Dylan - 9. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Tessa

Zase přijdu, jak ho Dylan ze mě vytahuje. Potěšení běží skrze mne a je oslepující, křičím jeho jméno, chytím ho za ramena a svíjím se, když mi přijde na břiše, jeho tvrdý penis se škube, a jeho teplé semeno se na mě rozlije.

"Kurva," zamumlá, tmavá červená se šíří po jeho světlé kůži, a to na krku a na tvářích. Otevře oči s půlnoční modří.

Otočí se a popadne ručník ze stojanu, a pak ručníkem očistí přední část mého těla. Lapám po dechu, když přejede přes přecitlivělá prsa. Ručníkem klouže níž, než je pupík, a níž, klekne si na podlahu a klouže prsty mezi nohama.

Můj Bože. Palcem mě hladí, a nemůžu uvěřit, jak připravená jsem na jeho dotek znovu. Jeho jasný pohled klouže po mně, horký a silný, jak se jeho hlazení zvýší rychlost. Palcem se pohybuje níž, zanadávám, a já jsem pryč.

Sténám nahlas, jak přijdu znovu, každá vynikající křeč je ostrá jako čepel. Pohladí mě ještě několikrát, pak odstraní prst a utírá ho mezi mými prsy, oči chytnou oheň, tmavé s vzrušením. Penis má opět tvrdý, vznášející se mezi námi.

Snažím se popadnout dech, moje tělo se stále vlní s otřesy, když se dívá na mě, ústa malátná, modré oči zamžené. Ospalé, tetovaná ruka se chvěje na mé hlavě, sevře se mi hrudník… Bože, on je tak hezký, že je to směšné.

A já jsem tam, kde jsem si slíbila, že bych neměla být.

Začnu se pohybovat, a jeho oči se zúží do štěrbin. Neuhne, když jsem položila ruku na hruď a tlačila.

"Měla bych jít," říkám.

Zvláštní je, že nelituju. Nemůžu. Není mi to líto. Nelze litovat nic s Dylanem. Přesto jsem měla být na cestě dřív, než mi poví znovu, že je to jen sex a on mě nemiluje.

Ale místo toho se pohybuje jen ohryzek na krku a zůstává kde je, vklíněny mezi nohama.

"Zůstaň," šeptá, a nejsem si jistá, že jsem slyšela dobře.

Rukou skenuje můj obličej a konečky prstů hladí moje rty, jeho atletické tělo naplnění všechny moje představy, jeho úzké boky, dokonale viditelný šest-balíčku nad břichem, a vyboulené prsní svaly na širokých ramenou.

"Není to omyl?" Dívám se ne jeho tvář. "Není ti to líto?"

"Nemůže to být omyl," dýchá na moji kůži, jeho ruka mě hladí po tváři, třesu se, skvělý třes po celém těle. "Tesso… Zůstaň dnes večer."

Ale neříká nic víc.Ne to, v co doufám, že řekne.Způsob, jakým vysloví mé jméno, tak jak mě hladí po tváři. Nesmím od něj nic čekat.To nic neznamená.

Bože, já chci zůstat.Čekala jsem několik let na to, aby po mně chtěl, abych zůstala, aby mě líbal a držel.Tak jsem udělala jediné, co jsem mohla dělat snad v tomto bodě.

"Ne," odpověděla jsem. "Nemůžu zůstat."

Odtáhne se, sundá mi ruku z ramene.Zkroutí pusu, sklopí řasy, skrývající modř jeho očí.

"Přesně tak." Hlas má chraplavý."Samozřejmě že ne."

"Nemohu to udělat znovu, Dylane," řekla jsem a srdce dostalo trhlinu, když slyšelo tuto lež. Nikdy jsem nechtěla přijmout. "Nemůžu."

Bez ohledu na to, jak úžasné to bylo.Jak neuvěřitelné.Jak správné.

Pomalu přikývne, a to je horší než slova.

"Jestli budeš něco potřebovat," zašeptal, když jsem si oblékala kalhoty a svetr, "nebo jen tak, jen mi zavolej.Pokud tě ten bastard ex-přítel bude otravovat, zavolej mi."

Zavrtěla jsem hlavou a odešla ven do chladné noci.

***

Čekám na Milese, až mu skončí škola, když zavolá můj táta.

"Máme schůzku s Anholts," říká otec do telefonu, ostrým hlasem. "Budeš tady ve čtyři odpoledne.Půjdeme spolu."

"Ne." Prohlížím si školní dvůr, hledám blond hlavu. "Cokoliv, co bys chtěl?"

"Je to důležitá obchodní schůzka, Tesso." To zní mírně znervózňující. Podrážděně. "Žádám tě, abys tam byla, protože to je o tvojí budoucnosti."

"K podpisu bude moje smlouva o otroctví s Anholts?" Držím hněv pořád ve mně, i když jeho teplo začíná slábnout. "Nechci Seana!"

"Nedala jsi mu šanci."

"To je přesně místo, kde se mýlíš.Dala jsem mu spoustu šancí.A můj osobní život není pro nikoho z tvého podnikání, tati."

"Samozřejmě, že je.Ty jsi moje dcera."

"To je jedno." Kde je Miles, proč jde pozdě?"Musím jít."

"Tesso.Pokud neuděláš, co se ti řekne, slibuji, že budeš litovat." Hlas mu stoupá.To, je co ho konečně rozhodí? "Nezaplatím ani jeden cent navíc pro nevděčného spratka jako jsi ty."

Věděla jsem, že to přijde."Už jsi to říkal."

"Myslím to vážně, Tesso."

"No, víš co?" Vidím Milese stát na místě a zamávám na něj.Když mě uvidí, rozzáří se jeho obličej. "Jdi do hajzlu, tati.Budu v pořádku i bez tvojí pomoci.Neříkej mi to znovu."

Zavěsím, a pomyslím si, že je to poprvé možná pravda.Budu v pořádku, bez jeho peněz a požadavků, a to bez tlaku, že je někdo, a já nejsem nic.Audrey byla ta, kdo mi to říkala, po celou dobu, že bych si měla sehnat práci, odstěhovat, osamostatnit.Kdybych jí poslouchala, ušetřila bych si hodně trápení.

Na druhou stranu, kdybych jí poslouchala, už nikdy bych znovu nemluvila s Dylanem. Nečekala bych, nedoufala, ani s ním znovu nespala.

A kde je pro mě?Hloupá, Tessa.Hloupost na opakování.Nemůžu s ním znovu spát.Pro něj je to jen fyzické uvolnění, na rozdíl co, je pro mě.

Ne, že by to nebylo dobré.Bože.Moje tělo se zachvěje při té vzpomínce.No, důvod, proč jsem zůstala, připomínám si, když Miles jde k džípu a dívá se na mě, je bojovat a získat svou svobodu, svou sebeúctu.Chci najít znovu sebe.

Pokud Dylanovi bratři budou potřebovat mojí pomoc - pokud potřebuje Dylan mojí pomoc - budu jim pomáhat.Udělám rozdíl v jejich životě, a to je pro mě pocit síly.Potřebuju být důstojná.Připadám si zatraceně dobře, lépe než jsem se cítila, po velmi dlouhé době.

Nedělám to pro Dylana.Dělám to pro sebe.Převezmu svůj život.

Miles přerušuje moje myšlenky, když nastoupí do džípu.Vypadá dobře.Když jsem se s ním setkala poprvé, měl viditelné modřiny, které začínají mizet, a jeho úsměv přijde snadněji.On je tak roztomilý.

"Jak se dnes má Teo?" Ptám se, když jsme vyrazili.

"Je to lepší." Miles se šklebí. "Nevěděl jsem, že dnes přijedeš."

"Volala jsem Dylanovi dnes ráno a dala mu vědět."

Jeho hlas zněl překvapeně.Opatrně.A jako vždy, unaveně.

"Dylan není doma," říká Miles."A Charlie se stará o Tea.Můžeme si jít dát zmrzlinu?"

"Měl by si nejprve obědvat."

Vyplázne jazyk na mě. "Jsi stejně zlá jako Dylan."

Ale on se šklebí znovu, a nějak to nezní tak špatně.To pravděpodobně znamená, že dělám něco správně.Přicházím na kloub tomu, jak na děti.

Nemám ponětí, proč by to mně mělo zajímat, ale je to tak.Pravděpodobně je to celé dodáno s bojem "ona-a-zhýčkaná princezna" věc jak se zdá nastavená Dylanem jen tomu uvěřit.

Dnešní den, je šedivý a mizerný.Začíná pršet, jak se blížíme k domu.Pomyslím si, na zimu a vlhkost uvnitř a otřesu se.

Zaparkovala jsem a obrátila se na Milese. "Jsme tady."

"Líbí se ti Dylan, ne?" Miles mi dává smrtelně vážný pohled.Vypadá na jeho mladé tváři, příliš starý a moudrý.Připomíná mi tolik Dylana, že je to šílené.

"Jsme přátelé."

"Víc než to.Chceš s ním být jako… stejně jako bývali máma a táta."

Polknu uzel v krku. "Milesi…"

"A on chce být s tebou."

Zavřu oči a naberu sílu. "Nemyslím si, že to chce udělat."

"Říkal jsem ti, že má tvou fotku na zdi."

"To nestačí." I když je to pravda, což já nevím… Může to být pravda?

"Takže odejdeš.Jako to udělala máma."

Otevřu oči a upřeně se na něj v hrůze podívám. "Ne, samozřejmě, že ne." Ach Bože, on má v očích slzy. Obejmu ho, a on mě nechá ho držet.

"Dylan si myslí, že ty taky," mumlá Miles. "Myslí si, že odejdeš.Slyšel jsem ho, jak mluví někdy za spaní. Myslí si, že ho všichni opustí."

Myslí?

"Milesi…" Pohladím ho po vlasech. "Budu tady pro tebe. Ať se stane cokoliv mezi Dylanem, a mnou, nic se nezmění." Odtáhnu se zpátky a podívám se na jeho modřinami vybarvený obličeje a usměju se. "Víš co. Dám ti svoje telefonní číslo. Tímto způsobem mi můžeš vždycky zavolat a mluvit se mnou, můžeme jít na zmrzlinu. Jsme přátelé, ne?"

Když přikývne, zajímalo by mě, co to je se mnou, a co to sakra dělám. Nejbezpečnější by bylo utéct od této rodiny tak rychle, jak je možné, dát si co největší vzdálenost mezi mnou a Dylanem.

Ale já jsem místo toho napsala svoje číslo a dala ho Milesovi. Nemůžu teď opustit město.Ne teď, když jsem si dostala do hlavy, abych zůstala a bojovala sama za sebe.

***

Nemám žádné pochyby o tom, že otec splní svou hrozbu a sebere moje finance, snažím se vymyslet plán, i přes mé neuspořádané myšlenky. Kousám si nehty, když zavolám panu Walkerovi, abych se ho zeptala na podrobnosti týkající se sociálního / archeologického projektu.Vysvětlila mu, že kvůli osobním a nepředvídaným okolnostem, hledám práci za peníze, a zeptala se, jestli by mi něco nenabídl.

Pan Walker mě ujišťuje, že místo je stále volné, a že můžu dostat malý plat.Ačkoli v jeho hlase je to evidentní, nezeptá se mě co se děje, proč dcera Jonase León, zLeón & Perez, potřebuje plat.Také mi říká, že můžu začít příští týden.

Povznesená, jsem mu poděkovala a pokusila se spočítat, za kolik musím žít, nikdy jsem neměla tyto obavy v mém životě předtím. V něčem máotec pravdu: Nikdy jsem se musela starat o peníze.Až do teď.

Podle mých výpočtů, částka, kterou mi nabídl pan Walker, je příliš malá.Budu potřebovat druhé zaměstnání.

Najít si nové bydlení.Táta mi nedovolí držet tento super-drahý byt, i když doufám, že mi alespoň nechá auto.Audrey a Erin mi můžou pomoci najít levné bydlení.Mají zkušenosti s hledáním bytu, zatímco moje zkušenost je nulová.V mnoha záležitostech.

Budu muset být opatrná a nesmím se nechat zastrašit, když nemám zkušenosti jak vyjít z penězi.Na druhou stranu, mám dobrý pocit, a jsem nadšená, nadšená.V devatenácti se budu o sebe poprvé starat.Trochu stará, na to být odstavena.

Ale lepší pozdě než nikdy.

Auto, které vypadá stejně jako, Seanovo je zaparkované před mým domem.Žaludek se mi zkroutí do uzlu, když ho vidím, ale je prázdné.

Uklidnila jsem se, a otevřela svou kartou automatické dveře do podzemního parkoviště.Zaparkovala a vyjela jsem výtahem, a přitom přemýšlela o tom, co řekl Miles.Že Dylan má moji fotku na zdi.

To je tak matoucí.Zachránil mě, políbí mě a pak odejde.Vrátí se, miluje se mnou, ptá se mě na odjezd z města a pak mi znovu zlomí srdce.Udělá to znovu, miluje mě na své kuchyňské lince, pošle moje myšlenky pryč a pak chce, abych zůstala přes noc, ale to nic neznamená pro něj.

Proč to dělá?

Možná, že opustit město nebyl tak špatný nápad, po tom všem.

Dveře výtahu se otevřou, lovím svůj klíč v kabelce, když vyjdu ven, všimnu si, že někdo stojí u mých dveří.

Vypustím veškerý vzduch z mých plic.Udělám krok zpět, ale dveře výtahu jsou už zavřené, a výtah se vrátil dolů.Panika pošle svět do běhu.

Sean se uculuje a jde přímo ke mně."Podívejme, kdo se nakonec rozhodl vrátit domů."

"Co tu děláš?Kdo tě pustil? "Zeptám se, a zběsile mačkám tlačítka, přivolat výtah zpět.

"Tvůj otec mi dal vstupní kartu." Odtáhne mě pryč od výtahu a přitlačí ke zdi, drží mě. "To je v pořádku."

"Nech mě." Tlačím ho od sebe, ale on neustoupí. Dýchám krátce a přerývavě. "K čertu s tebou, Seane, nech mě na pokoji!"

"Přestaň si nalhávat," šeptá mi do ucha a já se zoufale se kroutím a odtahuji, snažím se uniknout z jeho držení. "Chceš mě."

"Nechci tě. Proč to děláš?"

"Rád se dívám, jak se bráníš." Pořád šeptá, jako by prozrazoval tajemství. "Rád se dívám na tebe, pobíhat jako myš uvnitř bludiště, když tam není žádná cesta ven."

Není žádná cesta ven.Můj život se zdá jako bludiště, plné falešných cest, slepých uliček a bolestných šoků.Kde jsem udělala chybu?Proč nemůžu utéct?

"Chceš potěšit své rodiče," pokračuje Sean, a rukou hladí moje vlasy, intimní gesto."Chceš, abych byl v tobě, ne? Řekni to."

Myslím, že budu zvracet."Přestaň.Nech mě jít."

"Chceš mě.Ty to prostě nechceš přijmout." Rukou sevře moje vlasy a táhne hlavu dozadu.To bolí. "Jsem velký úlovek.Spousta žen mě chce.Ale ty… Ty mě nutíš bojovat.Ty máš ze mě strach.Je to vzrušující."

"Ty jsi nemocný," zašeptala jsem.

"Tesso… Když budeme manželé, budou naše rodiny tak silné, že si to neumíš představit."

"Je mi to jedno."

"Samozřejmě, že ano.Peníze.Moc.To všechno," přikývne na naše prostředí, "musí být zaplaceno, tak nějak.To je, za co budeš platit. Slyšíš, co říkám přestaň odporovat, nebo se budu zlobit, a to nechceš, že ne?"

Tahání vlasů je nesnesitelné, ale jeho kontrola mého myšlení je ještě silnější.Vzpomínky na něj přinutí mé myšlenky, sevřít mě jako do svěráku.Obličej otce a Seana se spojí dohromady, jejich hlasy se smísí. Za vzpomínekse stala dlouhá cesta mého neúspěchu někoho potěšit, udělat něco.

"Seane…"

"Buď hodná holka," ušklíbne se, "to je, co ti říkám.Tatínek tě budou milovat."

To je ono.To je odpověď.Moje chyba v tom všem je, že jsem žebrala o zbytky, myslela si, že moje odmítnutí by mělo stačit, jak pro mého tátu, tak i pro Seana.Myslela jsem si, že mě nechají na pokoji.

Myslím si, že moje odmítnutí by mělo stačit pro mě, abych se přesvědčila, abych přetrhala všechny dluhopisy, abych se vzdala hloupé naděje, že moji rodiče by mohly změnit jejich myšlení, změnit jejich povahu.

Ale mýlila jsem se na obou stranách.Můj otec je šílený vlk, moje matka hloupá ovce, a já musím zachránit sebe samu.Mýlila jsem se, že to můžu udělat na vlastní pěst.

"Řekni, že mě chceš.Řekni to.Chceš, abychom byli spolu." Jeho dech je horký na tváři, vonící po doutníku a alkoholu. "Řekni to, než tě donutím plakat, a sousedé budou vidět, jak potrestám malou couru."

Je mi úplně jedno, že sousedé uvidí.Nestarám se o peníze.A rozhodně se nestarám o Seana. "Nech mě být. Pusť mě"

"To není to, co chci slyšet."

Dlouze se nadechnu a začnu křičet."Nech mě jít!Nech mě jít, ty parchante.Pomoc!" Kopnu ho do holeně. "Nech mě jít."

Odtáhne se, na chvíli vytřeští oči, a já mu vrazím koleno mezi nohy.Zavyje, a já utíkám zpátky k výtahu.Stisknu tlačítka, a zázrak zázraků, výtah je stále tady.V běhnu dovnitř, nohy se mi třesou tak silně, že se obávám, že bych se mohla složit každým okamžikem, zmáčknu tlačítko pro podzemní parkoviště.

Dveře se začnou zavírat, tak nějak pomalu, vidím, přicházet Seana ke mně.Znovu a znovu mačkám tlačítko a šmátrám v kabelce pro pepřový sprej.Když vrazí ruku mezi zavírající se dveře, konečně najdu plechovku a zvednu jí, otočím trysku k němu a stisknu tlačítko, začnu mu stříkat obsah do obličeje.

Křičí a couvá, škrábe si oči, a já zlomyslně zmáčknu znovu tlačítko. Celá se třesu, když se konečně zavřou dveře, a výtah se dá do pohybu. Opřu se a vydám přiškrcený zvuk, někde mezi vzlykem a hysterickým smíchem.Plechovka mi padá z bezvládných prstů, padá na zem, a já se opírám o zeď, snažím se neomdlít.

Pryč z bludiště.Už se nevrátím, na tak dlouho, jak tady bude Sean. Je toho hodně, jak si vzpomínám, že mě rodiče prodali, že mi Sean chce ublížit, bez ohledu na to, jak jsem se snažila potěšit tyto lidi, kteří se nestarají o mě, svoboda se stává iluze, žádné bludiště.

***

Už je noc, když vyjedu z mého domu, vytáhnu mobil a volám Audrey, ale když se podívám dolů, zjistím, že automaticky vytáčím první číslo, které je vždy nahoře mého seznamu několik let.

Do prdele.Zpomalím, mžourám na mobil, a snažím se najít tlačítko odpojení, než se hovor spojí.

Položím mobil k uchu, pevně držím volant, když si prohlížím ulici, stále nemocná strachem. Pronásleduje mě Sean?

"Tess?" Křičí mi Dylan do ucha. "Je všechno v pořádku?"

"Ne," zašeptám "to není."

A to zahrnuje vše, co je v mém životě právě teď.

"Kde jsi?" Jeho hlas se zostřuje, a zní, jako by šel. "Co se stalo?"

"Sean…" Můj hlas se vytratí, a já těžce polknu. "Sean tam byl."

"Tam?Kde je, sakra, tam?"

"V mém bytě.Čekal na mě." Vyhnu se zaparkovanému autu. Ruka se mi třese tak silně, myslím si, že mi vypadne telefon."Táta mu dal kartu od vstupu do budovy." Křičím.Slzy mě pálí v očích, ale nebudu brečet.Nezlomím se teď.

"Tess, poslouchej mě.Utekla jsi?Jdi někam kde je to bezpečné, se spoustou lidí, a já přijdu pro tebe."

To zní dobře.Zní to úžasné, ve skutečnosti moc dobře, a já vím, že je to špatný nápad.

"Tess?Jsi pořád tam?"

Jeho hluboký hlas je jako teplé deky usazující nade mnou, a já se nadechnu.

"Jo.Budu v pořádku.Nechtěla jsem ti zavolat." Bože, moje zuby cvakají. "Byl to omyl."

"Omyl?" Odmlčel se, a slyším troubit auta."Tess, poslouchej… Řekl jsem, že si pro tebe přijdu.Jen mi řekni, kde jsi."

Třesu se.Srdce mi buší."Nechci, abys pro mě přišel. Chystala jsem se zavolat Audrey.Budu v pořádku.Není třeba mít teď o mě strach."

Ne teď.Ne tak po dlouhé době.

"Tess, prosím, najdi si místo s mnoha lidmi.Kavárnu.Jdi dovnitř, zůstaň v bezpečí a počkej na mě."

Počkej na mě.

"Nemůžu, Dylane.Omlouvám se."

Zavěsila jsem a usekla mu nadávání, pokračuji v řízení, a volám Audrey. Řeknu jí o Seanovi.Je pozoruhodně klidná, ale hlas má napjatý.Říkám jí, že jsem blízko Starbucks na hlavní ulici, a ona mi říká, abych tam zastavila, že ona a Asher mě přijdou vyzvednout.

Počkej na mě.

Polykám hysterický smích, když jsem v manévrovala auto na parkovací místo přímo naproti kavárně.Dala jsem mobil pryč, když jsem pospíchala dovnitř a objednala si horkou čokoládu, vybrala stůl v blízkosti baru a snažila se nemyslet.Nemyslet na to, na Dylana jak se mi ulevilo, že jsem slyšela jeho hlas, slyšela, že by všeho nechal a přišel si pro mě.

Nelze čekat déle.

***

"Potřebuješ něco?" Asher stojí rozpačitě u dveří obývacího pokoje, upřené bledé vlčí oči."Trochu vody?Čaj?"

Je to sladké, ale já zavrtím hlavou, z místa kde sedím na jejich pohovce. "Jsem v pořádku, opravdu.Děkuji."

"Nejsi v pořádku." Audrey pochoduje sem a tam po místnosti, mává rukama ve vzduchu, její ohnivě červené kučery poskakují po zádech. "To je kretén, zvrhlík…"

Zimnice mnou prochází, a je to, jako by se ve mně něco otevřelo, a každý kousek těla se začíná třást.

Audrey udělá malý povzdech úzkosti a sedne si na sedačku vedle mě na opotřebované béžové polštáře."Co ti udělal, Tess?Tenkrát v létě?Vždycky říkáš, že mi to řekneš jindy, ale tenhle chlap, ten Sean, to je mentál!" Bíle, pihovaté ruce sevře v klíně.Její zelené oči jsou lesklé slzami.

"Aud…" Podívala jsem se bezděčně na Ashera, kterému se to zdá být nepříjemné, víc než kdy jindy, a s tím, kam tenhle rozhovor směřuje.Cítím se taky nesvá.Mám moc ráda Ashe, ale nemám pocit, že mám rozlít moje vnitřnosti před ním. "Jindy možná, já…"

Audrey mě šokuje, když si položí tvář do dlaní a začne plakat. "Jsi moje nejlepší přítelkyně," vyhrkne mezi škytavými vzlyky. "Můj Bože…"

Slepě jsem se otočila a přitiskla jí k sobě, a nechala ji plakat na mém svetru. "Taky jsi moje nejlepší přítelkyně." Hledám Ashera pohledem přes její červenou hlavu, hledám stopy, a kupodivu nevypadá překvapený.Spíš ve střehu.Opatrný.

"Auds." Pomalu se přiblíží, jako by se bál, že nás vystraší."Chceš, abych tě držel?"

Zamrkám. Řekl divnou věc. Myslím, že to je pravděpodobně o mě, ale on se chová, jako kdyby Audrey byla ta, kdo potřebuje uklidnit.Co to sakra, že jo?

"Ne," Audrey šeptá a drží se mně. "Díky.Chci moment mluvit s Tess."

Asher zvedne ruce a odejde, tam, kde jsem předpokládala, že musí být jejich ložnice. Slyšela jsem, zavírat dveře.

Znovu zamrkám.Audrey je stále přilepená k mému rameni.

"Aud". Olíznu si rty.Proč se chová jako to? "Jsi v pohodě?"

"Jo."

"Byla jsi…" ztěžka jsem polkla."Byla jsi zraněná nebo něco?"

Zavrtí prudce hlavou, a já se trochu uvolním. "Dobře.To je dobré.Tak proč pláčeš?"

"Jsem tak smutná a naštvaná…" Odtáhne se. "Za to co ti udělal Tess.Co ti ten bastard udělal?"

Vyslovit je to tak těžké. "Znásilnil mě." Můj hlas zní jako stroj, bez emocí, studený. "Měl mě opilou na své jachtě, a pak…" Přejedu si rukou po tváři.Je mokrá.Neuvědomila jsem si, že pláču. "Nemohla jsem ho odtlačit ze mě.Byl prostě příliš silný, a byli jsme sami.Rodiče mě nikdy nevěřili. Chtěla jsem, aby mi věřili.Pořád si myslím, že je to perfektní zápas pro mě."

"Ach, Tess…" Audrey si přitáhne kolena k hrudi a opře si bradu o ně. "To je hrozné."

Myslím, že je.Cítím se teď podivně odpojena.Ani se netřesu, přestože je to špatné, rozptyluje mě Audrey divná nálada.

"Řekla jsi to policii?" Zastaví kývání a narovná se. "Mluvila jsi s poradcem?"

"Rodiče mi nevěřili.Myslíš si, že by mi policie věřila?Sean je dědic Anholt." Povzdechnu si. "Bála jsem se a styděla o tom mluvit.Stále to není snadné." To je poprvé, co jsem otevřeně o tom s někým mluvila.Pravda je, myslela jsem, že to bude ještě těžší."Myslím, že to není dobrá věc, byla jsem docela opilá.Detaily jsou rozmazané.Vím, že to bolelo, a že jsem byla vyděšená. Pak jsem se bála chodit na rande s kluky, od té doby."

Velké tlusté slzy jí stékají po tvářích."Ach, Tesso… Je mi to tak líto."

Jo mě taky. "Jediný chlap, s kterým se cítím v bezpečí, je Dylan."

Zatímco jsem přemýšlela, proč jsem dopustila, vyklouznout mi to, Audrey vystřelí z pohovky a ukáže třesoucím se prstem na mě. "Ne.Neříkej mi, že jsi to udělala s ním.Ne, Tesso."

A sakra. "Já jsem jen říkala, že je to jinak -"

"Chci, abys byla šťastná.Musíš si najít někoho, kdo tě dokáže ocenit.Do prdele." Otočí se zpátky ke mně, a už zase pláče, ramena se jí třesou. "To je tak hloupý."

Opatrně vstanu a položím jí ruku na záda."Aud… Co se děje?Proč se ti to nelíbí?"

"Jako co?" Ptá se tlumeně.Následuje popotahování.

"Jako to.Pláč a tak."

Ticho spadne do místnosti.Kolečka se začnou točit v mé hlavě, stejně jako Audrey, která se otočí čelem ke mně, a obejmu jí.

"Ty jsi…?" Zašeptám a držím jí blízko sebe.

"Jo," vydechne, a přikývne mi na rameni."Jsem těhotná."

"Ach můj bože." Zmáčknu jí, smích mi vytryskne z krku."Svatý kecy, to je tak úžasné.Gratuluju!" Odtáhnu se zpátky, náhle nejistá."Nejsi šťastná?"

"Nešťastná?Já jsem v sedmém nebi." Směje se, a stále pláče.Emocionální horská dráha to je, zdá se být pro ni. "Myslím, že to nebylo v plánu, nebo tak něco, ale… Ach bože, bude to brzy vidět.Vyšiluju!Umírám touhou to říci všem už týdny, ale chtěli jsme počkat až po prvním trimestru."

"A Ash?"

"Je velmi šťastný.Má trochu strach, že nebude dobrý táta, jako jeho vlastní otec, ale přesto.Ve skutečnosti…" Zvedne ruku, abych viděla, abych si všimla, čeho jsem si předtím nevšimla, po tom všem zmatku.Štíhlý zlatý prsten.

"On se zeptal?" Všechny moje starosti jsou zapomenuté, vezmu ji do náruče. "Samozřejmě, že ano.To je šílené."

"Není moc drahý," brečí. "Ten prsten, myslím.Je to jen-"

"Proboha, koho to zajímá?Kdo se sakra zajímá, jak drahý je?Ježíši. Řekla jsi, ano?"

"Samozřejmě, že jsem řekla, ano.Miluju ho tak moc, jak by ne?Ježíši, Tess, já budu paní Devlinová."

Smějeme se spolu, až spadneme zpátky na pohovku a zíráme na strop.

"To je úžasné," zašeptala jsem po chvíli. "Myslím to vážně.Jsem tak zatraceně šťastná pro vás oba."

Otočí se a dává mi sladký úsměv. "Děkuji."

To je to, co chci pro mě, takové štěstí.A já ho chci taky, ale ten muž, kterého chci, to necítí stejně.

Smutek se mi vrací do mých myšlenek, až do té doby, když Asher považuje za bezpečné se vrátit do obývacího pokoje, přijímá gratulace a říká mi, že bychom se měli připravit na odchod na policejní stanici a požádat o soudní zákaz pro Seana, a já se pochmurně snažím představit budoucnost, která neobsahuje Dylana.