DAO - PROLOG

Překlad: Simča

Před dvěma měsíci

Savannah

Světlo proniká skrz tenké záclony, a já pohřbívám svou tvář do polštáře. Moje hlava mě zabíjí a mám pocit, jako bych v ústech měla vatové tampóny, takže nemám právě teď náladu zabírat se světovým zářícím a veselým "dobrým ránem".

Nikdy to není dobré ráno, pokud máte kocovinu.

Předtím, než si vytáhnu přikrývku přes hlavu a zmizím zpět do sladkého zapomnění, udělám chybu, zaměřím se na své rozmazané oči a všimnu si úplně cizího prostředí. Prádelník, který není můj. Barvy stěn, které nejsou moje.  Hloupé béžové a roztažené závěsy, které nejsou moje.

Jak se jasnost pomalu flirtuje skrz poslední zmatené vrstvy spánku a třešňové vodky, slyším za sebou pomalé stálé dýchání. Otočím hlavu na polštáři a všimnu si vedle sebe chlapa, který spí na břiše.

Blond vlasy. Roztomilá tvář. Přibližně třicátník. Koukám, ve slušné formě. Upínám oči na jeho nahý vypracovaný zadek.

Pohled na něj, vznítí líné, mlhavé vzpomínky z předchozí noci. Způsob jakým mě líbal, jak se culil a jak se pohyboval.

Hm, to bylo v pořádku. Mohlo to být horší. Alespoň jsem přišla. To je vše, oč může dívka požádat, o jednu noc…že?

Prohlížím si jeho tvář, všímám si jeho strniště, které mu poprašuje bradu a jeho dlouhé zlaté řasy, kterému zvýrazňují tvář, uvědomím si, že si nepamatuji jeho jméno.

Řekla jsem si vůbec o něj?

Mé oči se krátce zavřou, jak tento nevítaný pocit, klikatí hluboko do mých vnitřností a drápá si přes ně cestu, tak, že jsem rozervaná na cáry. Představuju si, že tam není, stejně tak jako že mě nebude kousat. Každý. Jeden. Den.

Odlepím si jazyk ze střechy úst, ignoruju zahořklou chuť, která nemá nic společného s ranním dechem nebo vodkou.

Opatrně vstanu z postele a posbírám své oblečení z podlahy, pak zapadnu do přilehlé koupelny.

Druhá chyba dnešního rána: prohlížení si svého nahého těla v obřím zrcadle nad umyvadlem. Místo toho, co jsem v zrcadle vídávala, mě přivítaly rozcuchané vlasy, rozmazané čmouhy od řasenky, krví podlité oči a… to je cucflek na mé koze?

Skvělý.

Seberu toaletní papír a utírám si obličej, ztuhnu, když si všimnu koše. Použitý kondom z milé noci se válí na vrchu, zabalený do kapesníku.

Ten ošklivý pocit, mě znovu trhá, dusí mě. Najednou nemohu dýchat.

Nevím, proč to na mě má takový účinek – myslím tím, jasně, že se toho musel nějak zbavit – ale vidět následky předešlé noci, způsobily, že jsem hned vystřízlivěla.

Nepatřím sem.

Zrnko ve mně exploduje, stoupák vrcholu a přetéká jako popcorn.

Nikdy si nedovolím přemýšlet nad svými jednorázovkami, protože se bojím na sebe podívat zblízka. Už vím, že jsou mé vnitřnosti ošklivé a zkroucené, tak proč se obtěžovat přijít na to, jak daleko je poškození rozšířeno? Je to zbytečné a vím, že by mě to jenom deprimovalo. Tak se podívám jinam.

Láhev je vržena hluboko, že můžu předstírat, že tu není a já jsem aspoň trochu v pořádku.

 Ale jak zírám na koš a malý kousek latexu, které by neměl být tak významný, si uvědomím, že jsem zatraceně daleko od toho, být v pořádku.

 Já používám sex jako berle.

Díky tomu se cítím lépe, cítím se chtěná a ocenitelná, i když vím, že to není reálné a končí to pro mě, když se chlap udělá, pak se zase cítím prázdná.

Oplzlá. Levná. Použitá. Jako děvka.

Je to začarovaný kruh, který lze shrnout do čtyř kroků:

1)      Cítím se na hovno.

2)      Muž + sex = endorfiny, a cítím se méně na hovno.

3)      Endorfiny slábnout a cítím se ještě víc na hovno.

4)      Opakuje se to.

Ale to všechno jsem věděla, takže to není žádné zjevení, které teď prožívám.

Právě jsem uvědomila, že žádné péro nemůže zaplnit prázdnotu, kterou v sobě tajně nosím. Trochu pomalé na přijmutí, já vím, ale dejte mi pokoj. Jé zázrak, že na mé uzavřené já, přišel i můj citově nevyzrálý zadek.

Obléknu se, utřu si obličej, učešu se do schopnosti svých prstů a pomalu přejdu přes spícího, neznámého chlápka, pryč z bytu.

 "Opusť nebo buď opuštěná" to je moje moto. Měla jsem tím zasraným prošívaným polštářem aspoň hodit.

***

Nohy mě bolí tak strašně moc, že si nevšimnu, že mi krvácejí v patnácticentimetrových podpatních.  Hudba v tomto klubu je tak hlasitá, že pochybuju, že budu něco slyšet.

Jak proházím dozadu k šatnám, hudba je tišší. Jsem šťastná, že má směna je u konce. Tuto práci mám jen pár dní, ale nemyslela jsem si, že budu schopná toto mučení mít na nohou několik hodin. Udivovalo mě, jak ostatní holky v práci se mohly stále usmívat a flirtovat celou svou směnu, když já jsem chtěla jenom proklínat a do něčeho praštit.

Dívčí zadek, oblečený jen do elektricko modrých téček, mě nutí se zastavit a zhluboka se nadechnout. Je to prchavý okamžik trapnosti, když kolem ní projdu. Je ve své pracovní uniformě, jako já, akorát, že u ní si nemusíte představovat, jak asi vypadá úplně nahá.  Setkáme se pohledem v zrcadle. Snažím se předstírat, že její dokonalá, chirurgicky vylepšená ňadra na mě v zrcadle nezírají.  Dále se snažím předstírat, že nevidím bílé čáry prášku před ní na toaletním stolku.

Nepatřím sem.

Čím dál tím víc se v mé hlavě rodí všelijaké myšlenky. Stejně jako ráno nebo když se probudím v cizí posteli nebo když se setkám tváří v tvář s kozama tady všech těch holek nebo když se někteří vulgární zákazníci snaží mě rozpálit a slibují mi "opravdu velkou špičku".

Oči mi padly na řadu skřínek.

"Ty jsi nová servírka, ne? Samantha? "

Podívám se na ní, když se zastaví u mé skříňky, vidět jí vrtět bokami a pohupovat odbarvenými blond vlasy.  Je celá opálená, má pevnou pokožku a křivky na míle daleko. Doslova malý trojúhelník jí pokrývá vagínu a nic jiného.  Je nemožné porovnávat jí a mě, když jde o mužské fantazie ohledně mužských mokrých snů.

"Savannah," řeknu a vrátím se pohledem ke svému zámku od skříňky.

"Jasně, promiň. " Koutkem oka vidím, jak se skloní ke stolku a šňupe koks.  Když otevřu svou skříňku, přes malé zrcátko vidím, jak na mě mává srolovanou bankovkou.

"Chceš taky?"

Mé oči se krátce setkají s jejími, jak si sednu a nemůžu si pomoc, připadám si jako v kýčovitém Afterschool Special (televizní pořad). Celý můj život byl bez drog a viděla jsem tolikrát South Park, abych věděla, že drogy jsou špatné, dobře?

"Ne, díky. "

Pokrčí rameny. Když si sundávám boty, snažím se nezasténat, jak má nervová zakončení na mě křičí, že jsem je nechávala tak dlouho stísněná.

Její Lucite podpatky klapou po podlaze, jak přejde ke mně, ale nepodívám se na ní.

"Mohla bys být na jevišti, víš to, že jo?  Pěkná věc jako ty by mohla zabíjet. Máš ten nevinný – dívka odvedle vzhled. Chlapi tohle žerou." Vytáhne si dívčí školní uniformu s hlubokým výstřihem.

"Máš pravý prsa? "

"Tak dobře." Zvedne ruce na znamení rekapitulace. "Jen mě napadlo, že bych ti pomohla."

 "Proč?" Zeptám se suše. "Proč bys mi pomáhala?" Dívky mě tady ignorovaly. Toto je poprvé, co mi jedna z nich dokonce řekla, více než dvě slova.

 "Protože jsem byla, tam kde se právě nacházíš. Ztracená a zlomená. "Její přízvuk je silný, poznávám ho, bostonský.

 Tvrdě jsem pracovala, abych se ho zbavila.

A tak chci poukázat na to, že je striptérka, dělá čáry koksu v zadní místnosti jednoho sešlého klubu. Nevypadá to, jako by se vytáhla ze sraček, ale držím jazyk za zuby. Kdo jsem já, že soudím? Nejsem svatá, i když jsem se nesvlékala za peníze, stále pracuji v striptýzovém klubu, a taky si vydělávám za svůj vzhled. Je to jen jiná strana téže mince.

 Povzdechne si, modré oči začínají být skleněné díky koksu. "Promluv si s Bobbym."

 Vytáhnu obočí. "Vyhazovač?"

"Jo. Může ti pomoci si vydělat, ale dostane nějaké procento z toho, co vyděláš. Je to padesát za honění, sto za kuřbu a sto za kund…"

Její hlas se vytratí, jakmile si všimne, že na ní koukám nevěřícně.

"Jsi prostitutka? "

Modré, skelné oči ztvrdnou. Myslí si, že ji soudím.

 Soudím? Mám vlastně nějaké morální hranice po tom všem?

Přejede si rukama po poprsí. "Vydělala jsem tento týden přes dva tácy. Kolik ty? "

 Jsem ohromená.

 Do prdele, to je hodně peněz.

"Nebudu tě soudit," vyprsknu, držím ruce v obranném postavení, jako ona.

 Uvolní napětí a našpulí rty, když se na mě podívá. "Většina dívek to tady dělá. Je to snadný způsob, jak vydělat spoustu peněz. Chceš-li do toho vstoupit, jen si promluv s Bobbym. "A s tím, se otočí a odejde, zvuk podpatků odeznívá, jak odchází.

 Moje oči bloudí dolů na nohy, na ošklivé červené skvrny, které se změní na velké puchýře zítra. Vydřela jsem dneska zadek a jen za sedmdesát pět dolarů.

Podle Striptérky, si můžu ještě vydělat jen za pět minut svou pusou.

 Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem v pokušení. Pět minut práce na kolenou zní zatraceně hodně jednoduše než osm hodin na nohou s těmito boha-hroznými podpatky. A já to už dělala zadarmo. Proč ne dostat zaplaceno za něco, co jsem prostě dělala tak jako tak?

Promýšlím si to vše v hlavě. Mohu díky těm penězům jít do školy…

Poprvé za dva roky se zdá být vysoká na dosah a ne jenom jako odpískaný sen.

Naděje kvete v mém hrudníku, rychle se rozvíjí, jako já se snažím jí rychle zatlačit a hluboko jí pohřbít.

Naděje je nebezpečná věc. Vykolejí vás, dá vám nápady a sny – věci, které vás nevyhnutelně zničí, pokud se neuskuteční.

 Poté, co se obléknu do vlastního oblečení, zamknu svou skříňku a vyjdu ze šaten k východu, který je u jeviště.

Vedoucí nechce, abychom odcházeli hlavním vchodem, když nám končí směna. Vidět nás v obvyklém oblečení  "ničí fantazie" zákazníkům.

Všechno za jevištěm v tmavé uličce je tmavé.

Podlaha a stěny jsou černé a na dlouhé stěně po mé pravici není nic víc, než jen silný, černý sametový závěs. Na druhé straně závěsu je hudba, tak hlasitá, že ze začátku neslyším sténání, pak ale ztuhnu.

 Jak se blížím k východu, vidím malý záblesk světla, který přichází z jeviště. Zatlačený proti zdi vedle dveří, je dobře vypadající muž, něco málo po dvacítce, který je v šoku, jako peklo, že mě vidí. Na kolenou před ním je Striptérka, jejíž hlava se pohybuje nahoru a dolu, jak ho kouří. V šoku jsem přilepená na místě s ústy dokořán.

Pořád se na mě dívá, v očích má jiskru, která se odráží od světel reflektorů, rty má lehce pootevřené. Chystám se odvrátit a vrátit se zpět, když se najednou udělá. Striptérku si k sobě ještě víc přitáhne a zdá se, že až bolestně jí tahá za vlasy.

Jeho oči nikdy neopustí moje.

 Bože, on mě vyzívá.             

 Můj žaludek se obrací. Mám pocit, že budu zvracet.

Jak jsem tu skončila? Co jsem v životě udělala špatně, že jsem tak skončila? Ještě lepší, kde skončím, pokud se to nezlepší?

Pak mi to docvaklo.

Já sem nepatřím. Jsem… Jsem lepší než tohle. Nikdy jsem si nemyslela, že mé staré já, dívka, která si prošla v životě sračkama, nikdy nebude pro nic dobrá, ale v tomto případě, to je pravda.

Jsem až moc dobrá, na to, abych skončila pracovat na kolenou anebo na zádech a ať se propadnu, jestli skončím, jako závislá striptérka kouřícího nějakého kreténského hippie za sto dolarů.

Moje důstojnost stojí za víc než to. Stojím za víc, než jen to.

Ve chvíli absolutní jasnosti, se otočím a jdu v opačném směru. Jdu přes šatny, do přízemí, do haly, kde projdu předními dveřmi, protože jsem rozhodnuta, že už sem nikdy, kurva nevkročím. Už se sem nikdy nevrátím a nebudu tou holkou, kterou jsem se stala.