Překlady knih: Follow - 20. kapitola

pátek 1. ledna 2016

Follow - 20. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace @OplzlýModrýPtáček

#Následovat

Musím si sednout na postel a zhluboka se nadechnout, abych se uklidnila. Jsem tak naštvaná, ale taky ponížená. Vaughn Asher je naprostý zmrd a já se cítím tak špinavě, že se chci jít osprchovat. Chci pryč z této místnosti.

Ne, z tohoto resortu. Chci jít domů. Jako hned.

Odcházím. Přecházím po pokoji a sbírám všechny mé věci, rvu je do svého zavazadla, pak jdu do koupelny a beru své věci. Na stole je blok a já naškrábu vzkaz pro Bebe.

Musela jsem zpátky do Denveru, pohotovost v práci, zítra mně potřebují. Miluji tě- Grace

Můžu ji slyšet, jak si to bude číst. Organizátorská pohotovost, která vyžaduje, abys opustila tropický ostrov, abys pracovala na Svátek práce? Nikdy mi to nesežere, ale nezajímá mně to. Zhluboka se nadechnu pro uklidnění, přehodím si své zavazadlo přes rameno a odejdu z bungalovu. Jdu po cestě, která mně zavede do hlavního hotelu, schovávám se, když slyším hlasy, jen pro případ, že by to byl Vaughn, nebo jeden z jeho mimoňů a dojdu k parkovišti, kde je seřazeno několik taxíků, čekající na zákazníky. Parkoviště je zaplněné, spousta lidí se přihlašuje potom, co byl resort zavřený kvůli svatbě, tak projdu kolem chlapíků vykládajících zavazadla a přijdu k prvnímu taxíku v řadě. „Letiště?“ zeptám se.

„Nastupte si,“ řekne se svým ostrovním akcentem.

Nastoupím si. A jakmile se usadím do sedadla, uvolním se a vydechnu úlevou.

Chvíli to trvá, než se dostaneme na letiště, i přesto, že je tento ostrov malý a nejsme tak daleko od centra Charlotte Amalie. Je to přes celou zátoku a v určitých chvílích čtyřiceti minutové jízdy skrz pobřežní dopravu si myslím, že bych se tam dostala rychleji, kdybych tam doplavala. Ale konečně, taxík zastaví v odletové oblasti a já vystoupím a zaplatím mu.

Po několika sekundách, jsem sama na letišti, bez letenky domů.

Uvnitř je blázinec. Je víkend se dnem Svátku práce a lidé se chtějí dostat domů v čas, aby si užily zítřejší oslavy, než budou muset v úterý do práce. Postavím se do řady k prodeji letenek a trpělivě čekám, jak se jeden po jednom posouváme dopředu a po hodině a půl, jsem další na řadě.

Můj telefon zabzučí v mé kapse. Vytáhnu ho a zkontroluji zprávu.

Kde jsi? Z neznámého čísla. O kterém už vím, že je Asherovo.

Zvažuji, že neodpovím, ale bude lepší se s tím vypořádat. Takže odepíšu. Na letišti, na cestě domů. Díky za zábavu. Sbohem, Grace.

A pak jsem na řadě u přepážky, tak nacpu mobil do kapsy a ignoruji nepřetržité bzučení, když se koncentruji na to, co mi říkají.

„První třída? Ne, nemůžu si dovolit první třídu. Chci jenom obyčejnou letenku do Denveru.“

„Slečno, máme jedno poslední místo za zlevněnou cenu, jelikož to odlétá za třicet minut. Máte pět minut, abyste si to rozmyslela, a můžete ten let stihnout s bezplatným zabezpečeným kontrolním vstupem. Je to za osm set sedmdesát dva dolarů. Další možný let je zítra.“

Můj telefon zvoní v mých kalhotách a já ho vezmu a ze zvyku zmáčknu Přijmout hovor, než si vzpomenu, že se vyhýbám Asherovi. „Grace,“ řekne, jeho hlas je naléhavý. „Zůstaň, kde jsi, budu tam během deseti minut, abych tě vyzvedl. Zůstaň na místě, slyšíš mně, Grace?“

Položím to a podívám se té pracovnici do očí. „Zabookujte to. Tady je má karta.“

Mám přesně 1102 dolarů na svém bankovním účtu- včetně úspor- ale je mi to líto. Odmítám nechat toho zmrda, aby mně našel tady na letišti uvízlou, jako dítě.

Za patnáct minut projdu bezpečnostní kontrolou a scházím dolů uličkou k jedinému zbylému místu v první třídě. Spadnu do svého sedadla u okna, takže žena vedle mě je otrávená a nacpu své zavazadlo pod sedadlo přede mnou.

Zhluboka vydechnu úlevou. Doufám, že toho muže už nikdy v životě neuvidím. Už nikdy nechci vidět jeho obličej, jako nikdy. Ani v televizi. Nepodívám se na Neviditelného muže 2, i když NM 1 byl minulý rok můj oblíbený film. Už je to za mnou. Stoprocentně přes to.

Ve skutečnosti, vezmu svůj mobil a rychle se přihlásím na svůj Twitterový účet. Podívám se po stevardovi a ten je zaměstnaný vařením kávy, nebo čeho v té malé kuchyňce, tak otevřu svůj účet a začnu mazat tweety. Prostě chci vymazat Vaughna ze svého života. Mé prsty letí po mém profilu, ale není tu žádný dobrý způsob, jak je všechny smazat, aniž bych zrušila celý svůj účet. V zoufalství to zvážím a jsem zrovna připravená to udělat, když si stevard stoupne před mou řadu a nesouhlasně mlaskne.

„Letový mód, prosím. A vidím vaši Twitterovou stránku, takže vím, že nejste v letovém módu.“

Čeká tu, poklepává nohou, dokud se nedostanu do svého nastavení a nepřepnu ho do letového módu.

No, a co. Vaughn nemá tušení, kdo jsem na Twitteru, ale jakmile se zastavíme v Atlantě, ty sračky půjdou.

Zapojím do telefonu sluchátka a zvýším si hlasitost, a pak se usadím, do mého velkého sedadla a snažím se užít si svůj první a pravděpodobně poslední zážitek s cestováním první třídou.

Po několika hodinách, poté co mi byl naservírován oběd, šampaňské, pomerančový džus, horký ručník a film – NM 1, to je jediné přehrávané- jsem nasycená, odpočatá a dokonce trochu pobavená svým zábavným víkendem s filmovou hvězdou Vaughnem Asherem. Je trochu zakalený a docela neuvěřitelný. Mám na mysli, vážně jsem jím byla ošukána v tropickém lese? Vážně jsem si dala vibrátor do kundičky ve společnosti velkého Adama Ashera?

Hlasitě se zasměji a několik lidí se na mně podívá.

Byla to docela sranda, ale Ježíši, jsem ráda, že je po všem. Nejsem jeho typ, je na mně moc egoistický, a vážně jsme celou dobu bojovali. Preferuji svůj tichý, předvídatelný, bezkonfliktní život a jediné schůzky, které vidím ve své budoucnosti, jsou ty virtuální v sobotní noc v twitterovém chatu Hříšného nebe.

Letadlo přistane a telefony začnou zvonit, když všichni vypnou letový mód. Protáhnu se, připravená vystoupit z letadla a najít svou další bránu, abych se prostě mohla vrátit zpátky do Denveru. Vylovím svůj telefon, abych zkontrolovala své zprávy. Bebe bude naštvaná, až si přečte tu zprávu. Přepnu mobil z letového módu a ten začne vyzvánět.

Na mé obrazovce vyskočí bublina, sdělující mi, že mám dvacet dva zpráv.

Co?

Ťuknu prstem, abych se dostala do zpráv a podívala se na ně.

Neznámé číslo.

Takhle pokračují. Další a další a další.

Má e-mailová schránka zazvoní a já na ni překliknu, abych přestala myslet na to, co se možná děje v mém mobilu. Mám padesát dva nových mailů z Twitteru.

Otevřu první z nich a zabere mi to několik minut zírání, než si uvědomím, na co sedívám.

Vaughn Asher (@VaughnAsher) si oblíbil jeden z vašich tweetů!

A dále a dále. Až k úplně pro dnešek poslednímu novému mailu.

Vaughn Asher (@VaughnAsher) vás nyní následuje na Twitteru!

Zaječím.

Lidé se polekají a stevard mi přijde na pomoc. Ale já spadnu zpátky do svého sedadla, neschopná zpracovat, co se právě děje v mém životě.

Byla jsem vyšachovaná. On ví. Každá poslední nemravná věc, kterou jsem mu během let napsala- od Přeji si, abych mohla přejet svou kundičkou přes tvou škrábavou bradou, k Máš dlouhé palce, slyšela jsem, že tvůj pták je třikrát tak velký- zná je všechny.

A pak se můj telefon rozezvoní s příchozí zprávou.

Donutím se podívat dolů.

Nemůžu se dočkat, až si s tebou tento víkend zahraji Hříšné nebe – Vaughn.

Právě jsem tu ponížením zemřela. Prostě jsem umřela.