Dylan - 10. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Dylan

Sakra, proč mi Tessa nechce říct, kde je? Nenechá mě jít k ní a ujistit se, že je v pořádku? Mám pocit, že moje hlava praskne od starostí. Prsty si promnu oči, jako by to, pomohlo zmizet bolest hlavy.

Snažím se jí volat zpátky, ale neodpovídá. Do prdele. Zabiju toho hajzla, že jí znovu ubližuje. Že jí straší.

„Dylane?“ Teo stojí u kuchyňských dveří, drží Gina, svého medvídka.

„Jdi do postele, mužíčku,“ nadechnu se a bojuji o kontrolu, protože chci, něco převrátit, a teď na to není čas. „Půjdu tě uložit.“

Jakmile je venku z místnosti, nakopnu nohou dvířka a ohnu se, sevřu ruce na poškrábaném povrchu a snažím se uklidnit. Ona nechce, abych tam byl s ní. To naštve.

Ne. Nebudu ztrácet Tessu. Nesmím.

Není příliš pozdě na starosti? Šeptá sarkastický hlas v mé hlavě, a já se dlouze nadechnu. 

Musím ji vidět. K čertu s tím.

Tak jsem to zařídil, Charlie bude dávat pozor na kluky, než se vrátím. Uložím Tea a slíbím mu, že jeho nejoblíbenější knížku, budu číst jindy, ujistím se, že Miles ví, co má dělat, když se něco stane, že má moje číslo a nebude otevírat dveře Stranglers (pozn. prekl. punková kapela – česky Škrtiči), po celou dobu mám pocit, jako bych se plazil přes pohyblivý písek.

Kurva, nemůžu si dovolit teď, hluboké vyčerpání, které mě pronásleduje. Připadá mi to jako věčnost, než jsem všechno zorganizoval a zavolal si taxíka, aby mě dostal k Tess.

Sedím na zadním sedadle, dovoluji se opřít a zavřít oči na jednu krátkou chvíli. Pořád slyším její hlas, jak mi vyděšeně říká, že našla strašidelného ex-přítele, jak na ni čekal v jejím bytě, a já chci toho hajzla uškrtit. 

Kurva, kurva. Kdybych věděl…

Můj hněv mě probudí, a podívám se z okna auta, jak se dostáváme k domu, kde bydlí Audrey a Asher. Zaplatím a udělám krok mimo. Klouby mám studené, začínají mě bolet a vrzat. Zazvoním na zvonek a přešlápnu z nohy na nohu, strčím zmrzlé ruce do kapes. Cítím se jako sníh.

Cítím se jako tma a zoufalství.

Zavrtěl jsem hlavou, aby rozptýlil mrzutý myšlenky, a znovu zazvoním. Sakra, to je zima.

„Kdo je to?“ Asherův hlas přichází skrze interkom.

„To jsem já, Dylan. Můžu jít nahoru?“ On nic neříká, snažím se, říci přes cvakající zuby, „Jsem tady, abych viděl Tessu.“

„Jsme na odchodu na policejní stanici,“ řekl klidně, a já zavřu oči, protože to pravděpodobně znamená, že bych měl odejít. Sakra. Ale pak říká: „Pojď nahoru.“

Bzučákem mi otevře, a já vejdu do budovy, třesu se tak silně, myslím, že moje klouby budou uvolněné.

Samozřejmě, že bez výtahu, a začnu stoupat nahoru po schodech. Trvá mi celou věčnost, než se dostanu do třetího patra. Vlastně vidím černé hvězdy plovoucí kolem mě v době, kdy jsem zaklepal na dveře, a otevře mi zamračený Ash.

Podívám se přes něj, a vidím Tessu stát u okna. Světlo lampy v rohu místnosti osvětluje její světlé vlasy, které má spletené v copu, volné prameny rámují její tvář. Můj dech a mé srdce se zastaví, stejně jako pokaždé, když jí vidím.

Cítím strach a úzkost z toho co se s ní děje. Nechtěl jsem jí opustit. Potřebuju jí, jako nikoho jiného na světě.

Jako kdyby mě vycítila, vzhlédne, a její ramena poklesnou. Její plná ústa se stočí do náznaku úsměvu.

„Dylane? Co tu děláš?“

Dvěma kroky jsem vedle mí. Rozevřu náruč, přitáhnu si jí k sobě. Na chvíli ztuhne, a pak mě obejme kolem zadní části krku, zaboří mi tvář do ramene. Celá se třese a já převezmu kontrolu nad ní.

Moje. Ona, je moje.

Zavrtím hlavou, aby si ji pročistil. „Tess, co ti udělal? Jak ti ublížil?“

„Nic mi neudělal.“ Trošku se odtáhne, abych jí viděl do tváře. Oči má zarudlé, ale suché. „Kolenem jsem ho.“

Uvolním čelist. „Cože jsi?“

„On mě držel u zdi. Nemohla jsem utéct.“ Zachvění se vrátí. „Tak jsem ho kolenem, kde ho to bolelo nejvíc.“

Smích mi uniká i přes mé nejlepší úmysly, ušklíbne si, ale zvuk se změní na vzlyk a můj hněv se vrací.

Vztek na kreténa, který jí ublížil. Vztek na sebe, za to, že jsem tam nebyl, abych jí chránil. Za to, že nejsem součástí jejího života.

„Zabiju toho hajzla,“ zamumlal jsem. „Přísahám, že to udělám.“

Najednou se vykroutí a odstrčí mě. „Proč jsi přišel?“ Stín bolesti se jí mihne v očích. „Měl bys jít.“

„Nedělej to.“ Natáhnu se zase pro ni. „Nechci tě opustit, ne teď.“

„Dylane, už je příliš pozdě,“ říká tiše, poodstoupila, a každé slovo se změní na kulku do prsou. „Nechal jsi mě už dávno.“

Kurva. Má pravdu. Ale to byla chyba, nemám to v plánu udělat znovu.

***

Ignoruju nesouhlas Audrey a Ashe, který vyzařují celou cestu, když jedu s nimi na policejní stanici. Tessa se na mě ani nepodívá. Vůbec mě nebere na vědomí, i když sedím v autě Audrey hned vedle ní. Pořád má ruce sepjaté v klíně, a já potlačím, nutkání sáhnout po nich.

Jakmile jsme na stanici, stojím po jejím boku, když odpovídá na otázky, a vysvětluje co se stalo s jejím ex dnes a jindy a vyplňuje formulář.

Zuřivost stoupá ve mně, její intenzivní teplo, zvedne mlhu, která jak se zdá zakrývá moje myšlení v těchto dnech. Cítím se neklidně, ruce v kapsách, poslouchám, jak mluví tiše, o věcech týkající se Seana Anholt, jak se o ní staral – jako o špínu pod jeho botami, stejně jako by byla jeho majetkem.

Není jí to divné, nebo to tak alespoň vypadá podle toho, jak vypráví příběh. Stejně jakože, ona je na to zvyklá. Vzpomínám si najednou na modřiny na pažích, a jak mi řekla, že některé z nich, udělal její táta.

Červená mlha, mi naplňuje představu. Přísahám jedním dechem, když vysvětluje, jak ji zahnal do kouta, a řekl jí, že její otec mu dal kartu, že je v pořádku, aby přišel za ní do budovy.

Nakopnu zeď a nadávám nahlas.

„Prosím, pane.“ Policista ve službě mi pošle nepřátelský pohled. „Posaďte se, nebude to trvat dlouho.“

Ash a Audrey sedí v zadní části místnosti. Ale jak se mohu uklidnit? Chci chytit Tess a odejít, vzít ji domů a udržet si ji blíž ke mně. Ujistit se, že ona ví, že je teď v bezpečí. Že jí nechám odejít.

Ukazuje policistovi blednoucí modřiny na zápěstích a vypráví příběh o tom, jak se jí podařilo prolomit chlapovo držení. Sem hrdý, jak je silná, jak vyrovnaná byla její reakce. Pro dívku hezkou jako panenka, zda se, že má koule z mosazi.

Divoká a ochranitelská vlna se pře ze mě přelije, následuje příliv potřeby tak silný, že udělá každý sval v mém těle ve střehu, a ztvrdlé péro. To mě poser, chci tu dívku. Chci ji pro sebe, chtěl ji po celou dobu. Všechny mé důvody nechal ji jít ty roky zpátky, se teď zdá slabé a hloupé. Nic nemůže být důležitější než být s ní. Nic není cítit stejně dobře. Legrační, jak jsem se bál, že jí ztratím, když jsem byl ten, kdo jí tlačil pryč, nikdy nedal věci mezi námi šanci.

Tessa vstane, ruce zastrčené pod podpaží, pohled má temný. „Děkuji vám,“ řekne důstojníkovi tichým hlasem, který mi posílá vzrušení po zádech a nutí moje srdce bít jen trochu rychleji.

„Tess…“ Snažím se zachytit její pohled. „Pojď se mnou domů.“

„Domů.“ Hlas jí zjemní, ale její výraz se uzavře a otočí malou tvář do netečné masky. Pořád má paže ovinuté kolem sebe, jako kdyby jí byla zima, i když je uvnitř stanice teplo.

„Prosím, řekni mi, co je špatně. Je to kvůli tomu hajzlovi?“ Ruce mám, zaťaté v pěst. „Řekla jsi, že ti ublížil nějakým jiným způsobem?“

„Ne, Dylane, není to tak.“ Vzdychne. „Jsem unavená z toho, že jsem v náručí jednu sekundu, a další v zimě. Nemůžu věřit, že každý dobrý moment s tebou vydrží.“

Chci, znovu a znovu kopat do zdi, dokud prolomím tuto slepou uličku.

„Tess… Měl jsem tě rád, víš?“ Promnu si rukou tvář, přemýšlím, jestli mám ještě šanci v tomto bodě. „Takže mnoho věcí bych neměl dělat.“

„Co tím myslíš?“ Šeptá.

Kurva. Drásám mozek na odpověď, když je Ash a Audrey krok mezi námi.

„Připravená to ukončit, děvče?“ Ptá se a třpyt v jeho očích mi říká, že by měl stát v současnosti nebo se ocitl na zádech. 

„Jsem připravena,“ říká Tessa.

„Tak pojďme,“ Audrey, proplete svou paži přes Tessinu a odvádí jí ode mě.

Tessa mi už nevěří. Chápu proč. Ale musím změnit svůj názor, i když jsem si jistý, sakra nevím jak. 

Podívá se přes rameno, jak se dostane ke dveřím. „Budu vyzvedávat Milese,“ řekne.“ Já ho neopustím.“

Nechá mě samotného. Nakopnu zeď ještě jednou, pro jistotu, se podívám na policejního důstojníka, který vypadá, že chce něco říct, a odejdu z místnosti.

Sakra. To jsi královský zkazil, Dylane. Skvěla práce. Musíš zvednout zasraný kousky, pokud je to možné.

***

Olověná deka je položená na mých ramenou, zatlačím, ale mlha je zpět, takže myslím pomalu. Klouby mě bolí jako starého chlapa, a já polykám další Advil. Zajímalo by mě, jak se pohybuju po tělocvičně a zkontroluju, že každý dělá své cvičení správně, aby se nikdo nezranil, proč se sakra cítím tak na hovno. 

Ale já nemám čas se litovat. Po práci jsem slíbil trenérovi Westovi, že bych si s ním znovu promluvil, a pak musím jít domů a udělat večeři, ujistit se, že kluci se vykoupou a dostanou jejich zmrzlinu a budou sledovat jejich pohádky… Práce, která není nikdy u konce.

Tessa…

Neviděl jsem jí dva dny – od té noci na policejní stanici. Od té doby, když odešla s Audrey a Ashem, potom, co mi řekla, že mě nebude následovat.

Respektuju jí za to, že mě prostě nechce zpátky. Nevzala si jakýchkoliv kousky, které jsem jí nakonec hodil přes cestu. Zaslouží si něco mnohem lepší, než mám já. O tolik lepší než já.

Věci by mohl jít znovu na jih. Teo je poměrně často nemocný. Miles by se mohl stát znovu obětí šikany, nebo táta, když se vrátí domů, vyžaduje pozornost. Mohli by mi dojít peníze, nebo ztratit svou práci. Nejsem, ten koho potřebuje.

Přenes se přes to, slyším Asherův hlas v mé hlavě. Nevíš, co chce. Co potřebuje.

Máma je pryč. To neznamená, že Tessa taky. Riskovat. Pro Tessu. Pro sebe. Věřit jí, aby ti uvěřila. Pokusit se.

Nesmím si dovolit doufat, je to tak dlouho, že jsem skoro zapomněl, jaké je zavřít oči a skočit s oběma nohama.

Tessa stojí za to. Takže i v případě, že je načasování na hovno? Když mám pocit, jako něco, jako stažená kočka, nemám ani čas se holit po většinu dní? Udělám si čas. Najdu energii.

Pro ni. Pro sebe. Jestli mě stále chce. A do prdele, to není jisté.

Po šesti náročných hodinách, ještě jsem nenašel řešení, jak získat zpět Tess důvěru, a já jsem připraven k odchodu, když mě přepadne zrzka v krátké sukni.

„Dylane? Pamatuješ si mě? Faith. Chtěla jsem, abys byl můj osobní trenér.“

„Jo říkal jsem ti, že nemůžu ráno.“

Vlasy musí mít barvené, jsou červené jako krev, a k tomu odpovídající rtěnku. Barva mi připomíná modřiny na pažích Tess, a já se zamračím. 

Ne, že jí zamračení odradí. Byla za mnou před několika týdny. Ona je zřejmě imunní.

Má netopýři řasy, které jsou dlouhé a černé a divně vypadají. Taky nabarvené. „No tak, Dylane, prosím…“

Ježíši. Nemůžu jí vynadat, protože je zákazník v posilovně. Jak je to v prdeli? „Řekl jsem, že ne.“

Ona se našpulí a pěsti mě začínají svědit, abych jí nezranil, a tak si vezmu svoje věci a odcházím. Dvě dívky se dívají po mně, a já se na ně zašklebím, doufám, že budu odporný dost k tomu, aby zůstali tam, kde jsou, a nepokoušeli se mě zapojit do jakéhokoliv druhu konverzace.

Nikdy mi předtím tolik nevadilo flirtování. Srovnal jsem si popruhy batohu více zabezpečně přes ramena a vydal se směrem k areálu do sportovního oddělení. Zajímalo by mě, co tam.

Pak znovu, nechtěl jsem vidět tvář Tess v každé dívce, neslyšet její hlas v jejich klábosení. Také jsem neměl takové bolesti hlavy, z pekla bušení v zadní části mých očí, jako Thorovo kladivo. Je to zázrak, že ještě moje oční bulvy nevylezly z hlavy.

Za normálních okolností, bych běžel do sportovního centra. Jsem trénovaný sportovec. Před pár měsíci bych vstával časně a šel běhat, pak ještě trénoval pár hodin na akademické půdě. Teď jen cvičení, co dělám, jen některé stroje v posilovně, když je klid a běžím jako blázen, když jsou bratři nemocní nebo v potížích.

Cvičený sportovec, nebo ne, v době, kdy jsem se dostal do sportovního centra, mám černé tečky před očima a lapám po dechu jako pes. Po zádech mi teče pot a do očí, navzdory chladu, vstoupím a otřu si rukou zpocený obličej.

„Dylane.“ Trenér West vzhlédne od složky, kterou studoval, a zamračí se. „Prší venku? Jsi promočený.“

„Ne. Není-“ narazím na židli a snažím se popadnout dech. „Neprší.“

Sakra.

V úzkých světle šedých očích trenéra Westa, se odráží zatažená obloha z venku. „Jsi v pořádku, chlapče? Nevypadáš příliš dobře.“

„Jsem v pohodě.“

„Je ti špatně? Možná ehm-“

„Nejsem nemocný.“ Netrpělivě se podívám na hodinky. Miles musí být teď doma. „Říkal jste, že nějaké formuláře, abych jsem vyplnil?“

„Jo.“ Natáčí se v křesle a začne prohledávat složky naskládané na polici pod oknem. „Jak se má tvůj malý bratr?“

„Je to lepší.“

„A ten druhý? Mike, to je?“

„Miles. Je v pořádku.“

„Takže teď budeš mít více času pro své studium. Pro sebe.“

„Ne tak docela.“ Mám nutkání poklepávat prsty. „Podívejte, trenére, já musím jít. Jdu pozdě.“

Otočí se zpátky, spoustu papírů v ruce. „Chceš mít další stipendium, Dylane? Chceš pokračovat ve studiu, nebo jsi tady, protože jsem tě požádal? Dej mi vědět, takže si nemyslím, že je to ztráta času. Dostat tě zpět do programu není jednoduché. Musel jsem požádat o laskavost.“

Věděl jsem to předem a zavřu oči, za očima mi stoupá bolest. „Je mi líto, trenére.“ Stisknu si čelo prsty. „Víte, že jsem pro to žil. Pro fotbal, pro tým. O šanci, aby to byla moje kariéra.“

„Já vím,“ říká tiše.

Otočím pohled na protější zeď. „Já chci tohle. Budu…“ to, co jsem? Zbavím se bratrů, nebo vyhraji v loterii? Splní se mi přání, když padá hvězda? „Budu z toho venku.“

„Udělej to, Dylane.“ Položí papíry na stůl. „ Tvůj tým se po tobě ptá. Co jim mám říci? Že se vrátíš?“

Natáhne se pro formuláře a podá mi je. Dívám se na ně, ale moje hlava je prázdná. Nevím, co odpovědět. Opravdu mi chybí tým, jejich sprosté vtipy a propletení. Slečna bude hrát fotbal. Kurva. Slečno těšíme se na tvojí budoucnost.

Ale od té doby, asi před rokem co táta odešel z domova, jsem chvíli věděl, že nebudu schopen udržet krok. Trvalo mi několik měsíců, běh mezi třídami, školení, práce a domů, dokud se škola nezavolala, aby mne informovala, že bratři nesplňují požadavky, chodí ve zmačkaných šatech, nedělají domácí úkoly.

A když jednoho dne Teo zůstal velmi nemocný s horečkou, zrušil jsem všechno, abych zůstal doma s ním, a to byl začátek konce toho všeho. Nechal jsem z tréninku, všech tříd. Podařilo se mi udržet práci, se zatnutými zuby a s velkou pomocí od mých sousedů.

Proč si myslí, že mě může teď dostat zpátky do sedla? Nic se nezměnilo.

„Můžeme, společně, aby to fungovalo,“ říká trenér West. Položí pěstí na stůl, klouby dolů. „Stále v tebe věřím. Jen mi ukaž, nějaký důkaz tvojí oddanosti a touhu uspět. Přesvědč mě, že se staráš.“

Obrázek Tess se mi mihne hlavou. Sakra. Vypadá to, že budu muset přesvědčit, všechny kolem mě, že nejsem bezcitný hajzl, jak vypadám.

Možná, že nakonec, přesvědčím dokonce sám sebe.

***

Při čekání na autobus, zavolám znovu Tess, abych se zeptal, co dělá, ale neodpovídá. Podívám se na mobil, a snažím se číst v něm. Možná, že má obsazeno, nebo je ve sprše. Možná, že mi později zavolá.

O hodinu později, vystoupím z autobusu, a zavolám ještě jednou. Stále žádná odpověď.

Pracuji svou čelistí, snažím se uvolnit některé z napětí. Chladný vítr fouká ulicí a dostává se přes mé staré sako. Zuby mi cvakají, volám byt Audrey, a zvedne to Ash.

„Ahoj, Dylane.“ Zní dost vesele – na Ashe – a já se trochu uvolním.

„Jak všechno jde?“ Ptám se, plahočím se po ulici, ve vzduchu je cítit kouř z hořícího dřeva. „Je Tessa v pořádku?“

„Jo, je v pořádku. Je s Audrey a Dakotou. Šli nakupovat. Zřejmě potřebuje šaty.“

Vypadám jako blázen, co dělám – ale vzpomínám si, jak bledá a vyděšená byla Tessa po setkání se Seanem před bytem. Samozřejmě, že se nebude chtít vrátit zpět, pro šaty.

„Poslouchej…“ Blížím se k domovu, zahýbám do ulice. „Řekni jí, že půjdu s ní. Pokud se bude chtít vrátit do bytu, pro věci.“

„Každý z nás může s ní jít, může, pokud je to, co bude chtít,“ mumlá Asher.

„Já vím. Prostě jí to řekni, jo? A jestli je něco jiného, co potřebuje…“ Zatraceně, Dylane. Co jí můžeš nabídnout, když nic nemáš? „Když ona potřebuje práci, já… já potřebuji chůvu. Řekni jí.“

Jo, konec mého váhání. Jak si můžu dovolit chůvu?

Pak znovu, pokud někdo bude hlídat bratry, možná budu mít možnost najít si více práce.

Jako kdyby Tessa chtěla být kdekoliv s mými bratry a se mnou. Jako by, si nemohla najít tisíckrát lepší práci. Je chytrý člověk. Nepotřebuje se podívat po mé rodině bez peněz.

„Řeknu jí,“ řekne Asher, a pak dodá, „Neměl jsi to udělat, chlape. Měl jsi zůstat od ní.“

Zakopnu a chytím pevnou půdu pod nohama v poslední vteřině, než si rozbiju obličej. Seru na něj. Chci mu říct, aby si to strčil, ale nejde to. Vzhledem k tomu, že je to přesně to, co jsem mu řekl o Audrey. Aby zůstal daleko od ní. Já nevím, jestli mi házel zpět moje slova do tváře úmyslně nebo náhodou. V každém případě, má pravdu. Měl bych.

Ale já nechci.

„Nedržel jsi, se od Audrey. A teď jsi šťastný.“

„Dylan…“

„Cože? Co ti Tessa řekla?“

„Kurva, chlape… Nejsem tvůj táta. Já jen říkám, že by bylo jednodušší pro ni, držet se stranou.“

Teplo mi stoupá po krku. Do prdele. Kopnu do kamene na chodníku, dívám se, jak odletí pryč. „Zatraceně. Nemůžu… kurva být bez ní. To naštve.“

„Trvalo ti dlouho, než si to uvědomil.“

„Líbilo by se ti, být trvalo od Audrey?“

„Víš ty co? Seru na tebe, Dylane,“ mumlá Ash. „Ty to nechápeš, že odsuzování, není na mě, slyšíš?“

„Slyším tě.“ Chci, aby nadával a křičel na mě, ale on je zase v pořádku. Stále mi neodpustil. Proč by měl? Zasloužím si jeho hněv.

„Čekala na tebe,“ pokračuje Ash. Dnes má on roli. „Dělala ti zasraný oslavy narozenin, nechával si jí za zády od té doby, co si pamatuji, a nikdy si se nepodíval na ní dvakrát, protože jste se rozešli ve škole, a teď si se najednou rozhodl, že ji chceš zpátky, teď, když má nepořádek s rodiči a stalker chlapa? Co to sakra, člověče?“

Trhnu sebou a začnu jít rychleji. „Měl jsem své důvody pro to, co jsem udělal, a pro všechno co se stalo, je mi to kurva líto. Vím, že jsem to posral.“

„Je ti líto? No, víš co. Je to ona, komu bys to měl říct, ne mně, a budeš muset být přesvědčivější než to. Jen říkám, že ti to není kurva líto, nech toho.“

Nechal jsem, a zhluboka se nadechl. Jo… Jediný problém je ona. Nezdá se, že mě potřebuje, a ta myšlenka mě děsí.

Myslím, že bychom mohli být, přátelé. Že bych mohl být kolem ní a za ní, cítit ji, cítit ji… Ale já chci víc, a teď jsem zlomený to málo, co zbylo pro nás oba.

„Budu,“ řekl jsem. „Do prdele, člověče, já se budu snažit.“

„Měl by ses líp.“ Ash říká něco navíc, ale jeho hlas mizí jako bzučení v uších. Zpomalím. 

Táta stojí u dveří. Drží je napůl otevřené, dívá se přímo na mě.

Ukončím hovor. „Tati?“

Zastrčím mobil do zadní kapsy, a utíkám cestou k domu. Nebyl doma alespoň jeden týden, a pohled na něj na prahu mi přináší nečekané teplo v hrudi.

Můj táta. Čeká na mě, až přijdu domů. Pro srdeční tep, minulé a současné rozostření, jako by se v posledních šesti letech nikdy nic nestalo, a vidím tátu, jak býval, rovný a silný, s úsměvem. Nějak počítám, že se objeví máma za ním a obejme ho, a vůně vaření závane otevřenými dveřmi…

Táta zmizí zpět do domu, a iluze se rozbije.

Vklouznu dovnitř a zaklapnu dveře za mnou, rád, jsem pryč z kousavého větru. „Tati?“

Všude je mrtvé ticho. Jdu do obývacího pokoje, a málem se otočím k ložnicím. Téměř si nevšimnu, bratrů, kteří sedí na gauči, tichý a mají něco načmárané černou barvou na čele. 

Všechno, se ve mně otočí do studena.

„HŘIŠNÍK,“ má napsáno na čele Miles. „KÁT SE“ má Teo 

Vytřeštěné oči, jejich malá těla ztuhlá. Drží se za ruce.

Do prdele, kurva. Kleknu si na kolena před ně, srdce mi buší. „Milesi? Jsi v pořádku? Udělal ti něco?“

Miles zavrtí hlavou. Teo fňuká, a já mu rozpačitě pohladím ruku. Mám vztek a nevěřím, že budu teď něžný.

„Zůstaňte tu. Zůstaňte spolu. Všechno je v pořádku. Budu hned zpátky.“

Spokojený, že jsou kluci alespoň fyzicky v pořádku, vstanu a jdu hledat otce. 

„Tati, kde sakra jsi? Pojď sem právě teď.“ Zkontroluju ložnice. Prázdné. „Tati, sakra! Co si myslíš, že děláš? Kde jsi, z tvojí zasranou myslí?“

Je to možné, myslím, že jak jsem zkontroloval kuchyni, pak se vrátím zpět do obývacího pokoje, aby se přesvědčil, že tam mám stále bratry, a že jsou v pořádku. Možná, že blázním.

Jsou tam, stále se drží za ruce. Mají strach jako peklo. Ani stopa po tátovi.

Do prdele. Projedu si rukou moje krátké vlasy poklepu si prsty zuby. Co se tady děje?

Něco na zdi upoutá mou pozornost. Kus papíru. Ne, stránka vytržená z velké knihy. Výkres.

Spěchám to prostudovat, moje zamračení se prohlubuje. Je to z náboženské knihy. Ukazuje to, jak předpokládám peklo, démony v hořící jámě. Přes to, je tentokrát červeným fixem psáno „Musím vás očistit ohněm.“

Co co?

„Zatraceně, tati,“ zasyčím, odtrhnu stránku a zmačkám jí. „Co je teď s tebou?“

Vím, že je v depresi, ale budu si s ním muset promluvit. Strašení bratrů není přijatelné. Co je to za církev, ke které se připojil? Poznamenal jsem si název, a druhý den se musím podívat na internet, o co se jedná. Musí to počkat do zítra, nemáme doma internet a můj notebook se nadechl naposled v létě, tak to bude muset počkat.

Jsou důležitější věci.

Vezmu mokrý hadr, kleknu si před bratry a vyčistím slova z jejích čel, a navzdory černých myšlenkám, sednu si mezi ně, na pohovku, obejmu je a řeknu, že je všechno v pořádku.

ČÁST III

Tessa

Víte, jaké to je, když vás spouštějí dolů do temného tunelu, protože víte, že monstra budou chňapat na paty a na vás čeká propast pod vámi? Jak se probudíte, zalitá potem, dezorientovaná a v panice, dokud si uvědomíte, že to byl sen?

Noční můra. Hrozná a děsivá, zanechávající kyselou chuť v puse. Hrozná, ale není skutečná.

Dobře, až dosud.

A teď si představte, že se probudíte a uvědomíte si, že to nebyl vůbec sen. Že je to všechno pravda. Skutečně všechno. Monstrum je ve vaší hlavě, ve vzpomínkách. Má tvář a hlas, a je zpátky. Zpět vás pronásleduje a zabíjí vás. Bez ohledu na to, jak rychle a daleko se dostanete, že je tam, přímo tam, chňape na paty, čeká na vás na každém kroku. Bere vše, co je ve vašem životě.

Dříve nebo později, si musíte uvědomit, že pokud nechcete navždy utíkat, je tu jen jedna cesta ven: zastavit. Otočit se. Kašlat na svůj strach. Rozhodnout se, že tato osoba, tato noční můra nemůže zabít vaše sny a naděje.

Naučte se chránit a nárokovat si, svou budoucnost.