FMG - 19. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LIAM

„Dobře,“ řekne Noah. Cítím, jak začne pod stolem houpat nohou. Sáhnu mu na koleno, abych zklidnil jeho nervozitu. Josie poposedne na židli a nahne se k Noahovi blíž. Udělám to samé, ačkoliv nevím proč. Podívám se na ni a nadzvednu obočí. Neprobrali jsme, kdo mu to řekne. Myslím, že by to měla být ona. Cítím, že bych ze sebe vyrazil hodně rychle, že jsem jeho táta. S mým štěstí by to ze mě vypadlo jako z Darth Vadera – minus ty dýchací problémy.

Josie si odkašle a usměje se na Noaha. „Pamatuješ si, jak ses mě ptal, jestli byl Liam můj přítel?“ Noah přikývne a začne zase houpat nohou. Uvědomím si, že nejsem schopen ho uklidnit. Sakra, já sám nejsem klidný. Jen mám roky praxe v předstírání.

„No, tak Liam a já jsme spolu na střední škole dlouho chodili. Pak musel odejít na vysokou a mezi námi to nevyšlo, ale…“ Josie se zastaví a znovu si odkašle. Vím, že to pro ni musí být těžké, vzpomínat na to, jak to mezi námi bylo krásné, než jsem to všechno pokazil. „Je mi líto, že jsem ti to neřekla dřív, zlato.“

„Neřekla mi co?“ Noah skočí do řeči. Oči má přivřené. Řekl bych, že nerad vidí, když jeho máma brečí. Položí jí ruku na rameno a začne ji hladit.

„Liam je tvůj táta, zlato.“ Josie popotáhne. Moje nohy se dotknou podlahy, jak k ní spěchám. Padnu na kolena, abych ji mohl obejmout. Její slzy mi promáčí triko. Vím, že bych neměl, ale políbím ji na tvář.

„Všechno bude v pořádku. Neodejdu, slibuju,“ šeptám mezi polibky. Zvedne hlavu, oči má mokré, červené a opuchlé. Chytnu ji za tváře, přitáhnu si ji a políbím ji na rty. Na rty, které mi tak dlouho chyběly. Když se začne odtahovat, chci ji zastavit, ale není moje a já bych ji neměl líbat. Ne takhle.

„Omlouvám se,“ řeknu. Přikývne a rukama si otře obličej. Vrátím se zpátky na svoje místo, aniž bych se podíval na Noaha. Právě viděl muže, který líbal jeho matku.

Muže, se kterým není zasnoubená.

Riskuju pohled na Noaha. Ten se stále usmívá. Nevím proč, ale vypadá jako dítě v cukrárně.

„Je mi líto, že jsem ti to neřekl, když ses mě ptal,“ řekne Josie. Prsty jí vjedou do jeho vlasů, což ho uklidní a přestane houpat nohama.

Noah pokrčí rameny, „Já to věděl.“

Josie a já se na sebe s překvapeným výrazem podíváme. Pomalu se otočíme na Noaha. „Jak to myslíš, že jsi to věděl?“ zeptám se.

„Pamatuješ si ten den v muzeu?“ Přikývnu. „Hledal jsem tvoji a Masonovu fotku a učitelka mi řekla, že vypadám přesně jako ty. Pak jsem tě viděl na záchodě, a když jsem ti řekl mámino jméno, tak divně ses na mě podíval. Tak jsem to uhádl.“

„Nechtěl si nic říct?“ zeptám se.

„Nevěděl jsem, jestli mě máš rád nebo jestli chceš být můj táta.“

Když se na něj se slzami v očích podívám, vidím sám sebe v jeho věku. Vezmu jeho tvář do dlaní. „Sakra, že chci být tvůj táta. Bože, Noahu, od toho dne, kdy jsem tě uviděl, jsem tvou mámu pořád otravoval, abych tě mohl vidět.“

„Byl jsem nehoda stejně jako Junior Appleton?“

„Ne,“ stačím odpovědět dřív, než Josie. Oči se jí rozšíří. „Tvoje máma a já jsme o dětech mluvili v jednom kuse. Chtěl jsem si ji vzít, koupit jí pěkný dům a založit rodinu.“

Noah se podívá na Josie, která kýve na souhlas. Když se otočí zpátky ke mně, jeho oči jsou jako dýky. „Co se stalo?“

„Šel jsem na vysokou a pár věcí se změnilo. Místo toho, abych vzal tvou mámu s sebou, jsem odešel. Nechal všechny za sebou a odjel do Kalifornie, abych zkusil něco jiného. Nevěděl jsem o tobě, dokud jsem tě tehdy nepotkal. Tvoje máma,“ pohlédnu na Josie a usměju se. „Miluje tě a snažila se mě najít, tak na ni nebuď naštvaný ano?“

„Dobře.“

„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že se musím vrátit do práce? Zůstanu tu ještě týden, abych mohl přijít na zápas. Ale pak se musím vrátit a ty mi můžeš zavolat, kdykoliv si budeš chtít popovídat nebo budeš mít otázky ohledně fotbalu.“

„Můžu říct lidem, že jsi můj táta?“

Podívám se na Josie, jestli souhlasí. Pokrčí rameny. Myslím, že Beaumont je dostatečně daleko, aby ho paparazzi otravovali, ale nejsem si jistý, jestli raději nechci, aby o mně nemluvil.

„Můžeš, ale poslouchej. Existují lidé, kteří si mě rádi fotí a myslí si, že se ke mně můžou dostat přes moje kamarády. Pokud tě někdo bude otravovat nebo tě sledovat, tak mi zavolej a já se o to postarám, ano?“

„A musíme to taky říct Nickovi,“ řekne Josie, když ho hladí po vlasech. Myslel jsem, že to už udělala, což by vysvětlovalo, proč byl Nick včera tak naštvaný. Vím, že mi do toho nic není, ale vychovával mého syna. Měl bych jeho city respektovat.

„Poslouchej mě, Noahu. Chci, abys Nicka poslouchal a choval se k němu pořád stejně, protože on je tvůj táta taky. Budeš jedno z těch speciálních dětí, které mají několik rodičů.“

Časovka na troubě zapípá a Noah se s úlevou nadechne, aby nám oznámil, že umírá hlady. Josie vyskočí a spěchá do kuchyně. Nechá mě a Noaha dál sedět u stolu.

„Miluješ mou mámu?“

„Ano,“ odpovím bez zaváhání.

„Jako vážně, vážně milujeeeeeš?“

„Kde se tyhle věci učíš?“ Nepamatuju si, že bych věděl něco o lásce v devíti letech. Soustředil jsem se jen na fotbal, a jak daleko hodím míč. V tom věku jsem se o holky nezajímal.

„Ve škole.“

„Co vás v téhle době ve škole všechno neučí.“

Noah pokrčí rameny. „Miluješ ji tak, jako předtím?“

„Ano,“ zopakuju, protože je to pravda. Nikdy jsem ji nepřestal milovat a její nepřítomnost na tom nic nezměnila. Jsem zamilovaný do Josie Prestonové co si pamatuju a teď je pozdě. „Ale to nic nemění. Tvoje máma šla dál a bude si brát Nicka. Ty a já… Ty budeš můj kamarád.“

„Můžu s tebou jet na turné?“

Josie vejde, zrovna když se Noah zeptá. Vím, co bych mu měl odpovědět, ale taky vím, že mu nechci říct ne. Josie mě sleduje koutkem oka, čeká, že to pokazím. Prostře před nás talíře a sedne si naproti Noahovi.

„Možná,“ řeknu a zvednu vidličku. „To bude záviset na tom, kam pojedu a jestli to bude během prázdnin. Nesmíš zmeškat školu a nechci, abys nechodil na tréninky. Hraješ ještě jiné sporty?“ Strčím si sousto do pusy. Pikantní kuře je výborné. Domácí jídlo jsem neměl pěkně dlouho. Dokonce i jídla u Katelyn byly chuťovky. Tohle je normální večeře.

„Hraju baseball, protože ho má Nick rád, ale chci se naučit hrát na kytaru.“

„Naučím tě to.“

„Vážně? Bezva!“

Konverzace u večeře plyne docela dobře. Mluvíme o jeho učitelích a úkolech. Prozradí nám, že je zamilovaný do jedné holky ve škole, ale nechce nám říct její jméno. Josie a Noah se vyptávají na Los Angeles a jaké to tam je. Řeknu jim, že tam žije hodně lidí, provoz je strašný, že nesnáším svůj byt, a že je tam hrozné horko. Ale máme Disneyland, krásné pláže a Hollywood.

Noah se zeptá na jméno mého kocoura a já se zastydím, když přiznám, že jsem ho ještě nepojmenoval. Na to mi řekne, že je to důvod, proč mě nemá rád, a má nejspíš pravdu.

Noah se vrtá v hudbě a MTV. Ptá se, jestli jsem tam někdy hrál, a já musím říct, že ne, ale ne že bych nechtěl. Prozradí mi, že slyšel pár mých písniček, a že jsem docela dobrý. Nejsem připravený na otázku, o kom jsou moje písničky. Pokrčím rameny a vrátím se k jídlu. Je pár věcí, na které odpovídat nechci.

Protože je zítra škola, musíme skončit brzy. Noah si stěžuje, tak se ho zeptám, jestli můžu přijít zítra na trénink. Připomenu mu, že se uvidíme taky na zápase. Josie mě pozve na další večeři a já nadšeně souhlasím. Chci s ní trávit čas jednoduše proto, že mě její přítomnost uklidňuje. Také to pohání moji kreativní stránku a nemůžu se dočkat, až se zavřu do studia, i když to bude znamenat, že s nimi nebudu.

Když je Noah v posteli, dáme si s Josie kávu, aby nastavila pár pravidel. Úplně s tím nesouhlasím, ale chápu to. Žádné složité dárky nebo drahé hračky. Zeptám se na telefon a ona souhlasí pod podmínkou, že za něj budu platit já. Zasměju se a pak si rychle uvědomím, že se možná s Nickem nedělí o výdaje. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem naštvaný. Když zde bydlí a hraje si na tátu, proč si dělá Josie starosti o peníze? Napíšu si poznámku do telefonu, abych jí vyplatil alimenty za posledních deset let.

Odejít je těžké. Nelíbí se mi, že je nechávám doma samotné, ale ujistí mě, že je na to zvyklá. Stejně se mi to pořád nelíbí.

Místo toho, abych se vrátil do hotelu, zamířím na hřbitov. Nebyl jsem tam od doby, co měl Mason pohřeb. Teď bych ho potřeboval. I kdyby jen poslouchal. Bojím se, že jeho hrob ve tmě nenajdu, ale zbytečně. Všechny květiny jsou krásně rozkvetlé. Zajímalo by mě, jestli se sem o ně chodí Josie každý den starat.

„Takže, mám syna,“ řeknu, zatímco přesouvám pár kytic. „Mám devítiletého syna, který vypadá přesně jako já a hraje fotbal. Je to taky zadák. Hádám, že být otcem, je super pocit. Já to ještě nevím, protože jsem to zjistil náhodou, a Josie to Noahovi řekla až dnes. Vypadal, že je s tím smířený, dokud si neuvědomil, že nebudu pořád s ním jako Nick. Proboha, jak jsi ji mohl nechat dát se dohromady s Nickem Ashfordem? Chlape, když jsem ho viděl na pohřbu, myslel jsem, že se mi to zdá. Ale asi se z vás stali kamarádi, co?“

Sednu si dolů na zem, přitáhnu si kolena k bradě. „Omlouvám se, Masone. Nikdy se nedozvíš, jak moc je mi líto, že jsem odjel. Měl jsem zavolat nebo tak něco, vrátit se po roce. Jediné, co můžu říct, je, že se omlouvám. Vynahradím to alespoň Katelyn a ujistím se, že je o ni postaráno. Udělám to pro ni, tebe a pro holky. Hlavně pro Peyton. Někdo ji musí naučit pětikrokový útok. Možná bude stejně dobrá, jako jsem byl já.“

Než odejdu, položím ruku na hlínu a pomodlím se. Cesta zpátky do hotelu je dlouhá a osamělá. Teď, když mám Noaha, a zná pravdu, chci s ním strávit každou minutu. Jen musím přijít na to, jak to udělám.