Dylan - 1. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Tessa

Dlaně se mi potí. Srdce buší. V uších mi hučí. Bojím se. Společnost rodičů by mě neměla děsit? Proč, nejsou žádní násilníci. Sakra, neumění ani nadávat. Sedíme jako civilizovaní lidé dvakrát měsíčně v Madisonu na snídani, kde si můj táta a jeho partner otevřel satelitní kancelář jeho advokátní kanceláře.

'Líbí se mi' označení civilizovaní lidé, protože na povrchu jsme zdvořilí. Srdečný. Dokonalá rodina. Moji rodiče chtějí pro mě to nejlepší.

Samozřejmě, že ano. Jako to chtěli pro moji sestru Marii, než si vybrala svobodu.

Otřu si ruce o mojí pouzdrovou sukni a olíznu si suché rty. Svoboda. Cítím osten hněvu za sestřin útěk. Chci říci, chápu, proč odešla. Chápu. V současné době mám větší zlost na sebe, zato co dělám. Zejména proto, že jsem zůstala ve městě pro Dylana, i neznává moji existenci. Sotva poznávám sama sebe, jak je to ubohé.

Dylan…

Co by se stalo, kdybych si sbalila pár věcí a odešla stejně jako Mary? Kdybych nechala všechno a všechny za sebou a začala od začátku? Toužím od rodičů pochvalu, vlídné slovo. Říkám si, že jsem zbabělá k útěku. Někdy si říkám, jestli to bude stačit, snažit se nahradit Mary, za její útěk. Snažím se být dobrá. To je to, co si říkám pokaždé.

S uzlem v krku, jsem se přinutila vejít do restaurace. Moje vysoké podpatky klapou po naleštěné podlaze, a já se zahlédnu ve vysokém zrcadle lemující vstup. Blond vlasy mám stočené do drdolu, uší zdobené malými diamantovými náušnicemi. Moje bílá a hedvábná košile, antracitově šedá sukně a černé boty, zaručují, že na mě táta dnes nenajde chybu. On prostě nemůže.

A stále…

Obvyklý číšník mi přijde vzít kabát.

"Ahoj Nelsone," usmála jsem se na vysokého, hubeného muže. Bere mi kabát a vede mě k obvyklému stolu, kde sedí moji rodiče. Jsme v šestém patře restaurace, kde je úchvatný výhled na jezero. Ne, že by tomu věnovali pozornost, moji rodiče sedí a dívají se na mě nesouhlasně. Ach bože co jsem zase udělala? Podívala jsem se na sebe, mám fleky na oblečení? Zapomněla jsem si zapnout knoflíček na košili?

"Ach, miláčku," říká máma s trpělivým povzdechem. "Jak můžeš jít ven bez make-upu? Vypadáš… bledá. Nemocně. Víš, že tvůj otec to nemá rád." Pusu stiskne do přísné linky.

Blbost. Reflexivně si přitisknu ruce na tvář, jako bych si chtěla schovat celý obličej. Jak jsem mohla zapomenout? Stres s toho co jsem se jim chystala říci, a že znám jaká reakce od nich bude.

"Posaď se" rozkáže otec, Nelson mi odstrčí židli a já se posadím. Máma mi pošle sympatický pohled, který ignoruji. Když je s tátou, což je pokaždé, chová se jako jeho malý poslušný pejsek.

Je ještě více agresivní, než sám otec. Schůzka neprobíhá dobře, a to jsem ještě ani neotevřela pusu.

Vyleká mě číšník v černém obleku, který se objevuje vedle mě a zeptá, se co chci.

"Bude chtít to co my," říká táta, předtím než mám možnost promluvit a odvahu odporovat, přitom mi dává tvrdý pohled.

U stolu je ticho a číšník nás nechává o samotě. Mrzutě se dívám s obrovského okna na šedou oblohu. Žaludek mám stažený do uzlu, pochybuji, že budu moci něco sníst, zejména když to můj otec objednal.

"Takže." Táta si vezme sousto uzeného lososa s nadýchanou žemlí a zapije douškem francouzského šampaňského. "Očekávám, že tvoje vysoká škola je v pořádku."

Samozřejmě, že očekává, má spoustu očekávání.

"Vše v pořádku," položila jsem ruce na stůl, když jsem si všimla, že jsem si zapomněla opravit manikúru, rychle sundám ruce ze stolu. "Obory jsou zajímavé."

"Už jsi rozhodnutá, jaký si vybereš obor?" zeptá se máma, pozdě si uvědomuje svou chybu.

"Jaký obor," táta tvrdě položí sklenici vína, zázrak, že se štíhlá stopka nerozbila. "Její směr je v životě dán."

Firma Leon & Perez. Odborníci na právo. Moje vstupenka pro bohatého manžela, který bude řídit můj život.

"Samozřejmě, " mumlá máma, vezme skleničku a jedním velkým douškem vypije obsah.

Ježíši, mám sucho v krku. To je směšné, jsou to moje rodiče a myslím si, že žádní tyrani.

"O tom… jsem si chtěla, s tebou promluvit tati…"

"Tady je hrozná obsluha." Táta zvedne ruku a mává na číšníka. "Ještě kávu " říká. "A dort, chtěla jsi více sýra Karen?"

Moje matka zavrtí hlavou, oči má smutné.

Zatnu ruce pod stolem v pěst. "Chci s tebou mluvit o vysoké škole a mém studiu…"

"Není o čem mluvit. Dohodli jsme se na nejlepším postupu."

Moje pěsti stisknu. "Ale ráda bych to…"

"Dost Tesso. Kde je… ehm, číšník." Táta si koutky pusy otře bílým ubrouskem, když číšník přináší moji snídani. "To to trvalo."

"Omlouvám se pane " omluví se číšník, když přede mě položí talíř s lososem, smetanovým sýrem, máslem a rohlíky.

Nesnáším ryby, moji rodiče to vědí, je to averze, která pochází z mého dětství, kdy mě táta vzal na ryby. Vidět ryby na břehu, lapat po dechu, umírající… Žluč mi stoupá v krku.

"Jez," říká táta, "jsi hubená jako tyčka. Nemáš žádné křivky. Copak nic nejíš, kromě keců, nebo potloukání s kamarády s vysoké školy?"

"Nedělám …"

"Chceš mi odmlouvat Tesso? Vážně?" Nakloní se ke mně, a já se musím přemáhat neucuknout pryč. Nikdy na mě nepoložil ruku, když jsem byla malá, zamykal mě v pokoji, to byl více jeho styl.

Později byl zastrašující, tlačil mě do kouta, říkal mi, jaká jsem hloupá, když si myslím, že bych ho mohla přelstít nebo mu uniknout. To je více jeho styl.

Ale já už nejsem malá holka, snažím se to uvědomit, i když moje hlava na to zapomíná. Narovnám se. "Opravdu?"

Teplota vzduchu klesne alespoň o 10 stupňů, imaginární mráz se šíří přes stůl. Rampouchy visí se stolu, začala, doba ledová.

"Miláčku…" říká máma s vytřeštěnýma očima.

"Ne, nech jí mluvit" táta má kamennou tvář. "Uvidíme, co nového jí chytlo."

Teď má pod kontrolou, že mi dovolil promluvit. Jako že potřebuji povolení, co mám dělat? Proč se stále snažím?

"Chci vám říci, co chci studovat, " řekla jsem, ignoruju studený pot, který mi stéká po zádech. Legrační, ani tady není teplo… "já chci odejít s klubů, nenávidím plachtění, šachy, není to pro mě, tati."

"Přestaň být dětinská, Tesso."

"Chci pomáhat s charitou, chci studovat antropologii," řekla jsem jedním dechem, protože jsem věděla, že můj čas je omezený. To je moje hřiště. "Existuje mnoho možností kariéry, můžu být archeolog, nebo kurátorka v muzeu, nebo se dokonce zapojit do sociální péče. Ráda bych…"

"Nepotřebuješ zatracenou kariéru." Otec se nakloní ke mně, zúží oči a já se automaticky opřu.

"Stejně jako tvoje matka, budeš potřebovat skutečného muže, který se o tebe postará."

Moje ruce se sevřou. "To není, co potřebuji,"

"Jasně, že jo, kdo nasadil myšlenky do vaší roztomilé hlavy? Tvoji potetovaní kumpáni, kteří nechodí do školy, kteří se poflakují, kouří a pijí? Myslíš si, že vědí lépe než já, co je pro tebe nejlepší?"

Můj krk se sevře. "No tak tati, já…"

"Přestaň!"

"Tati. Já. "

Jeho pěst udeří o talíř, přitom rozbije sklenici na víno. Šampaňské se rozlije po stole, steče po ubruse na moji sukni. Odstrčím židli po podlaze, a když se na mě podívá celá se třesu. Máma utře máslo třesoucí se rukou, číšník se pomalu posouvá pryč.

"Upřímně…" tátovi pulsuje žíla na bradě, "Já platím školné, byt, kadeřníka, parfémy a zatracené šperky. Za každý tvůj nádech platím," ukazuje prstem na mě. "Nejsou ti moje rozhodnutí dost dobrá? Stejně jako peklo."

"Jonasi… " zbledne matka.

Ježíši.

Chci sebrat svoje věci a odejít.

"Miláčku, prosím tě," matčin hlas přechází v kňučení, "neudělej to co tvoje sestra.

Vážně? Chtěla jsem jen říci, co bych chtěla dělat, že by pro mě bylo nejlepší opustit vysokou školu, nechat všechno…

"Nehádejme se," říká máma.

"Já nejsem ta, která se hádá." zamumlala jsem.

"Otec tě miluje a chce, abys byla šťastná," pokračuje, tváří v tvář všem důkazům o opaku. Ježiši, víno z mokré sukně mi teče po nohou, jeho hlas mi zní stále v uších, "Ve skutečnosti, " pošle mu rychlý pohled, "bude s tebou diskutovat, co chceš dělat, když přijdeš na podzimní, Glitter slavnost Jensons, kterou pořádáme příští týden. Říkali jsme to o tom."

Otec s podivem mlčí, jen těká pohledem mezi matkou a mnou. Co se to sakra děje?

"Opravdu?" Podezření kroutí mé vnitřnosti, ale pokud to znamená, skutečnou diskuzi, nějaký kompromis, setkat se na půl cesty… Pokud to udělá rodiče šťastné, udělám to taky… "Fajn."

"Půjdeš na slavnost?" ptá se otec podezřívavě.

"Půjdu," zaměřím se na talíř, "Jestli to pro tebe tolik znamená."

"Ano, jsem rád, že jsi změnila názor," zvedne vidličku a nabodne kousek uzeného lososa.

Neříkám nic. Pokaždé doufám, že mě pochopí, přijme moje přání. Nechá mě v klidu. Půjdu na tu zatracenou slavnost, podvolím se jeho požadavkům, jako pokaždé, dává mi to šanci, naději.

A jakopokaždé, obávám se, že se mohu mýlit.

****

"Tak, co ti říkali rodiče?" Audrey, pokládajíc tác na stolek ve vysokoškolské jídelně, sedne si na židli, zúží na mě velké zelené oči. "Jak to, šlo?"

Co na to říct? Polknu povzdechnutí, sednu si naproti ní a pečlivě položím tác. Zírám na salát, těstoviny a dezert co jsem si vzala, a nemám ponětí, jestli to někdy sním. "Myslíš, že jsem moc hubená?"

Audrey zvedne obočí "Prosím?"

"Hubená," opakuji, s pohledem upřeným na Alfredovi těstoviny, jako kdyby mohly za všechno špatné v mém životě. "Vypadám vyhuble. Možná bych měla více jíst."

"Tess." Audrey semkne pusu.

"Cože? Uvědomuješ si, že jsi ta nejkrásnější žena, že jo?"

Usmála jsem se, ale to je polovičaté. "Jdeš po mě, Aud?"

"Ne, já tě znám příliš dlouho. Byl by to incest."

Chce se mi smát, ale pak si to rozmyslím, Dylan, kterého znám stejně dlouho, a moje pocity nejsou vůbec sesterské.

"V každém případě," namítnu, "to neznamená, že nemohu mít větší prsa."

"Tess, nech toho. Už jsme o tom mluvili." Její hlas změkne. "Tvoji rodiče, se snaží tě ovládat v každém směru. Nedovol jim to."

Zavrtěla jsem hlavou. "Co když mají pravdu? Co když mám víc jíst?"

"Holka, můžeš jíst jako chlap, přísahám. Myslím, že stejně nepřibereš."

Podívala jsem se na ní. Má sendvič s lehkou krůtí šunkou a sýrem, láhev vody. Já mám těstoviny, salát, tvarohový koláč a kolu.

"Dobře, dobře. Ale já mám rychlý metabolismus. Možná, že jsem hubená, a nemám žádné křivky. Ne jako ty."

Udělá grimasu. "Bože. Tvojí rodiče jsou opravdu číslo, ne?"

"Nemám ponětí, o čem mluvíš." Zvednu vidličku a nabodnu list hlávkového salátu.

"Ano, ano. Jsi dokonalá, i když se změníš, nedostaneš, co chceš. Přestaň hledat výmluvy."

"Možná zlepšit vzhled…"

"Tess." Oči Audrey jsou příliš světlé, vypadá, že bude brečet "Dost".

"Proč? Já jsem jen říkala, že bych mohla přibrat."

"Nech toho, Tess." Audrey se kouše do rtu a dívá se dolů na svůj talíř. "Ježíši, copak nevidíš, co děláš? Oblékáš se pro rodiče, studuješ, co chtějí, pak se snažíš změnit sebe, abys potěšila Dylana. Rodičům, i Dylanovi je to u prdele!"

Vidlička mi vypadne na tác. Civím na Audrey. Nikdy nemluví takhle. Nikdy.

Ve skutečnosti, si nemyslím, že jsem jí kdy viděla tak naštvanou.

"Přestaň ho honit," pokračuje. "Přestaň očekávat od rodičů uznání. Lidé se nezmění. "

"To je pro tebe snadné říct," zašeptala jsem. "Tvoje máma tě miluje. Ash se dívá jen na tebe, když jste spolu. Je špatné, to chtít?"

Teď vypadá zaraženě. "Je mi to líto." Vezme si láhev s vodou a odšroubuje víko, nedívá se na mě. "Nemám právo ti říkat, co máš dělat."

"Ne, Aud." Nakloním se přes stůl a položím ruku na její. "Máš pravdu." Přikývla jsem, a moje oči planou. "Máš naprostou pravdu, já se budu snažit, jo?"

"Ne. Sakra." Odtáhne se pryč, tváře má červené, její pihy vystoupí. "Ne pro mě, jo? Nemusíš to udělat, že to chci. Musíš to udělat pro sebe."

"Aud…"

"Upřímně, Tess. To není legrace. Jsi nádherná. Každý chlap ve škole se ti chce dostat do kalhotek." Audrey počítá své argumenty na prstech, jeden po druhém. "Máš tolik zájmů, archeologie, folklór, mytologie, historie. Jsi zábavná, a tančíš jako bohyně."

Přestane počítat a ukáže prstem na mě. "Nedovol nikomu, zejména rodičům, aby to bylo jinak. Rozhodni se, co chceš dělat se svým životem, sama se sebou. Chceš raději dokončit studium a začít dělat práci pro svého otce, dělat každý den něco, co nenávidíš? Chceš raději čekat věčně na Dylana, kdy si tě všimne, zatímco svět je plný nádherných kluků, kteří čekají na tebe? Mohla bys?"

Ježíši. Je to v pořádku? Opravdu plýtvám se svým životem? Už jsem čekala příliš dlouho?

Jak dlouho je příliš dlouho? Snažila jsem se potěšit své rodiče, protože jsem byla malá. Snažila jsem se, aby si mě Dylan všimnul, když mi bylo deset. Byl se mnou pár měsíců, ukázal mi, co je štěstí a pak mě opustil a už se neohlédl.

Ignoroval mě, stejně jako moji rodiče. Jo, když to vidím tahle je to opravdu ubohé. Proč tedy cítím, že hluboko uvnitř, má cit pro mě?

"My o vlku." Audrey se zašklebí, a já se otočím.

Opravdu, tam je Dylan, a jako vždycky můj dech se zastaví při pohledu na něj. Stojí u pokladny, drží podnos, jeho špinavé blond vlasy mu padají do tváře. Široká ramena obepíná měkký černý svetr, dlouhé nohy má oblečené ve vybledlých modrých džínech.

Otočí se ke stolům, udělá krok, pak se zarazí, jeho talíř mu padá na zem.

Už jsem na půli cesty z mé židle, strach sevřel můj žaludek, chci jít za ním, když brunetka v minisukni jde k němu, položí mu ruku na rameno. Říká, jí něco, v tom ztraceném rámusu není slyšet, ona se usmívá, položí její ruku na jeho a jde s ním ke stolu.

Sedla jsem si zpátky, srdce mi buší. Sakra. Opravdu jsem si myslela na chvíli, že se zranil. Podívala jsem se na brunetu, jak se stále tiskne k němu, když mluví.

Kdy se poučím? On mě nepotřebuje. On mě nechce. Držím se vzpomínky na něj.

"Ježíš. Občas ho opravdu nenávidím,"

Audrey šeptá, dívá se směrem k Dylanovi, a pak zpátky do svého talíře. "Za to, jak je chladný k tobě. A někdy tě chci kopnout za to, že mu podlézáš."

Její slova bodnou jako trny.

"Nepodlézám," zamumlala jsem. Mám svou hrdost, i když malou. "Je to můj kamarád. Co mám dělat, nechat ho jít?"

"Víš, o čem mluvím."

Naštvu se. "Co já vím, je to, že se ti nelíbí Dylan. Nebyl jako přítel poblíž, když Asher byl dole."

"Ježíši, Tess. Víš, že to není ono."

"Kdo říká, že teď právě není v těžké době, vzpomínáš?"

"A co potom? Myslíš si, že když bude všechno v pořádku u něj doma, bude běžet za tebou?"

"Ne." Uzel se mi usadí v krku, a já ztěžka polknu. Tento rozhovor bolí. "Nech toho."

Audreyny oči se zalesknou. "Dělej, si co chceš. Rozhodně nemůžu říct, co máš dělat, a co ne."

Jo, nemusí. Vidím zklamání v jejím pohledu, sotva skrytou zuřivost. Stejně jako pokaždé, mám hrozný pocit viny za to, že to, co každý ode mě očekává, pro nedostatky, rodinu a přátele, za to, že nejsem dost, dost chytrá, dost dobrá, vychovaná, má ošklivá hlava mě nutí dělat věci, které nechci dělat.

Sednu si rovně, ohlédnu se na Dylana, jak flirtuje s brunetou. Předstírám, že jsem silná.

Později, když Audrey odešla, dovolila jsem se podívat ke stolu, kde sedí Dylan.

Bruneta je pryč. On je sám, dívá se na své ruce, které má sepnuté před sebou. Vypadá unaveně a smutně, a mé srdce bolí.

Slova Audrey jsou ozvěnou v mé hlavě. Pro koho to dělám? V co doufám? Proč to dělám pokaždé?

Zavřu oči na chvíli, nadechnu se a jdu pryč.

***

Halo je nový oblíbený bar naší party. Vánoční světla blikají na stěnách baru. Jsou přehozená přes stoly a zrcadla, ověšené přes dlouhý bar. Andělíčci visí nad našimi hlavami, foukají na trumpety a na lyry.

Výzdoba mi vadila, nemám tušení proč. Možná ve spojení s Vánoci. Všechno je falešný. Nefandím vánočním dárkům, nechci večeře, které jsem nucena navštěvovat, úsměvy, které mám z povinnosti.

Znovu si vzpomenu na moji sestru, Marii, která nyní žije v Chicagu a někdy mi zavolá, nadšená pro všechno a šťastná, ve svém novém životě.

Možná, že táta otočí, po všem. Možná, že mě nechá studovat, co chci, a zapomene mi najít manžela, řekne, "Jestli jeto to, co ti dělá radost, Tessa. Jsem na tebe hrdý."

Čekám na ta slova dlouho. Znamení lásky od mého otce. Skutečný úsměv, obětí, chválu.

Ježíši. Škoda večírku.

"Co si o tom myslíš, Tesso?" Zeptá se Zane. Zamrkám, a vrátím se zpět.

"Co jako?"

"Na co myslíš, děvče?" Zane se omotal kolem Dakoty jako lidský hádě, s bradou položenou na vrcholu jejích divokých tmavých vlasů. Byl šťastný, že od chvíle, kdy přišel z nemocnice, a oznámil všem, že Dakota je jeho holka. Je velmi šťastný, s Dakotou.

Roztomilé. Tak sladké až to bolí.

"Mluvíme o Dylanovi," ozývá se Erin, kde sedí mezi Tylerovými nohama. Jeho ruce jsou kolem pasu. "Jak se zdá, máš dlouhý den? Audrey říkala, že jste ho potkali v kavárně. Říkala, že jsi s ním ve třídě."

Podívám se na Audrey, snažím se odhadnout její náladu, ale je v Asserovém náručí, šeptá jí něco do ucha, červená se a směje se.

Láska. Není to tak, že žárlím. Ne tak docela, lhala bych, kdybych řekla, že mi nechybí jít ven sama s kamarádkami. Chtějí trávit více času se svými kluky, to je skvělé. Jsem jen trochu osamělá. Chtěla bych to taky. Sakra, všichni čekají na odpověď.

"Je v mé třídě biologie," odpovídám. "Byl tam jen jednou. A v kavárně, jak říkala Audrey. Zdál se unavený. Málem upustil podnos".

A pak prsatá, hezká brunetka mu přišla na pomoc a bavila se s ním. Já ne.

Právě teď chci rozbít všechny hezké andělíčky nad barem.

"Vsadím se, že jeho otec to znovu udělal," Zanovi, tmavé oči prohlížejí dav uvnitř baru. Hledá Rafa, který ještě nepřišel. "Před rokem. Ne, ten hajzl je opustil, starat se o jeho děti, všechno nechal na Dylanovi, a vždy, když je pryč, očekává, že je bude Dylan rozmazlovat, krmit a prát."

"Dylanův táta má depresi," říká Ash, přes rameno Audrey. "Deprese je nemoc. Nemůže si pomoci. Potřebuje pomoc."

Věděla jsem, že Dylanův táta bojoval s depresí. Myslela jsem, že už je lepší. Ne, že by o tom se mnou Dylan mluvil. Ukazuje se, jak málo vím o Dylanovi.

Bývaly doby, kdy jsem věděla, všechno o něm, když nám bylo čtrnáct, když mě držel v náručí ve večerních hodinách a zašeptal mi do ucha všechny své myšlenky, o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Když sevřel mojí ruku, když jsme přecházeli ulici, když jsme seděli spolu, dotýkali se, naše životy se spojily.

Po tom, co se mnou rozešel, zůstali jsme přátelé, chodili na skleničku s kluky, telefonovali jsme spolu. Poslední dobou ne. Ne za uplynulý rok. Co odešel jeho táta, Dylan zůstal vzdálený a chladný. Rozptýlený. Rozzlobený. Opuštěný.

Příliš mnoho ztratil.

"Teo, jeho malý bratr byl nemocný a smutný," říká Zane. "Mohl mít stres z opuštění jejich táty, je to dlouho, co ten parchant odešel. Musí to být rok."

Tylerovo tmavé obočí se spojilo. "Jeho bratrovi je, pět?"

"Šest," odpoví Ash.

"Sakra. Chudák dítě."

Tyler je citlivý, když se jedná o malé děti. Vlastnímu synovi jsou čtyři, a Tyler ho chrání společně s Erin.

"On má ještě bratra, že jo?" Ptá se Audrey.

"Miles," říkám, moje mysl je milion mil daleko. "Je mu deset."

"Přesto, Dylan nevypadá tak zlé, jak před dvěma měsíci," říká Dakota, vykroutí se ze Zanova náručí. Nepřítomně ho poplácá po ruce. "Možná, že to není tak špatné pro něj právě teď. Udržel si práci, ne? Všichni jste měli obavy, že by jí mohl ztratit?"

Dobře Dylan je v pořádku. Nepotřebuje mě. Pokud chce pomoc, požádá kluky. Jsem neviditelná, i když pořádala oslavu jeho narozenin. Odtáhl se od každého, ale hlavně ode mě.

"Přijdeš na náš koncert, v sobotu v noci?" Ptá se Dakota, chvíli mi trvá uvědomit si, že mluví na mě. "V devět, v baru Crow Feet."

"Měla bys jít," slyším Audrey. "Quinn tě má opravdu rád."

Otevřu pusu, zavřu jí, zkusím to znovu. "Kdo je Quinn?"

"Quinn hraje na kytaru v naší kapele, a také zpívá," říká Dakota, střelí po Audrey zvědavý pohled.

Jo, ona neví o plánu Audrey, najít mi kluka, nechat Dylana. Audrey chce, aby byli všichni šťastní.

Kdyby to bylo tak jednoduché…

"Sobota," řekla jsem a pak jsem si vzpomněla. "Nemůžu."

"No tak, bude to legrace," říká Ash.

"Slíbila jsem rodičům, že půjdu, na podzimní Glitter slavnost. Organizují to pro své přátele." Přátelé, spíš lidé, kteří jim přinesou peníze. Více peněz.

Proč bych, jsem se starala…

"Vážně?" Brblala Audrey.

"Promiň." Už teď se cítím provinile, za odmítnutí přátel, a vyděšená ze slavnosti. Stále mám naději.

Naděje je nebezpečná. Poučím se vůbec někdy?

***

Dylan není znovu na biologii. Soustředit se na profesora je těžké. Bojím se o Dylana.

Mám právo se obávat, jako přítel? Nepřítomnost na hodině není dobré znamení.

Dylan není ten, z čeho mám strach. Ta zatracená slavnost se blíží tento víkend a já mám opravdu špatný pocit.

Nevím proč. Rodiče mě nutili na společenské akce v průběhu let, a většinou to nebylo tak zlé. Obléknout se, ukázat, usmívat se trochu.

Přemýšlím, že je to divné, jak můj otec opustil téma studií. Moje studium, moje budoucnost, bolavé body od svých školních let.

Proč je slavnost pro něj tak důležitá? Ježíši, zase začínám myslet na Dylana.

Člověk, ze kterého mám strach, potkat ho v těchto společenských kruzích je Sean, Sean Anholt, on se přestěhoval do Anglie a šel na Oxford. Neviděla jsem ho téměř rok, ne od posledního katastrofálního setkání v domě mých rodičů loni v zimě.

Sean. Studený mráz přejde kolem mě. Náhlá vzpomínka na ústa, jeho zuby kousající kůži, takže vše, co jsem ochutnala krev, modřiny na zápěstí, jeho váha mě

Bože. Srdce mi buší tak silně, že ho musí slyšet ve třídě. Hodina není u konce, ale je mi to jedno. Popadnu notebook a pero, hodím tašku přes rameno, a spěchám ven. Lapám po dechu. Všechna sebeobrana na světě nemůže vymazat vzpomínky na to, co udělal - strach, bezmoci, porážka.

Sean je pryč. Nemůže mě znovu zranit. Přinejmenším rodiče přestali tlačit, abych chodila s ním. Ježíši.

Byli jsme spolu na krátké letní dovolené v posledním ročníku školy. Šla jsem navštívit rodiče a oni pozvali Seana. Byl na první pohled okouzlující, dával mi dárky, ztrácela jsem řeč. Lenošili jsme na jachtě, dělal bláznivé, okouzlující věci. Přinesl mi bílé růže a šampaňské. Bylo mi teprve šestnáct let, a zlomené srdce z Dylana.

Věci se nezmění…

Každopádně, Sean mě rozptýlil od smutku nad Dylanem, byla jsem za to vděčná. Měla jsem zábavu, rodiče mě povzbuzovali, trávit čas spolu se Seanem. Takový krásný mladý muž, říkali. Syn respektované rodiny. Princ vhodný pro jejich dceru.

Bylo to v létě, a den s našimi přáteli na jachtě se proměnil na den se mnou a jím. Trval na připití na osud, který mě přivedl k němu, hezké letní počasí, tak, jak se na to dívám dnes, čas, který tiká od… Pořád doplňoval skleničky s jemným šampaňským, dokud jsem omdlela na lehátku.

Probudila jsem se s rukama na mně, roztrhal moje šaty. Byla jsem nemotorná spánkem a alkoholem, ale přesto jsem s ním bojovala. Tehdy jsem si myslela, že byl hezký, to je pravda, ale nechtěla jsem nikoho, jen Dylana. Když mi Sean tlačil svůj jazyk do úst, málem jsem se pozvracela. Poškrábala jsem ho na pažích, tlačila ho od sebe, udeřila ho. On se nezastavil. Roztáhl mé nohy a znásilnil mně.

Alespoň, že použil kondom. To je to, co jsem si říkala, poté, poté, co mě vzal zpátky domů, a řekla jsem s kamennou tváří rodičům, co se stalo. Oni mi nevěřili, nebo řekli, že ne. Sean by neudělal něco takového, řekli, pokud bych to sama nechtěla.

Moje vina, zdá se, flirtovala s ním, tomu věřili, chtěla jsem ho. Fakt že mě znásilnil, když jsem byla opilá a usnula, když jsem tlačila a škrábala, to se nepočítá.

Bože, proč jsem si vzpomněla až teď? Nechci si vzpomínat.

Potácím se chodbou, mířím k bufetu. Musím mít kolem lidí, utopit se v hluku a nechat lidské hlasy řídit ledové kapky strachu z mé mysli.

Známé klábosení naplňuje moje uši, jakmile jsem v bufetu, vezmu si džus. Čekala jsem na zaplacení, nepřítomně prohlížela okolí. Divoké vlasy, divočejší oblečení, skandální make-up. Typický vysokoškoláci.

Kromě kluka, který sedí sám u stolu v rohu. Žádné divoké vlasy nebo oblečení, a přesto přitáhne můj pohled. Studuji známé nakrátko ostříhané světlé vlasy, krásny profil, široké ramena v šedém svetru.

Dylan.

Přijdu na řadu, a jak platím svůj džus, vypadne mi peněženka na zem, mince jsou všude. Smích kolem mě. Jo, typický student se snadno rozesměje.

Podívám se směrem k Dylanovi, ale zdá se, ztracený v myšlenkách. Díky bohu. Držím šťávu jako štít před sebou, abych si prorazila cestu k němu.

Oblečený v dobře padnoucí džíny a v starém svetru Má ho od střední školy. Nepotřebuje žádné drahé obleky. Široká ramena a pevné tělo, on je tak sexy, jako mužský model.

Zaráží mě, jak moc vyrostl z kluka, kterého bylo, když jsme se, ze dne, nebo dokonce od chlapce, kterého byl před rokem, s dlouhými, fialové rány. Je to, jako by to vrhnout všechny hravost, všechno dětinství, jako by se musel vzdát přes noc.

Ne jsem si jistá, proč, ale to je mi z toho smutno.

"Ahoj," řekla jsem, a sedla si naproti němu.

Začne, se odsouvat od stolu, a já se zamračím, když si všimnu, tmavých kruhů pod modrýma očima, a jak je hubený jeho hezký obličej. Není oholený pár dní, bradu má zarostlou zlatým strništěm.

"Tess,"šeptá, a můj dech se zastaví. Nikdy mi tak neříká, až dnes. "Co chceš?"

"Nebyl si na biologii," říkám, než ztratím nervy. "Nemluvila jsem s tebou už dlouhou chvíli. Je všechno v pořádku?"

"Fajn," zamumlá.

"Vynechal jsi dost hodin."

"Nikdy jsem se nezapsal na hodinu. Nebo kterákoliv hodinu."

"Nikdy" Mozek mi stávkuje. "Tak proč si tam byl první den?"

"Protože jsem doufal, že bych mohl chodit," přikývne, a to je na mně, abych ucukla. "Nebudu zapsaný na vysoké škole. Už ne."

"To je škoda," zašeptala jsem s bolestí v mé hrudi.

Vstává. "Hele, já musím jít."

"Jo." Přikývnu, konečně přijmu, co mi říkala Audrey, když jsme byli spolu. "Dávej na sebe pozor, Dylane."

Přivře oči. "Co to má znamenat?"

"Je to o mně," řekla jsem a třesoucí rukou odšroubovala víčko ze šťávy.

"Co tím myslíš?" Jeho tvář je bledá, stříbrný kroužek v jeho rtu se leskne v osvětlení kavárny.

Přivřela jsem oči. "Chci říct," řekla jsem tiše, "tohle je sbohem."