oči.

„To není tvoje starost.“

„Slečno Bensonová–“

„Ach, má mě snad tenhle tón zastrašit? Zkus to znovu Savagi. Nebo ne, vlastně, nezkoušej to znovu. Vzdej to. Nebo splním svoje sliby.“

Zmáčkla tlačítko pro ukončení hovoru a nadechla se. Překročila přes pohovku, sesunula se vedle Bethany a podívala se na ni s mírně šokovaným porozuměním.

„Začínám chápat, proč ses mu vyhýbala. Umí být docela intenzivní, když není po jeho, hmm?“

Bethany zamrazilo podél páteře, když si vzpomněla, jak hodně intenzivní umí Zach být. Usiloval o ni s cílevědomým soustředěním od chvíle, kdy ji spatřil. Ustoupit bylo radostným zážitkem a nakonec také rychlokurzem k absolutnímu zhroucení.

„Jo. Trochu.“

Keely vyfoukla dech. „Takže, co teď?“

Bethany vzala svojí kamarádku za ruku a pevně ji stiskla. „Opravdu tě právě teď chci poplácat, žes mi kryla záda. Ale mám obavy, že jsi právě udělala věci ještě horšími.“